Chvála Bohu za ty Strážovské vrchy aneb Jak jsem chtěl a nemohl, a aj když jsem mohl tož jsem nemohl, ne že bych nemohl…
Myslím, že je někdy dobré začít psát znovu. Vnitřní svědomí mi říká, že jsem tomu letos moc nedal. A je to pravda. Obehraná písnička s tou naší milovanou chaloupkou. Nedá sa… Je zimní večer, v chalupě teplo a venku se rozpouští zbytky sněhu. Takový předvánoční čas. Jak moc se mi stýská po volném pohybu v Přírodě. Jsem v Přírodě, to jediné mi dodává sil, že jednou se to zase vrátí, že už nebude tolik práce, že bude víc volného času… A nějak při tom zapomínám, že už mám pátý křížek za sebou. Nemyslím si, že bych podlehl a nevrátil se zpět. Moc jsem si letos přál Tatry. Už mi fakt moc chybí. Ještě zjara jsem byl skálopevně přesvědčený, že to letos konečně po dlouhé době klapne. Nestalo se. Přesto jsem s povděkem přijal možnost jediného dne, kdy jsem mohl vyjet do nedalekých Strážovských vrchů. Tu noc, mezi sobotou a nedělí, byl přechod na přirozený zimní čas, mému srdci ovšem nepříliš oblíbený. Raději mám čas letní. Dává více možností a netřeba mi toliko časnéh...
