Julské Alpy 2.-9.7.2011

Rok se s rokem sešel a jsem zpět v milovaných Julkách. Tentokrát vybaven netbookem, takže můžu psát články přímo v místě. Termínově jsme nic neměnili. První týden v červenci, klasika a prozatím (je úterý 5.7.2011 ráno) nám počasí vychází na výbornou. Složení naší skupiny je poněkud změněno, kádr se zúžil. Ale takový je život. Lidé odcházejí, ale hory zůstávají a kvůli nim jsme tady!

Den I. - Příjezd

Příjezdový den byl ve znamení stolního tenisu, sladkého nicnedělání a plánování dne zítřejšího tedy neděle…

Den II. - Kopiščarjeva pot (Prisank-Přední okno) 2.316m

Budíček v 7:00 a odjezd na Vršič v 8:15. Cílem je ferata, námi oblíbená Kopiščarjeva pot do Předního okna na Prisanku. Tentokrát volíme ořezaný program. Kopiščarova cesta do Předního okna a odtud Grebenskou cestou zpět na Vršič. Časově nenáročná trasa. Nevystoupáme sice na vrchol Prisanku, ale nám jde především o první část okruhu. Kolem deváté hodiny ráno vyrážíme s batohy na zádech. Sotva jsme minuli Tičarjev dom na Vršiči, zastavila nás, asi Polka, která zjišťovala, zda-li máme mačky. Na chatě jí řekli, že trasu bez maček nemůže absolvovat. To nás zaskočilo, ale nezastavilo. Bude-li třeba, vrátíme se. Feratu s námi tentokrát absolvují i kluci (15, 16, 18).

Postup je bezproblémový a zbytky sněhu je možné se zvýšenou opatrností přejít i bez želez. Je to dobré. Zhruba po třech hodinách jsme na hřebeni, nad oknem. Šťastní, plni dojmů a zážitků a po krátké "obědové" pauze pokračujeme po hřebeni v sestupu. Grebenska pot je v tomto místě poměrně strmá a klesání hodně intenzivní. Po chvíli jsme na rozcestí Vršič-Slovenska pot-Grebenska pot (obě Prisank)-Razor. Následujeme ve směru Vršiče. Po půlhodince jsem opět u auta na Vršiči. Trochu novinkově zavedli na Vršiči poplatek za parkování 3€. Výlet se zdařil bez komplikací a tak máme zase na co vzpomínat. Počet zúčastněných 5 (Karel, Velký John, Michal, Malý John a já). Celkový čas okruhu cca 5hod.

Den III. - Visoki Kanin 2.587m

Třetí den byl naplánován jako odpočinkový s výletem do okolí. Nikoliv však pro mě, neboť touha být v horách je silnější. Mezitím co skupina poznávala krásu Rabeljského jezera, já jsem si přivstal, abych se mohl v 7:00, první lanovkou, nechat vyvézt do stanice D-Podi 2202m na Kaninu. Cílem byl Visoki Kanin 2587m. Hned v úvodu musím říct, že se jednalo o nádherný zážitek. Počasí bylo neskutečné. Naprosto vymetená obloha.

Od lanovky jsem vyrazil v 7:35. Trasa na Kanin vede pod Prestreljenickým oknem a dále pokračuje směrem pod hřeben celého Kaninského masivu. Přes sněhová pole a úvodní pasáž kdy se stoupá a pak klesá jsem se dostal, až pod Kanin samotný. Cestou jsem pozoroval mohutné skalnaté moře "Kaninských podů" - neuvěřitelné scenérie. Zprava jej uzavírala hradba Vrhu Laške planje, Malý Kanin a konečně i Kanin Vysoký. Přes místa částečně odjištěná ocelovými lany jsem vystoupal na hřeben a odtud jsem pokračoval k vrcholu.Trasu na Kanin lze absolvovat bez sedáků. Jisté kritičtější místa je možné zvládnout s trochou opatrnosti. Vrchol Vysokého Kaninu je osazen křížem. Jako poslední významný vrchol uzavírá celý komplex Julských Alp ze západu. Díky této poloze a skvělému počasí jsem měl možnost pozorovat prakticky celé Julské Alpy, panoramata jako krávy J, a na jihozápadě vody Jadranu. Prostě nádhera!!! Na vrcholu jsem strávil příjemnou hodinku v objetí hor, pokorně vnímaje jejich majestát. Dne 4.7.2011 v 9:45 jsem byl první kdo na Kaninu toho dne stanul. Po již zmíněné hodince rozjímání se na výstupové trase začali objevovat další lidé…byl čas odejít…Pro cestu zpět jsem zvolil částečně stejnou cestu jako výstupovou. Mým dalším zastavením byl Planinski dom Petra Skalarja na Kaninu 2260m a odtud stezkou směr Bovec. K chatě jsem ještě absolvoval výstup na Vrh Osojnic 2348m, který je velmi blízko značené trasy k Domu. Byli tady kamzíci, musel jsem je vyfotit… Následně trasa vede přes "Kaninské pody" a strmými úbočími až k šotolinové cestě, po které lze celkem bez větších obtíží sejít až do Bovce. Já jsem zvolil rozumný kompromis a při mezistanici lanovky na Kanin (stanice B-Čela) jsem sestup ukončil. Pan "lanovkář" byl tak moc hodný a nechal mě, abych se svezl k parkovišti u stanice A-Dvor, i když jsem neměl žádný tiket… Sestupová trasa byla jedna z nejkrásnějších sestupů, které jsem kdy šel. Celý den pak musím ohodnotit pěti hvězdičkami a visačkou Top. Celkový čas okruhu bez lanovek nahoru a dolů s mnoha rozjímavými pouzami cca 8,5hod.

Den IV. - Mala Mojstrovka (Hanzova pot) 2.332m

Úterek nezačal příliš optimisticky. Malý Honza ochořel a zvýšená teplota ho nepustila z postele. Jediná ženská účastnice, Leona, tak převzala roli ošetřovatelky. My ostatní jsme vyrazili na druhý plánovaný výstup. Tím byla ferata (Hanzova cesta) na Malou Mojstrovku. Po příjezdu do sedla Vršič 1611m v 11:15 jsme vyrazili k sedlu Vratica 1800m na rozcestí a odtud jsme pokračovali směrem "Mala Mojstrovka (Hanzova pot)". Je to cesta vlevo ze sedla! Na rozcestníku je totiž, pro mě poněkud nepochopitelně, označena Hanzova pot na Malou Mojstrovku i doprava, tudy ne! Po několika málo metrech nás cesta přivedla pod stěnu Malé Mojstrovky (12:00).

Dále je to, prakticky až k vrcholu, dobře odjištěná krásná ferata s výhledy do doliny Tamar, na hřeben táhnoucí se mezi Vevnicou a Poncou, který tvoří hranici mezi Slovinskem a Itálií a posléze také v dálce Vysoké Taury pod sněhem. Tato výstupová trasa má mnoho exponovaných míst a krásných úseků. Vše je perfektně odjištěno. Na vrcholu jsme stanuli v 13:35. Bylo oblačno, ale mohli jsme pozorovat okolní kopce. Užili jsme si to a nechybělo ani tradiční vrcholové pivo. Chviličku nás na vrcholu "zdržela" hra na ozvěnu (směrem k Veliké Mojstrovce). Pak už následoval sestup po strmé suti do rozeklaného sedla (1975m) nad Vršičem a sestup na Vršič. Celkový čas okruhu cca 4hod.

Den V. - Krn 2.244m

Dalším dnem byla středa. Tedy den plánovaného odpočinku. Karel, Leona, Velký Honza a Michal měli v programu jasno. Návštěva Bovce, procházka městečkem, "děti" měli slíbenou zmrzlinu a pak oběd bez starostí v "naší" restauraci Pri mostu, kde dělají vynikající pizzu, mimo jiné. Jenže ne tak já, který si řekl, že když je ta středa, tak mě je tam třeba, vyrazil jsem na výšlap na Krn. A nebyl jsem sám. Mého sparingpartnera mi udělal můj milovaný syn, Malý Honza. Jaká odvaha to byla a odhodlání z jeho strany, když včera s horečkami prožil den v pelechu. A toho si vážím a za to mu děkuju. Je hodný a úžasný. Lákán vidinou sladkého lenošení odolal a vyrazil se mnou. Zvolili jsme jednoduchou výstupovou trasu z údolí Lepena. V 8:30 jsme zaparkovali auto u Domu Klementa Juga v Lepeni (680m) a vydali se na Krn. Cesta vede pod transportní lanovkou, která zásobuje Dom Pri Krnskih jezerih (1385m). Je to cesta lesem, pozvolným, ale stálým stoupáním, která nás nejprve přivedla k horní stanici lanovky. Zde se nám otevřela brána mezi vršky Debeljak 1869m a Razor 1407m. Touto branou jsme přišli až k nejvyššímu místu této oblasti, k měřiči sněhu cca 1435m. Měření probíhá vždy v dubnu a zaznamenané výšky sněhové pokrývky jsou vyznačeny na tomto měřiči. Zajímavé místo. Přesně takové, kde si na lavičce uděláme malou pauzu. Dále je to jen mírně se vlnící krajinou, kolem odbočky na Velikou Babu 2016m a následným klesáním krásnou přírodou až k Planinskému domu Pri Krnskih jezerih 1385m. Cestou na Krn lze toto místo minout, my jsme ale nikam nespěchali, byli jsme na procházce a slíbil jsem Malému Honzovi, že si to užijeme ;-) Na chatu jsme dorazili v 10:45. Na této příjemné chatě jsme spočali, Honza přivítal možnost dát si palačinku s čokoládou, já jsem nepohrdl pivem Laško. Po malém občerstvení jsme vyrazili dál v našem putování na Krn. Kousek od chaty je salaš. Všude kolem se popásají ovce a krávy. A taky je tu cedule s nápisem Sir. Ne, že by tam měl bydlet třeba Elton John, to ne, ale člověk pan salašník rozhodně stojí za to… Nazval bych to následovně. Ještě, že jsme tam zavítali….jinak bychom si to vyčítali…. Jak se zpívá v jedné české písničce ;-) Ochutnali jsme sýr čerstvý i sýr již hotový-tvrdý. Byla to směs mléka kravského a ovčího a byl vynikající. Pokud ovšem někdo trpí určitými hygienickými předsudky, salaši se vyhněte. Ale na druhou stranu, to se musí vidět. Pojďme dál. Planinou Duplje jsme dorazili ke Krnskému jezeru.

Je jedno, je krásné a plné života…ale proč se chata jmenuje Pri Krnskih jezerih? Odpověď jsem dostal, až den následující… U Krnského jezera stojí za to se zastavit. Je to skvost s nádhernými zelenými "plážemi", na kterých odpočívá mnoho lidí a zejména pak rodiny s dětmi, protože výšlap sem zabere nějaký čas, ale není to žádná hrůza a jste v panenské krásné přírodě, takže s dětmi na Krnské jezero určitě doporučuji. Pokračujeme. Slunce svítilo jak ďas a nás čekal úsek stoupání na Krn, který se před námi hrdě tyčil. Kamenným polem, občas přerušeným polem sněhovým, kdy do nás neúprosně pražil Oskar a kdy jsme lapali po dechu, neboť pití jsme jaxi všechno dopili, jsme přes závěrečnou strmější pasáž Gašperca dorazili do Krnské škrbiny 2058m. Tady jsme chvilku odpočali, prohlédli si zbytky dělostřelecké výzbroje z I.sv.války (až sem to musel někdo vytáhnout-blázni)…a pokračovali na závěrečný finiš. Vrchol Krnu byl nad námi a my jsme byli jen kousek od našeho cíle. Rozlehlými pastvinami, kolem oveček, jsme ve 14:00 stanuli na vrcholu Krnu 2244m. Je tu ukazatel okolních, a nejen okolních, hor. A je tu krásně J Kde na horách není…že? Žízeň byla veliká a my jsme věděli, že kousíček pod vrcholem je Gomiščkovo zavetišče tedy chata, kde nám dají vše potřebné. A tak jsme sešli pár metrů pod vrchol a pozorujíce oblačnost, která od jihu tvořila neprostupnou bariéru, jsme si dali pivo (já) a Honza klasicky palačinky (2ks) a colu. Na cestu zpět jsme se vybavili vodou a vyrazili stejnou cestou dolů. K autu jsme se dostali v 18:00. Prožili jsme krásný den, pohodu v horách, pozorovali jsme obří žáby, zažili spoustu nezapomenutelných chvil. Stálo to za to. Čas výletu cca 11,5hod.

Den VI. - Velika Baba 2.016m

Když jeden den byl vrcholový a další odpočinkový, tak čtvrtek měl patřit vrcholům. Co ale s tím, když se skupina rozhodne vyrazit na Kanin? V pondělí jsem tam byl, je čtvrtek…dlouho jsem přemýšlel jestli udělám skupině "garde", ale nakonec jsem, po všech úvahách, změnil plán a vyrazil někam jinam. Jenže kam? Co narychlo vymyslet? A tak nejjednodušší varianta, která mě přišla na mysl byl onen rozcestník, který jsme včera minuli. Šestý den v horách, samota tíží, tak bych si zasloužil nějakou pořádnou Babu. Babu s velkým B a Velikou navíc. V rámci vylepšení kondice jsem se rozhodl, že si dám trochu do těla. Cesta stejná jako včera. Lepena-Velika Baba. K měřiči sněhu jsem dorazil za 65min. Chvíli jsem se zastavil a dalším zastavením byl vrchol Veliké Baby, na kterém jsem stanul v 11:05. Celkový čas Lepena-vrchol 2:50…závodní čas J , ale nejde o závody. Jaká byla cesta od rozcestí pod Vrhem Duplja? Spouštěla se zprvu po málo prošlápnuté stezce do lesa, kde pozvolna stoupala a zahýbala stále vlevo. Dostal jsem se na široké prostranství pod Velikou Babu na planinu Dlana. Z pravé strany se z Baby spouštěl široký pás suťového pole a vlevo krásné, zelené, kosodřevinou prorostlé palouky. Stezka začala pomalu stoupat a širokým obloukem jsem se dostal nad suťové pole a dále směřovat někam…pod Velikou Monturou se mi otevřel pohled na špičatý Bogatin 1977m a na sedlo Vratca (Bogatinské sedlo) 1804m, významný přechod mezi oblastmi a brána do rozlehlého údolí Komna, které se následně rozléhá až k Bohinjskému jezeru. Chcete-li se dostat z Bovecké kotliny do té Bohinjské tak třeba tudy. Stezka se tu rozdělila. Vpravo bych směřoval na Vratcu, jenže já chtěl tu Babu…tak jsem se dal doleva. Krátkou mezifází byl přechod pod závěrečným stoupáním na hřeben. Tu květinka, tu roklinka…krása…a hlavně, nikde nikdo…jen já a hory. Pod vykousnutou Zelenou škrbinou 1919m jsem přece jen někoho potkal. Byla to osamocená žena sestupujíc z vrcholu. Pozdravili jsme se a já jsem pokračoval dál. Téměř před cílem je ale třeba překonat poměrně strmou pasáž na hřeben. Samá serpentina a hodně nahusto. Není však dlouhé toto stoupání a vystoupením na hřeben se otevřou další scenérie na závěr Spodní Trenty a na poněkud vzdálenější pořádné kopce Kanjavce 2568m, nejvyššího Triglavu 2864m a zleva, podtrhující ráz této nádherné krajiny, hřeben Travnik-Plaski Vogel-Veliko Špičce. Tam někde za kopcem je Zasavska koča na Prehodavcih. Jeden z možných startovních pozic na Triglav.

Po hřebeni je to na vrchol už jen kousek a výhled z Veliké Baby stojí za to! Jako na dlani je salaš s rázovitým salašníkem, Krnské jezero, Krn, ale hlavně chata Pri Krnskih jezerih a pod ní malé Dupeljsko jezero. A hned je tu vysvětlení proč se chata jmenuje tak jak se jmenuje. Hodinový relax na vrcholu. Pozorování okolí. To všechno jsem si vychutnával. Nechal jsem batoh na vrcholu a běhal jsem po okolitých vršcích jen tak, jako kamzík. Byl jsem šťastný, spokojený a vnitřně zklidněný. Až jsem pak uslyšel zespodu hlasy, nechal jsem vrchol zase pro druhé a vyrazil dolů. Cestou zpět jsem se ještě zastavil na chatě u Krnských jezer. Pozoroval tu Babu, pil zasloužené pivko a nad mapou přemýšlel, co se zítřejším dnem… Sestup jsem pojal velmi sportovně a v poloběhu jsem byl u auta za 45min. Opět další vydařený den! Čistý čas výstup-sestup 4:50, ale to je blázinec…celkový čas pak 7hod.

Den VII. - Jalovec 2.645m

Páteční ráno, 4:15, tiše jako myška vstávám, chystám si svačinu, pití, sedák, helmu, potřebné oblečení pro případ ztroskotání a v 5:45 vyjíždím směr Vršič. Odbočuji však k pramenu Soče, který míjím a pokračuji dál až kam to jen jde. To místo se jmenuje Flori 962m. Je 6:15. Parkuji a připravuji se…boty…batoh…vše je komplet…ještě pár pohledů na ráno v Julkách. Stále v určitém napětí a s obrovským respektem se v 6:30 vydávám k výstupu na Jalovec. Na krále hor. Na kopec, který je krásný, mohutný, majestátný, budící respekt a na jehož vrchol nevede žádná lehká trasa. Všechny jsou velmi obtížné a já jsem zvolil tu, která vede přes Zavetišče pod Špičkom 2064m. Hned v úvodu dělám chybu a zakufruju pár metrů od auta. Školácká chyba. Po 10 minutách jsem kdesi u chaty na jejímž zápraží sedí muž a ten se ptá co potřebuji? "Na Jalovec…?" Musím zpět, až téměř k autu. Nevadí. Oprava času 6:45. Vyrážím na Jalovec. Místo, které jsem minul, nechápu, že jsem minul. V hlavě se mi honí myšlenky, že tady chyby neplatí. A hned začíná výstup. Stezka se začíná prudce zvedat a po strmých úbočích, lesem stoupá. Nabírám metry každým krokem. Je to úmorné stoupání. Nekonečné. V mapě značená trasa to vše jen potvrzuje hustota vrstevnic a k nim kolmo červená čára…Nezastavuji se, protože tato část by se stal nekonečnou. Snažím se dát si pozvolný, ale stálý rytmus chůze a stoupám. Míjím rozcestí na málo používanou stezku k Bavškému Grintavci. Les řídne a ve východu slunce se leskne, trochu vlevo, Zavetišče pod Špičkom. Jalovec je schován za masivem Velikého Ozebniku 2480m. Je vymetená obloha, ale vypadá to, že se oblačnost tvoří za hřebenem, někde v údolích Bavšica, Bala, Loška Koritnica. Postupuji dál pod Špiček. To strašné stoupání nebere konce a ani nevezme. Až k Zavetišči, tedy 1100 výškových metrů, je to úmorné. Přesto se nevzdávám svých plánů, že první zastávka bude právě tam. 8:55. Jsem tu. Čas v průvodcích 3:30. Můj čas 2:10. Mám tedy 1:20 rezervu. Jsem tu opět sám, nikde nikdo. Jen dvě paní, které se starají o chod "zavetišče". Vykládáme si, ptám se na cestu, jak to vypadá. "Máte mačky nebo cepín?" "Nemám. Mám sedák a helmu." "Sedák nepotřebujete, Jalovec není na sedák. Není tam jištění, ale mačky by byly dobré. Pod Škrbinou je sníh a ten upadá do hlubokého žlabu, je to tam nebezpečné… Kudy chcete zpět?" "Stejnou cestou." "To je dobře, na druhou stranu to je bez maček a bez cepínu nemožné." Jalovec je král a tak si říkám, bude to těžké. Vždyť už jen sem to byla morda. Paní, šedesátnice jsou na zavetišču 9let a 3měsíce…chlapy nepotřebují, Ti sem za nimi chodí a zrovna tu jednoho mají…smích. Přinesly mi kolíky, abych mohl usušit "durch" propocené tričko a tak jen s funkčním trikotem a v softshellu vyrážím na Jalovec. Hned v úvodu je třeba obejít Veliki Ozebnik. Exponované stezky, na kterých je přece jen nějaké to jištění, ale na sedák to není. Musí být člověk ostražitý. Z východní strany jakoby k severu stoupám prudkým svahem Ozebniku směrem ke Škrbině. Výška na hodinkách ukazuje hodnoty nad 2400m. Mraky z druhé strany hory se honí a vyfukuje. Za chvíli se dostávám k sněhovým polím, u kterých stezka mírně klesá. Jsem u rozcestí Jalovec-Jalovska škrbina. To sněhové pole, o kterém mluvili paní je poměrně velké a ten žlab, je to Loški žleb je opravdu strašidelný. Dolů nevidím. Je to hrozná díra do pekla. Kudy tudy? Vydám-li se ke stezce na Jalovec, tak bych se taky mohl pěkně pos… Podklouznutí nohy by mělo fatální dopad. Tudy ne! Chvilku zapřemýšlím…otočit se? Za vteřinu rozhodnuto. Musím najít cestu jak se k stezce dostat. Volím přímý směr škrbina. Tady bych mohl sjet pár metrů, ale přežil bych. A jakmile budu nad sněhovým polem vrátím se podél skály na stezku. Zlatý nápad! Za 100 bodů. Sněhové pole bylo odtrženo od skály a vytvořilo mi místy 2m vysokou chodbu, kterou jsem se dostal, až ke stezce. Při pohledu jak sníh ubíhá neznámo kam, se mi dělalo mdlo… Ten Loški žleb je fakt strašidelný. Byl jsem na Jalovci. Tedy na úbočí nebo už na hřebeni? Všechno je tu drsné. K pomoci mi jsou navrtané železa, po kterých šplhám a nabírám metr za metrem. Jo, teď už jsem na hřebeni. A po hřebeni půjdu až k vrcholu. Místy exponovaný, ale poměrně dobře schůdný hřeben není nebezpečný. Nebezpečně foukal silný vítr, který na mě měl vliv…prostě fičák, ale šlo to. Neřešil jsem vůbec to, že vlstně asi nic neuvidím, protože mračna se převalila přes hřeben a tak nějak zadržela oblačnost. Můj cíl byl stanout na vrcholu. A ten se blížil. Až jsem ho v jednu chvíli zahlídnul. Stezka přešla na levou stranu hřebene a začala se vzpínat nahoru. Byl jsem pod vrcholem a za pár minut jsem slyšel hlasy. V 11:25 jsem stanul na Jalovci. Čas průvodce 2hod. Můj čas 1:50. Tady moc nahnat nejde, ale o to v této fázi ani nejde J (samé nejde…) Pozdravil jsem skupinku čtyřech Slovinců, kteří na vrchol přišli z Kotového sedla (druhá možná výstupová trasa; třetí je přes Jalovskou škrbinu). Na jejich přání jsem je vyfotil. Dle jejich slov se počasí neumoudří a tak mi zůstane vzpomínka z vrcholu jen na samotný vrchol…alespoň je záminka navštívit Jalovec ještě jednou, určitě za to stojí. Po 20 minutách jsem začal být prochladlý. Na řadu přišla i "šustka" a tak jsem se vydal zpět na zavetišče. Zhruba ve výšce 2300m jsem vystoupil z mraků. Tvořily jednolitý přesně střižený poklop všeho co bylo výš. Na zavetišče jsem dorazil šťastný a těšil jsem se na vrcholové pivo, které jsem si dal trochu opožděně, ale přece. Tričko uschlo a potkal jsem tu moc příjemnou českou rodinku, ani nevím odkud byli, ale dobře jsme pokecali. Všechno najednou končilo. Mě čekal sestup na Flori tím strašným sklonem, snad vydrží kolena. Chvilku poté, co jsem vyrazil, začal někde kolem Razoru létat vrtulník. Byla to jistě nějaká záchranná akce. A taky že byla…bohužel zachraňovali jednoho živého horolezce a druhého mrtvého…nepříjemný pocit. No, raději nemyslet… Kolena vydržela a za 1:20 jsem byl na Flori. Julky jsou za námi. Večer nás ještě čekala velice příjemná grilovačka s Mitjou a s celou jejich rodinou. Vzácní lidé.

Den VIII. - odjezd

Sobotní ráno, lehce posmutnělé vidinou odjezdu, ale krásně povzbuzené špičkovým počasím. Sbalili jsme věci, naložili do auta, udělali oběd a v 11:30 vyrazili k domovu. Na přechodu Slovinsko-Itálie, Cave del Predil, jsem ještě zastavil a musel jsem si vyfotit krásný pohled na čarokrásný Jalovec. Být tam dnes… Nikde ani mráčku. Tak třeba je to příslib na tu příští návštěvu, která rozhodně v plánu je. Nashledanou Julské Alpy. Bylo tu krásně…