Když v Tatrách kvetou šafrány

...tam nahoře je vzduch tak průzračný a čistý, slunce tak jasné, drn tak krátký a hustý, květy tak veliké a zářivějších barev, a kořenná vůně všude vane z půdy... Definice horského jara od Julia Kugyho, kterého opravdu obdivuji a klaním se před jeho životním dílem a jeho životem vůbec. Ta definice mi připadala tak krásná, že právě pro její krásu jsem si ji zvolil a umístil na tento blog. Ale teprve včera, 18. května, jsem si ji zcela přesně uvědomil a pochopil vše, co je v ní obsaženo…

Šarafiový vodopád

Byla to výjimečná souhra všech aspektů. Předpověď počasí na třetí květnový týden byla jako z katalogu krás. Do toho nějaká ta práce na Slovensku a nápad byl na světě. Když to půjde, ve středu se urvu a pojedu do Tater. Protože, když to nešlo před dvěma týdny, tak teď by to šlo. Podle podmínek, které byly v Tatrách, jsem se rozhodl pro doplnění hřebenového přechodu Západních Tater. Jako výchozí bod jsem si zvolil Žiarskou chatu. Od Baníkova po Smutné sedlo. To byl primární cíl. Doplnit si hřeben, který jsem kdysi v roce 2009, započal výstupem ze Zverovky na Brestovou a přes Baníkov na Žiarskou chatu a vloni následující přechod hřebene ze Zverovky přes Smutné sedlo, Roháče, Volovec a Rákoň zpět na Zverovku. Prostě Tri kopy…

Pohled z Jalovského príslopu na Baníkov, rozložité Lúčne sedlo, Hrubou kopu, Tri kopy, Smutné sedlo pod sněhem a oba Roháče

Bylo nádherné čtvrteční ráno. Okolní krajina se probouzela do nového dne. První paprsky se začaly opírat do východního úbočí Jalovského príslopu a závěru Žiarské doliny. Sluncem nasvícené vrcholky se začaly nabízet. Jednu oběť už mají. Podlehl jsem té kráse a lehce po půl deváté ráno jsem vyrazil.

Slunce vstává. Spalo na chatě "horské" ;-)

Stezka se příjemně zařezávala do svahu a všude kolem zurčely pramínky tajícího sněhu. O něco hlasitěji si prozpěvovaly Šarafiový potok a jeho vodopád. Všude bylo cítit jaro. Tehdy jsem si to přesněji uvědomil. Nabral jsem nosem a vnímal každý detail. Kvetoucí šafrány karpatské, poletující si drobní žlutí motýlkové a kolem rozpukaná země erozí, která voněla horskou půdou. Fialové kvítky, ani nevím, co to bylo zač, pan Kugy by mi to ovšem zcela přesně vysvětlil, mladě zelené obrosty kosodřevin, to vše má svoji vůni. Ohromnou vůni. Takovou, jakou může mít jen horské jaro. Živel života. Probouzející se nesmrtelná krása.

Šafrán karpatský

Pozvolna se začala přidávat sněhová pole. Sníh byl tající, hrubozrnný, po ránu lehce ztvrdlý a konce sněhových polí byly nepříjemně zledovatělé. Musel jsem být velice obezřetný, protože reliéf sněhových polí neodpovídal reliéfu krajiny a nafoukané sněhové kupy tak mnohdy vytvářely slušně strmé a kluzké srázy. Pod sněhem se schovala i stezka, ale k orientaci mi byly nápomocny zbytky stop předešlých. Krátké serpentiny mě dovedly až pod Jaloveckou kopu a táhlým traverzem jsem došel do Jaloveckého sedla. Přes hřbet sedla byla přehozena sněhová peřina, která na hřebeni dosahovala téměř dvou metrů na výšku. Výhledy na druhou stranu do doliny Parichvost mi připomněly rok 2009. S trochou nostalgie jsem stoupal na první vrchol dne, na Jalovský príslop.

Vrchol Jalovského príslopu

Našel jsem si krásné místečko, kousek pod vrcholem, a udělal jsem si pauzu. Seděl jsem a pozoroval okolní krajinu. Malá kamzičí rodinka se procházela na sněhových polích v dolině Parichvost, asi 500 výškových metrů pode mnou, do toho hvízdání svišťů a všude kolem božský klid. Občas se ozvaly drobné kamenné laviny, jak se rozpouštěl sníh a uvolňoval kusy zeminy. A do toho sluníčko, které mi bez problémů, během chvilky, vysušilo propocené tričko. Byl úžasný den.

Pohled k Vysokým Tatrám (na horizontu zleva dvojvrchol Vysoké, Zadný Gerlach, Gerlachovský štít, hřeben Bášt se Satanem a vpravo dominantní Kriváň)

Odkudsi z nebe se objevil paraglidista. Tiše se vznášel nad hřebenem, který mě teprve čekal. Vykroužil zatáčku nad Baníkovem a směřoval k Pachoľeti a dále směrem na Skriniarky. První člověk, kterého jsem potkal. Byť jsme byli kousek od sebe, ani jeden jsme se však vzájemně nijak nerušili. Klidné, jarní, horské dopoledne. Vydržel jsem na vrcholu téměř tři čtvrtě hodiny. Byl čas pokračovat dále. Baníkov byl takový kousek, tak nadosah. A tak netrvalo dlouho a byl jsem na vrcholu.

Baranec a Jalovský príslop z Baníkova

Jarní tatranské květy

Setrvání na Baníkovu jsem musel poněkud zkrátit. Kochací pauzy nebraly konce, ale přede mnou byla ještě celá pasáž, kvůli které jsem tuto túru absolvoval. Vyrazil jsem dále po hřebeni. Skalnatá hradba Baníkova nabízí nádherné pasáže. Není to asi úplně pro všechny, ale stojí to za to. Pasáže s lehkým lezením, nádherné výhledy, živoucí příroda v rozpuku a nějaký já uprostřed toho všeho. Byl jsem nadšený.

Sestupová pasáž z vrcholu Baníkova do Lúčneho sedla

Nádherné partie značeného "chodníku"

Hřeben se stával pozvolnější a za chvíli jsem byl v Lúčnem sedle pod Hrubou kopou. Sám uprostřed krásy. Všechno má svůj čas. Tak jako jsem se díval, vloni v srpnu, na tyto partie Západních Tater z Roháčské doliny, jak jsem si sliboval, že jednou přijde čas a já se sem vrátím, tak jsem pozoroval dolinu, plesa a přemýšlel nad pomíjivostí času. Najednou se mi začaly spojovat všechny ty vzpomínky a mě naplňovala zvláštní euforie.

Hrubá kopa z Lúčneho sedla

Kousek nad Lúčnym sedlem (zleva Jalovský príslop, uprostřed Baníkov a vpravo Pachoľa)

Netrvalo dlouho a byl jsem na Hrubé kopě. Pohled z Hrubé kopy je naprosto výjimečný. Nelze srovnávat, ale přesto si to dovolím. Mezi podobně silné zážitky bych zařadil rozhledy ze Svišťového štítu anebo z Vysoké v sousedních Vysokých Tatrách. Ať jsem se podíval kamkoliv, všude bylo všechno k vidění. Západní Tatry, Vysoké Tatry, Nízké Tatry, Fatry Malá i Velká, Chočské vrchy a Beskydy od Pilska přes Babiu góru. V dolinách a kotlinách se třpytily hladiny Oravské přehrady na severu a Liptovské Mary na jihu. Naprosto úžasný a jedinečný zážitek, který mne přikoval na vrcholu asi hodinu. Rozjímal jsem, spojen s přírodou a naplněný štěstím. Nic, v tu chvíli, nebylo mocnější, než být tam, kde jsem byl. Zcela sám. Bez přítomnosti člověka. Jen příroda a já.

Panoramatický pohled z vrcholu Hrubé kopy

Žil jsem okamžikem, který mě naplňoval neskutečným štěstím. Jen jsem si zkusil představit, jak to tady bude vypadat v létě. Zbytky sněhové pokrývky možná téměř zmizí a na chodnících všude kolem budou turisté. I tady, na Hrubé kopě, bych nebyl tak šťastně sám. Ale teď to tady "patřilo" jen mě. Mocná přírodo! Omluv mi moji troufalost, ale ten zážitek byl natolik silný, že nenalézám správných slov, abych dokonale popsal tu nezměrnou krásu.

Roháče

Kdyby šlo zastavit čas, který vlastně neexistuje, tak bych se rozhodl zůstat tady. Třeba by si mne příroda vzala za svého. Žil bych tu jako kamzík nebo jako svišť anebo jako orel. Jen kdyby to trošku šlo.

První z vrcholů Třech kop

Mužík, kterého jsem si dovolil dostavět do tvaru cyrilometodějského dvojkříže

Tri kopy. Úchvatné partie hřebene Západních Tater. Regulérní jedničkové lezení. A opět, trošku zbytečně, vyšlapané chodníčky pod hřebenem. Jenže to není to, co to má být. Značky jsou na hřebeni. Třebaže jsem musel několikrát přemýšlet kudy se spustit či vytáhnout, a musel jsem se i třeba o pár kroků vrátit, bylo to pro mě víc a nejvíc, než si sejít na pohodlnější stezku.

Srázné sněhové pole mezi prvním a druhým vrcholem Třech kop…

…a pohled z druhé strany

Hřebenovka přes Tri kopy

Kresba tajícího sněhu

Žiarská dolina

Hřebenovka přes Tri kopy splňuje nejvyšší nároky. Strmější pasáže jsou osazeny řetězy, které jsem ovšem příliš nevyužíval. Mnohdy byl lepší postup přímo skalnatým hřebenem, neboť některé řetězové pasáže byly ještě se zbytky sněhu, a tak postup po holé skále byl bezpečnější a úchvatný zároveň.

Třetí vrchol Třech kop

Pohled z druhého vrcholu Třech kop na absolvovaný hřeben (zleva Jalovský príslop, Hrubá kopa zakrývající Baníkov a první z vrcholů Třech kop s "křížovým" mužíkem)

Sestupové partie mezi druhým a třetím vrcholem Třech kop

Z třetího vrcholu Třech kop na východ

Baníkov z Třech kop

Dohromady jsem strávil na jednotlivých vrcholech téměř dvě a půl hodiny a tak zamýšlená alternativní, prodloužená, trasa přes Plačlivý Roháč a Žiarské sedlo se nakonec nekonala. Při sestupu z Třech kop jsem pozoroval majestátného orla skalního, který letěl pode mnou a přistál na hřebenovitém výběžku nad Smutným sedlem. Jeho přítomnost rozrušila sviští rodinky ve Smutné dolině. Kuloárem se rozléhalo hvízdání a všichni byli na pozoru.

Orel skalní

Hřeben Třech kop nad Smutným sedlem

Sestoupil jsem do Smutného sedla, které bylo plné sněhu. Z rozcestníku trčela jen stříška. Čekal mě sestup po modré k rozcestí Pod Homôlkou. Zbytky sněhu vytvářely nepříjemné srázy, podklad byl poměrně hodně tvrdý a tak opatrnost byla na místě. Trhliny v horních částech polí dávaly zřetelně najevo, že sníh chce dolů.

Smutné sedlo pod sněhem

Pod Smutným sedlem

Hrubá kopa a Tri kopy

Paradoxně nejobtížnější byl právě sestup ze Smutného sedla. Sníh byl na povrchu měkký, ale pod tenkou vrstvou tajícího sněhu se schovávaly ledové plotny, které na klidu nepřidávaly. Bylo cítit, jak jsou zbytky sněhových polí těžké. Jistota byla jen na pevné zemi. Co mě uklidňovalo, byl fakt, že s ubývající nadmořskou výškou se sníh pozvolna ztrácel. Kousek pod Smutným sedlem jsem potkal druhého člověka. Holku, v kraťáskách a sportovní podprsence. Prohodili jsme pár slov a pokračovali každý dál svoji cestou. Možná to byla bludička, protože ihned co jsme se rozloučili, jsem přišel o stezku. Ta "modrá" přecházela z pravého úbočí Prostredného grúňa na levou stranu, směrem do Malých Závratů. Já jsem ovšem zvolil vyšlapanou stezku, která pokračovala dále pravým úbočím pod Prostredný grúň.

Baranec a v popředí Prostredný grúň se zatoulanou stezkou na jeho pravém úbočí

Cestička byla stále méně patrná a značení nikde dokola. Začínal jsem přemýšlet, kde jsem udělal chybu. Když jsem pak přišel k místu, kde se stezka ztrácela v hustých porostech mladých výrostků kosodřeviny, bylo jasné, že jsem sešel z kurzu. Ještě chvilku jsem pokračoval v sestupu, až jsem dorazil do míst, kde to už opravdu nešlo. Byl jsem jinde, než jsem měl být. Vystoupal jsem na hřeben Grúně a hledal stezku. Všude kolem husté porosty kosodřeviny a kluzké, strmé, travnaté boky. Byl čas zjistit, kde jsem a kde je modrá stezka. Byla za hřebenem. Na druhé straně. Zkoušel jsem po vrstevnici obejít Prostredný grúň, ale v cestě mi stály neprostupné kosodřevinové háje. Vzpomněl jsem na teorii. Na fakta, týkající se takovýchto terénů. Jedním faktem byl ten, že postup kosodřevinou je pro člověka téměř nemožný. A tak jsem hledal suťové pásy, které alespoň trochu dávaly možnost postupu. Dalším, snad ještě významnějším faktem, byl ten, že tohle jsou přesně ta místa, kde by se mohlo líbit medvědům. Kryté, kosodřevinové plochy s občasnými kamennými ostrůvky. No, zkrátka byl jsem tam, kde jsem neměl být, a moje přítomnost byla v těchto místech nepatřičná. Ve zbytcích sněhu jsem pozoroval roztopené krátery po velkých stopách, na větvích kosodřeviny byly zaschlé velké "koláče" trusu a mě nezbývalo, než se právě těmito stezkami dostat ke značené stezce. Tak jak si stále přeji setkání s medvědem, tak právě teď by to bylo setkání nepatřičné. Já jsem tu neměl být. Já narušuji místa, která nejsou pro mě. Po každé, co jsem se blížil k větším balvanům, jsem byl na pozoru. Nevím, co bych mohl v tu chvíli udělat. V tomto prostředí jsem byl jednoznačný outsider. Medvěd tady hraje prim a případné setkání s ním by mohlo znamenat narušení teritoria. Narušitelem jsem tady byl jednoznačně já a tak následky by byly jen a jen na mých bedrech. Ano, musím přiznat, že jsem klidný moc nebyl. Snad bychom se nějak domluvili… Toto zakufrování mi vzalo dobře 20 minut, a tak když jsem vystoupil z kosodřeviny a přede mnou byly jen balvany a kousek dál stezka, oddechl jsem si. Jsem rád, že jsem svoji přítomností nenarušil nikomu přirozený klid nebo alespoň ne natolik, abych si to musel vyčítat. Na stezku jsem se vrátil kousek nad rozcestím Pod Homôlkou.

Rozcestník Pod Homôlkou

Odtud je to na Žiarskou chatu už jen kousek. Čas 1:00, uváděný na rozcestníku, je nadnesený. Mě to trvalo 20 minut. Bylo lehce před půl čtvrté odpoledne. Za mnou byl trek, na který hned tak nezapomenu. Jestliže jsem cokoliv očekával, tak realita byla mnohonásobně neskutečná. Počasí, které si chcete a umíte představit. Čistota přírody. Pravost a jedinečnost. A neuvěřitelné zážitky. Chtěl bych tímto poděkovat především přírodě, že mi nabídla trochu sebe, a že mi dovolila nahlédnout. Ještě jednou se velice omlouvám za narušení teritoria, které nebylo určeno pro mě, a současně děkuji za shovívavost, se kterou se ke mně příroda zachovala, a že mě přijala. Současně bych chtěl poděkovat personálu Žiarské chaty, za jejich vstřícné přijetí a za služby, které mi nabídli. Nebyl jsem tu rozhodně naposledy a věřím, že se vrátím na toto kouzelné místo.

Děkuji a přeji všem HORE ZDAR!