Povídání o horách aneb Tak se mi jaksi postesklo po tom loňském roce...

Tak se mi jaksi postesklo po tom loňském roce. Přemýšlel jsem, co nejvíc jsem v tom roce zažil. A když jsem si tak procházel ty složky s fotkama, tak nejvíc co si asi považuju, je výstup na Velický štít.

Tehdy jsem byl v nějakém zanevření na všechny aktivity ohledně blogu a tak jste mohli postřehnout jen pár fotek z "nějakých" letních Tater. Jsou to fotky ze dvou akcí. Tou první byla moje samostatná cesta do Tater, při které jsem absolvoval výše zmiňovaný výstup na Velický štít a ta druhá akce byla, svým způsobem, taky poměrně zásadní, neboť jsem byl v pozici průvodce. A to tak, že poprvé, kdy to stálo opravdu jenom na mě. Nicméně musím smeknout před všemi, kteří se této akce zúčastnili, protože to byla skupinka zodpovědná a tak celá akce proběhla, doufám a věřím že, pro všechny na výbornou. Ha, teď se přistihuju, jak lpím na onom druhém výletu do Tater. Ale to bude asi moje vlastní ješitnost. Ale abych se vrátil k onomu prvnímu výletu do Tater. Chtěl jsem Tatry, chtěl jsem je moc a taky jsem chtěl provést další z neznačených výstupů.

Důležitým faktorem úspěchu je, aby byla každá cesta dopředu přesně naplánovaná, a aby byl člověk připraven na, co možná nejvíce, pravděpodobností, které ho můžou potkat. Znalost trasy, terénu, správné načasování, to všechno, a nejen to, hrají nedílnou a zásadní roli pro úspěch celé akce. Na první den jsem si naplánoval krásnou trasu. Vycházel jsem z Tatranské Polianky (1005m) v 6:30. Následovala cesta na Sliezsky dom (1670m). Pro potěchu oka a duše jsem sledoval tvary Gerlachovského kotle. Cesta k Sliezskemu domu mi trvala hodinu a půl. Bylo krásné ráno. Počasí na "kalendářové" fotky…jedinečný výhled na Gerlach začalo "narušovat" rozevírající se panorama do Velické doliny. Stupeň číslo 1. Skalnatá hradba jakoby stékající z oblasti Kvetnice a do doliny rozléhající se hukot vodopádů Velického potoka. Stupeň číslo 2. Kvetnica (cca 1800m). Srázné žlaby sbíhající z masivu Gerlachu po levé straně, Velické granáty napravo a uprostřed té famózní, bující přírody ční jako dominanta Velický štít. Stupeň číslo 3. Dlhé pleso (1929m). Tady, pod Guľatým kopcem začínám pomalu přemýšlet, kudy to pro mě bude nejrozumnější a nejlepší, abych ze značené stezky sešel a skrz dolinu přešel do oblasti Velických pliesek. Chvíli ještě postupuju k Polskému hřebeni. Stále sleduju reliéf Velické doliny a propočítávám si, kudy bude lepší sbírat výškové metry. Zhruba v úrovni pliesek opouštím značenou stezku. Závěr Velické doliny je fascinující. Svišti mi sviští na pozdrav a já jdu po sněhových polích "někam" pod Velický štít, abych mohl vystoupit žlabem na hřeben a následně na vrchol štítu. Kamzíci si popásají čerstvou trávu a přede mnou se otevírá "Velický amfiteátr". Najednou jsem já tím hledištěm a Ti turisti tam jsou herci. Hrají hru o putování. Jsou tak maličcí. Nějak jinak se mi otevírá pohled na Poľský hrebeň. Nějak více se prolnul s Východnou Vysokou a Kupola…tak tam je to Studené sedlo. Takto vypadá odsud. Východná Vysoká i Kupola, Weszterow štít a částečně i Bradavica vypadají schůdně. Jejich tvary směrem k Velické dolině jsou přívětivější. Nejsou to zdaleka tak majestátné štíty, jakými shlížejí do Veľké Studené doliny. Jsem u Velických pliesek. Hledám ten zřetelný suťový žlab sbíhající do doliny pliesek. Najednou jsou všechny žlaby zřetelné. Přemýšlím, jestli se mám vrátit zpět na stezku nebo pokračovat. Po krátké pauze a pozorování stěny, volím žlab ze všech nej. Pokud se nepletu a oko mně neklame, tímto žlabem se dostanu na hřeben. 100-150m? Instaluju si mačky, vytahuju cepín a po sněhovém poli kráčím pod žlab. Začínám stoupat žlabem. Sníh je pevný, i když na povrchu částečně obměklý. Noha se boří jen zčásti, asi 15cm a pak již mačka bezpečně drží. Postupuju vzhůru. K postupu potřebuji i cepín. Žlab se vzpíná k hřebenovým partiím. Chvilku jsem se zastavil a přemýšlel, jestli nemám zvolit raději opatrný sestup a návrat na stezku. Byla by to ovšem škoda. Veškeré faktory hrály pro mě. Jediné co bylo potřeba zvládnout, byl vlastní pocit strachu z neznáma. Postup je jasný. Sníh je dobrý. Počasí taky. Vybavení mám v dostatečné míře a všechno perfektně funguje. Je to jen na mě. Sklon mi trochu nahání strach, ale o to více, precizněji, volím každý stup. Zkontrolovat jestli jsem na cepínu pevný a další krok. Kousek pod sedélkem jsem musel na holou skálu. Srázný žlab byl zledovatělý a já jsem nechtěl riskovat, že by mi snad podjela noha. Na hraně mezi holou skálou a sněhovým příkrovem jsem našel dostatek místa, abych mohl stoupat vzhůru a bezpečně. A to už jsem opravdu kousek pod sedélkem. Teď už jsem tu. Jsem na hřebeni. Točím nadšené video.

Místo to ale není příliš rozložité a tak se musím uskromnit, neboť po hřebeni od Zamrznuté kopy přicházejí dva turisté (on a ona). Pozdravíme se. Když se pak ptám, jestli jsem mezi Malým Velickým a Velickým štítem, tak se překvapeně dozvídám, že nikoliv. Že Malý Velický štít mám teprve před sebou. Říkám: "Tak to jsem asi nešel dobře." Načež, sobě samotnému překvapenému, se mi dostává odpovědi: "Jakoto, že nie? Šak ste tu!" Chvíli jsem v záplavě radosti v sedélku posečkal a pak se vypravil po hřebeni. Krásné jednoduché lezení a už jsem na Malém Velickém štítě. Pokračuju dál, až na samotný Velický štít. Cestou míjím onu dvojici, kterou jsem potkal v sedélku. Můj postup je rychlejší. Nejistím, nejsem jištěný. Postupuju sám. Je 11:15 a já stojím na vrcholu Velického štítu (2318m). Z původní plánované trasy "cesta žlabem: Kroutil-Vys. Tatry pro horolezce 2 - č.1026" vznikla nakonec příjemná modifikace. První část dnešního programu mám za sebou. Kochám se a kochám. Kochání na vrcholu je nejvíc. Dvojice, kterou jsem potkal, prozatím nedorazila a podle všeho si udělali někde na hřebeni kochací přestávku. Kochání nebere konce…

Dávám si vrcholové pivo a spojuji se s přírodou. Musím krotit své nadšení, protože mám před sebou ještě další cestu. A trochu nesmyslně jsem si nedopustil vodu do téměř vypité "petky", když jsem byl tam dole pod Guľatým kopcem a všude kolem mě zurčely prameny… Budu to muset zvládnout. Pomalu končím svůj pobyt na vrcholu a vyrážím zpět po hřebeni, až do místa mého výstupu na něj. Následuje Zamznutá kopa, kterou částečně obcházím a už mám před sebou Poľský hrebeň. Dopíjím zbytky tekutin a vydávám se dál v sestupu k rozcestí v Zamrznutém kotli. Mám za sebou přes 1300m výstupu a kolem 300m sestupových. Začínám cítit lehce únavu. A mám žízeň. Jím sníh. Snažím se z něj dostat maximum, co to jen jde. Trochu to funguje. Před sebou mám ještě Prielom. Stoupám na "morál". Je 13:00 a jsem v Prielomu. Potkávám pár lidí. Hledím s obdivem na Velický štít. Chvilku odpočinu a dám se na ostrý sestup do Veľké Studené doliny. Bez maček a cepínu by nebylo možné tuto trasu bezpečně absolvovat. Pod Prielomem potkávám pár lidí, kteří to vzdávají a vracejí se na Zbojníckou chatu. Nemají potřebné vybavení a znají cenu svého života. Je 14:00 a já sundávám batoh na "Zbojandě". Mám za sebou první den. Jsem v pořádku. Kapustnica, pivo a demenovka mi vracejí energii a sílu. Slastně odpočívám a zcela se spojuji s přírodou. Až teprve když slunce zašlo a teplota klesla pod 10°C, mě to zahnalo do chaty. Psychicky i fyzicky jsem se připravoval na další den…

Ranní ptáče, dál doskáče. Dnešní, bohužel závěrečný, program je jasný. Výstup do Studeného sedla, dále na Kupolu, Weszterov štít a zpět do Studeného sedla, následně na Východnou Vysokou a přes Poľský hrebeň a Velickou dolinu zpět do Tatranské Polianky k autu. 5:30 vyrážím z chaty. Cestou pod Studené sedlo pozoruju kudy. Kudy tam nahoru? U velkého kamene, kde se značená stezka do Prielomu křižuje s potokem, opouštím chodník a směřuju suťovým svahem pod žlab do Studeného sedla.

Vystupuju po holé skále. Občas patrné chodníčky a sem tam postavený skřítek mi dodávají klidu. Jsem správně. Tudy do Studeného sedla. Dno Veľké Studené doliny se mi vzdaluje a Studené sedlo se začíná blížit na dosah. Je 7:00 a já stojím ve Studeném sedle. Je nádherně.

Stojím ve Studeném sedle (2350m). Na Východnou Vysokou (2429m) je to kousek, tudy půjdu nazpět. Teď mě čeká ještě výstup na Kupolu (2414m) poté sestup do Sedla pod Kupolou (2350m) a následně výstup na Weszterov štít (2429m). Byl jsem zvíře, byl jsem jedním z kamzíků, sám uprostřed hor. Na hřebeni. Sám. Dokola jen hory. Cítil jsem se šťastný.

Když jsem pak vylezl na jeden z vrcholků Weszterova štítu (2429m), byl to hned ten první od Sedla pod Kupolou, připadal jsem si jako oproštěn od všeho. Nad hlavou se mi vzpínal mohutný vrchol Bradavice a samotný Weszterov byl najednou bezvýznamně skromným sousedem. Oči mi sjeli na krátký přechod mezi oběma vrcholy. Tama by to šlo…no, je to takový hodně exponovaný hřebínek…a…a vůbec…Weszterov štít byl v pořadí jako poslední a dle plánu následoval návrat zpět. Úbočí, která spadají do Velické doliny, kamzíci, Sedlo pod Kupolou, s krkolomným žlabem do Velké Studené doliny, o této cestě jsem uvažoval taky, ale obtížnost psaná v průvodcích mě nakonec přivedla na hřeben Studeným sedlem, které mělo mít, především v závěrečné fázi, o stupeň nižší obtížnost. Žlab se mi zdál schůdnější, než ten, který "vyvěral" ze Studeného sedla. Kolik pohledů jsem věnoval oběma pasážím? A trvalo víc než rok, než došlo k realizaci samotného výstupu. Od kteréhosi času realizovaného zásadně samostatně. I když přiznávám, že jsou lidé, o kterých se dá, od kteréhosi času, uvažovat jako o "partnerovi"… Cosi jsem se zamotal v myšlenkách. Venku mrzne, až praští, mě hřeje čaj se slivovicou, a v myšlenkách jsem zcela spojen s přírodou. Naše staré hodiny, nebijí čtyři hodiny, ale tikají a tikají a tikají… Na stole pár map, nějaký ten průvodce, a v hlavě spoustu plánů…ale ještě nejsem zpátky na Kupole…až podruhé…nebo díky bohu…nebo díky horám…???...není rozdílu, díky čemu, ale každopádně, podruhé v krátkém sledu zažívám ten opojný pocit toho krásného, co hory a příroda, můžou nabídnout. Famózní a fascinující. Po sestupu do Studeného sedla jsem si dal krátkou pauzu. Hleděl jsem, kudy jsem přišel, sledoval lidi na Východné Vysoké (2429m) a pomalu se začínal připravovat na realitu setkání s civilizací. Ať si to nikdo špatně nevykládá, ale ta samota, ten mír, to všechno kolem, to je droga. Jsem na sebe pyšný, a jsem rád, že si v sobě začínám vytvářet filtr a realitu setkání se s člověkem, v reálném horském terénu, začínám brát jako samozřejmost. Budiž mi zpívány obdivné chóry za trochu vyplašený, ale stejně famózní silvestrovský výstup na Choč… Zase jsem myšlenkama jinde…na Choči…kde že…ve Studeném sedle a přede mnou krátký výstup na Východnou Vysokou. Pohled odsud je krásný, především do Zamrznutého kotla, mezi Poľský hrebeň a Prielom. Je to moc pěkná hora, dlouho jsem se chystal na Východnou Vysokou, ale že bych přišel ze Studeného sedla, mě v prvopočátcích vůbec nenapadlo. No, a byl jsem tu. A nebyl jsem tu sám. Tak jsem se moc nezdržel. Hodil jsem pár pohledů, pár fotek a směr Poľský hrebeň. Sestup je krásný. Výstup musí být namáhavý. Pár zdařilých pasáží mezi skalkama…óóó…jen kousek nad Poľským hrebeněm je nádherný pohled na včerejší Velický štít. Fotím, scházím, fotím, scházím, valím. Kde je ta Velická próba? Hledím, valím, hledím, valím. Sliezsky dom. Pohled jako když člověk odchází z domu a dívá se jaké má krásné hnízdečko. Za chvilku zavřu dveře a budu venku. Pak už uvidím jen siluety. Ale ty se, DÍKY PŘÍRODO !!!, v našich končinách mění každým kilometrem. A i když se ty siluety zaoblují a výšky přestávají šplhat k oblakům, přesto jsou to nádherná místa. Máme krásný kraj. A to je asi tak všechno. Snad budu brzy plný nových nadšení. HORE ZDAR!!!

P.S. Za takovéto pohledy to všechno stojí. Za toto nezaplatíš…