HOREZDAR

Je pátek třináctého. A je přesně tak, abych psal tyto řádky. Venku poprchává, někdy více, někdy méně. Občas je slyšet nadšené cvrlikání ptactva. To když je venku trochu lépe. A tak to je ten čas, kdy si člověk může uvařit čaj, sednout si v kuchyni za klávesy, nikoliv ty hudební, a za zvuku tikajících hodin, občasného šumění deště, sem tam houkání sanitek, či bůhví čeho, začít psát něco o něčem, co ho baví, a vlastně to dělat i nedělat sám pro sebe. Jen tak. Je pátek třináctého, na výšlap to není a zítra taky nebude, tak co už. Stejně je krásně na tom světě. Tak jak jsem se vrátil z Kľaku, tak jsem se vrátil z přírody. Týden na to, mě čekala tříměsíční pracovní povinnost v předpeklí. V průmyslovém Porúří. Vše, co vytvářelo reliéf krajiny, byly jen obrovské vytěžené haldy hlušiny. Zdá se to být ponurá představa. Naštěstí, v celé této oblasti, již těžba ustala. A co s takto přetvořenou přírodou dělat jiného, než ji znaturalizovat a dát výtvoru lidskému povahu přírodní? Obnova přírody, v t

Dny bohapustého zevlování doma se pomalu krátí a tak jsem využil pátku k tomu, abych se vypravil na nějaký ten zimní trek. Předpověď počasí a samotná realita byly neuvěřitelně "trekuchtivé". Slunce svítilo, jak nejvíc dokázalo, a mraky si vzaly s větrem dovolenou. Jediným přihlížejícím byl mráz. Ten se snažil a tak mě doprovázel po celou dobu výstupu. A kam, že jsem se to vypravil? K našim "horským" sousedům, za kopec, na Slovensko. Původní záměr, výstup na Stoh (Kriváňská Malá Fatra), jsem až během cesty změnil, neboť čas mi nebyl nakloněn. Ze Zlína jsem vyjížděl až v 10:30, což mi časově nevycházelo. Proto jsem zvolil bližší, ale hlavně časově méně náročný, výstup na Kľak (Lúčanská Malá Fatra). Poprvé jsem byl na Kľaku na Silvestra roku 2014. Rozdíl mezi mou první návštěvou a touto byl na první pohled zřejmý. Prošlápnutá stezka zela prázdnotou. Občas jsem potkal nějakou dvojici, malou skupinku, ale i jednotlivce. Jejich počet byl však takový, že by se dal spočítat