Jarní probouzení a první trek roku na Kľak

Po delším zimním odmlčení přichází pomalu jarní nálada. Stromy se osypávají listím a některé si dokonce nahodily přehoz z květů. Ranní ptačí zpěvy jsou výrazné. A hospody otevřely směle zahrádky. Moje neplodnost na svém blogu by mohla připomínat zimní spánek medvěda v brlohu, ale není tomu zcela tak, jak by se mohlo zdát.

Jaro na Mokré.

Téměř vzápětí, kdy jsem zveřejnil své vize pro rok 2017, jsem se pustil směle do zimní přípravy. Hned 10.ledna jsem si na 11-ti kilometrovém okruhu ve Vizovických vrších (Pozděchov-Trubiska-U oběšeného-Vařákovy paseky-Bařinka-Pozděchov) otestoval své schopnosti udržet rychlost v terénu v zimních podmínkách. Teplota -7°C, v některých partiích 30cm bořivého sněhu. Dva dny na to jsem si zopakoval tento trénink, tentokrát se zimní výbavou resp. na sněžnicích, na rozšířené trase, která měla 14km (zatáčka "vracák" pod Ploštinou-Klášťov-Svéradov-Pod Svéradovem-Bařinka-Trubiska-U oběšeného-Vařákovy paseky-Bařinka-Ploština-zatáčka "vracák" pod Ploštinou) . O týden později jsem v Javorníkách vystoupal z Valašské Senice na Makytu, opět na sněžnicích (12,75km). Ve všech třech případech jsem dosáhl určité výkonnostní úrovně, a pokud budu ještě počítat ten vlastní dobrý pocit, který jsem z toho měl, tak sám za sebe můžu konstatovat: Jsem spokojený.


Trubiska.

Následovala kratší pauza, kterou jsem vyplňoval prací, neboť ta mi dopřává dopřávat si. A mám-li vize, tak je to, v jistém smyslu, nezbytná součást přípravy. Zahraniční "angažmá" v Německu mě sice vzdálilo od těch našich valašských hor, ale ani tam jsem nezahálel. Oblast vysočiny Solling, přesněji Weser-Leine-Bergland mi nedala, abych nenahlédnul "pod pokličku" tamější přírodě. A tak jsem dva víkendy po sobě uskutečnil výšlap na nepříliš výrazný, ale jinak příjemný vrchol Güldenberg. Mohl jsem tak, alespoň na chvilku, vybřednout z každonočních pracovních povinností a jeden jediný volný den v týdnu jsem věnoval turistice.

Wöseketal pod Güldenbergem.

Po návratu domů, v druhé půli března, jsem stihnul ještě pěkný výšlap v oblasti našich Vizovických vrchů. Z Provodova přes Brda a Bábu na Komonec a návrat jižními svahy Komonce přes Starý Světlov do Provodova.

Trasa.

Bylo nádherně a úplně to svádělo k nějakému úniku do přírody. Předchozí pátek jsem při cestě z Veselí nad Moravou přes kopce do Zlína pozoroval tu naši krásnou přírodu. Měsíc jsem neviděl ty naše kopčiska, naše Vizovské hory. Šak sú to hory. Gdyž je nad Vizovicama Janova hora, tak to mosíja byť hory… Když se pak, při přejezdu z Velkého Ořechova na Doubravy, zahledíte napravo, uzříte mohutný hřeben Brd, Báby a Komonce. A pak uvěříte, že máme taky hory.

Brda.

Výhled z Báby ke Zlínu.

I přes krásné slunečné počasí, které se snažilo navodit jarní náladu, bylo na Komonci pouhých 1,5°C a foukal čerstvý vítr. V této kombinaci jsem vrcholem víceméně jen prošel a pokračoval dál. Rozhledy z úbočí Komonce k Bílým Karpatům mě naplnily vnitřním klidem, který mi narušil jen neukázněný mladík na staré Jawě 250. Nebyla ani bílá a snad bych jí to odpustil, kdyby na ní jela Věra Špinarová, ale byl to jen nějaký kluk, který si krátil volnou chvíli a rozdával po okolních lesích hluk a smrad. Nějak vědomě jsem tento počin počastoval jednou dobře mířenou ránou turistickou holí. Budiž mi odpuštěno.

Vrchol Komonce.

Mezi Provodovem a Březůvkama.

A to bylo za první tři měsíce tohoto roku vše. V rámci zimní přípravy jsem absolvoval 71,45km v terénu s převýšením 2668m. Průměrná délka výšlapu 10,21km. Průměrné převýšení 381m. Není to mnoho, ale aby člověk nezůstal statický, a správně to skloubil s počasím a volným časem, tak je to v rámci možností.

Lesní stezky u Starého Světlova.

Tři měsíce utekly jako voda a nastal měsíc duben. A už už mě to táhlo někam ven. V naší krásné, milé a přívětivé hospůdce Pod lípou jsem se dal před časem tematicky dohromady s kamarádem Laďou, který by rád zakusil radostí, které prožívám při svých výšlapech. A protože mě jeho smělost fascinuje, vždyť předloňského Silvestra si troufnul na Rysy…a to jen tak, na chuť, a když se mi v hlavě zrodil plán na Tatranskou 75-ku hned se velice odvážně přihlásil, že toto by rád absolvoval taky, jenže chtít je jen jedna věc, rozhodl jsem se, že ho zapojím do jarní trekové přípravy na tento vrchol sezóny. Začalo to krásným aprílem a to byla jen sobota…

PRVNÍ TREK 2017 PATŘIL KĽAKU

V neděli ráno jsem se vzbudil před osmou hodinou ranní. Sluneční paprsky a vymetená obloha mě doslova vykoply z postele. Mrknul jsem v televizi na Panoramu a bylo rozhodnuto. Dnes někam vyrazím. A hned jsem vzpomněl na Laďu. Krátká zpráva nezůstala bez odpovědi a odpověď byla souhlasná… "Ahoj, no, tak můžem…a kam by se Ti chtělo?" Zbývalo vymyslet kam. V hlavě jsem měl pár nápadů, ale nic konkrétního… "Něco kolem 1000m. Beskydy, Javorníky, Strážovské vrchy, Lúčanská Fatra…" Odpověď mě opět potěšila… "No, super, tak v deset…" Začal jsem tedy hledět do mapy a hledám a dívám se…špekuluju… Chtěl jsem trek. První letošní. Takový, co mi ukáže něco nového. Kľak! Po zelené! Z Čičmianského rozcestí! Byl jsem na Kľaku už dvakrát, ale vždy jen z Fačkovského sedla. A tato varianta výstupu je od pohledu krásná. Vždyť vede přes tři další vrcholy. Košiarka 1107m, kóta 1072m a Malý Kľak 1205m. A takový výstup je víc "poctivý". Má jisté převýšení, které je v tuto chvíli na místě…v hlavě stále ta 75-ka… Přesunul jsem odjezd na 9:30 Pod lípou. Vyrazili jsme lehce po půl. Cesta příjemně ubíhala a měnící se ráz krajiny fascinoval. Svahy byly stále kolmější, delší a k vrcholkům se bylo potřeba více zaklánět. A strmost některých svahů byla natolik velká, že začaly obnažovat své kamenné podloží. Z hřebenů se draly k nebi skalnaté hřbety. To už jsme byli ve Strážovských vrších. Projeli jsme dolinkama, přímo pod Strážovem, a už jsme se začali pomalu přibližovat Fatře. V 11:45 jsme vyrazili z Čičmianského rozcestí. Stezka vede po lesní cestě, která je příjemně upravená. Bylo opět nádherné počasí. Napravo Strážovské, pod nohama Fatra. Ještěrky šustily v travnatých mezích. Kaně nám létaly nad hlavama. Prostě pohoda. A tak si to šlapeme a putujeme přírodou. Na hodinkách 800m…hmmm…měli jsme odbočit doprava na hřeben, ale nikde žádný náznak značky nebyl…ani stezky…kde vlastně jsme? Pohledem do mapy zjišťuju, že jsme, již drahnou chvíli, pod hřebenem, po kterém jsme měli jít…a ten je teď, v tuto chvíli, na tomto místě, cca 300m nad námi… Hmmm…to jsem tomu dal. Co už. Volíme směr výstupu na hřeben. Kolem žlabu, který vytvořil potok stékající odkudsi z úbočí, a následně nalevo, až na hřeben. Svah se sklonem 30°-50°. Převýšení cca 300m. A s vědomím, že to až na hřeben nebude lepší. První "zkouška" jak jsme na tom… Na hřeben jsme vystoupili někde mezi Malým Kľakem a kótou 1072m. Výstup nám trval 27m. 100m za 10min je v pohodě. I když je třeba nezalhat, že jsem se na hřebeni málem poblil…pardon. Pak už následovaly jenom samé krásné zážitky. Vše bylo umocněno neskutečným výhledem na Kľak z hřebene.

Pohled na Kľak z Malého Kľaku.

Dominantní, hrdý a majestátně se vzpínající skalnatý vrchol dodává Kľaku jednoznačný punc hory. Přes Malý Kľak a sedlo Malého Kľaku jsme se dostali přímo pod skalnatá úbočí vrcholu. Na severní straně hřebene byly ještě zbytky zimy v podobě sněhových polí.

Hřebenovka na Kľak. Sedlo Malého Kľaku.

Po stezce, která podchází vrchol zleva, jsme se dostali na rozcestník Pod Kľakem. Tady se připojuje zleva červená turistická značka, která vede hřebenovými partiemi Lúčanské Fatry. Až k tomuto místu jsme putovali přírodou prakticky sami. Odsud na vrchol Kľaku je to už jen kousíček. Poměrně hodně lidí vylákalo počasí do přírody a tak jsme na vrcholu nebyli už tolik sami. Což vlastně nevadí, protože no a co… Byl krásný den.

Na vrcholu Kľaku.

Sedli jsme si na zem, otevřeli jsme si vrcholovou Plzeň a kochali se rozhledem. Bohužel bylo hodně oparu a tak byly výhledy lehce omezené. Ale to taky nevadilo, protože jsme byli v přírodě a to je to, co je skvělé. Námi, částečně, absolvovaný hřeben se jevil jako krásný a sliboval pěkný sestup.

Pohled na Martinské hole se zbytky sněhu (poslední hřeben).

Pohled na Strážov (nejvyšší vrchol napravo).

"Náš" hřeben.

Když nastal ten správný čas, vyrazili jsme na cestu zpět. Tentokrát jsme se nespustili nikam z hřebene a špatně značenou stezku jsme neopustili. Přešli jsme přes Malý Kľak a pokračovali hřebenovým sestupem. Stezka po hřebeni tady vede mezi stromy a příliš výhledů nenabízí. Přešli jsme nevýrazný, bezejmenný vrchol, označený kótou 1072m a lehkým klesáním přes rozplizlé sedlo jsme se objevili pod Košiarkou. Na úvod nás přivítal skalní útvar vybíhající uprostřed stezky. Po zalesněném úseku to bylo milé rozptýlení, které bylo navíc esteticky příjemné.

Kousek pod Košiarkou. Skalní útvar vítá…

Když jsme prošli kolem této přírodní skulptury, otevřel se nám krásný pohled na Košiarku. Skalnatý hřeben tu vytváří bradla a výběžky, přičemž nejvyšší z nich je, již zmiňovaný, vrchol Košiarka. Pohled z Košiarky na Kľak je opět fascinující a nezbývá mi, než si tady dát krátkou kochací pauzu.

Kľak z Košiarky.

Netřesky na vrcholu Košiarky.

Anžto se čas dloužil, bylo nutné vyrazit k domovům. Nejdříve nás, ale ještě čekal sestup k Čičmianskému rozcestí. Cestou z Košiarky vede stezka kolem krásných skalnatých výběžků, které lemují většinu sestupu. Nakonec se stezka ztrácí v zalesněném svahu, který spadá kousek nad výchozí místo. Odsud po lesní cestě, po které jsme přišli, až k rozcestí. Posledním rozloučením se s tímto krásným krajem byl výstavní výhled na Strážov…

…to je on…

Následující cesta domů, do Zlína, která vede přes Strážovské vrchy, Bílé Karpaty, Javorníky a Vizovické vrchy pak všechno završila. Mám za sebou první letošní trek. Jsem rád, že to byl Kľak a jsem rád za zvolenou variantu výstupu. Mohu-li doporučit, tak na Kľak jedině po zelené ;-)
Přeji krásné Velikonoční svátky a brzy zase

HORE ZDAR!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Všecko co sa od jara semlelo aneb Bilancování roku 2023

Rok 2023

Hluboké myšlenky gdesi v hoře