Chvála Bohu za ty Strážovské vrchy aneb Jak jsem chtěl a nemohl, a aj když jsem mohl tož jsem nemohl, ne že bych nemohl…

Myslím, že je někdy dobré začít psát znovu. Vnitřní svědomí mi říká, že jsem tomu letos moc nedal. A je to pravda. Obehraná písnička s tou naší milovanou chaloupkou. Nedá sa…

Je zimní večer, v chalupě teplo a venku se rozpouští zbytky sněhu. Takový předvánoční čas. Jak moc se mi stýská po volném pohybu v Přírodě. Jsem v Přírodě, to jediné mi dodává sil, že jednou se to zase vrátí, že už nebude tolik práce, že bude víc volného času… A nějak při tom zapomínám, že už mám pátý křížek za sebou. Nemyslím si, že bych podlehl a nevrátil se zpět. Moc jsem si letos přál Tatry. Už mi fakt moc chybí. Ještě zjara jsem byl skálopevně přesvědčený, že to letos konečně po dlouhé době klapne. Nestalo se. Přesto jsem s povděkem přijal možnost jediného dne, kdy jsem mohl vyjet do nedalekých Strážovských vrchů.

Tu noc, mezi sobotou a nedělí, byl přechod na přirozený zimní čas, mému srdci ovšem nepříliš oblíbený. Raději mám čas letní. Dává více možností a netřeba mi toliko časného ranního rozbřesku. Lépe pozdější soumrak. Měli jsme tedy hodinu k dobru…jak se to vezme…proto jsme si dovolili na úvod více než hodinové zpoždění. Ale kdo? Kdo měl to zpoždění? Pardon… Přítel Klos a já. Časy se setkaly a my jsme z toho nic velice nevytěžili. Místem, ze kterého jsme vycházeli, byla osada Háj, část Malého Košeckého Podhradí.

Vlčinec z pod Hája

Nad touto osadou se tyčí masivní Sokol. Skalnatý vrchol, který jistě nabízí taktéž pozoruhodné výhledy. Dopolední slunečný příjezd po desáté hodině nám věštil krásný den v přírodě a hodně dřiny, abychom dostáli svému plánu. Ve čtvrt na jedenáct jsme vyrazili po žluté turistické značce k Vápeči. Trasa občas opustila lesní porost a dopřála nám krásných výhledů nejen na impozantní Vápeč.

Vápeč

Jak je patrno, kopce jsou tu špičaté, bez oblinek. Takový kopec si může říct, že je hora. Skalnaté vrcholky jim dodávají jejich monumentální vzhled. Byl opravdu krásný den. Sluníčko se toho nebálo, a byť pozdně podzimní den, bylo to takové babí léto. Žlutá turistická trasa opět nezklamala. Nikde nikoho, jen my a příroda. Vápeč se nám neustále přibližoval, mohutněl a ukazoval se na obdiv. Stezka pokračovala až na úpatí a po krátké chvilce lesním porostem nás přivedla k jezírku, které napájely tři prameny, jenž vyvěrají z hory. Shodli jsme se, že toto místo je vhodné k pobytu v přírodě přes noc. Přístřešek, ohniště, voda a dokola jen příroda. Chodit do přírody s geodetem je velmi vhodné a poučné. Skrze sebe sama si navzájem utvrzujeme, že tak jak to vnímá jeden, tak to vnímá i ten druhý. A vždycky se člověk naučí novým věcem. Když nezkúšáš, tož pak nevíš. Vydali jsme se podél pramenů, vzhůru k jejich počátkům. Po strmých svazích jsme se dostaly až do míst, kde prameny vyvěrají na povrch. Odsud patrným traverzovým chodníkem nazpět na žlutou turistickou značku, která nás, víceméně stejným směrem, dovedla až na rozcestník Nad Hornou Porubou.

Nad Hornou Porubou

Tady se žlutá spojila s modrou a červenou (a bylo po klidu). Jakmile se před námi objevil samotný skalnatý vrchol bylo, po chvilce rozmluvy a domluvy, jasné, že značené stezky opustíme. Tady na ten hřbítek, kolem toho ramena, do toho žlábku a na samotný vrchol to bude už jen pár chytů. Po „Václaváku“ nejdeme.

Těsně pod vrcholem jsme potkali slovenský pár, který odpočíval na (jak to napsat?) intimní (to je zvláštní výraz…spíš…nevím) travnaté římse. Pozdravili jsme se a byl nám nabídnut čaj. Ten jsme ale s omluvou odmítli, neboť jsme se těšili na vrcholové pivo. Bože…. Jak je to srandovní…. Tož vrcholové pivo je vrcholové pivo, s tím se nedá nic dělat. Rozhovor, jenž mezi námi proběhl byl velice upřímný ovšem spíše smutný a skeptický. Politika sem nepatří (ani to slovo sem nepatří). Nicméně držím palce Slovensku, aby ustálo tuto nelehkou dobu. To stačí. Pak už nás čekal jen vrchol. Dvojička nám poradila, že tady kousek je chodníček až na vrchol. Klos se vybral zleva, já jsem to vzal trochu doprava a malým žlábkem přímo na vrchol. Výhledy z Vápeče jsou krásné. Kľak ovšem nevidět, ten je schovaný. Kľak miluju.

Vrcholový kříž

Místo pro vrcholové pivo

Nádherné zákoutí pod vrcholem. Jak roh nosorožce ční přes dolinu Vlčinec.

Velmi jsem ocenil, že v posledních říjnových dnech bylo nám dopřáno užívati si vrcholové pohody pouze v triku s krátkým rukávem. Nastal čas sestupu, respektive postupu. Směr Vlčinec, přes Hornou Porubu. Tam jsme měli skvělý plán, který vyšel na jedničku s hvězdičkou.

"Prsánek" strážovský

Náhodná setkání s náhodnými lidmi může být někdy velmi hodnotné. Nejinak tomu bylo i v Horné Porubě. Zapojení Horné Poruby do itineráře našeho okruhu bylo výtečné. Čas k nám byl ovšem neúprosný a nezbylo než respektovat hodiny Přirody, která nám dala ze svého, co mohla. Ještě pár kroků se starým pánem, jehož vyprávění by se dalo poslouchat celé hodiny a pak vzhůru na Vlčinec.

Vápeč a Horná Poruba

Minuli jsme pár posledních obydlí a vnořili se do lesa. Pěkně zostra a vzhůru k vrcholu. Kousek pod vrcholem jsme vylekali skupinku, která sestupovala. Domnívaje se, že jsou tam sami, připadli jsme jim jako zjevení. Stejně tak jsme to ovšem vnímali i my. V těchto případech jako by byl člověk v přírodě sám.

Vápeč z Vlčince

Vlčinec z Vlčince

Při pohledu na Vápeč, který se v zapadajícím slunci skvěl ve své kráse, jsem byl zcela naplněn tím, co mi tolik chybělo. Strážovské vrchy mají své kouzlo. Již sobotní soustředění v Base campu Klášťov bylo kouzelným začátkem toho, co následovalo, tedy Vápeč a Vlčinec. Cesta to byla magická. Z Hája do Hája. Děkuju za to. Přál bych si, aby rok následující přinesl Tatry, Julky, Fatry…drž sa při zemi…

…a jak to mělo být původně?...

Po velmi dlouhé odmlce usedám ke klávesnici a hodlám se podělit o své zážitky. Jak již nadpis předesílá (nepředesílá, mělo se to jmenovat jinak a bylo to psaní z takového malého zoufalství, že mám jen to, co mám), budu psát o tom našem krásném kraji (to souhlasí po všech směrech 😉). Ne všechna místa, která jsem si zapřál zde prezentovat, jsem v nedaleké minulosti navštívil. Prvotním spouštěčem mé touhy zase něco napsat byla bezpochyby návštěva Trezoru přírody v Horním Lidči. Tak dlouho jsme se chystali na tuto návštěvu, až se nám to napotřetí podařilo. Expozice je, jak název napovídá, zaměřena na Přírodu, ovšem se zvláštním důrazem na krajinu chráněných krajinných oblastí Bílých Karpat a Beskyd. CHKO Beskydy pod sebou zahrnují nejen samotné Moravskoslezské Beskydy, ale také část Javorníků a Vsetínských vrchů. Na východ přirozeně navazuje na CHKO Kysuce na slovenské straně. Jižním směrem pak pokračuje CHKO Bílé Karpaty, respektive CHKO Biele Karpaty. Základem naučné expozice je krátký širokoúhlý dokumentární snímek, který je promítán na plátno a souběžně s tímto jsou prezentovány další dvě projekce na lamelové stěny, jenž mají nabudit dojmu, jako by byl člověk uprostřed samého dění. Živly, voda, oheň, vše plně v režii Matky Přírody, s poutavým, a řekl bych až dojemným, komentářem, jsou zde představovány jako poklady, které by měl každý jednotlivec bezmezně chránit a respektovat. Následné instalace Trezoru mají jedinečné kouzlo. Představují Přírodu samotnou, ale ukazují i vlivy lidské činnosti na její přetváření. Velmi zajímavě pojaty jsou i interaktivní „kmeny“, se kterými se můžete procházet po „celém území“ výše zmiňovaných celků a nahlížet do krásných koutů, nejen, Valašska. Celá návštěva zabere zhruba jednu hodinu. Vřele mohu doporučit i pro rodiny s dětmi. Vinca, který měl v té době šest a půl roku, byl z návštěvy nadšený a vyžadoval provést zápis do knihy návštěv. Musel jsem, na jeho přání, napsat, že je to tu prostě Boží.

Téměř na pětníku jsou tu, krom Trezoru, krásné přírodní scenérie. V Lidečku kouzelné Čertovy skály, kterými hřeben Vizovických vrchů prudce, a naze, spadá do údolí říčky Senice a jen o kousek dál Pulčínské skály, které se ovšem nacházejí již na území Javorníků. Jedná se de facto o jeden hřeben, přeťatý říčkou Senicí, která tak tvoří přirozenou hranici mezi těmito dvěma geomorfologickými celky. V horách dokola je tu také spousta skalek a jeskyní. Ty jsou ovšem skryty ve hvozdech a cestu k nim si musí najít každý sám. Nerad bych opomněl zmínit též skály Lačnovské, které mají své osobité kouzlo. Horní, Dolní nebo snad Prostřední? Které jsou jaké? Všechny krásné. Když k tomu přidáte pár kroků po hřebeni, tak dorazíte na Vařákovy paseky. Krásné smutné místo. Neméně smutné, ale také neméně krásné místo je nedaleká pasekářská osada Ploština s unikátním Památníkem. Velmi působivě zpracovaná expozice, smysluplně a interaktivně pojatá včetně přilehlých staveb, které připomínají nelehké časy na pasekách, ukazují život takový, jaký tady byl. Dalším přírodním skvostem je hora Klášťov. Nejvyšší vrchol Vizovických vrchů, hora mystická, historií opředená a jedinečná.

…a přece jen. Nelze připustit, abych tímto způsobem nadále ochaboval. Ve své touze vybudovat naši chaloupku jsem zcela opominul život vnitřní, který mi dodával tolik potřebné Přírodní síly a energie. Bylo nevyhnutelným počinem zvrátit toto skomírání. Když už člověk nenachází vnitřní sílu a odhodlání, musí přijít něco, co ho z této letargie dostane. Jinak se ulopotí a zničí. Co se tedy stalo, abych toto všechno odvrátil? Jeden prostý víkendový den, jedna neděle, která byla balzámem na pošramocenou a vyčerpanou duši. Původním nedělním plánem byl výšlap na Vápeč ve Strážovských vrších. Sobota, jenž byla ve znamení rodinné oslavy a následné návštěvy mého svatebního svědka, poněkud pozměnila prostý výšlap na tento pozoruhodný vápencový masiv, který se hrdě vypíná nad Hornou Porubou, na okruh, který obsahoval i méně známý, ale nádherný vrchol Vlčince. S jistou mírou politování musím konstatovat, že se tohoto okruhu nezúčastnila i moje žena, jenž dala přednost odpočinku doma v Drnovicích. Gdyby šla, tá by mě dala…

…a tož tak…

Víc toho nenapíšu. Vím, že bude ještě Klášťov a vím, že to bude stát za to.

…a něco málo ještě přeci… Ten závěrečný, každoroční Klášťov nevyšel. Příčinou byla rodinná návštěva dětí s dětmi u nás doma. Nemohu napsat, že by mě to mrzelo. Tedy napsat to sice mohu, ale nemyslím si to. Vždyť rodinná pospolitost je důležitá a Klášťov tu bude navěky, což se o nás říct nedá. Ty zbytky sněhu, o kterých jsem psal neroztály úplně. Naopak přisypalo něco navíc a zima je tu bílá, tak jak má zima být. Mé usilovné snažení s dokončením naší chaloupky sebou přineslo své ovoce. Už jsou to opravdu jen drobnosti, které brzy dokončím a vnitřní prostory tak budou hotovy. Úsilí, které jsem vynaložil, bylo a je odměněno.

Krásné dny všem, hodně pevného zdraví v roce 2025 a brzy někde HORE ZDAR!!!