Lednový výstup na Kľak

Dny bohapustého zevlování doma se pomalu krátí a tak jsem využil pátku k tomu, abych se vypravil na nějaký ten zimní trek. Předpověď počasí a samotná realita byly neuvěřitelně "trekuchtivé". Slunce svítilo, jak nejvíc dokázalo, a mraky si vzaly s větrem dovolenou. Jediným přihlížejícím byl mráz. Ten se snažil a tak mě doprovázel po celou dobu výstupu. A kam, že jsem se to vypravil? K našim "horským" sousedům, za kopec, na Slovensko. Původní záměr, výstup na Stoh (Kriváňská Malá Fatra), jsem až během cesty změnil, neboť čas mi nebyl nakloněn. Ze Zlína jsem vyjížděl až v 10:30, což mi časově nevycházelo. Proto jsem zvolil bližší, ale hlavně časově méně náročný, výstup na Kľak (Lúčanská Malá Fatra).

Poprvé jsem byl na Kľaku na Silvestra roku 2014. Rozdíl mezi mou první návštěvou a touto byl na první pohled zřejmý. Prošlápnutá stezka zela prázdnotou. Občas jsem potkal nějakou dvojici, malou skupinku, ale i jednotlivce. Jejich počet byl však takový, že by se dal spočítat na prstech obou rukou. Ještě chvilku, co jsem vyrazil z Fačkovského sedla, jsem slyšel hudební kulisu nedalekého lyžařského střediska, ale již po pár minutách, když jsem byl již uprostřed lesního porostu, ocitl jsem se v objetí zimní přírody. Stromy a keře byly obsypány sněhem, který v silném mrazu vydržel na větvích. Bylo to kouzelné zimní království. Nabíral jsem metry a po stoupání úbočím jsem dorazil do Reváňského sedla (1184m). Znovu, ale jakoby poprvé, se mi otevřel pohled do krajiny za hřebenem. Velká Fatra. Majestátně působící, bílý, zasněžený hřeben, představoval kulisu vskutku božskou. Tam, kdesi na obzoru, se vzpínají výše Nízké Tatry a do toho neskutečně krásná zimní příroda v sedle, na hřebeni. Pohled, který mi učaroval a vrátil mi všechno to úsilí, které jsem podstoupil. Vždycky to stojí za to. Každý výstup do sedla je završen pohledem na druhou stranu. Kolikrát jsem zažil, pokaždé ten stejně upřímný, pocit radosti a štěstí, kdy se člověku ukáže to kouzlo přírody. Ten pohled na druhou stranu. Tam, kde to je vždycky, pořád, stejně pravé. A vždycky stejně očekávané…

Postupoval jsem zasněženou krajinou, lesem. Občas se objevily průhledy do dolin nalevo, ale také do dálav napravo. Masív Kľaku působí majestátně už od Rajce. A právě při těchto průhledech, a po uchovaných myšlenkách z Reváňského sedla, si člověk uvědomuje, jaký Kľak je. Je to významný vrchol, významná dominanta oblasti, a pro mě v srdci je to hora milá. Mám rád Kľak, i když ho vlastně vůbec neznám. Že jsem tu byl dvakrát? Nenechám se vysmát… Budu si muset naplánovat výlet s výstupem odjinud, než jen z Fačkovského sedla…

Zalesněným hřeben jsem dorazil až k rozcestí Pod skalou (1295m). Odsud je to na vrchol už jen kousek a stezka vede vrcholovými skalními partiemi, takže nabízí potěchu nejen pro oči, ale i pro duši. Byl nádherný mrazivý den a já jsem již brzy spatřil zcela přesnou siluetu vrcholového kříže. Po pár krocích jsem stanul na vrcholu. Kříž, trochu nakloněný, ale majestátně se tyčící, nesl na sobě silnou vrstvu námrazy. Byl přenádherný den.

…a pak vždycky přijde okamžik, kdy se musím s vrcholem rozloučit a nastává ta situace, kdy si říkám, že to bylo strašně krásné a kolik mi to všechno dalo, a že jsem vlastně trochu smutný, že už musím jít, ale že to tak prostě je, a je potřeba to tak brát, že je to tak skutečné, jako příroda sama, a já děkuji přírodě, za to, že mě nechala volně se pohybovat a nabídla mi celou svoji mocí vše, co mi nabídnout mohla…sestupy bývají nostalgické…cesta zpět k autu…do civilizace…mezi ostatní…

Děkuji přírodě, děkuji nastokrát, za krásný den, za nádherný výšlap, za úžasné výhledy, za to že je!

Tak hore zdar!