Julské Alpy 2009

Ve dnech 22.-26.7.2009 jsme prožili několik překrásných dní uprostřed Julských Alp a taky částečně u moře v Itálii. Jak jsme je prožili?

Hned v úvodu musím podotknout, že očekávaná sestava Jirka, Leona, Martina, Kája a já se smrskla na pouhou čtveřici. Jirka, pracovně vytížený, musel zůstat doma a tak jsme byli společně s ním, alespoň prostřednictvím mobilního telefonu. Dá se říct, že měl informace z první ruky a tak s námi vlastně tak trochu byl. Byl s námi taky z toho důvodu, že byl tak strašně hodný a dal nám k dispozici skvělou "švédskou ocel" na cestu. Takže za to mu patří obrovské díky. Díky!

Bylo ráno 5:30 22.7.2009. Všichni jsme byli na značkách ;-) A mohlo se vyrazit. V 5:40 jsme startovali směr UH Tescouuu. Na plechy, neboť byly v akci. Zprvu jen letákově, následně i reálně… Ale rychle pryč a správným směrem… Následovala Břeclav, Bratislava, Vídeň…až Tarvisio a Soča. Podle "letového plánu" jsme měli přistávat ve 13:00. Podařilo se. Byli jsme dokonce natolik přesní, že to vyvedlo lehce z míry i paní domácí Cuderovou, která pro nás ještě neměla přichystány apartmány. Jakože omluvu za čekání jsme dostali piva a džus. A jelikož jsme byli čtyři, nakonec jsme dostali apartmán jeden společně pro všechny. A bylo tak dobře.

Následné organizační časové harmonogramy tak mohly být dodržovány zcela bez problémů. Huš už. Pojďme na hory! Vzhledem k tomu, že se nám nechtělo jen tak lelkovat, ihned jsme šli roztáhnout plíce na Bavški Grintavec. Přesněji směrem ku vrcholu, kterého bychom díky času nedosáhli. Výšlap trval 1,5hod. resp. 2hod. (od apartmánu) a dosáhli jsme výšky cca 1200m. Plíce byly roztaženy, oči začaly pomalu hltat tu krásu a nádheru kolem a nás čekal žolíkový večer, víno, nějaké ty ořechy a… a protože jsme bydleli přímo ve vesničce Soča a stejnojmenná krasavice nám tekla pod okny šli jsme se na ni mrknout, abychom zjistili, že voda je stále tak čerstvá jako byla kdysi a že je to stále jedna z nejhezčích říček na světě. A na zítří Jof di Montasio… P.S. Kája a já jsme pomáhali stavět ceduli něco jako "Vítejte u nás!" - vydělali jsme si dvě piva a seznámili se s majitelem penzionku.

6:30 23.7.2009 vyrážíme z apartmánu směrem Italia do sedla Nevea. Cestou, proti paprskům vycházejícího slunce, se nám ukazují ve své kráse Mangart a Jalovec. "To je nááádhera. To je prostě nááádhera!" ;-) V 7:30 jsme v sedle Nevea odkud pokračujeme k salaším Pecol po neuvěřitelně strmé, úzké a klikaté cestičce. V 7:45 jsme u salaší a před námi se otevírá přírodní amfiteátr Altipiano del Montasio. Dokážete si představit jaké to bylo? Nad planinou se tyčila hradba Montaže. A když jsme se otočili mohli jsme pozorovat celý obrovský masiv Kaninské hory. Prostě nááádhera! Přesně podle plánu vyrážíme v 8:00 směr Rifugio di Brazza. V 8:30 míjíme chatu a směřujeme napříč planinou k sedlu Forcella dei Disteis.

Jak nabíráme výšku rozšiřují se nám rozhledy a je to prostě nááádhera. Příroda kolem je jedna velká botanická a zoologická zahrada pod širým nebem. Zahrada, ve které jsme MY byli hosté. Tolik krásy a v tak koncentrované podobě…a stále se vznešeněji vypínající Montaž se vztyčeným "prstem". Budil respekt, ale byl přívětivý. Počasí jako by zapomněli vysílat mraky, a všude kolem tolik nááádhery. V sedle jsme posvačili, nechali se trošku vystrašit nálety ptáků a kochali jsme se pohledem na kamzičí rodinku, která z nevelké vzdálenosti pozorovala, zda-li nenarušujeme klid v jejich království. Po občerstvení následoval travers ke skále. Vyzbrojili jsme se sedáky a pustili se pomaličku nahoru na horu. Najednou jsme poznali, že jsme opravdu do slova a do písmene v království zlatorohá. Byli úplně všude. Bojovali mezi sebou, shazovali na nás kamení, procházeli se a Ti kdo pozorovali jsme najednou byli my. Pokračovali jsme k zlatému hřebu výstupu - k 60m vysokému Pipanovu žebříku. Samotný výstup žebříkem na hřeben, resp. do sedýlka mezi vrcholem Vrh Brda a hřebenem Montaže, je velice pěkný zážitek. Planina Altipiano del Montasio je jako na dlani a tušený vrchol na dosah. Po pár metrech po nástupu na hřeben nás "opustila" Leona. Patří jí uznání za její rozhodnutí přerušit výstup a počkat nás kousek nad sedlem. Malá vsuvka: Nevím jak bych nazval tento stav, který jsem párkrát zažil, kdy člověk téměř pod vrcholem zvažuje, že se otočí, že to "vzdá". A je opravdu jen a jen na každém, jak tento pocit v sobě překoná. Byl jsem s Leonkou poprvé na takovém výšlapu a tak jsem ji nepřemlouval, neboť to v tu chvíli ani nemělo význam. Sám jsem nevěděl jak bude hřeben vypadat a navíc vítr, který svištěl přes hřeben, byl natolik silný, že i náš zbytek co jsme pokračovali k vrcholu, musel občas počkat, až se vítr alespoň částečně uklidní. Byl to opravdu silný vítr, na který jsme byli upozorňováni již při výstupu, když jsme potkávali skupinky, které se vracely z vrcholu. A propos to nejzajímavější - Pipanovu lestev zvládla Lea na 1*. Nicméně ve 13:40 jsme ve složení Martina, Kája a já stanuli na vrcholu ve výšce 2753m.n.m. Na druhém nejvyšším vrcholu Julských Alp. Na vrcholu hory, která nese několik názvů: slovinsky Montaž nebo Špik nad Policami, italsky Jof di Montasio nebo furlansky Jof del Montasion.

Při sestupu nás trochu vystrašil uvolněný padající kámen značné velikosti, který se "naštěstí" rozbil na mnoho menších kamenů a tak zasáhl čekající Leonu jen zlehka. Sestup stejnou cestou jako výstup, pouze zkrácenou o přímou cestu k parkovišti, tedy mimo Rifugio Brazza jsme prošmatlali a už jsme se těšili na kafe, pivo, víno, jídlo, řeku Soču, prostě "domů". Byl to krásný den, plný neskutečných zážitků. Byla to prostě nááádhera.

Na další den jsme byli opět všichni vzorně nachystáni a připraveni a v 6:30 jsme vyjížděli směr sedlo Vršič. Odtud jsme měli v plánu vystoupit na vrchol Prisanku (Prisojniku) 2547m.n.m. Jako výstupovou trasu jsme zvolili Kopiščarovu cestu (Kopiščarjeva pot). Pro sestup jsem navrhl jednoduchou Slovinskou cestu (Slovenska pot). Na Vršiči jsme byli v 7:00. Nachystali jsme si vše potřebné a vyrazili. Minuli jsme Tičarjev dom, Poštarski dom a přes Sovnu glavu jsme sestoupili k nástupu na feratu. Hned po prvních pár metrech nám bylo jasné, že tohle bude jiná liga než včerejší "výšlap". Následovaly pasáže feratových výstupů a kolmých stoupání. Postupovali jsme ve stěně. Rozhledy na Vršič, který byl stále menší a menší, na Mojstrovky, které se stále snižovaly a "vycházející" Krajskou Goru byly nezapomenutelné a okouzlující. Člověk by chtěl říct: "Nááádhera!" ;-) A byla to skutečná nááádhera!

Ve stěně plné krásných feratových pasáží nás čekala další paráda. Výlez komínem, který byl ve svém konci jen asi 80cm úzký a tak samotný průchod tímto místem byl velmi zajímavý. Kája to shrnul do jednoduché formulace: "Tady já končím, dál nejdu, tam se nevlezu…!" Vlezl se. Vystoupali jsme na první hřebínek a už se nám začalo objevovat Prednje okno. Nááádhera! Prostě nááádhera! Stále jsme se přibližovali a Okno bylo stále neskutečnější. Obrovské, největší v Julkách. Závěrečný výstup do Okna nám poskytl poslední lezecké zážitky. Po výstupu do Okna se nám naskytl pohled na celé údolí Mlinarice a ve vzdálenějším konci údolí Zadní Trenty na Bavški Grintavec. Po kratičkém výstupu na hřeben nad oknem jsme měli celé panorama Julek jako na dlani. Triglav, Jalovec, Mangart. Čněly nad ostatními a byl to opravdu krásný pohled. Mnohem "méně krásný" pohled byl na vrchol Prisanku. Po celé té příjemné námaze to měl být až ten úplně poslední vrchol v řádku vrcholů, které jsme na hřebeni měli překonat. A tak jsme postupovali a snažili jsme se uklidňovat, že třeba tam ten úplně vzadu to není, že to musí být už jiná hora. Nebyla. To byl Prisank, na jehož vrchol jsme směřovali. V týmu se začaly množit zvláštní nálady a tak jsem si říkal: "Jak jen to udělat, abychom vrcholu dobyli společně?" Nakonec to bylo úplně jednoduché. Řekl jsem, že tam půjdeme úplně všichni a všichni vřele souhlasili… ;-) 14:10! skupina ve složení KLAM dosahuje vrcholu Prisanku 2547m.n.m. - Kopiščarovou cestou přes Přední okno. 17-tého nejvyššího vrcholu Julských Alp. Masivu, který je jako kamenný obr.

Nakrmili jsme vrcholové "gripeny" jak jsme příznačně nazvaly ony černé krkavco-kavkovité ptáky, kteří lítali neskutečně všude kolem nás a vydali se cestou dolů. Cestou, která znamenala že s každým metrem, který nám ubýval, nám ubýval náš čas strávený v Julkách. Nevadí! Už teď je jasné, teda doufám a věřím a přeju si to, aby to bylo jasné, že příští rok se do Julských vrátíme, abychom vystoupali na některý z dalších vrcholů. A s laskavým svolením majestátných hor prožijeme chvíle štěstí strávené v tomto království. Cestou "domů" jsme se začali těšit na zítřejší den, který měl být dnem odpočinkovým - mořským.

25.7.2009 až jsme se vzbudili, tak jsme se vzbudili a zcela vzorně podle harmonogramu ;-) jsme vyrazili směr Italia. Cestou jsme se kochali okolitými kopci, vodopádem Boka, který tryskal takové množství vody, které jsem u něj ještě neviděl. V noci totiž proběhla neskutečná bouřka, aby nám taky příroda ukázala, jaká může v horách být. Silná a svá. Naším cílem bylo moře a předpověď počasí, na které jsme byli po tyto poslední dny zvyklí, azzuro. A bylo. Bylo to opět skvělé. Moře nám nachystalo bezmála dvoumetrové vlny, ve kterých jsme zapomněli na bolesti našich nohou. Plni dojmů z předchozích dní a výborné pizzy, kterou jsme si dali jako "příjezdové bon giorno", jsme si moře užili jak se patří.

26.7.2009 náš návrat nemohl neprobíhat skvěle. Vše neskutečně klapalo. Bovec - návštěva potřebných marketů, koupě triček, medvědů, vest, pohledů atd. V 10.40 jsme vyjeli z Bovce a v 15:00 jsme zastavovali v Bratislavě na benzince na odpočinek. Prostě paráda. A ty kombajny v Huštěnovicích? Ty mě vůbec nerozhodily… ;-) Žňa sou žňa.

Všichni byli úžasní, počasí nám vyšlo na 1000% , tak co dodat? Zanedlouho na Fatře nashledanou a na letošní zakončenou ještě cosi chystám, tak se nechte překvapit ;-)