O Jesenících, Rychlebských horách, jelenovi a prvním Vincentově treku

O čase by se toho dalo tolik napsat, ale protože ho teď mám, nebudu psát o něm, ale připojím další povídání o krásách přírody. Když nastal právě ten čas, který měl nastat, vyrazili jsme na plánovaný rodinný víkend ke kamarádovi Oldovi do Ostružné. Toto horské místo pod Ramzovským sedlem mezi Hrubým Jeseníkem a Rychlebskými horami mě doslova nadchlo. Nadpřirozené kouzlo přírody se tu doslova dralo pod kůži.

Nad Ostružnou (pohled na Obří skály, Mračnou horu a Čerňavu)

Přijeli jsme v pátek, po druhé hodině odpoledne. V Zábřehu se teplota vyšplhala až na třicítku. V sedmistech metrech, v Ostružné, bylo příjemných dvacet. Sluníčko svítilo, byl krásný den. Už doma, ve Zlíně, jsem promyslel program na sobotu. Aby to bylo zajímavé a nestálo to mnoho sil. Lanovkou z Ramzové, přes Čerňavu a Mračnou horu, na Šerák. Odtud přes Obří skály a Vražedný potok zpět do Ramzové. Těšil jsem se jako malý. Měl jsem, kdesi uvnitř, zarytou představu, že Jeseníky jsou krásné, a navíc to byl první trek s Vincentem. A to bylo pro mě asi úplně nejvíc. Prožili jsme krásný horský večer U Anežky a těšili se na sobotní ráno. V sobotu se počasí hodně změnilo. Venku foukal docela silný vítr a okolní kopce byly zahalené do husté oblačnosti. Snad pojede lanovka. Posnídali jsme a vyrazili z Ostružné do Ramzové. Teplota byla jen šest a půl stupně. Lanovka vyžadovala pro spuštění minimálně čtyři osoby. My jsme byli tři a půl. Naštěstí přijelo auto s polskými turisty a ti doplnili stav. Vyrazili jsme. Podle informací ze spodní stanice lanovky, byly na Šeráku mínus dva stupně. Do toho vítr a mraky. Čtyřsedačka nás vyvážela na Čerňavu a já jsem začínal nahlas přemýšlet, jestli je rozumné jet až nahoru na Šerák. Když jsme dorazili na Čerňavu, kde se musí přestoupit, byla chvilka na to, abychom se ohřáli v kavárně na mezistanici. Šel jsem se znovu zeptat, kolik je nahoře stupňů. Tak už jen nula. Mraky se občas nadzvedly a odhalily Mračnou horu. A můžeme jet kdykoliv. Můžeme počkat. Vincovi přibylo razítko v knize. A stejně, a přesto, vyjeli jsme hned první lanovkou na Šerák. Tentokrát dvousedačka, takže Gábina s Davídkem jeli na jedné a Vinca a já na druhé. Čím víc jsme stoupali, tím bylo jasnější, že nás mraky neminou. Byli jsme v oblacích. Mračná hora nedala dopustit na dobrou pověst svého jména, a tak nám dopřála užívat si přírody v celé své síle. Netrpělivě jsem vyhlížel kdy už budeme na Šeráku. Takový teplotní rozdíl. Co Vinca? Jak to dá? Ale jak říkal Olda, musí si zvykat. To jsou hory. Po příjezdu na Šerák jsme se těšili na chatu. Zase se trochu ohřát, dát si polévku, občerstvit se a připravit na sestup.

Přestupní stanice na Čerňavě a poodhalená Mračná hora

Kamzík, Davídek, Vinca a já na stanici Čerňava

Gábina a Davídek kousek od Chaty pod Šerákem

Necelé čtyři stupně, ostřejší vítr, ale jinak krásný výhled na město Jeseník. Takové to bylo na Šeráku. Užíval jsem si to. Další razítka přibývala do knihy. Poprvé v takové výšce. Celý svůj krátký život v nížině, občas kopce nad Zlínem, a najednou třináctset. Můj milovaný synu, Vinco, jsem šťastný, že jsme tam byli.

Počasí se přece jen trochu zklidnilo a občas vykouklo i sluníčko. Začalo se ukazovat dobré rozhodnutí, že jsme přece jen vyrazili až sem.

Rozcestník, kousek od Chaty pod Šerákem (počasí o poznání lepší)

Vyrazili jsme k Obřím skalám. Stezka příjemně ubíhala a nabízela i chvíle krásných rozhledů. Výhledy na Rychlebské hory, na Ramzovské sedlo, pozorovali jsme krásné muchomůrky. Občas se odhalil kamenný hřbet Šeráku, který ubíhá až k Obřím skalám.

Cestou k Obřím skalám

Nad Obřími skalami

Rozcestník u Obřích skal

Obří skály

U Obřích skal jsme strávili nějakou chvilku, protože je to tu krásné, jsou odsud pěkné výhledy a dá se tu i lehce "polozit". Od Obřích skal je to na Ramzovou lesními pěšinkami, chvílemi lesními cestami, asi čtyři a půl kilometru. Cesta vede kolem pěkného Vražedného potoka, který oživuje sestup lesem. Na Ramzové jsme si dali oběd a pak už jen bazén na Anežce v Ostružné a příjemný horský večer.

Ramzová (vpravo Čerňava s první částí lanovky, vlevo pak Mračná hora)

Prožili jsme, doufám že všichni, krásný den. Den, který je historicky důležitý. Den, kdy jsem byl poprvé s Vincentem na treku. Prozatím jen v manduce, ale brzy, až povyrosteš, tak Tě budu nosit v nosítku na zádech, v krosničce a to si to budeš užívat úplně jinak.

Byli jsme teprve v půlce víkendu, čekala nás ještě neděle a já jsem od pátku přemýšlel nad nějakým trekem, abych nerušil kruhy "rodinného" pobytu. Uvažoval jsem nad večerními výšlapy, ale ochudil bych se o horské večery, které mě bavily. A tak přišla na řadu varianta ranního výšlapu. Do snídaně musím být zpět. Plán byl od pátku jasný. Výstup na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor, který byl krásně dostupný z Ostružné.

Vyrazil jsem v 5:15 od penzionu, prošel spící Ostružnou a už jsem začal nabírat metry při výstupu do sedla pod Ostružníkem. Lesy krásné a hluboké byly v ranním rozbřesku tajemné. Plno zvěře, která byla slyšet, ale i vidět. Potkal jsem srnce. Utekl přede mnou do houštin. Stezka, která zpočátku poctivě stoupala, nyní přece jen trochu zvolnila a přes turistický rozcestník Pod Hřebeňákem pokračovala k Císařské lovecké boudě. Nedaleko odtud jsem potkal krásného jelena. Mohutné paroží a pohled, který ke mně směřoval, mě fascinoval. Byl tak velký, tak neohrožený, tak majestátný. Chvilku jsme se vzájemně pozorovali, než jelen ladnými skoky odběhl z borůvčin někam do neznáma. Bylo to úžasné. Ještě před tímto setkáním jsem potkal laň s kolouchem a menší stádo srn. Tolikého života. Kouzlo ranních výšlapů. Příliš jsem nefotografoval, spíše jen tak vnímal a šlapal vstříc neznámému.

Císařská lovecká bouda

To už jsem byl v tisíci metrech nad mořem. Hřeben probíhal kousek nade mnou. Stezka pokračovala přes Kuncův chodník, pod vrcholem Travné hory, až k rozcestí Na bahnech. To už je prakticky na hřebeni. Rašelinové podloží tu vytváří měkkou vrstvu, a tak Na bahnech je třeba počítat s bahnem. O kousek dál, sledujíce hřeben, jsem se dostal až k Oldovu potoku, vzpomínkovému místu. Odsud je možno, dle slov kamaráda Oldy (shoda s pojmenováním tohoto místa je čistě náhodná), je možno přejít na hřeben, kudy probíhá státní hranice s Polskem a pokračovat po hranici na Smrk, přes skalnatý vrchol Brousek. Já jsem ovšem pokračoval po stezce značené, která mírně klesá k rozcestníku Brousek a odsud stoupá na Smrk, respektive k místu pojmenovanému Smrk-Hraničník. Nejedná se o skutečný vrchol, ale je tu útulna, ohniště a již zmiňovaný hraniční kámen.

Smrk-Hraničník

Z Ostružné mi to sem trvalo jednu hodinu a čtyřicet minut a urazil jsem 8,2km. Strávil jsem na tomto místě téměř půl hodiny. Na skutečný vrchol Smrku, ale i na Brousek, a nejen na tyto vrcholy, vystoupím příště, protože rozhodně další příště bude. Je tu krásně. Abych nešel stejnou cestou nazpět, vybral jsem si, na rozcestí Brousek, směr Černý potok.

Černý potok

Od rozcestí Černý potok jsem pokračoval po Jesenické lyžařské magistrále do Petříkova a z Petříkova do Ostružné. Je tu opravdu nádherně a jsem rád, že jsem mohl navštívit tento kout naší přírody.

Nad Ostružnou

Pohled k Obřím skalám, Mračné hoře a Čerňavě

Bylo chvilku před půl devátou, a já jsem si nabíral snídani na talíř, čepoval kafe do hrnečku a vzpomínal na nádherné ráno, na srnčí a jelení zvěř, kterou jsem potkal cestou na Smrk. Před polednem jsme pak vyrazili domů, do Zlína. Měli jsme za sebou skvělý víkend v nádherném prostředí a spoustu nových vzpomínek. Určitě si pobyt na rozmezí Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor zopakujeme. Panoramatickým pohledem ze Šeráku na Jeseník bych toto povídání ukončil.

HORE ZDAR!