Od břehů Mohanu k "výroční" Vysoké

Tak jsem tady opět po čase, abych se s Vámi podělil o zážitky z krásných míst. Alespoň mě připadala krásná. Pracovní povinnosti mě zavály do německého Würzburgu. Města, které leží na Mohanu a je obklopeno, tak jako drtivá většina příkrých svahů na březích této krásné řeky, fascinující scenérií vysázených vinohradů. Neskutečné množství vinic, na kterých se pěstují famózní vína. V této rozmanité krajině, nedaleko Würzburgu, nad obcí Bullenheim, se nachází přírodní park Naturpark Steigerwald. Z Bullenheimu vedou značené stezky, které se dále rozdělují na různě dlouhé okruhy. Stezka je dobře značená, jsou na ní informační tabule a odpočívadla. Nad vesnicí stoupá "asfaltka" a lze ji využít i jako jednu z tras. My jsme se ovšem rozhodli jít "napřímo", stezkou, která vede přímo vinicemi.

Na horizontu cesty lze pokračovat vlevo nebo vpravo po pevné komunikaci, anebo pokračovat vinicemi vzhůru…

Krásně rostené hlavy dokazovaly, jak úrodný kraj to tady je. Název vinařské oblasti Bullenheimer Weinparadies je naprosto přesný. Nad vinicemi jsme se napojili zpět na cestu, která se šplhala rozevlátěji, než ona přímá cesta.

Rozcestí nad vinicemi.

Naším cílem byla rozhledna na kopci, který velmi připomínal svým tvarem a okolím Pálavu. Všude kolem víno, úrodná půda a velmi přívětiví lidé. Stezka k rozhledně vede lesní pěšinkou. Cestou se lze zastavit na vyhlídce nad vinohrady. Je tu lavička, výhledy na vinohrady a klid. Pokračovali jsme dál, až jsme se dostali k odbočce, která nás přivedla k zachovalé ruině kaple se zvláštním názvem Kunigundenkapelle.

Kříž u zříceniny kaple.

I odsud jsou k mání pěkné výhledy. My jsme ovšem pokračovali dále na Bullenheimer Berg nebo také Kapellberg, na němž stála rozhledna. Po chvilce jsme dorazili k našemu cíli. Dřevěná rozhledna, kterou postavili místní nadšenci (Steigerwaldklub Bullenheim), nabízí překrásné výhledy do okolí. Na informačních tabulkách lze zjistit, že do Buenos Aires je to vzdušnou čarou 11.500km a třeba do Prahy 300km. Rozhledna je otevřena jen v neděli a o svátcích a to jen od jara do podzimu. Vstupné je symbolické a stojí 1€. Mladá rodina, která se stará o pohodlí návštěvníků nabízí také drobné občerstvení. Lze si tu koupit pivo, limo a domácí muffiny. O prodej se starají děti, které si tak osvojují základní obchodní praktiky a taky jednání s lidmi. Zakoupil jsem vstupenku, "vrcholové" pivo a jednoho muffina. Mám to tak, že když vidím, jak se někdo snaží o zachování něčeho, jsem z toho mile naměkko. Prohodil jsem pár vět s paní, která byla velmi milá. Na oplátku jsme byli požádáni o zápis do návštěvní knihy, neboť takovou "exotickou" návštěvu z České republiky tady asi ještě neměli.

Pohled z rozhledny na Bullenheim.

Strávili jsme u rozhledny nějaký čas a vydali se nazpět. Cestou k domovu jsme se ještě zastavili u jednoho z mnoha místních vinařů ve vinotéce. Příjemné posezení na zahrádce, vnitřní malý sál a "hospoda" praskaly ve švech. Lidé se tu umí odreagovat od každodenních starostí a vytváří tu jakousi pomyslnou místní komunitu. Národe náš český, o kolik by to bylo krásnější, kdybychom si dokázali vzájemně projevovat svoji soudržnost tak přirozeně, a hlavně "stále", tak jako to dokazují místní lidé tady. A to nebylo mistrovství světa v hokeji. Lidé se tu mají přirozeně rádi. Tak třeba na tom nejsme tak špatně, i když bychom občas potřebovali zapomenout na takové věci, jako jsou závist, nenávist, zloba… Ve víně je pravda a tak jsem si nakoupil spoustu čistého vína, abych ze sebe setřásl trochu toho pokrytectví. Bullenheim mne natolik oslovil, že když jsme pak po týdnu jeli zpět do ČR, nakoupil jsem tři kartony místního vína. Region Franky je úžasná část Německa a pomineme-li jakousi historickou nenávist k našim západním sousedům, pak si každý musí objektivně přiznat, že to je krásná oblast s milými lidmi. Když jsem odesílal pohlednici do "mé" hospůdky Pod lipou, musel jsem souhlasit s drobným nápisem na pohlednici. Deutschland ist schön.

Naturpark Steigerwald.

Omlouvám se tímto, za kvalitu fotografií, neboť jsem neměl u sebe fotoaparát a zařízení mého telefonu je trochu pracovně znečištěno, takže jsou fotografie jako v mlžném oparu…děkuji za pochopení.

…a když v Tatrách kvetou bodláky…jak poetické, jak pravdivé, jak krásné…

Na pracovní cestě po Německu jsem se blíže seznámil s kamarádem Honzou. Jeho skautská minulost a přirozený vztah k přírodě nás spojily natolik, že jsme jednoho krásného odpoledne u piva domluvili návštěvu Tater. A protože se neúprosně a očekávaně blíží, již každoroční, treková dovolenka s kamarády, použil jsem tento náš společný výlet jako takovou malou generálku na tuto akci. Jako cíl jsem vybral výstup na Vysokou. O termínu mělo rozhodnout počasí a tak jsme netrpělivě očekávali, s čím na nás SHMÚ přijde. Předpověď na sobotu byla tak 40-ti procentní a výhled na neděli byl o poznání lepší. Přesto jsme byli připraveni i na sobotní variantu a tak o termínu odjezdu rozhodla až večerní předpověď. Pojedeme v neděli.

Vyrazili jsme časně ráno, ve tři hodiny. Cesta ubíhala příjemně a tak jsme byli po šesté ranní v Tatrách. Téměř vymetená obloha slibovala příjemný den. Sbalili jsme si batůžky a vyrazili směr Chata pod Rysmi. Šlápli jsme do toho a po rekordním výstupovém čase 2h17m jsme se mohli pozdravit s personálem chaty.

Kôpky od Chaty pod Rysmi.

Trochu mě znepokojovaly zbytky sněhu, které vyplňovaly žlaby a stinná zákoutí. Především plný centrální žlab Vysoké, kterým jsme měli vystoupit na tento nádherný vrchol Tater. Neměli jsme žádné zimní vybavení. Začal jsem připravovat Honzu na to, že není cílem za každou cenu vystoupit na vrchol. S tímto pochopením celé situace jsme se vydali do sedla Váha. Již nad chatou bylo potřeba překonat staré sněhové pole, což ovšem nepředstavovalo nějakou obtíž. Ze sedla jsme se vydali do Štrbiny pod Kohútikom.

Kôprovský štít a Mengusovské štíty z úbočí Ťažkého štítu. Zbytky sněhu nad Chatou pod Rysmi.

Výstup do Štrbiny pod Kohútikom.

Krásná výstupová pasáž do Štrbiny pod Kohútikom nám nabídla závěrečné vyvrcholení. Takový ten pocit, jak se člověk někam škrábe a za jeho úsilí je mu odměnou něco, co je po celou dobu skryto. Takovouto odměnou je, při výstupu do Štrbiny, výhled do Dračí dolinky. Nádherné místo v Tatrách, které je skryto uprostřed štítů, kdesi v nepřístupných horách.

Dračia dolinka.

Další pasáží, která mě poněkud nenechávala klidným, byl centrální žlab. Už od Popradského plesa bylo zřejmé, že ve žlabu je sníh. Kolik, to nám ovšem zůstávalo neznámým. Když jsme přišli ke žlabu, bylo jasné, že sněhu je natolik, že postup tímto žlabem by byl možný jen za předpokladu, že bychom měli cepíny a mačky. Někde v horních partiích žlabu jsme uslyšeli hlasy. Nebyli jsme tady sami. Rozhodli jsme se pro postup po holé skále, vlevo od žlabu. Zpočátku to šlo bez větších komplikací. Někdy jsme se museli trochu vrátit a zvolit jinou cestu, ale postupovali jsme dále k vrcholu. V místech, kde žlab končí rozsedlinou mezi dvěma vrcholy Vysoké, jsme se dostali do nesnází. Postup po holé skále byl možný, ale skýtal jistá rizika. Na paměti jsme měli také fakt, že jen cesta nahoru nevede k úspěchu, ale především bezpečný sestup je teprve korunován úspěchem. A tak jsme se v tomto kritickém místě zastavili a přemýšleli o našich dalších krocích. Jelikož jsme byli již tak blízko, chybělo nám cca 15m ke klidnému postupu dále k vrcholu, vše jsme pořádně promysleli. Sestoupili jsme o pár metrů níže, až ke sněhové mase. Částečně sněhem, částečně po skále, jsme levou stranou přešli přes toto exponované místo. Byli jsme nad žlabem. Teď už jsem byl přesvědčený, že na vrcholu staneme. Nad tímto kritickým místem jsme potkaly ony hlasy. Zřejmě vůdce a polská turistka měli v plánu oba vrcholy Vysoké. Scházeli ze severozápadního vrcholu. Pozdravili jsme se, prohodili pár slov, počkali, až paní bezpečně sestoupí nad žlab a pokračovali k vrcholu. Za pár chvilek jsme stanuli na vrcholu Vysoké.

Honza na vrcholu Vysoké.

Po nějakém čase jsme se vydali nazpět. Sestupovali jsme opatrně a bezpečně. Žlab skýtal jistá rizika a tak zvýšená opatrnost byla na místě.

Obcházení kritického místa centrálního žlabu.

Vlevo Končistá, široké Lúčne sedlo a Tupá z centrálního žlabu Vysoké.

Oběd na Chatě pod Rysmi byl pak zaslouženou odměnou za vynaložené úsilí. Hory nás přijaly. Nechaly nás nahlédnout do svého nitra a my jsme pokorní a šťastní mohli zahájit sestup k autu. Byl to kratičký, jednodenní, výjezd do Tater, ale rozhodně stál za to. Byla to taková generálka na každoroční "tatrování" se skupinkou kamarádů. A letos byla v plánu i Vysoká, takže jako rekognoskace terénu to bylo velmi užitečné. Honzovi patří dík za disciplinovanost a horám za to, že nás neodmítly.