První Tatry 2016 (Výstup na Bystrou)

Tak dlouho se k tomu nemám, až jsem se k tomu dostal. Někdy člověk nemá čas. Pracuje. A teď je venku jaro v běhu, i když předpovědi a trochu rozpolcená oblačnost, nedává zcela jednoznačnou možnost někam vyrazit. Tak proč se nevrátit v myšlenkách do letošních prvních Tater.

Pohled na Kriváň (v sestupu)

Bylo to nevyhnutelné. Měl jsem deficit štítů kolem sebe. A chtěl jsem to stihnout ještě tak trochu zimně. Když se pak k mé myšlence přidal i kamarád Tomík, byla už jen volba na tom, kam a kdy. Vybral jsem oblast Tater, která byla pro mě zcela nová, nepoznaná. Zároveň mě dávno táhla, takže naším cílem byla Bystrá v Západních Tatrách. Poslední neznámou bylo "kdy". Výhodou ovšem bylo, že jsme se mohli přizpůsobit počasí. Naše flexibilita byla nekonečně svobodná, takže v pondělí večer jsem teprve rozmýšlel, jestli vyrazíme v úterý nebo ve středu. Nakonec jsem zvolil středu 11.5.2016. Jak se později potvrdilo, byla to volba dobrá. Děkuji Přírodo!

Kriváň v ranním rozbřesku

Zvolený časový harmonogram byl jasný a daný. Do poledne být na Bystré. A do 19-ti být zpátky ve Zlíně. Což ovšem znamenalo vyrazit brzy ráno. Odjezd ve 4:00. Naším výchozím bodem bylo Hrdovo 850m, výchozí bod žluté značené stezky na Bystrou. A protože nám všechno časově vycházelo, tak jsme byli v 7:00 na místě. Famózním pohledem na Kriváň v ranním rozbřesku doplněný silným, čerstvým hukotem horské říčky Belá, zdravým a silným vzduchem ranních, vlahých, tatranských dolin a douškem pálenky jsme se prolnuli s přírodou a v 7:15 jsme vyrazili.

Správná příprava

Od silnice 537 stezka zvolna stoupá chatovou oblastí, která je skrytá v lesích, které, díky bohu, vydržely a nepadly za oběť vichřicím, jak bylo patrné v dalších partiích výstupu. Některé z chat byly úžasné. Taky bych takovou nějakou bral… V 7:40 jsme byli na rozcestí Pod Bystrou 978m. Odsud je již chodník sezónně uzavřen. S tímto vědomím, avšak s dobrými úmysly, vstoupili jsme do lesů pod Bystrou, věříce, že naše návštěva nezanechá žádných známek ani újmy na přírodě. S vědomím, že právě probíhá kouzelný proces obnovy života, že vše kolem je bujné a příroda potřebuje zvláštní prostor sama pro sebe. S tím vším jsme pokračovali dál a stoupali k ústí Bystré doliny. Tady již byly patrné holiny a místa po polomech. Když nás stezka přivedla až k potoku Bystrá, který sledujeme prakticky po celou dobu výstupu, trochu nás zmátla cesta vyježděná lesními dělníky, a která vedla až k potoku, který jsme přešli. Tady jsme potkali skupinku, která vyklízela zbytky větví. Zeptal jsem se, jestli tudy vede stezka na Bystrou. Téměř v jednu chvíli se nám dostalo odpovědi, že "áno", a že "nie"… Tak si vyberte… Kolem potoka se údajně ke stezce určitě dostaneme. A taky nás upozornili, že v lesích je mnoho medvědů. O čemž jsme věděli, avšak takovéto upozornění od místních obyvatel, má mnohem hlubší důraz. Přál jsem si vidět medvěda, alespoň na chvilku, ale bohužel anebo bohudík, se nám to nepodařilo. Všem doporučuju shlédnout dokumentární film Erika Baláže "Strážca divočiny"… Pokračovali jsme kousek podél potoka a následně v lese jsme potok opět překročili zpět. Čekala nás poctivá strž, která spoluvytvářela hluboký vryp, na jehož dně protékala Bystrá. Srázným stoupáním jsme se dostali zpět na značenou stezku. Od teď jsme se zařekli, že z cesty nesejdeme. Stoupali jsme dolinou. Potok s okolní přírodou mocně fascinovaly. Všude byl život. Neskutečná síla přírody. Stromy se začaly měnit v husté porosty kosodřevin a nad námi se začaly rýsovat tvary okolních kopců. Zleva na nás shlížela mohutná pasáž vybíhajícího hřebene Nižné Bystré 2182m a Ježové 2043m, která skalnatým hřebenem sbíhala k Račkové dolině.

Hřeben Ježové a Nižné Bystré

Zprava nám vytvářela kulisu Kobyla, hřeben, který dále k severu pokračuje až na Bystrou a dále vpravo Kotlová 1985m. Pro tento pocit. Pocit návštěvníka tohoto neskutečného amfiteátru, který se nazývá přiroda. Pro tento pocit jsem sem jel. Nakonec zmizely i porosty kosodřeviny a my jsme stáli pod Bystrou u ples, které dotváří krásu celé scenérie. Hrbáč sbíhající z hřebene Grúň, Anitino očko, Nižná Bystrá a bílým přehozem zakrytý hřeben Bystré. Krása.

Závěr Bystré doliny (Nižná Bystrá, Hrbáč a Bystrá)

Anitino očko a Hrbáč

Čekala nás nejnáročnější pasáž. Výstup od ples úbočím na hřeben. Svahy byly pokryté zbytky sněhu, které vytvářely velká souvislá sněhová pole. Stezka někde pod nimi a úbočí hřebene s krátkým, ale ostrým výstupem. Mé obavy o schůdnosti se naštěstí nevyplnily a tak jsme nakonec starým sněhem vystoupali až na hřeben.

Na hřebeni (Pohled na Kobylu a Kotlovou)

Na hřebeni (Pohled k Bystré)

Mohutný hřbet, který se vypíná až k vrcholu Bystré. Tady na hřebeni mi hodinky ukazovaly 2016m. Před námi tedy bylo ještě cca 250 výškových metrů hřebenového stoupání. Hřeben byl stále více pokrytý sněhem. "Stopy na hrebeni". Hned se mi vybavil jeden z dílů Příběhů tatranských štítů. Ve finále, na vrcholu Bystré 2248m, již sníh tvořil souvislou pokrývku. V 11:25 jsme byli na vrcholu. Příroda nám v tu chvíli dávala nahlédnout každou chvíli někam jinam. Tu se otevřel pohled do Polska, tu zase na Roháče. Jen k Tatrám se to nechtělo moc otevřít, ale nakonec nám bylo dopřáno komplexních výživných pohledů všemi směry. Na Blýšti byli lidé. Na Klinu jsme viděli postavy. Příroda lákala a vybízela. Byl krásný den. Sice mrazivo a občasný větrný poryv dával znát o doznívající zimě, ale jinak vše jak má být. Rukavice. Ty jediné jsem si nevzal a to byla velká chyba. Komfort mého pobytu na Bystré by tak rapidně vzrostl a tím pádem by i relativní citový požitek mohl mít jiný nádech. I když to podstatné, být s pomocí přírody na Bystré, bylo nenahraditelné, neopakovatelné a jedinečné.

Závěr Bystré doliny s plesy a Nižná Bystrá

Pohled z vrcholu přes Kamenistou ke Kresanici

Kasprov vrch

Pohled z vrcholu Bystré k Vysokým Tatrám

Pobyli jsme na vrcholu více než hodinu. Čas jakoby zmizel. Vše bylo tak současné. Naplněn po okraj novými zážitky jsme sestupovali zpět. Trasa byla stejná. Rozhledy dolinou směrem k jihu, nostalgické pomalé loučení se s Tatrami a nakonec odjezd zpět domů. Dalo mi to, co jen šlo a já za to děkuju přírodě. Už teď se těším na další návštěvu těchto krásných hor.

Tak někdy zase HORE ZDAR!