Julské Alpy 29.6.-8.7.2013

Byly plné nových překvapení. I samotné uskutečnění doprovázela spousta otazníků. A tak v pravidelném termínu nakonec úspěšně začaly. Naše letošní skupina byla složena z větší části novými tvářemi a tak program jsme tomu přizpůsobili. Prvním společným výletem měl být výstup na Prestreljenik 2.499m, který se nachází v oblasti Kaninu. Navíc jízda lanovkou, z Bovce na Kanin, je úchvatnou podívanou, kdo ví, potvrdí. Jenže jaké překvapení nás čekalo u lanovky, na to jsme opravdu nebyli připraveni. Lanovka nejezdí. Změna plánu. Volíme Mangart. Cesta by měla být oficiálně zavřená, nicméně průjezdná. Vyjeli jsme do Mangartského sedla. Všude kolem bylo zjevné, že letos bude více sněhu, než co pamatuji. Na Mangart jsme šli italskou cestou, jenže sněhu bylo tolik a v takovém stavu, že další postup bez výbavy nebyl bezpečný, a tak jsme na italském úbočí, někde v jeho polovině, zvolili sestup do sedla k autům. Nicméně srdce chtělo alespoň malou náplast v podobě vrcholu a tak jsme ještě před samotným odjezdem vystoupali na menší rozvalitý masiv s výraznějším vrcholem, nacházející se přímo nad parkovištěm v Mangartském sedle. Z mapy zaměřena pozice na mapě. Byli jsme na Bukovniku 2.076m. Nebo také Monte Buconig. Vrchol tvoří hranici mezi Itálií a Slovinskem. Samotný 13-ti minutový výstup ze sedla na vrchol byl kouzelnickým mávnutím. Krajina se rozevírala a ukazovala a samotný pohled na Mangart, který měl snad celou dobu čepici z mraků, byl úchvatným zážitkem. Květinky. Prostě paráda.

Další den jsme věnovali procházkám s poznáním. Pramen Soči, následně její "Velika korita". To je nádherná scenérie neskutečně nespoutané přírody. Zrod veliké řeky. Síla hor. A absolutní čistota ve své prvotní podobě. Soča je nádherná, kouzelná, neskutečná, plná pstruhů, dravá, hravá, Soča je Soča.

Čtvrtý den byl jen pro někoho. Roman, Tom a já jsme vyrazili na Prisank. Nejkrásnějším výstupem, Kopiščarovou cestou s výlezem Předním oknem a na vrchol po hřebeni. Pro sestup Slovinskou cestou. Výstup plný nových úchvatných zážitků. V pasáži, z Okna na hřeben, nás čekaly ledové tunely, kterými jsme procházeli. Úplně něco úchvatného. Vrcholu jsme poctivě dosáhli a vrcholové pivo chutnalo zaslouženě. V sestupu jsme také naráželi na překážky v podobě sněhových bariér, které se rozpínaly daleko do doliny a zcela plnily hluboké rokle. Tom volil cestu přímou. Taky si našel hada. Zmiji krásnou, černou a určitě ne útočnou. Vyplašili jsme ji svoji přítomností. Schovala se pod kámen. Pivo na Tičarjevu domu taky chutnalo a tak spokojenost vládla na všech stranách.

Další program byl trochu do přírody, trochu toho adrenalinu a jinak klid a mír. Pramen Boky a její vodopád. 106m vysoký. A stát nahoře, tam kde jakoby vodopád ze skály vycházel, co je tam? Tam je pramen Boky. Boka má krátký život a přesto je tolik obdivovaná. Byť se snad po jediném kilometru vlévá do Soči, její pramen jakoby si spletl výšku a začal padat hluboko do údolí. Boka je fenomén. Nerozumím, kde to má kohoutky. Letos jsem zůstal kousek nad cílem se svoji láskou, nicméně zástupy zástupců, Tom a Honza, si to užili přímo v místě zrodu vodopádu Boka. Bomba místo. Trochu vzdušnější lesní pasáže, ale dá se ;-) Navečer jsme zašli do Soči, stejnojmenné vesnice. Konkrétně na hřbitov, jehož součástí je i hromadný hrob obětem I. světové války. Místo prosycené krví padlých. Měli bychom navštěvovat taková místa. Tento den také odcestovala část naší skupiny do ČR. Roman, Dáška a Romča.

Šestý den jsme věnovali odpočinku a náš program nás zavedl do Sistiany, do Itálie, k moři. Přemýšleli jsme, jakým programem vyplnit zbytek pobytu. Návrhy byly, ovšem situace v horách byla nečekaně náročná. Razor? Byl v plánu, jenže zprávy z PZS (Planinska zveza Slovenije) o velké kamenné lavině, která natolik poškodila výstupovou trasu, že výstup by byl smrtelně nebezpečný, všechno měnily. V letech minulých jsem poznal kamennou krásu Kaninských podů a oblast podů po Križem (Krišké podi) zůstávala pro mne neznámou oblastí. A přitom tolik možností všude kolem. Bylo rozhodnuto. Navštívíme oblast Kriškých podů. Pokusíme se vystoupit na Stenar.

Ráno jsme vyrazili s Tomem směr Zadnjica. Zaparkovali jsme auto a vydali se směrem Pogačnikov dom. Čekalo nás náročné převýšení cca 1300m. Výstupový čas 3:30 jsme zvládli s lehkou rezervou. Po krátké pauze na Pogačnikově domě, obhlídce terénu a prostudování mapy, jsme vyrazili směr Stenar. Nepřehlédnutelný vrchol, který tvoří jakousi pomyslnou poslední hradbu před majestátným Triglavem. Alespoň pohled na Triglav ze Stenaru je nezapomenutelným zážitkem. Triglav se vypíná ve své kráse a zdá se být nedosažitelným, při pohledu na jeho severní stěny, které jsou opravdu obrovské. Zážitkem byl i samotný výstup. Ještě pár metrů nad Pogačnikovým domem, sotva jsme vstoupili do království kamene, do míst, jenž se nazývají Krišké podi, jsme sledovali značenou trasu a zřetelnou stezku. Ovšem po chvíli jsme již vstoupili do království sněhového příkrovu. Stezka přestala býti zřetelnou a čím dál víc se náš výstup začal podobat výstupu neznačenému. Směry jsme měly prostudovány dobře. Do Stenarských vrat, do sedla mezi Križem a Stenarem jsme vystoupili bez větších orientačních problémů. Horší už to bylo se správnou volbou stopy. Nebylo jednoduché, bez zimní výbavy, zvolit správnou trasu přes sněhová pole na svazích Stenaru. Nicméně jsme přece jen úspěšně dosáhli hřebenového sedla, z něhož jsme hřebenovým stoupáním vlevo dosáhli vrcholu cca za čtvrt hodinky. 11. a 12. letošní zápis ve vrcholové knize (5.7.2013). V sestupu nás těsně před Pogačnikovým domem zastihla nepříjemná sprcha, ale po chvilce jsme provazy vody sledovali už jen jako diváci. Déšť se sunul údolím Spodní Trenty a jeho postup údolím byl pěknou podívanou. Již za svitu slunce, který nás pomalu, ale jistě vysoušel, jsme vyrazili dolů do Zadnjice. Rozloučili se s námi ovce. Byly to ovce kamarádské. Stenar byl úžasný.

Sobotu jsme pojali opět v klidnějším režimu a tak jsme poznávali místa podhorská. Zeleniky, pramen Sávy, můj sen spatřit areál lyžařských letců v Planici anebo Mangartská jezera anebo piknik se vším všudy na šlapadle, uprostřed Rabeljského jezera… Celý den jsme prožili naplno…někteří ;-) Mě se však líbil moc a nikdy na něj nezapomenu. Luxusní den. A kdo nebyl nahoře na můstku? Tak ať se polepší. Po návratu z výletu jsme zažili ještě něco milého. K Mitjovi se přijela ubytovat rodina z Ústí nad Orlicí. Na tom by nebylo nic zvláštního. Ale Ti lidé, Ti lidé, byli neskutečně úžasní. A tak společně strávený večer byl tou nejlepší tečkou celého dne. Po všech směrech smekám nad obrovskou lidskou silou a chutí život prožít naplno. Tímto posílám pozdravy panu Jindřichovi, paní Marii a jejich synovi, jehož jméno, snad mi odpustí, jsem v paměti nedochoval.

Nedělní ráno bylo podmračené a ve vzduchu a dechu byl stále cítit odér spálených švestek včerejšího večera. S drobným zpožděním, přesto však nakonec jako Ti první, vyrážíme směr Vršič. Tomovo přání feraty bylo předchozího dne splněno příslibem Hanzovy cesty na Malou Mojstrovku. Současně s námi měli jet i pan Jindřich se synem. Když jsme byli s Tomem nějakých 150m nad stezkou, spatřili jsme dvě postavy, ve kterých jsme poznali pana Jindřicha se synem. Počasí, které nám nedopřávalo famózních výhledů, nám ale dostatečně dokázalo vyčistit organismus, společně s fyzickou námahou při výstupu. Jako pár kamzíků jsme vyskákali na vrchol, kde jsme po letošně klasické vrcholové štamprlce výtečné Tomovi hrušky, provedli zápis do vrcholovky a rychle dolů. Mraky nám lízaly helmy a nás čekal 43 minutový sestup k autu. Těla byla vyčištěna, traťové rekordy zdolány ;-) Ještě na Vršiči jsme našli auto s paní Marií, která čekala na kluky v autě, naposledy pozdravení, rozloučení a směr Soča. Odpoledne jsme si udělali romantickou procházku kolem řeky. Nakonec jsme skončili až v Lepeni. Probrouzdaní řekou, v srdci pocit blaha, v hlavě spoustu zážitků. Julky 2013 končí. Ráno se sbalíme, rozloučíme s Mitjou a jeho rodinou a pojedeme domů.

Na závěr ještě malé porovnání s lety minulými. Letošní sněhová nadílka byla zřejmě obzvláště vydatná a příroda si letos se životem lidí v horách pohrávala. V listopadu 2012 postihla oblast blesková povodeň. Soča v průběhu 2 hodin vystoupala na 8m! Již tak nezkrotný živel, musel působit děsivě. Důkazem je podemletá a zničená polovina parkoviště u Mitji. A kus svodidla, které jsme z pochopitelných důvodů, ze Soči odstranili. Lanovka na Kanin taky nejela jen tak pro nic za nic. Zimní vichřice dokázala zničit dva podpěrné sloupy a tak je lanovka dlouhodobě uzavřena. Výstavba zcela nové lanovky by měla trvat celý letošní rok a polovinu roku 2014. Na letní sezónu by však již měla být v provozu. Z letošní návštěvy vyplývá, že cepín je lépe nosit na batohu, než jen v kufru v autě a mačkám je lépe ve zmrzlém firnu, než ve skříni na Mokré. Zpřísním pravidla nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Ve fotogalerii jsou fotky z Bukovniku, Prisanku a Stenaru. Příští rok nashledanou.