Tatry 2017 (Kriváň, Vysoká, Rysy)
Když jsem byl v roce 2015 přizván skupinou kamarádů do Tater, netušil jsem, jaká příjemná tradice se z tohoto přizvání vyvine. Naší první společnou akcí byly výstupy na Svišťový štít, Streleckou vežu a přes Studené sedlo na Kupolu a Východnou Vysokou. Loňského roku jsme absolvovali krásnou hřebenovku v Roháčích. Na letošní rok jsem si připravil smělý plán, který jsem ovšem brzy musel poslat k ledu. Původně zamýšlený tatranský přechod zhatila nemožnost ubytování se v polských chatách, které jsou rezervovány rok dopředu… A to nikdo z nás nedokáže předem slíbit. Bohužel jsou mi hory pouze koníčkem, nikoliv zaměstnáním. A tak nezbývalo, než celou akci přeorganizovat a vymyslet náhradní plán, který by nás uspokojil. Nakonec se to přece jen podařilo zorganizovat tak, abychom si mohli říct, že to stálo za to. Teda alespoň doufám…
Zvolili jsme termín, kterým se staly poslední tři dny měsíce července. Jak se termín naší návštěvy blížil, sledoval jsem pozorně, vývoj počasí v této oblasti. A jakoby se příroda chtěla vypršet, než přijedeme. Každodenní srážky, oblačnost, vítr…až na ty poslední tři dny v měsíci. Vyrazili jsme v sobotu ráno, v 6:47, dle časového harmonogramu, který byl stanoven Sepem. Čas příjezdu do Žiliny, kde jsme nabírali kluky z Ostravy, byl stanoven na 8:33. A opět jsme byli přesní jako švýcarské hodinky. Všechno vycházelo s naprostou přesností. A aby to nebylo kýčovité, tak jsme nabrali asi hodinové zpoždění, díky objížďce Strečna. Ale měli jsme čas. Naší první destinací byla chata TANAPu na Třech Studničkách a následný výstup na Kriváň. Stačilo, abychom vyrazili kolem poledne a to se nám rozhodně povedlo. Ubytovali jsme se, sbalili nejpotřebnější a vyrazili.
Stoupáme stezkou na Kriváň.
Jak jsme se dostali trochu nad úroveň lesa, začaly se nám objevovat horizonty Západních Tater. V hlavě se začaly nořit vzpomínky. Byl krásný polední čas a výhledy na Bystrou umocňovaly kouzlo okamžiku.
Výhledy na Západní Tatry. Zleva Baranec, Bystrá a Veľká Kamenistá.
Cesta se vzpínala a polední slunce neúprosně pálilo naše zátylky. Chvála Tobě, přírodo, že jsi nás takto přivítala. Byla sobota, po mnoha dnech nepříliš příznivého počasí pro turistiku, se udělalo krásně a nám to všechno začínalo. Naše perspektivy byly slibné. A protože jsme nezávodili, tak jsme si náš výšlap na Kriváň užili víceméně společně.
Pauzička pod ramenem Kriváňa ve Veľkém žlabu. Naše skupinka a cíl naší cesty, Kriváň.
Čím blíže jsme byli vrcholu, tím více bylo patrno, jaký je na kopci čilý ruch. Drobné barevné tečky, které se proplétaly hřebenem, i pod ním, jasně dokazovaly, v čem spočívá krása cest neznačených… Ale od toho jsou turistické chodníky a k tomu takové počasí, nebylo se čemu divit. Navíc byla sobota. Na rozcestníku pod Kriváněm, kde se spojují dva turistické chodníky, se tak nějak přirozeně, vytvořily dvě stezky, místo jedné. Jedna, ta značená, která vedla po hřebeni, až k vrcholu a druhá, trochu méně značená, která se ostřejším traverzem vyšplhala pod hřebenem, až pod vrchol. Možná by nebylo úplně od věci, kdyby se takto užívaná "dvojproudovka" zlegalizovala a direktivním způsobem "Pouze pro výstup!" a "Pouze pro sestup!", odlehčila stávajícímu značenému chodníku. Zvolili jsme trasu méně značenou, neboť vypadala méně přecpaná. V takovémto provozu bylo jasné, že vzájemné čekání ztrácí smysl a tak jsme dali sraz na vrcholu. Stejný nápad jako jsme měli my, mělo ten den opravdu hodně lidí. Fotka z vrcholu tak nereprezentuje ženskou krásu, ale jedná se o záběr vrcholového kříže a pak už jsme se ubírali do zákoutí pod vrcholem, kde jsme nalezli, alespoň částečné, soukromí.
Vrcholový kříž na Kriváni.
Odměnou za vynaložené úsilí nám potom byly překrásné výhledy na okolní Tatry. Majestátné hřebeny, štíty čnící k nebesům. A jak jsem tak pozoroval tu krásu, tak jsem si uvědomil, kolik mi vlastně ještě chybí k tomu, abych mohl říct, že to tady znám…
Vysoká, Gerlach, Končistá a ve stínu mohutný hřeben Bašt s famózním Satanem. V dolině Krivánské Zelené pleso.
Červené vrchy v pozadí a Liptovské kopy v popředí.
Svinica a Orla perć.
Vysoká.
Pobyli jsme nějaký čas pod vrcholem. Kochali jsme se rozhledy, které nám počasí umožnilo. Poté jsme se pomalu vydali na cestu zpět na chatu. V sestupu jsme ještě navštívili partizánský bunkr a pak už byl čas jít se věnovat přípravě večeře. Menu, které jsem připravil ve formě neapolských špaget, se myslím, povedlo a tak jsme příjemně unaveni mohli vzpomínat na první zdařilý den.
Druhého dne ráno jsme si sbalili své věci a následoval přejezd k železniční stanici Popradské pleso. Opět jsme byli časově v pohodě. Čekal nás výšlap na Chatu pod Rysmi a některé z nás ještě výstup na Vysokou. Nocleh jsme měli zamluvený na chatě a tak času bylo habaděj. Hned po příjezdu bylo zřejmé, že komplikace v podobě sněhu v centrálním žlabu jsou ty tam a nás čekala holá skála.
Vysoká od Popradského plesa.
A protože času bylo opravdu hodně, dovolili jsme si občerstvení u Popradského plesa. Počasí jako z kalendáře, a dobří lidé kolem…tatranská pohoda v plné síle.
Občerstvovací pauza na Popradském plese.
Dalším styčným bodem byla Chata pod Rysmi. Vyrazili jsme tak nějak každý sám s tím, že sraz je na chatě. Bylo opět nádherně. Pozoroval jsem okolní kopce. Rysy obložené jako chlebíček, fascinující Žabí kôň, prostě tatranská krása.
Žabí kôň.
Ubytovali jsme se na chatě, proběhlo nějaké občerstvení a začali jsme spřádat plány, co s načatým dnem. Sep a Kulich měli ve svém programu jasno. Horské slunce na chatě, tatranská idylická neděle. Nestejně tomu ale bylo v případě OT-ého, Klosa a mě. Počasí luxusní a klid, který jsme hledali, byl jen na osamocených vrcholcích. Před půl čtvrtou odpoledne jsme vyrazili na Vysokou. Kousek nad chatou nás ovšem opustil OT. Nějak se mu nepozdávaly partie výstupu, když nenacházel zřejmé linie. Marné bylo přesvědčovat, ani tak vlastně nečinívám, protože každý má svůj rozum, který člověku napoví. Je to trochu škoda, ale nedá se nic dělat. Pokračovali jsme ve dvou. V sedle Váha jsme odbočili ze značené stezky a vydali se pod Ťažký štít.
Stoupáme úbočím Ťažkého štítu ke Štrbině pod Kohútikom. Chata pod Rysmi pod námi.
Pohled k "včerejšímu" Kriváni v pozadí, Kôprovský štít, Mengusovské štíty a Žabia dolina s Žabími plesy.
V průběhu výstupu jsem natočil pár krátkých, podivných, videí, tak tady jsou…
Výstup na Vysokou (1.část)
Výstup na Vysokou (2.část)
Výstup na Vysokou (3.část)
Výstup na Vysokou (4.část)
Stanul jsem potřetí v životě na Vysoké. Je to pro mě svým způsobem zásadní kopec. Když jsem kdysi dávno, v roce 2003, přilnul ve větším rozsahu k Tatrám, byla pro mě Vysoká jakási vysněná hora. Netušil jsem jak se tam dostat. Vše bylo tak neskutečně vzdálené a nepřístupné. A díky zájmu a neskutečné pomoci pana Jardy Navrátila, který mi poskytl potřebnou literaturu, aby se mi Tatry více otevřely, si mohu po mnoha letech říct, že to bylo k něčemu, a že to všechno mělo a má smysl. Mockrát děkuji za všechno. A kdybys snad četla tyto řádky, Léňo, tak se mi, prosím, ozvi. Kontakt jsem utopil v kýblu s vodou. Děkuji.
Vrchol Vysoké,v pozadí majestátný Gerlach, 30.7.2017.
Pohled k Vysoké v listopadu v roce 2003. Toužebný cíl...řekni, kde ty stromy jsou…
…procházím fotky a skládám vzpomínky do příběhu. Některé mi navodí takové emoce, že hledím, zoomuju, kochám se a vzpomínám…a tato fotka je pro mě unikátní…zleva na horizontu se pyšní Prostredný hrot…moc mě fascinuje…mrakem vykreslený hřeben zleva Divá veža a sedlo Prielom, Východná Vysoká, Kupola, nenápadný Weszterov štít, kterému slunce lehce hladí vrcholek a mohutná, již sluncem nasvícená, Bradavica…hřeben zakončuje Slavkovský štít…a teď to příjde…ještě nikdy jsem neměl možnost vyfotit takto krásně nasvícený Velický štít, vždy je "neviditelný" před všemi těmi vyššími bratry a přitom je to kouzelný vrcholek, kousek pod Gerlachem s výhledy par excellence…proto je to unikátní foto…kupříkladu napravo po hřebeni, v úrovni mezi Bradavicou a Slavkovským štítem je Litvorový štít…je tam…vpravo od něj, suťovisko z Litvorovej priehyby…děkuju, že to tak mohlo všechno být…tady je to foto…
Unikátní fotka :-)
Pohledům z Vysoké opravdu není co vytknout. Ať se podíváte kamkoliv, všude kolem Vás je nádherný přírodní amfiteátr. Úžasná podívaná.
Od Oravských Beskyd, přes Červené vrchy až k Tatrám. Zub Giewontu, tam kdesi na horizontu, ztrácí na své dominanci. Svinica zahajuje tatranské tažení, vystavuje hřeben Orlí perće. Pyramida Kôprovského štítu, jehož záda mu kryjí Liptovské kopy. Mohutný masiv ostrých Mengusovských štítů dodává charakter velehor a stezka na Rysy ze sedla Váha umocňuje pocit výjimečného místa. Nakonec pohled pod sebe, na Ťažký štít, neodmyslitelnou část Koruny Vysoké.
Zpět z výšin duševních… Byli jsme na vrcholu tak dlouho, jak to jen bylo možné. Limitující byla doba výdeje večeří na chatě. A tak jsme odpoledne strávili čímsi, čemu já říkám duševní očista. Krásný výstup, krásné počasí, druhý den v Tatrách, druhý vrchol, taková malinká dovolená. Nádherný čas, krásná neděle. A také díky ní přestalo býti v horách narváno. Podvečer a večer strávený na chatě byl finálním zakončením celého dne a družba s bratry od Bardejova pak třešničkou na dortu.
Příchod nového dne jsme přivítali různě. OT-ého váhání při včerejší Vysoké bylo "vykoupeno" nafocením východu slunce z vrcholu Rysy. Mezitím, co my ostatní jsme se ještě povalovali v peleších, OT s fotoaparátem v ruce zachytával momenty zrodu. Po vydatné a chutné snídani jsme sbalili jen to nejnutnější a vyrazili také na Rysy. Tak trochu každý zvlášť, jak se komu podařilo. Noví turisté ještě nedorazili, takže chodníky byly příjemně prázdné. Pro výstup na Rysy jsem si zvolil hřebenovku z Váhy, tedy mimo značenou stezku. Tato cesta je zajímavější. Nabízí krásné výhledy do Ťažké doliny. A v neposlední řadě také trochu více adrenalinu. Na jihozápadním vrcholku jsem se setkal s polským kolegou. Vyrážel před třetí z Lysé polany. Cesta na Rysy mu trvala pět hodin. Když musíš, tak musíš…
Tatranské hřebeny v ranním čase. Nejblíže Ganek, dále Svišťový štít, Divá veža a Východná Vysoká, za nimi hřeben Javorových věží s Javorovým štítem uprostřed a Prostredným hrotem vpravo, následují Ľadové štíty a ještě dále pak Pyšný a Lomnický štít. Vlevo pak hřeben Belianských Tater.
Nasvícené severní stěny Vysoké a Ťažkého štítu.
Severozápadní vrchol Rysů.
Morskie oko a Czarny staw pod Rysami.
Hrana Žabího koně.
Odchodem z vrcholu jsme zahájili sestup, který však znamenal sestup celkový, byť s pauzami na Chatě pod Rysmi, či Majláthově chatě, ale sestup k autu a cesta k domovům. Byla to zdařilá akce. Splnila, co jsme očekávali. Organizačně snad také v pořádku a tak nezbývá, než nezbytně poděkovat přírodě za její přízeň, protože bez ní by to nešlo a snad pro rok 2018 vymyslím něco zajímavého, abychom se všichni sešli tak jak jsme zvyklí a byli spokojení. Přírodo, děkuju!
Celková délka treků: 33,76km
Celkové převýšení: 3.171m
A na závěr mi dovolte ještě malou kulturní vsuvku. Dcery cierza je mocná píseň…
HORE ZDAR!!!
Komentáře
Okomentovat