Vysoké Tatry 2025
Letošní rok je ve znamení návratu k horám. Jak jsem popsal v minulém příspěvku z Julek, chalúpka je téměř hotová, takže nastává čas, kdy se mohu opět věnovat i svým zálibám, které mi tolik chyběly. Tatry jsem měl v plánu už minulý rok, ale nenašel se na ně ani čas ani prostor. Původně plánovaný výjezd v polovině září jsem musel přeložit. Na světě jsou důležitější záležitosti než kopce. Byla to doba nesnadná a psychicky náročná. Ovšem s dobrým koncem. Ale vrátím se nazpět k Tatrám. Už vprostřed léta jsme s Klosem začali domlouvat předběžný termín. Ten se v průběhu týdnů neustále konkretizoval, až nakonec padl konečný verdikt. Pojedeme! Nastal čas, abych vymyslel program. Obeslal jsem všechny chaty v Tatrách s prosbou o ubytování. Jedna po druhé mi začaly odpovídat, ale bohužel s negativní odpovědí. Chatu máme po strop obsazenou. Nakonec se přece jen podařilo. Přístřeší nám poskytne Zbojníčka. Oblast nám poměrně dobře známá, avšak přesto nabízí mnoho nového a nepoznaného. Vnořil jsem se do Kroutila a začal vybírat vhodné trasy. Prvotní plán zněl Kresaný roh, Malý Javorový štít a v návratu pak skrze sedla nepoznané, skrze dolinky tajemné a plesa nevídané, oblastí tajemnou a krásnou, nazpět do civilizace a domů. Tento program jsem ovšem začal přizpůsobovat počasí. Nakonec jsme po společných rozmluvách usoudili, že výstup na Zbojnickou chatu provedeme přes Sliezsky dom, Velické granáty, Sedlo pod Dvojitou, Dvojitou vežu, Slavkovskou dolinku se Szontághovým plesem, výstupem do Slavkovského sedla, a následně sestupem z něj na turistický chodník, 150 výškových metrů pod chatu. Další den bychom se věnovali výstupům na Kresaný roh a Malý Javorový štít. Tím bychom si doplnili kus centrálního hřebene Tater. A poslední den by byl dnem, kdy bychom pouze sestoupili z chaty dolů. Plán byl daný. V průběhu všeho se k nám připojil ještě Aleš z Hradce. Aldo, jestli nejsi úplně z Hradce, tak promiň. Pro mě budeš prostě Aleš z Hradce. Koncem prázdnin bylo všechno domluvené. Jenže jsme nevyjeli. Museli jsme posunout termín, odložit to na neurčito, ale s určitostí, že tak učiníme. Stárnul jsem v tu chvíli jako nikdy před tím. Místo myšlenek na vrcholy jsem myslel na Vincu. Ale jak jsem již zmínil, všechno nakonec dobře dopadlo, a tak jsme mohli vyjet. Předělat rezervace, nakonec ku prospěchu všem, a mohli jsme začít balit. Sledovat v tuto chvíli počasí byla velká loterie. Nejvíce to nakonec vypadalo, že neděle nebude stát za nic, sobota bude ukázková a pátek všelijaký.
Čtvrteční večer jsme lehce podebatovali a šli jsme spát. I v tuto brzkou ranní, spíše noční, hodinu připravil Tom houbovou smaženici z hříbků čerstvě nasbíraných a mohli jsme vyrazit. Výjezd z Drnovic byl s drobným zpoždění, ale přesto na čas. Na značkách ve Smokovci jsme se s Alešem potkali téměř dokonale. Bylo podmračeno, teplota každopádně nad nulou a samotná přítomnost oblačnosti znamenala, že sušší nebudeme. Vsuvka. Úplně jsem zapomněl na jedinečný okamžik pod Smokovcem. Zhruba někde v okolí Nové Lesné jsem poprvé spatřil medvěda ve volné přírodě. V ranním šeru, mihl se přes cestu pěkný maco. V siluetě urostlý a zážitek na pár sekund. Konec vsuvky. Vsuvka byla nutná a důležitá, neboť i o divoké zvířeně byl tento rok v Tatrách. S respektem, že šelmy jsou v mlhavých lesích všude kolem nás, jsme zamířili vstříc poznání. Prvním významnějším průchozím bodem bylo rozcestí Velická poľana. Čím jsme byli výše, tím více připadalo vlhka v náš neprospěch.
S povděkem jsme přijali příchod na Sliezsky dom. V bufetu jsme se se převlékli do suchého, zahřáli se polévkou a trochu jsme spočinuli. Třeba se to počasí přece jen trochu umoudří a nechá nás v klidu. V daný čas jsme se rozhodli, že půjdeme dál. Potřebovali jsme najít odbočku na Velické granáty. V tomto počasí byly rozlišovací schopnosti velmi omezené. Odbočku jsme minuli. V hlavě se mi mihl okamžik, kdy jsem si říkal, tady by to mohlo být. Přesto jsme přešli pár metrů. Nic se nedělo. Vstoupili jsme do kamenitého terénu směřujíce na Granátovou lávku. Hned po pár krocích bylo jasné, že nás čeká nesnadný výstup, který vyžadoval maximální opatrnosti. Mokré kameny pokryté mechy a lišejníky byly nastraženými pastmi, čekajíce na jeden chybný krok. Soustředění se bylo najednou mnohem více náročnější a postup vyžadoval všeho více. A do toho neúprosně dopadající kapky. Vysoké trávy otíraly naše boty a holeně natolik, že byla jen otázka času, kdy všechny ochrany přestanou být funkční a na řadu nastoupí voda ve své čisté podstatě. V těchto podmínkách jsme se jednoznačně rozhodli, že výstup na Dvojitou vežu postrádá smysl.
Rozhledy jsme neměli téměř žádné, ale okolité siluety byly velice kouzelné a mysticky krásné. Určitě se sem vypravím ještě jednou. Chci to tu poznat více. Věřím, že celý hřeben musí být úžasnou podívanou a nezapomenutelným zážitkem.
Uklidňoval jsem kamzíky, že mi pro ně neznamenáme vůbec žádné nebezpečí, protože tady mají nahoru oni, ale mýlil jsem se. Nikoliv před námi, ale před jiným nebezpečím utíkali, Moje domýšlivost tak dostala na frak. Naštěstí pro nás, protože jsme tak poprvé v životě zahlédli rysa. A kdyby jen to. My jsme ho měli možnost pár minut pozorovat. A nebyl to jen jeden rys, ale hned dva. Jeden starší kus a jedno odrostlé rysíče.
Kdybychom nic jiného neviděli, tak toto byl zážitek nade vše. Nejprve ráno medvěd a za pár hodin kamzíci a rysi. Viditelnost nebyla dobrá, ale stačilo to, abychom si to pořádně užili. Vystoupali jsme do míst, kde stál před chvílí rys a opatrně, abychom nikoho nerušili svojí přítomností, jsme pokračovali do sedla. Stádo kamzíků se páslo jen pár metrů od nás. Byli to velice silné okamžiky uprostřed tajemných hor.
V sedle jsme poprvé nahlédly do Slavkovské dolinky. Trochu jsem měl obavu, abychom při následném postupu trefili Slavkovské sedlo. Vidět nebylo nic. Orientace podle okolitého terénu byla nemožná. Pro sestup do Slavkovské dolinky jsme volili raději travnaté svahy místo kluzké a nestabilní sutě.
V nohou jsme už měli našlapaný kilometr stoupání a bylo to na nás znát. Neúprosné počasí nás zmáčelo natolik, že jsme se všichni těšili, až budeme v teple na chatě. Jenže teď nás čekal sestup do Slavkovské dolinky. Tolik jsem se těšil, až tady budu. Dno dolinky je tvořeno kamenným mořem. Balvany a kameny, v dešti všechno kluzké a pro náš postup hodně vysilující. Nebylo přípustné udělat špatný krok.
Místo výhledů na kuloár Slavkovské dolinky a užívání si tatranské přírody jsme řešili směr dalšího postupu. Kde je to Slavkovské sedlo? Podle tvaru suťových svahů jsme určili náš směr. Začínal jsem toho mít dost. Promáčený, unavený a před sebou ostré stoupání nestabilní sutí do sedla. A k tomu navíc 260 výškových metrů tímto způsobem. Tři roky jsem nikde nebyl a teď takový nášup. Počítal jsem každý výškový metr. Musím přiznat, že to všechno začalo být už hodně na „morál“. Nezbylo, než šlapat vzhůru a nemyslet na to v jakém stavu se nacházím. Závěrečný výšvih do sedla byl o něco lepší, protože jsme šli úzkým žlabem a byla tu možnost chytit se skály, která ovšem nebyla vždy úplně stabilní. Několikrát jsme uvolnili velké kameny, které pak hřmotně padaly do doliny, někam do neviditelné bílé tmy a bylo jasné, že tady se chyby neodpouští. Už jen pár kroků a jsme v sedle. Radost z dosažení hřebene trochu pokazil fakt, že Klos nám oznámil, že po sestupu na turistický chodník bude pokračovat směrem na Hrebienok a následně do Popradu do nemocnice na vyšetření. Nedalo se nic dělat. Zdraví je přednější.
V batohu přibývaly mokré věci a těch suchých rapidně ubývalo. K našemu potěšení byl sestup ze sedla přece jen mnohem přívětivější cestou než výstup z druhé strany. To byla fakt morda. Po všech těch mnoha vystoupaných metrech nás čekal více než čtyřsetmetrový sestup. Oblaky se na pár malých chvilek protrhaly a my jsme mohli spatřit okolní stěny. Že se protrhaly neznamenalo, že by jakkoliv přestalo pršet, nebo že bychom spatřili modrou oblohu, to tedy rozhodně ne.
Přisedl jsem ke klávesnici po jednom dni. Úplně jiná atmosféra okamžiku. Do včerejška jsem byl nespokojený s tím, jak to všechno popisuju. Jakože bylo pršavo a bylo to do kopca. Zachytit tu správnou náladu, aby text odpovídal co nejvíce realitě. Pochopitelně nejvíc je pak realita čtenářova, a ten který se zúčastnil ví, a ten který tam v ten okamžik nebyl tak aby jeho představivost byla co nejrealističtější. A stejně to nejde. Napsat to nejde. Anebo to nevím napsat. Uvnitř mě byly pocity plné, byl jsem nadšený, že tu jsem. A všechno kolem, které chtělo ten pocit něčím ozvláštnit, činilo tak v podobě počasí, které přesměrovávalo moje myšlení na to, aby můj poslední krok byl krokem, kdy moje noha vstoupí na chatu.
Tož jsme sešli k potoku. Zmapovali jsme terén a překročili v místě kamenné hráze. Přišel čas na naše rozdělení. Nedalo se. Tož jsme si dali štamprličku a vydali se dvěma směry. S Alešem (Aleš a Aleš) jsme dorazili na Zbojandu. Těšení se na suché věci brzy přešlo. Suchého nebylo nic. Rozvěšeli jsme věci kde se dalo a zvolili nejméně mokrou variantu. Však se zahřejeme. Pivo a horec a pivo a horec… Přestáli jsme i stěhování se mezi matracemi. Všechno dopadlo krásně a dobře. Akorát Klos tu chyběl. Zprávy přicházely veskrze pozitivní a z poslední nás u srdéčka zahřálo. Klos přijde! Sice až v sobotu, ale přece! Zbojnický večer byl trochu jiný než ty minulé. Toto, velmi podobné, jsem zažil nedávno v Julkách. Je tu moc lidí! Dříve přes noc v chatách zůstávali vesměs lidé horám oddaní. Dneska mi připadá, že je to více masové, a že to kouzlo horských chat mizí. Ono nemizí, ono se mění a já nevím, jestli se mi tato forma proměny zamlouvá. Večer jsme ještě probrali nějaké detaily na sobotu a pak už jsme užívali horské atmosféry.
Sobota měla přinést zprvu nízkou oblačnost, posléze protrhávání a možná i trochu sluníčka. Program jsme měli daný a časově nám to vycházelo tak, že můžeme posečkat, než se třeba obloha trochu protrhá. Zvolili jsme si Malý Javorový štít a v sestupu Kresaný roh. Každopádně v 11 jsme měli poslední možnost vyrazit. Čekali jsme nakonec až do těch jedenácti. Buď a nebo. Poprvé jsem při cestě k Ľadovému plesu použil Kroutila. Možná jednodušší a rychlejší cesta, než jsem byl zvyklý chodit.
U plesa jsme byli poměrně rychle a před námi výstup, opět suťovým polem, do sedla Malý Závrat. Rozdíl oproti včerejšku byl markantní. Metry přibývaly a za chvilku jsme byli v sedle. Čas výstupu byl nádherný. O čtvrt hodiny jsme stáhli Kroutila. Palec hore. Včerejší ostrý „trénink“ přes dvě sedla přinesl své ovoce. Malý Závrat je opravdu malý. Je to sedélko s kamennou bariérou proti větru a místa tak pro tři lidi.
V suchém oblečení jsme se vydali k vrcholu. Nejprve poněkud vlevo…na hřeben…a poslední nejvyšší bod je vrchol. Tak zněly instrukce. To, co jsme na chvilku viděli ze sedla bylo minulostí. Obloha se neúprosně zatáhla a vidět bylo na pár metrů. Naštěstí nepršelo. Vrchol jsme po chvilce zpozorovali a přiblížili se k němu na pár metrů. Poslední exponovaný úsek jsme ovšem vynechali. Shodli jsme se, že tím můžeme považovat náš výstup za ukončený. Riziko, které bychom na mokré skále měli podstoupit nám za ten pocit nestálo. Smířili jsme se, že jsme vrcholu Malého Javorového štítu téměř dosáhli. Na suché skále by to šlo, ale toto by byl zbytečný hazard.
Z fotky to není příliš patrné, ale následujících deset metrů hřebene bylo velmi exponovaných a postup dále byl možný jen přes samotné úzké vršky. Ale klouzalo to… Takže tady jsme výstup ukončili. A protože se počasí nehodlalo změnit, tak jsme Kresaný roh vypustili z programu. Ani na tom vrcholu jsme nějak dlouho nepobyli. Nevlídné počasí vybízelo k návratu na chatu. Vydali jsme se tedy nazpět do sedla. Všimli jsme si mužíků na hřebeni, když jsme vylezli ze sedla, a tak pro nás byli styčnými body, abychom nepřešli a nepokračovali ramenem dolů z hřebene. Po čtvrt hodince jsme narazili na mužíky. Tudy musíme dolů do sedla. Po pár krocích jsme se dostali nad strmé svahy spadající do Javorové doliny. Tudy ne! Začali jsme přemýšlet, kde jsme udělali chybný krok. Podle naší pozice, vidět nebylo nic, jsme usoudili, že jsme špatně odbočili, a že je potřeba vrátit se nahoru a najít tu správnou cestu do sedla. Šlapali jsme tedy nazpět k vrcholu. Jenže po chvilce jsem si všiml, že jdeme místy, kudy jsme šli k vrcholu. Takže tady jsme dobře. Musíme dolů! Sešli jsme tedy po hřebeni, trochu jiným chodníčkem, až jsme narazili na mužíky. Hurá! To jsou oni! Jsme správně! Sešli jsme pár metrů dolů a byli jsme tam kde před chvílí. Opět špatně. Jak by napsal Cimrman, bloudíme v mlze. Zkontrolovali jsme čas. Pořád byl dobrý. Cestu musíme za každou cenu najít. Přece nebudeme volat horskou, aby si nás našli! Takže repete a vzhůru k vrcholu. V takto vypjatých situacích člověk najednou přestane vnímat, že by mohl být unavený, že chodí hore dole, v tu chvíli nic nebyl problém i kdybychom měli jít ještě dvacetkrát. Opět jsme hleděli do navigací a snažili se shodnout kde jsme. Při pohledu do mapy jsme byli jen malý kousek od sedla, ale kudy do něj? Nějaké náznaky občas byly. Mlhovina se trochu projasnila a my jsme se shodli, že Malý Závrat vidíme. Ale nebylo možné odhadnout kudy do něj. Naše orientace a vjemy byly poněkud dezorientované. Aleš vyfotil při výstupu lišejník, vyšli jsme ke kameni a porovnávali, jestli je to ten stejný lišejník. Utvrzovali jsme se, že jsme správně, ale cestu jsme nenacházeli. Na třetí pokus jsme u mužíků sešli dolů a po chvilce jsme odhalili naše předchozí omyly. Scházeli jsme příliš dolů do Javorové doliny přitom jsme měli postupovat traverzem. „Ze sedla poněkud vlevo…“ „Chlapi, vždyť jste to měli v té brožuře…“ Z místa chybného sestupu to bylo do sedla jen asi 25 metrů. Příroda nám názorně předvedla, jak je mocná a jak je jednoduché ztratit orientaci, když člověk nic nevidí. Ponaučení s dobrým koncem. V sedle jsme si oba oddychli. Musím nás pochválit za zachování chladné hlavy a za konstruktivní řešení nastalé situace. Velice mě to vyškolilo. Sebekriticky musím uznat, že cestu ze sedla k vrcholu jsme orientačně podcenili a málo vnímali. Pokaždé jsme byli správně a teprve napotřetí doopravdy správně. A to nás dělilo pouhých 25 metrů do sedla.
Sestup dolů byl už poměrně snadný. S opatrností jsme sešli k Ľadovému plesu a na turistický chodník z Priečneho sedla jsme sešli zleva pod Zbojnickou kopou. Tedy z druhé strany než při výstupu.
Když jsme přicházeli k chatě tak téměř dokonale přesně s našimi kroky přicházel i Klos z údolí. Bylo to nesmluvené dokonalé načasování, ale každopádně radostné setkání. Všechno všem dobře dopadlo, a navíc jsme byli informování, že ten, který z doliny přišel, slaví v tento den narozeniny, a že bylo treba ísť do doliny, aby valašská slivovica bola. Tak ještě jednou Tome, všechno nejlepší! Počasí se nakonec přece jen trochu umoudřilo, a tak jsme prožili krásné tatranské odpoledne a zbojnický večer.
Neděle měla být deštivá, ale pro sestup dolů nám to bylo jedno. Prostě to nějak sejdeme. Ranní probuzení ve mně vyvolalo rozpaky. Takže dneska už jedeme domů. Nedá se nic dělat. Zažili jsme spoustu nového, drsného i krásného, poučného, prostě stálo to za to. Ale to ráno, to mě opravdu trochu rozesmutnilo.
Tak když už si to počasí dělá, co chce, tak alespoň sestup byl vhodný k pozorování a sledování míst, kde jsme byli, když jsme nic neviděli. Což je veliká škoda, ale tak už to prostě někdy bývá. Je to jistý důvod vrátit se zpět a projít si trasu ještě jednou, dokonaleji a s vědomím, že víme co nás čeká. I tak dobře.
…a tož tak…byl jsem v Tatrách? Byl. Stálo to za to? Určitě! Příště až pojedu, tak si nezapomenu vzít palice…a nezapomenu na pojištění…inu, všechno jsem měl tak dokonale promyšlené, až jsem na spoustu nezbytností zapomněl. Takže malá výtka sobě samému. Příští výjezd bude dokonalejší. Doufám, že nám Příroda dopřeje a nabídne o pár chlupů lepší počasí, než jsme měli tentokrát.
Děkuji touto cestou všem zúčastněným. Klosovi za funkci „mapaře“, neboť jeho znalosti v orientaci terénem jsou k nezaplacení, Alešovi za to, že jsme to tak krásně zvládli na Malém Javorovém a sobě, že jsem po tak dlouhé době dokázal všechno ustát. První den, na rozjezd s plnou polní, 1530 metrů nahoru a 601 metrů dolů, 10,19km a celkový čas 8 hodin 46 minut. Fuška. Batoh cca 14kg + co napršelo…mokré věci.
Věřím, že bude další příští, tož HORE ZDAR!
Komentáře
Okomentovat