Pyreneje 1.7.2012 (Cuello Tebarrai 2.782m)

Konečně po dlouhé době na horách. Hory mi chyběly jako sůl. Zvolil jsem opět oblast Aragónských Pyrenejí, přesněji Baňos Panticosa. Lázeňské domy, hotely, casino, ale taky jedna kamenná chata a třítisícové vrcholy nad námi.

Ubytovali jsme se na chatě (refugio Casa de Piedra) a naplánovali jsme si výstup na Picos de l´Infierno. Hřeben se třemi vrcholy Garmo Blanco 3075m, Quijada Pondiellos 3083m a Pico deros Arnals 3002m. Když jsme v sobotu do Panticosy přijeli, bylo nádherně. O poznání horší počasí nás čekalo v neděli, když jsme se v 6.15 vzbudili. Přes noc spadlo pár kapek a obloha byla zatažená. Chatař nám sdělil, že na nové chatě, která byla ještě v ten čas pro veřejnost uzavřená, pracuje Čech jménem Martin a je z Trutnova. Měli jsme to na trase a tak jsme se rozhodli, že alespoň k chatě dorazíme. Pozdravit krajana a dál uvidíme podle vývoje počasí. Po hlavní pyrenejské stezce GR11 jsme vyrazili a začali stoupat k Bachimaňským jezerům, kde se, u spodního z nich, chata nachází. Nepříjemnosti v podobě deště-sněžení, byly na spadnutí, ale ke spodnímu jezeru to je jen hodinka a půl. Těsně před závěrečným stoupáním, zbývalo nám 15-20min, se na nás bůh hor rozhněval a začal posílat z mraků nad námi blesky do okolních kopců. Hřmění a přívaly krupek byly opravdu hodně nepříjemné. Byli jsme tři. Michal dostával zdarma akupresuru přímo do hlavy, Gebi kryl tyto útoky kapucí a já jsem přidal ke kapuci ještě kšilt. Krupky mi nevadili. Strach naháněly blesky a hřmění. Lehce po osmé hodině ráno jsme konečně dorazili k nové chatě u jezera Bachimaňa Baxo (spodnímu). V chatě bylo všude rozsvíceno, ale otevřeny byly pouze dveře do předsíňky. Nevadí, je dobře, že jsme schovaní před větrem a bouřkou. Času bylo dost, tek jsme se rozhodli počkat, jestli se počasí neumoudří. Čekání uvnitř chaty by bylo ovšem příjemnější. Asi po dvaceti minutách se nám podařilo doklepat na personál chaty. Otevřel nám Martin z Trutnova. Na chatě byl se svojí přítelkyní, která tvořila, v tu chvíli, zbytek personálu. Nabídli nám čaj a kávu. Posvačili jsme a sledovali přívaly krup a nečas za oknem. Zhruba kolem desáté se oblačnost začala vytahovat dolinou směrem k hornímu jezeru a na hlavní pyrenejský hřeben. Poděkovali jsme a vyrazili po GR11 dále k výšinám. Oblačnost jakoby ustupovala před námi. Teplota významně klesla a pohybovala se jen kolem nuly. Ve spojení s větrem nic moc na kraťasy, kterými jsem disponoval, se slovy "Nejsu ko…, abych tady umrzl." Minuli jsme horní jezero (Bachimaňa Alto) a začali se pomalu stáčet vlevo, kde se nám začalo rýsovat Cuello Tebarrai. Sedlo, hrdlo nebo krk Tebarrai je ve výšce 2782m a odtud se pokračuje vlevo na hřeben Picos de l´Infierno. Nejprve jsme ale museli minout Modrá jezera (Ibones Azul). Z toho nejvýše položeného vytéká horský potok, který se větví na několik menších potůčků. Tento úsek GR11 je kouzelný. Obklopeni majestátnými třítisícovými vrcholy jsme skákali přes kameny, přes vodu, všude pocukrovaná krajina. Připadal jsem si jak někde na Aljašce v horách. Nikdy jsem tam sice nebyl, ale asi tak nějak mi to všechno evokovalo tyto pocity. Byla to nádhera. Pokračovali jsme stále výš, až kam to půjde. Výšková hladina oblačnosti byla v tu chvíli někde mezi 2800-3000m. Vzhledem ke všem okolnostem a naší poloze jsme se rozhodli, že naším cílem bude tentokrát jen Tebarrai 2782m. Zhruba za dvě a půl hodiny od našeho odchodu z chaty u jezera jsme stanuli v sedle. Na veliké vysedávání to nebylo. Udělali jsme pár snímků a vydali se na cestu zpět. Až ke kamenné chatě v lázních nám to trvalo cca 2.45hod. V součtu časů bez nucených přestávek jsme se dostali někam k 7 hodinám. Baňos-Refugio Bachimaňa 1:30, Refugio Bachimaňa-Cuello Tebarrai 2:30 a zpět 2:45. Na Picos de l´Infierno jsme sice nevystoupali, ale máme důvod navíc se sem vrátit. I přes nepřízeň počasí hodnotím velmi kladně. Příště na shledanou…a děkujeme, Martine, za čaj a kávu ;-)