Roháče 3.-5.8.2016
Čtrnáct dní uteklo jako voda a mě opět čekala návštěva Tater. Tentokrát to byly Západní Tatry, Roháče. Skupinová akce, jejímž základem bylo osazenstvo z loňského roku, kdy jsem byl požádán o průvodcovskou činnost. Vloni nás bylo pět. Letos jsme byli jen čtyři. Letos jsem se o nic nestaral, co se týče trasy, ubytování atd. Vše měl Sep vymyšlené a tak jsem byl jen jeden z řadových účastníků, neboť v plánu byl hřebenový přechod ze Smutného sedla přes Plačlivô, Ostrý Roháč, Volovec a Rákoň. Značená, ale krásná pasáž Roháčů.
Pohled na hřeben Roháčů ze sedla Zábrať 1656m. Zleva Rákoň 1876m, Volovec (Wolowiec) 2063m, široké Jamnické sedlo 1908m, Ostrý Roháč 2088m, Plačlivô (Plačlivý Roháč) 2125m, hřeben sbíhající do Smutného sedla, které je v zákrytu ramene Třech kop, které spadá do Smutné doliny.
Jelikož celá akce byla rozplánována na tři dny, byl dostatek času na všechno. Ve středu ráno jsme Sep a já vyrazili směr Tatry. Dopoledne jsme v Žilině vyzvedli Ondru a Honzu, kteří přijeli vlakem, z Ostravy a už nám nic nebránilo, aby "Roháče 2016" mohly začít. V poledne jsme dorazili na Zverovku, ubytovali se v zrube č.103, občerstvili se Zlatým bažantem a vyrazili na seznamovací túru. Tu jsem vybral ještě ve Zlíně, narychlo, sám a tak to byla i pro mne taková malá neznámá.
Ze Zverovky jsme se přesunuli do Oravice, kde začínal náš trekový okruh přes Maguru 1232m. Geograficky jsme byli stále na území Západních Tater, i když spíše v oblasti "Předtatří". Názvem vycházím ze španělského označení takovýchto oblastí Pyrenejí, jenž jsou nazývány Pre-Pirineos. Takové ty skalnaté hory tady moc nenajdete. Jsou to takové beskydské kopce. S loukami, hustými lesy a plné podhorského života. Bylo opět patrné, jak moc života je tady v horách. Jiného, než u nás v nížinách. Čistšího, a tak nějak, pravějšího. Prostě tady hraje prim příroda, nikoliv člověk. Oravice je malá, ale k turismu velmi dobře připravená, dědinka s lyžařským svahem, termálním koupalištěm a nádhernou přírodou kolem. Výstup jsme začali přímo v dědině, z parkoviště. Všude bylo dost aut a tedy dost lidí. "Mno…" řekl jsem si. "Tak třeba nás ta příroda okouzlí natolik, že nebudeme vnímat přítomné ostatní…" Než jsem to všechno, tak nějak, pobral, byli jsme na rozcestí Pod Čistým Grúňom. Je to opravdu kousek.
Rázcestie Oravice.
Tady jsme odbočili vlevo, na "žlutý" turistický chodník…ajako by se po všech zem slehla… Najednou jsme byli úplně sami. Debaty a rozmluvy nakonec vše vysvětlily. No, jen si představte, že jedete do Tater na horu, která má 1232m. I pro mě to byla premiéra. Ale proč ne? Na takové "žluté" to je paráda. Stezka poměrně rychle nabírá metry a stoupá k poloninám Vyšné diely. Za 45 minut jsme vyšli z lesa na rozsáhlou louku Vyšných dielů. Krásné, romantické místo. Přes louku jsme stoupali až k rozcestí 1102m, které je umístěno v horní části. Tady jsme odbočili doprava, na "modrou", která nás přivedla, přes horní louku Vyšných dielů, ze které byly úžasné výhledy do okolí, na vrchol Magury.
Vyšné diely. Pohled k Západním Tatrám.
Vrchol Magury 1232m, má kromě své nadmořské výšky, ještě jednu pozoruhodnou vlastnost. Není odsud žádný výhled. Přesto je to místo krásné, s příjemným lesním posezením, které leží na hranici mezi Polskem a Slovenskem.
Vrchol Magury 1232m. Vrcholový a současně hraniční kámen.
Turistický označník na vrcholu Magury.
Když jsem na začátku vzpomínal, že jsem tuto trasu vybíral narychlo, tak přece jen trochu snahy jsem tomuto výletu věnoval. Našim cílem totiž nebyla tak úplně Magura 1232m. To byl jen vrchol, který jsme měli na trase. Pravým cílem, byly poloniny v Polsku, které slibovaly nádherné výhledy na Tatry. Poloniny, k nimž nevede žádný značený chodník. Z Magury jsme sledovali, dále na východ, slovensko-polskou hranici.
Sledujeme hranici.
Mimo jiné, je to "černá" polská turistická značka. V místech, kde se tato hranice lomí doprava, jsme opustili Slovensko a pokračovali po "černé" do Polska. Po cca 300m jsme přešli přes nevýrazný Przyslop Witówski 1164m a ještě asi 300m jsme pokračovali po stezce, až jsme narazili na lesní odbočku, která směřovala doprava dolů z hřebene, směrem k prosvítajícím poloninám. Snad cestou, snad necestou jsme seběhli lesem k pastviskám. Pohled k Tatrám byl nezapomenutelný. Dlouhé chvíle jsme se jen tak váleli v louce a pozorovali okolní krásu. Takové pohledy stojí za trochu té námahy.
Výhledy k Tatrám. Na snímku uprostřed zleva Dlugi Giewont 1867m, Wielki Giewont 1895m, Malolúčniak 2105m, za Temniakem 2090m "schovaná" Kresanica 2123m a poněkud vpravo Tomanová 1977m a Smrečiny 2068m.
Tam za tím hřebenem je Tichá dolina. Dolina s největší populací medvěda hnědého ve Vysokých Tatrách. Ještě nikdy jsem nebyl v Tiché dolině. Ještě nikdy jsem se nesetkal v přírodě s medvědem. Obě tyto zkušenosti mi chybí. A po obou celkem toužím. Tak třeba někdy…
Giewont.
Slunce se bralo k obzoru a stín nám dýchal stále rychleji na záda. Bylo čas opustit toto nádherné místo a pokračovat v sestupu. Naštěstí před námi byla ještě pasáž, kdy jsme scházeli podél lesa a tak jsme se stále mohli kochat tatranskou krásou. V dolní části horní louky…to je obrat…se les stáčí doleva. Stále však sledujeme jeho okraj, až přijdeme na dolní louku. A opět se držíme lesa, až do pravého dolního rohu poloniny… Tady vstoupíme do lesa a hned narazíme na stezku, která odbočuje doprava, pokračujeme po ní, až narazíme na státní hranici a po chvilce nás tato stezka dovede na již značený naučný chodník. Shodou okolností je v tomto místě informační tabule, která je věnována pašeráctví, které tady, na polsko-slovenské hranici, svého času živilo mnoho lidí. Tak třeba jsme šli právě po jedné z takových pašeráckých stezek. Kdoví? "Zpevněná" cesta nás pak, po šesti kilometrech, přivede zpět do Oravice.
Magura 1232m.
Nakonec z toho byl velice pěkný protahovací tréninkový seznamovací výlet o délce 16,3km s převýšením 468m. Dle mého solidní start celého turnusu. Po příjezdu na Zverovku jsme si dali zasloužené "Bažanty", ale jen velmi skromně a pozvolna, neboť hlavní část celého výjezdu do hor na nás čekala až zítra. U ohně bez ohně jsem se pak napevno rozhodl, že půjdu s klukama. V hlavě se mi rodil, trochu nesmyslný plán, začít o tři hodiny dříve, než zbytek skupiny a na hřeben nastoupit v Baníkovském sedle. Tento úsek ještě neznám respektive hřeben od Baníkova přes Hrubou kopu a Tri kopy neznám. Ale o to více mám důvodů se sem vrátit. Cha. Ale zpět… Po střídmém, krátkém večeru jsme dali večerku na 20.30-21.00. Dodrželi jsme všichni. Jsme šikovní.
Sraz na značkách a odchod jsme stanovili na 7.00. Taky jsme dodrželi všichni. Opět palec nahoru pro nás všechny. Bylo čtvrteční ráno. Vrcholky hor byly lehce zahaleny do mraků jako do hebkých pavučinek. Za chatou Zverovka jsme nabrali potřebnou vodu z pramene a vyrazili do hor. Tady si musím trochu postěžovat. Rozumím zákazu vjezdu do Roháčské doliny. Je to pro přírodu. Ale úsek Zverovka-Ťatliakova chata…to je šestikilometrový asfaltový úsek, na kterém akorát plýtváte silami a časem. Beru zákaz vjezdu, ale proč nefunguje nějaký kyvadlový rozvoz? Rád dám 2€ za vyvezení ze Zverovky k Ťatliakově chatě. Mezipřistání Adamcuľa za 1€. Existují jistě šetrné minibusy, které by jezdily, a nečinily přírodě újmu. A koloběžky opačným směrem dolů, které by pak tento minibus vyvážel… Okej. Možná, že je lepší, když to tak není… Prostě je to hrozná morda, po tom asfaltu a žere to hrozně čas a síly. To je všechno.
Vrcholky hor byly lehce zahaleny do mraků jako do hebkých pavučinek.
Bufet, který je otevřený v místech vedle bývalé Ťatliakovy chaty, je skvělý a snaha o zprovoznění ubytovacích kapacit, byť spacákového typu, je snahou moudrou, chvályhodnou a moc, moc si přeju, aby tomu tak již bylo, protože právě onu "následující" návštěvu, s přechodem zbytku hřebene, bych si představoval právě odsud.
Bufet pri Ťatliakovom jazere.
I přes trochu tmavošedý pohled k Baníkovskému sedlu se zdálo, že počasí nám bude přát. Vyrazili jsme k Smutnému sedlu a stezka začala být konečně přírodní, krásná a tatranská, tak jak to má být. Na rozcestí ve Smutné dolině 1522m jsme měli v nohou 7,25km, za sebou 2h10m chůze a 500 výškových metrů nastoupaných. Slušný základ. Ale už jsme byli pod hřebenem. Smutné sedlo téměř v dohledu a hory všude kolem. Krásný pohled. Kdesi nad námi jsme zaslechli sviště. No, do sedla to je ještě kousek, tak musíme pokračovat.
Smutná dolina.
Stezka pravidelně stoupala, až se nám ukázalo i Studené sedlo. A nejen to. Svišť. Asi tak 10m od nás. A nad ním kousek výš kamzík. Zastavili jsme se a sledovali, jak se nás nebojí. Jak jsou sebejistí ve svém prostředí. Svišť byl blízko svého úkrytu pod kamenem a tak nám dovolil přiblížit se až na dva a půl metru. Seděl. Popošel. Ukazoval se.
Svišť horský tatranský.
Tentýž svišť schovaný ve svém úkrytu.
Nechtěli jsme dále narušovat tatranskou přirozenost, přece jen jsme na návštěvě a tak jsme pokračovali v závěrečném traverzovém stoupání do Smutného sedla.
Stoupání do Smutného sedla.
Věděl jsem, že ve Smutném sedle budeme "pauzírovat" a tak jsem zabral do kroku, abych si to tam patřičně užil. Počasí bylo podobné jako ráno. Jen ty hedvábně hebké pavučinky nás šimraly nad hlavami. Ale ničemu to nevadilo. Byl klid a mír.
Smutné sedlo 1962m. V pozadí Ostrý Roháč 2088m.
Rozcestník na "náš" hřeben.
Našel jsem si pěkné místo na hřebenové skalce v sedle a kochal jsem se hrou mraků, které olizovaly hřebenové partie. Po chvilce se oblačnost dostala ještě trochu výš a tak se mi otevřely pohledy do Žiarské doliny. Byl krásný den a nás čekal zlatý hřeb celého treku. Hřeben Roháčů.
Roháčský hřeben. Zprava v mracích Plačlivô (Plačlivý Roháč 2125m), Ostrý Roháč 2088m, Jamnické sedlo 1908m, Volovec (Wolowiec) 2063m, Rákoň 1876m, v pozadí Lúčna 1652m a zcela vlevo Roh 1573m.
Hra mraků a Roháče. Ostrý a Plačlivý.
Žiarská dolina se Žiarskou chatou (uprostřed snímku, malinkatá je…). Vpravo od chaty lavinový svah, v mracích schovaného, Príslopu 2142m, vlevo mohutné rameno Barance 2184m. 761
Roháče s Volovcem…teď již poněkud zřetelnější.
…a ještě jednou Roháče… ;-)
Když jsme se všichni dostatečně aklimatizovali a spočinuli, mohli jsme vyrazit. Hned v úvodu jsme potkali slovenskou dvojici, zřejmě ostřílených horských vlků, kteří nedbali vyšlapaných chodníčků pod hřebenem a šlapali si to přímo po hřebeni. Když jsem se jich pak zeptal, zdali je ta cesta v pohodě, s překvapením jsem se dozvěděl, že právě oni jdou tou pravou cestou, neboť od dob turistického značení je přechod Roháčů, zásadně, hřebenový a vyšlapané chodníčky v suťových polích pod ním jsou stezky vytvořené množstvím turistů, kteří si tento přechod chtěli usnadnit. Což ovšem ztrácí punc výjimečného přechodu. V souvislosti s tím se mi v mysli obnovuje někdejší debata jistých lidí, kteří nespokojeně polemizovali o náročnosti turistických chodníků a to v tom smyslu, že Poláci mají svoji Orlu perć a Slováci žádnou obdobnou značenou stezku nemají. Ne tak zcela nemají. Mají Roháče a opravdovou značenou hřebenovku. A tak je trochu s podivem, že si někteří (většina lidí) tento "hřebenový" přechod tímto způsobem ulehčují a vlastně berou si sami svoji vlastní opravdovou hřebenovku. Zpětně si uvědomuju, jak jsem seděl ve Smutném sedle, na hřebeni, a od Plačlivého se ke mně blížili tři Poláci. A já jsem tak trochu nechápal, proč jdou přímo ke mně, když pod nimi, jen pár metrů, je chodník, kterým se snadno dostanou do Smutného sedla. Až teď si to pořádně uvědomuji. Seděl jsem totiž "na cestě". Na hřebeni. A do Smutného sedla to je touto cestou mnohem náročnější. Takové snadné lezení. A tím jsou Roháče výjimečné. Značeným hřebenovým přechodem. Byť jsme byli skupinka, u mě bylo jasno. Půjdu po hřebeni. Dám si Roháče tak, jak mají být. Se vší svoji krásou. S výhledy do dolin. A Roháčský hřeben je vskutku nádherný a dominantní. Nehledě na to, že turistické značky jsou právě na hřebeni. Teda nevím, jestli bylo uděláno značení i na stezkách pod hřebenem. Nešel jsem tudy. Na hřebeni každopádně jsou. Po chvilce jsem dorazil na první vrchol. Takový výběžek vzhůru na hřebeni, který v mapách nenese žádný název, jen kótu 2051,7.
Kóta 2051,7m.
Pokračoval jsem po hřebeni na nejvyšší vrchol celého treku, na Plačlivý Roháč 2125m. Oblačnost se začala zvedat čím dál víc a pohledy vůkol nabíraly na síle.
Pohled do Smutné doliny na chodník do Smutného sedla.
Pohled na Ťatliakove pleso z hřebene.
Pohled na západ, na Tri kopy. Zhruba uprostřed Smutné sedlo.
Pohled na Smrek 2072m a vlevo v mracích Baranec 2184m.
Měli jsme za sebou už nějaký ten kilometr treku a veškerá naše námaha nám začala nabízet své plody. Už jen kousek a budeme na vrcholu.
Pod vrcholem Plačlivého. Po hřebeni dále majestátný Ostrý Roháč a za ním rozložitý Volovec.
Ostrý Roháč 2088m. Vlevo od vrcholu vzdálený Giewont.
Hřeben Plačlivého, kousek pod vrcholem. Pohled ke Smutnému sedlu. Kousek nad sedlem patrný vrcholek kóty 2051,7m.
Bylo 12:15 a my jsme dorazili na vrchol. První z dnešních vrcholů. Ze začátku, bohužel zbytečně, unavující trek nám vracel vše bohatou mírou. Bylo krásné počasí. Byli jsme v krásném prostředí a měli jsme před sebou další skvělé pasáže.
Vrchol Plačlivého.
Roháčské plesa z Plačlivého.
Plačlivô.
Ostrý Roháč a Volovec z Plačlivého.
Teď již zřetelný Baranec a Smrek z Plačlivého.
Po nějaké době, kterou jsme vrcholu Plačlivého věnovali, jsme vyrazili na další vrchol. Na Ostrý Roháč. Sestupová partie po hřebeni je něco úžasného. Mnohdy je to jen úzký hřebínek. Byl jsem nadšený a plný radosti. Což zřejmě zapříčinilo moji vlastní nedostatečnou soustředěnost a tak po špatném odhadu sklonu skály, jsem došlápl levou nohou tak špatně, že jsem si vyvrátil levý kotník a došlápl na něj celou svoji vahou. Bolest, kterou jsem zaznamenal, mi připomněla, že bych se měl více věnovat terénu, než okolním krásám. A taky díky pevné kvalitní obuvi ze Slavičína se celý tento incident obešel bez větších komplikací. Mohl jsem pokračovat dál. Sotva po pár metrech, byť soustředěnější, opakovala se podobná situace. Tentokrát jsem situaci nepodcenil, ovšem jednou přetažený kotník jakoby nedržel tak jak má. A tak následovala bolest, která mě píchla tak silně, že jsem si i zaklel. Při představě, že bych měl mít tady nějaké zdravotní komplikace, jsem se kousnul do rtu a pokračoval. Čekal nás ještě Ostrý Roháč, Volovec a Rákoň.
Volovec a Ostrý Roháč z rozcestí pod Plačlivým.
Hřebenová stezka ztrácí výškové metry, aby je mohla opět nabrat při výstupu na Ostrý Roháč. I tyto pasáže obsahují nádherná místa, byť jsou fyzicky náročnější ve srovnání s běžnými trasami. Ostrý Roháč je krásný kopec. I když svoji nadmořskou výškou nedosahuje na svého Plačlivého souseda, pro mě byl tím nejkrásnějším, co nás na tomto treku čekalo.
Výstup na Ostrý Roháč.
Plačlivý Roháč (vlevo) a výrazná silueta hřebene Třech kop z výstupu na Ostrý Roháč.
Kousek pod vrcholem.
Plačlivô, Smutná dolina se Smutným sedlem a doprava pokračující hřeben na Tri kopy.
Na vrcholu jsme strávili nezbytný čas pro oddych, kochání se a zasloužené občerstvení. Čekala nás poslední těžší pasáž, sestup z Ostrého Roháče do Jamnického sedla. Odjištěné úseky s exponovanými partiemi, na kterých jsme potkali pár turistů, kteří s přechodem těchto míst měli dost problémy.
Sestup z Ostrého Roháče do Jamnického sedla.
Tatranská krása.
Pohled na Ťatliakové pleso v sestupu z Ostrého Roháče.
Pohled na Volovec a Jamnícké sedlo v sestupu. Patrné hřebenové turistické značení.
Poslední náročnější úsek.(Lze přejít přímo po hřebeni, nad řetězy…)
Jamnické pleso.
Západné Tatry.
Kousek nad Jamnickým sedlem. Volovec, vlevo Rákoň.
Sestup do Jamnického sedla je jedním z těch "méně spravedlivých". Sestoupáte 180 výškových metrů, abyste mohli 160 nastoupat na Volovec. Z počátku nevinná kopa tak dostala nový rozměr. Kolikáté už dnešní stoupání. Ale přece jen mělo i svůj prim. Bylo to poslední hřebenové stoupání. Volovcem jsme zakončili tuto pasáž. Po celém dni jsme měli už něco v nohou a tak závěrečné stoupání na vrchol bylo fyzicky náročné. Proto jsme si dali delší pauzu. Bylo krásně a nás čekal už jen sestup, tak jsme si chtěli užít co nejvíce z těchto vrcholových pohledů.
Ostrý Roháč vlevo, Plačlivý Roháč vpravo z Jamnického sedla.
Smutná dolina.
Giewont.
Výstup na Volovec. V pozadí absolvovaný hřeben. Zleva Ostrý Roháč, Plačlivô a vpravo Smutné sedlo.
Vrchol Volovce.
…a ještě jednou naše trasa z Volovce.
Pohledy k Tatrám.
Z Volovce.
Přišel čas sestupu. Za námi byl den plný nádherných nezapomenutelných zážitků a před námi ještě jeden vrchol. Byť jen formálním způsobem, ovšem geograficky plnohodnotný Rákoň. V těchto místech jsme se, jako skupinka, rozdělili a pokračovali v sestupu dle chuti.
Rákoň.
Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivô.
Následovalo sedlo Zábrať a sestup do Zadné Látané doliny, kterou jsme dorazili na Zverovku. Samotná Látaná dolina byla pro můj kotník značnou úlevou. Za celý den jsme toho měli tak akorát a původní plán vyrazit dřív přes Baníkovské sedlo a Tri kopy a setkat se ve Smutném sedle se začal jevit jako hodně smělý. Námi absolvovaná trasa byla ve finále 21,6km dlouhá, přičemž jsme vystoupali 1.516m.
První úsek: Zverovka-Rozcestí ve Smutné dolině
Druhý úsek: Rozcestí ve Smutné dolině-Látaná dolina
Třetí úsek: Látaná dolina-Zverovka
Po jedenácti hodinách jsme si spravedlivě dali pivo na Zverovce a závěrečným tatranským táborákem jsme uzavřeli celou vydařenou akci, byť s drobnými bolístkami. Stálo to za to a určitě to nebylo naposledy, kdy jsem navštívil tento krásný kout přírody. Děkuji Vám Tatry, děkuji Ti přírodo za to, že jsi nás nechala nahlédnout do své krásy. Tak někdy příště…
HORE ZDAR!!!
Komentáře
Okomentovat