Karpatské putování na konci roku
Je zimní lednový sobotní večer a zůstal jsem tu v chalúpce sám. Dlouho, tedy jak se vezme, co je dlouho? Tož, dlouho jsem přemýšlel nad tím, že by bylo třeba napsat pár slov o štěpánském výšlapu do Bílých Karpat a o celém tom konci roku, potažmo o začátku tohoto roku současného. A tak sedím u klávesnice a píšu. Pustil jsem si nějakou relaxační hudbu se zasněženou krajinou a zvířátky a jal jsem do sepisování toho všeho. V kamnech praská dřevo a venku tma zastavila tání sněhu. Zima je tu tak, jak pravil stoletý valašský kalendář. Bude dobrý rok. Alespoň tedy pro přírodu. Věřím, že bude dobrý. Co sa ně teda stalo? Vánoce jsou svátky požehnané, že by byly klidné a plné míru, to se mi ovšem nezdá. Každý si ten klid a mír musí v sobě nějak najít, jenže to by nesměl nikam chodit. Vše na Vás dýchá takovou tou atmosférou přeplněných parkovišť, z rádia a z televize to do nás perou všemi možnými směry a ve zprávách se to hemží samými tragickými postavami. A dost! Teď jsem se přistihl, že tu vnáším něco jako politiku a tomu se musí učinit přítrž!
Na Štěpána není pána. Den krásný, lehce mrazivý. Už předešlého dne jsem myslel na to, jak ráno vyrazím. Čím déle žiju tady u nás v Drnovicích, tím více mě přitahuje poznat každičký kout tohoto našeho kraje. Kousek od Bylnice a od Štítné nachází se hřeben, který mě padl hodně do oka. Je to hřeben hlavní bělokarpatský a je opravdu fascinující. Taky bych chtěl poděkovat súsedovi Radimovi, za to, že mě upozornil na krásné vyhlídkové místo na Pláňavách. A to už jsme jen kousek od míst, které mě tolik lákaly. Hřeben Grófová, Chladný vrch, Javorník, Čerešienky. Taký kúsek od Žítkové, od horenky Chabové, Lopeníku a nakonec aj Velké Javoriny. To už by byl pochod poněkud delšího ražení. Uvařil jsem si čaj, nachystal nějakou drobnou svačinku a v 8 ráno vyrazil z domova na Pláňavy. Bylo lehce pod nulou, nějakých šest? Obloha vymetená, no prostě nádhera. Už samotné ráno bylo úžasné. Když jsem na kraji Štítné odbočil na Pláňavy, začínal jsem postupně vnímat ten otevírající se prostor této krásné krajiny a pochopil jsem, proč mi Radim Pláňavy poradil. Ještě jednou díky! „A když zas cosi budeš znat, tož daj vědět. Děkuju.“ Zastavil jsem ještě dříve, než jsem chtěl. Musel jsem se pokochat.
Píšu TADY, ale pěšky jsem nešel. To bych sa našlapal. Nicméně považuju celé tady toto širší okolí za místo, kde je domov můj, kde žijeme. Člověk lehce zdatný v četbě mapy při pohledu na ni pochopí. Kľak a Strážov jako na dlani a nebylo to vůbec tehdy vše. Čekalo mě poznávání krajiny, hřebene. Vymyslel jsem si krásný okruh. Z Pláňav na Javorník, na Čerešienky, sejít pod hřeben na slovenskou stranu a druhou stranou hřeben podejít až pod Grófovou, tady nazpět na hřeben a přes Chladný vrch a Javorník nazpět na Pláňavy.
V mapách je toto místo označeno jako Pláňava, ale já jsem jej poznal jako Pláňavy, takže proto tak píšu. Teď jsem se zahleděl do mapy a do fotky současně. Asi jsem zjistil, že jsem něco zjistil a tož mě to láká. Na fotce je i Ostrý hrádok, kopec ve Strážovských vrších a ten je sousedním vrcholem Malenice respektive Ostré Malenice. Dávám si cíl. Přes Malenicu na Ostrý hrádok. Anebo spíš opačně. Z Mojtína přes Ostrý hrádok, Malenicu, Ostrou Malenicu a necestou zpět. https://mapy.com/s/behotegaho ...to jsem se cosi zaplantal. A ještě jsem se nehnul z Pláňav.
Mohlo by se zdát, že to stačí. Ale nestačí. Těšil jsem se na Javorník, na Čerešienky, na všechno. Vydal jsem se tedy po modré turistické značce k Javorníku. Stálým stoupáním a zasněženým lesem jsem dorazil na vrchol. Bukové hory na hřebeňu měly vršky stromů obalené silnou námrazou. Sotva jsem vystoupal k rozcestníku na vrcholu, schytal jsem pár pohlavků od padající námrazy. Sluníčko svítilo, bučiny se nahřívaly a stačil menší poryv větru, aby z mohutných buků začalo ledové bombardování.
Věřte, nevěřte, bylo to na helmu. Tu jsem si ovšem opravdu nevzal. Čepice a kapuce musela stačit. Ale byly to dobré pecky. Chodník byl rozstřílený námrazovou palbou. Aj taká je moja milovaná Příroda. Dlouho jsem se nezdržel a pokračoval doprava hřebenem na Čerešienky. Je třeba zmínit, že jsem byl široko daleko sám. Chvála Bohu!
Průhledy z hřebene na slovenskou stranu byly úchvatné. Objevily se další a další horizonty. Přibyl Považský Inovec a kdesi v dáli i Tríbeč. Velmi krátký kousek hřebene a nabídnul neskutečné výhledy. Na jednom otevřenějším místě, bez hrozby padajícího ledu, udělal jsem si první přestávku. Byla to přestávka kochací. Jen tak projít by byl hřích.
Za chvilku poté jsem byl na Čerešienkách. Snažil jsem se najít skutečný vrchol. Možná jsem ho o pár centimetrů minul. To jsem již opustil turistickou stezku. Ocitl jsem se v terénu, kde bylo jasné, že se člověk neobjevil minimálně týden. Sníh byl křišťálově čistý, bez poskvrnky člověka. Jen stopy zvěře. Kuny, lišky, srnčí, vysoká i černá zvěř, a ještě jedny stopy tady byly. A bylo jasné, čí jsou. Rysa jsem vyloučil.
Kousek pod Čerešienkama jsem pozoroval dva páry stop. Připojili se k vyšlapané stezce ostatní zvěře. Šli k hřebeni. Užíval jsem si to. Jediný člověk jsem byl já. Byl jsem tím, který to rušil? Asi ano. Vždyť jsem tam byl pro potěchu. Snažil jsem se chovat jako bych byl obyvatel lesa a moc jsem si přál vidět nejen stopy. Na větším rozcestí lesních cest bylo stop nepočítaně. Pokračoval jsem lesní cestou pod hřebenem. Podle stop chtěli všichni na hřeben. Zřejmě přivítat nový den. A najednou další stopy vlka. Tentokrát tříčlenná kombinace. Podle orientace v terénu směřovaly ke stejnému místu jako první dvojička. Ke sněmovnímu místu veškeré zvěře? Všichni tam chtěli. Víc vlčích stop jsem už neviděl. A pomalu nevidím na písmenka, tož pokračování příště.
Je zimní lednový sobotní večer (stále ještě lednový…) a zůstal jsem tu v chalúpce sám. Zrovna včera jsem viděl zajímavý dokument o vlcích. Jsou to lišky podšité… Chodí si ve svých stopách. I z jedné stopy se může vyklubat pár. Každopádně je to velice dobře, že je tu patrná přítomnost vlka. Ať si kdo chce, co chce, říká, vlk, ale i medvěd sem tak nějak přirozeně patří.
Se zavřenýma očima skončil jsem „minulé“ povídání kdesi pod hřeběněm, na slovenské straně. Bělokarpatskou přírodou obklopen, užíval jsem si krásného dne. Cesta pod nohama ubíhala možná víc, než bych sám chtěl.
Zpět na hřeben jsem se dostal pod Grófovou. Z lesní cesty jsem vyšel na podvrcholový palouk, který mě nadchnul. Bylo jasné, že si musím trochu zajít, aby mi bylo dopřáno rozhledů. Původně vypadající náznak v sobě skrýval možnost něčeho co nevím, kde jsem nebyl, a proto snad tolik lákal. Tím lákadlem byl vrchol nenápadné Grófové, kterou z jedné strany chrání Chladný vrch a z druhé hradba rozeklaného vybíhajícího hřebene s Hrabovou a pevným masivem kóty 677 a Čaganovou, který končí ve Vlárském průsmyku. Vnímat ten význam Vlárského průsmyku v rámci hlavního hřebene Bílých Karpat, jak rozetíná, přerušuje tento hřeben, aby se na druhé straně co nejrychleji dostal do výšek přes 700 metrů a západním ramenem vyběhl na tak překrásné místo jakým je Holý vrch, je úžasné. Ten je ten druhý strážce, třebaže za Vlárou. A stejně je to úplně jinak, ale takto to vnímám já. A představuju si a modeluju krajinu a při té představě se mi to všechno utváří a vnímání prostoru kolem sebe doplňuje ten překrásný pohled, rozhled a nadhled. Když je šedivo, na teploměru není zima, ale zalézá to, že by jeden nevěřil, to se to chodí jinak. To je v rámci tréninku. Pak už si člověk modeluje krajinu jen v představách. Tak jako jsme bloudili 25 metrů od sedla v Tatrách, protože jsem se nechal unést natolik, že jsem nedostatečně vnímal cestu, kterou jsme šli k vrcholu. Ale tož, zpátky do těch vrcholových bučin, tolik typických pro tuto oblast. Rozložitý Chladný vrch byl mým dalším cílem. Turistická stezka vede slovenským úbočím a míjí vrchol, takže jsem pokračoval hřebenem, po hranici, k vrcholu. V hustém bukoví jsem udělal krátkou pauzu a čekal na zvěř. Bohužel marně i přesto, že jsem měl vítr k sobě příznivý a skrýval jsem sám sebe za široký kmen. Pokračoval jsem ke konci dnešního putování krajinou Bílých Karpat. Z Chladného vrchu jsem přešel na vedlejší, mně dnes již poznaný, Javorník. Tady jsem si udělal čajovou přestávku. Ledové bombardování už nebylo tak intenzivní, navíc jsem si sednul pod malý přístřešek, takže alespoň hlava a tělo byly ušetřeny, a tak jsem se mohl rozloučit s hřebenem. Bylo to krásné poznání, které je nekonečné, a tudíž se těším na další. Sestoupil jsem na Pláňavy k autu a tím to všechno skončilo. Tak intenzivní. Děkuju Přírodo za vše!
…a 30.prosince tradiční výšlap na Klášťov. Gdyby sa dalo napsat, jací dobří ludé sa možú zejít, šmatlat do hory a den si udělat krásný, tož bych sa aj posnažil a zkusil to nějak napsat, ale jak to napsat, abych popsal ten vnitřní dobrocit, či jak to nazvat. Že je člověku dobře… Předsilvestrovské menu zajistil „taký jeden ogara“, že su rád, že su tu. Všechny ty díky patří Tobě, Tome. Za SKVĚLOU prdelačku a veškerý výstupový i sestupový servis. Bylo to krásné setkání s krásnými lidmi. Kdyby se mi chtělo stárnout, tak si přeju, ať je konec roku, ale mě se moc nechce. V roce letošním bych rád absolvoval dva výjezdy do Tater, kratičké, a snáď si odlepím ten svůj zadek víckrát než jenom toto. Přeju si, co?
Tož si přejme, všechno dobré, nech nás pevné zdraví neopúšťá, nech sa majú ludé na světě dobře a neblbnú, život je příliš krátký, abychom si ho čímsi zamatlávali. A tací my sme. Že nám není haňba. Zase začínám? Kuš!
No, tož jaksi jsem to dopsal…tož HORE ZDAR!
Komentáře
Okomentovat