Jarní Fatra a Hostýnské vrchy

Neuběhlo ani čtrnáct dní a já mám za sebou tolik nových podnětných výšlapů. Sotva jsem "otevřel sezónu" v Tatrách Západních, už mě to táhlo zase do přírody. Neděle nejsou vůbec špatnými dny na nějaký ten výlet. A tak hned tu první, co následovala po Tatrách, jsem se vydal na prozatím nenavštívený kopec v oblasti Kriváňské Malé Fatry, na Stoh.

Stoh 1607m

Kolem Stohu jsem už párkrát šel a vždycky jsem si říkal, že je to kopec, na kterém nikdy nebudu stát. Dříve mi připadala stezka na Stoh příliš fádní. Prostě strmý výšlap na kopec. Na Stoh. Ale protože jsem osoba složená z různých protikladných částic, rozhodl jsem se, a vyrazil směr Štefanová. Před pár dny jsem měl prokřehlé ruce na Bystré a i teď mělo být, podle předpovědi, na hřebenech kolem nuly. Tak uvidím. Vyrazil jsem ze Štefanové do sedla Medziholie.

Sedlo Medziholie 1185m v pozadí Osnica 1363m

Bez větší přestávky jsem pokračoval na Stoh. Stezka se vzpíná mezi lesními porosty a brzy jsem už nad hranicí lesa. Otevírají se mi neskutečné pohledy všemi směry. Škoda, že nad Tatrami je zvětšená oblačnost a tak mi zůstávají tatranské štíty zachumlány v mracích. Nevadí. Vůbec ničemu to nevadí. Pohled na shodně vysoký Veľký Choč, který se majestátně tyčí mezi Tatrami a Fatrou, je vzpomínkou na Silvestra.

Pohled k Tatrám a dominantní Veľký Choč 1607m

A tak mi to ani nějak nedošlo a už jsem byl na vrcholu Stohu. Dal jsem si do těla, ale to k tomu patří. Čerstvý vítr mě dostává do závětří za kosodřevinové porosty a já si vychutnávám vrcholový pocit. Zmrzlé kapky na jehličkách jen potvrzují předpověď. Musí být pod nulou. Oblačnost se držela dostatečně vysoko a tak dotvářela zvláštní pocit mocnosti přírody.

Vrchol Stohu. V pozadí Steny 1535m, Hromové 1636m, Chleb 1647m a Veľký Kriváň 1709m.

Někdy se ptám, když jsem tak sám uprostřed mocné přírody, co asi dělají ostatní lidé? Pak si představím, jak moc jsem malý a bezmocný v rámci světa a uvědomím si vlastní velikost. Vnitřní velikost, která dělá z člověka, člověka. Možná jsem trochu masochista, když si dělám takové věci. A člověk by neměl mít malých cílů. A cíl nemusí mít ani určité hranice. Nedokážu přesně popsat tu chemii, která se mi v těle odehrává. Otevřenost sebe sama vůči přírodě. Prolnutí s tím vším hmotným a proniknutí do duše přírody. Myslím, že v tu chvíli jsem v Bohu. To je to jediné a pravé, to co tu bylo, je a bude, je to relativně neměnné a přesto se mění každým okamžikem. Pak to jediné a pravé musí být život. Život člověka na tomto systému. Systému moří, hor, rovin a pouští. Systému světa. A ten svět, to je ta příroda. To ostatní jsou jen produkty lidské. Stopa člověka zanechaná v krajině. V naprostém spojení s přírodou pak putuju krajinou. Sám. Vnímám to všechno a jsem v pokoře k přírodě. V hluboké pokoře k přírodě… No, ještě že si tady mohu psát, co se mi zachce ;-)

Šútovská dolina ze hřbetu Poludňového grúně

Ze Stohu jsem seběhl na Chrbát Stohu 1320m a pokračoval po hřebeni na Poludňový grúň 1450m. Měl jsem za sebou veškerá stoupání na trase. Odsud to bude už jen z kopce. Musel jsem tu strávit ještě chvilku. Vychutnat si poslední okamžiky na hřebeni. Pokochat se rozhledy kolem. Pohled na Stoh na Rozsutce. Malá Fatra je krásná.

Rozsutce (Malý 1343m a Veľký 1609m) a Stoh 1607m z Poludňového grúně

Sestup k chatě Na Grúni je opravdový záhul. Ve svalech jsem cítil pnutí a drobnou bolest. A stále z kopce. Odečtení si více než 450 výškových metrů v tak krátkém rozsahu…to umí "jen žluté značky". Sestup po sjezdovce. Hned jsem si vzpomněl na Dachstein. Výstup z Obertraunu na Krippenstein soustavou sjezdovek…neúprosné svahy. Nicméně byl jsem tu. Po krátkém občerstvení jsem pokračoval do Štefanové. Cestou se mi ještě naposledy odkryly krásné výhledy a pak už mě čekala Štefanová. Krásný okruh o délce necelých 12km, s celkovým převýšením 1251m, jsem absolvoval v čase 3 hodiny 10 minut. Slušný a výživný trek.

Veľký Rozsutec, sedlo Medziholie a Stoh

Na pár dní jsem si dal oraz. Pracoval jsem. Ale stejně se mi začalo nedostávat dávky přírody. A tak jsem uvítal výlet, tentokrát sobotní, na Vrzavé skály na Sýkornici 584m v Hostýnských vrších. Byl to krátký odpolední výlet, ale stálo to za to. Kromě krásné přírody kolem jsem také nalezl u jedné skalky vzkaz. Byl to vzkaz všem lidem, aby vnímali přírodu jako matku. Tímto zdravím "Jarušku z Moravy" a děkuju, že jsou lidé, kteří to s přírodou myslí dobře. Vrzavky jsou skvělé a je štěstí, že takové krásy máme "za chalupou".

Vrzavé skály

Z vrcholu, u dřevěného altánku, se nabízejí krásné výhledy na hřeben Vizovických vrchů. Na jejich západní část. Od Doubravy přes Spletený vrch až k nejvyššímu Komonci, v této části vrchů a dále ke Zlínu s Tlustou horou a Majákem na jejím vrcholu.

Výhledy ze Sýkornice