Súľovské skály

Alespoň jeden trek za měsíc. To by bylo skvělé. A proložit to tréninkovými či kondičními výšlapy. Budu se opakovat, ale pro letošní rok jsem si naplánoval docela dost náročný program a na to, abych ho mohl nějakým způsobem uskutečnit, je třeba být připraven po všech stránkách. Duben utekl jak voda a přinesl spoustu nových věcí. Jednou z těch významnějších bylo stěhování z krásné, klidné Mokré na Nábřeží v Prštném. Svůj volný čas jsem tak věnoval, v maximální možné míře, právě tomuto přesunu, takže na přírodu moc času nezbylo. Jenže každé povinnosti jednou skončí a tak i mě skončilo stěhování zabydlením se. A přišel květen, máj, lásky čas a s ním i telefonát s žádostí o trek. Původně zamýšlený dvoudenní výjezd do Tater jsme museli, bohužel, odpískat, protože neporučíme ani větru, ani dešti resp. sněhu a tak nám naše plány zhatily neskutečné sněhové přívaly. Bylo by nerozumné pouštět se do něčeho, co nemá dobrý základ. A tím základem jsou podmínky především klimatické. Na nějaký jarní tatranský trek jsme mohli zapomenout. Jsem rád, že byly tyto podmínky respektovány, a že jsme se nikam netlačili. Nestálo by to za to. Nicméně víkendová volnost a žádost mého kamaráda nezůstala nevyslyšena. "Pojeďme na Súľovské skály." Zněl návrh, který mě nalákal téměř okamžitě. Mnou navrhovaný, a prozatím nikdy nerealizovaný, výstup na Šíp na Malé Fatře, byl tak odložen, nikoliv však do zapomnění…

Súľovské skály mě lákaly již několik let a vždycky jsem jen projížděl kolem. Dokonce jsem pracoval takový kousek od nich, v Predmieru, ale na návštěvu tohoto kouzelného místa jsem si nikdy čas nenašel. Toto byla právě ta příležitost, tento "nedostatek" napravit. Domluvili jsme se na sobotu. Slibovala lepší počasí, než následující neděle a jak se ukázalo, bylo naše rozhodnutí správné. Vyrazili jsme po 8 ráno ze Zlína a po návštěvě hornolidečského S-marketu, kde jsme nakoupili pitný režim a nějaká vrcholová piva, jsme byli po půl jedenácté na místě. Zaparkovali jsme u chaty Súľov a vyrazili jsme vstříc novým zážitkům. A že jich bylo. Trasu jsme si předem trochu naplánovali. Súľovský hrad-Brada-Roháč a…uvidíme podle chuti. Vyrazili jsme po zelené od rozcestníku Súľov-parkovisko. Stezka se tu hned zahryzne do hřebene a vzpíná se a šplhá ke skalnatým bradlům. Poměrně brzy jsme byli "na skalách". Je to tady úplně úžasné…

Když jsme se pokochali bralnatým hřebenem, pokračovali jsme na zříceninu hradu Súľova. Prakticky celý hřeben, ať už se vzpíná nebo klesá, je natolik impozantní, že člověk zapomene na jakoukoliv únavu a snaží se dostat, kam jen to jde. Na nižším z vrcholů hradního díla jsme si dali "vrcholové" a vzhlíželi jsme k dálavám.

Pod nižším z vrcholů Brady.

Pokračovali jsme k Bradě. Skalnaté, dvouvrcholové skále. Stezka prochází lesem pod skalnatými vrcholy, ale naše nadšení, zvědavost a touha nás hnala, co nejvýše to šlo k vrcholu. Dostali jsme se pod nižší z vrcholů Brady. První dva metry jsem si vylezl na skálu, ale dále to už znamenalo jen čisté lezení, to by nemusel být směrem nahoru problém, ovšem v sestupu by to mohlo znamenat komplikace. "Dál už nepůjdeme.": znělo naše rozhodnutí. To bylo rozumné.

Pohled z Brady přes Kečku na Kľak.

Následoval krátký sestup pod Roháč. To už se stezka stáčela po skalnatém závěru doliny a nabízela neskutečně krásné výhledy na celou Súľovskou dolinu a na okolní skalní hradby.

…až z toho zrak přecházel… Naším dalším cílem byl Roháč. Tento vrchol je poměrně nevýrazný, vzhledem k okolitým skalním skulpturám, ovšem nabídl nám něco velice zajímavého, co bylo pro mě premiérou. Medvědí strom. Škrábánce na kmeni s výraznými stopami po drápech, kterými si medvědi značí svá teritoria.

Medvědí strom.

Z Roháče jsme se vrátili zpět na "okružní" trasu, na zelenou turistickou značku a pokračovali přes kótu 731 do Roháčského sedla. Odsud jsme se vydali po modré zpět k Súľovu. Stezka schází ze skalnatého hřebene do údolí. Souběžně s ní vede lesem i cyklostezka. Zhruba někde kolem 600m.n.m. jsme sešli z této značené trasy a pokračovali pod skály jako bychom se vraceli směrem k severu. Chtěli jsme vidět Šarkaniu dieru.

Súľovské skály. Pohled z kóty 731.

Pod kótou 731. Lesem, cestou-necestou k Šarkaní díře.

Z dračí sluje jsme sestoupili na Lúku pod Roháčom a odtud jsme pokračovali po žluté turistické značce až na rozlehlé pastviny, které dotvářejí okolní krásu. Výhledy na skalní útvary, které lemují súľovskou kotlinu nám byly odměnou za vše, co jsme absolvovali.

Panoramatický pohled ze Súľovské kotliny.

Náš výlet, do této krásné oblasti, jsme zakončili lehkým občerstvením v restauraci Čierny potok, která se nachází kousek od chaty Súľov. S velkým obdivem jsme pak prohodili pár slov s dámami, které si jen tak povzdechly, že letos to až na hrad nedaly. Vzhledem k jejich věku to ovšem nebyla žádná osobní prohra. Rád si budu v jejich věku "stěžovat", že na některá místa už jaksi nezbývají síly. Klobouk dolů. Závěrem bych chtěl ještě poděkovat přírodě, za skvělé počasí. A těm, kteří na Súľovských skalách ještě nebyli, mohu tento výlet jednoznačně doporučit. Od nás, ze Zlína, je to nějakých 120km, které nejsou vůbec zbytečné, protože to co může Súľov nabídnout je úchvatné. Velmi velice doporučuji návštěvu. Stojí to za to.

HORE ZDAR!