Výstup na Furkotský štít a Triumetal

Kdybych věděl, jak toto vyprávění začít, začal bych. Všechno bylo zvláštně narychlo a všechno bylo úplně jiné, než na co jsem zvyklý. Napřed jsem chtěl do Tater v neděli, potom v pondělí, a nakonec jsem vyrazil v neděli po obědě a zůstal do pondělka. Zvolil jsem si cíle a těmi se staly Furkotský štít, Hrubý vrch (Triumetal) a Štrbský štít. K těmto cílům pak přibyly doliny Furkotská a Mlynická a v mapě a v představě také Bystrá lávka, přechod mezi těmito dolinami. Takovou jsem měl představu. S tím jsem odjel do Tater a v rámci "aklimatizace" ještě v neděli něco malého. Vyrážel jsem kolem půl jedné ze Zlína. Půl jedné po obědě. Což už samotné je pro mě nezvyklé. V Púchově jsem si vybral 100 euro, stejně jsem za měsíc zpátky a eura se budou hodit. Na Štrbském plese jsem byl ve čtyři odpoledne. Zaparkovat na centrálním parkovišti se mi nepodařilo, a tak jsem byl zaparkován na jiném přeplněném parkovišti. Parkovné do zítra 12 eur.

No vitaj…

U auta jsem si nachystal vše potřebné, zamkl jsem a vyrazil jsem. Připadal jsem si nějak nepatřičně mezi těmi všemi lidmi. Jako bych se procházel uprostřed města. Ze stánků na mě hleděly oči ovcí, v dobré víře, že jsou snad made in Slovakia, a všechny ty různé upomínkové předměty, kterým se říká turistický business. Často jsem pak musel měnit rytmus chůze, protože to prostě jinak nešlo. Co tu ten člověk pohledává? Muselo být na mě zjevné. Přes nespočet reklamních poutačů jsem přece jen nakonec dorazil ke kase, kde se kupují lístky na lanovku. Pěšky, v houfu, ve 26°C, se mi hned na úvod nechtělo. Má představa o propoceném tričku z výšlapu je jiná. Tiket nahoru 11 eur. Je toto možné? Ještě jsem nic pořádně nezažil a už si to předplácím… Jedna výhoda v tom přece jen spočívá. Na lanovce nebyl skoro nikdo. Jinak tomu ale bylo na horní stanici u chaty Pod Soliskom. Houfné skupiny vycházející a scházející z Predného Soliska si tu dávaly na kuráž a za odměnu. Málem bych uvěřil, že někde za chatou je tajné parkoviště. Na místní poměry předpokládám, že by bylo obsazené. Nastavil jsem hůlky a vyrazil tam kam všichni. Predné Solisko 1:00. Návrat tou istou cestou. Po necelých čtyřiceti minutách jsem prošel lehce pod vrcholem a pokračoval dál, zřetelným chodníčkem k Soliskovému sedlu, které rozděluje malá bezejmenná věžička, vytvářející takzvanou severní a jižní prohlubeň Soliskového sedla. Jižní prohlubeň je mělká a lze snadno dosáhnout vrcholu věžičky (2162m), ze které je krásný pohled na Predné Solisko (2117m) a zároveň do mnohem hlouběji zařezané severní prohlubně do níž z věžičky spadá ostřejší stěna a na mohutný hřeben Mlynického Soliska. Je tu krásně a je tu klid. Lidem obsazený vrchol Predného Soliska s vrcholovým křížem máte pod sebou a vůkol Tatry, takové, jaké je mám rád. Predné Solisko je odsud krásné.

Predné Solisko se svoji severovýchodní stěnou z vrcholu věžičky. Patrná též mělká jižní prohlubeň Soliskového sedla.

Na věžičce jsem byl sám, bylo mi tam dobře, byl jsem rád, že jsem v Tatrách. Na hodinkách půl šesté, to byl náznak naděje, že se to v okolí chaty začne vylidňovat. Poslední lanovky dolů, pěší to mají na hodinu… Seděl jsem, kochal jsem se a nikam nespěchal. V plánu jsem měl nocleh na chatě. Kdyby bylo nejhůř, měl jsem i karimatku a spacák. Noc bych nějak přežil. Dolů nepůjdu. Zítra vyrazím odsud a budu mít naspořené metry lanovkou a čas místem. Okolo šesté jsem se vydal k chatě. Vrchol Predného Soliska již téměř opuštěný. A u chaty už bylo také volněji. Zeptám se na nocleh, dám si večeři a pivo a budu se těšit na zítřejší den… Volno bylo. V restauraci na stole, což není nic hrozného, proč ne? Byl jsem tam sám. Izba je pro dva a ta byla obsazena párem. Co by ne? Nocleh 20 eur.

Moje pelest

Začínal jsem být šťastný za výběr 100 eurí… K večeři jsem si dal jelení guláš a asi čtyři piva. Vzhledem k tomu, že je lanovka "přede dveřmi" mi cena 3 eura za pivo připadala nepřiměřená, ale když jsem si vzpomenul na ty davy přes den, tak je to skvělý podnikatelský záměr. Ale pořád mě to odvádí od tématu…a tak to bylo celé jakési tentokrát jiné… Přestal jsem vnímat všechno, když na chatě zůstal personál, pár do izby a já. Zvykal jsem si. I na vycpanou bustu kamzíka, pod kterou jsem nakonec ulehl a zamhouřil oko. Prostě jiné… Zvykl jsem si. Když se začalo šeřit vyšel jsem ven a pozoroval tmící se oblohu. Nejprve se objevila Venuše. Zářila, byla krásná a pak to začalo jako na běžícím pásu. Zcela bezpochyby naoranžovělý Mars mě dostával. Brána do nebe. Brána do nekonečna. Mléčná dráha svírala oblohu od obzoru k obzoru a tvořila pevnou obruč celému nekonečnému vesmíru. Ta noc byla úžasná. "Padaly" perseidy…a tam dole, okolo Štrbského plesa to žilo nočním životem ve smokingu, kluby a restaurace se předháněly v sezónních animačních programech. Tady byl relativní klid. Fotky paní vedoucí, které visí na stěnách, mě alespoň trochu vytrhly z myšlenek, že jsem kdesi na "hotelu", kde je profesionální personál a špičkové služby…takový ten kamarádský člověčí přístup mi tu chyběl… Celé to bylo jakési jiné, ale byl jsem v Tatrách. Po desáté jsem ulehl a snažil se usnout pod vycpaným kamzíkem. Na večeři jsem snědl jelena… To mi příroda neodpustí… Málem bych zapomněl na Končistou, ta je z chaty krásná, když je nasvícená do červena zapadajícím sluncem. Jen mě na tom snímku něco neštymuje… Na Končisté není žádný vrcholový monument. Není. Anebo nebyl. Ale na fotce je něco záhadného na vrcholu. To je vážná věc. To je tak se tam jít podívat…

Končistá v zapadajícím slunci

…tajemný objekt na Končisté…chci znát vysvětlení…

Prozatím bez vysvětlení jsem usnul. Ráno jsem vstal chvilku po čtvrté, ale šel jsem si ještě na chvilku lehnout. Budík na pět jsem taky vypnul a rozhodl se počkat do šesté ranní, kdy by podle cedule na dveřích mělo být již otevřeno. Dám si raňajky, doplním zásobu vody a vyrazím. Když vyrazím v sedm, tak to bude stejně dobrý čas. Tak jsem i učinil. Míchané vajíčka, kafe, sbalit a můžu vyrazit. Bylo 8°C. Slunce už vyšlo nad Končistou, začínal krásný den. První část výšlapu začala krátkým sestupem do Furkotské doliny na rozcestí Škutnastá poľana. Těšil jsem se. Poznám další doliny, další sedlo, další vrcholy. Podle ukazatelů to bylo na Bystrou lávku 2 hodiny 45 minut. Takže kolem 9:45 bych mohl být v sedle. Snad o trošku dříve. Uvidíme. První se mi zjevila Ostrá.

Ostrá z chodníku ve Furkotské dolině

Pokračoval jsem v lehkém stoupání, až se přede mnou objevil práh v dolině. Podle výšky prahu bylo jasné, že tohle není poslední stoupání. A taky že nebylo. Celá Furkotská a jak se nakonec ukázalo i Mlynická dolina je soustava skalních prahů, teras, které vytvářejí kaskádovitý terén obou zmíněných dolin. Čekal jsem to jiné. Ale co na tom. Prozatím bylo všechno tak trochu jiné.

Masiv Ostré kousek pod Nižným Wahlenbergovým plesem

Přede mnou se otevřel amfiteátr Furkotské doliny a bylo jasné, že k Vyšnému Wahlenbergovu plesu mě čeká další skalní práh. Další ostřejší stoupání. Tričko začínalo být čím dál víc propocené a chůze ve stínu Soliskového hřebene vyzývala k převlečení. Jenže já jsem si dal jasný cíl. Tričko vyměním až u Vyšného plesa, před závěrečným stoupáním na Bystrou lávku. Počkal jsem tedy a poctivě šlapal vzhůru. Výškoměr ukazoval, že už jsem chvíli nad dvěma tisíci. Pauzu na obměnu trička jsem udělal, až jsem si byl jistý, že jsem výš než včera. Na Bystrou lávku to bylo něco málo přes sto výškových metrů. A první cíl jsem měl už také chvíli před očima.

Furkotský štít od Vyšného Wahlenbergova plesa

Po kratičké pauze na převlečení jsem vyrazil po značkách k Bystré lávce. Pozoroval jsem, jak se chodník stáčí lehce doprava. Začínal jsem poznávat rozdíl ve slovech Bystrá lávka a Bystré sedlo. Bystrá lávka není Bystré sedlo. A já musím do Bystrého sedla. Uhnul jsem ze stezky a pokračoval ve směru do sedla následujíc chodníčky, které jsou zřejmé. Trošku jsem se odklonil doprava, už jsem chtěl mít výhled tam, na druhou stranu.. Bylo 9:04 a já jsem stál na hřebeni kousek nad sedlem. Poprvé jsem shlédl do Mlynické doliny. Poprvé jsem spatřil Okrúhlé pleso. Čas dvě hodiny deset včetně krátké pauzy. To je v pohodě. Nikde nikdo. Jen hory a já.

Nad Bystrým sedlem, pohled na východ

A pohled na západ na Ostrou, Krátkou a lehce zahalený Kriváň

Popošel jsem kousek po hřebeni a poprvé jsem spatřil i Štrbský štít v celé své kráse. Bylo krásné ráno, i když se tvořila lehká oblačnost. První lidé. Na Furkotském štítu byly tři postavy. Za chvilku se možná potkáme…

Štrbský štít nad Okrúhlým a Capím plesem

Sestoupil jsem do Bystrého sedla a pokračoval travnato-kamenitým hřebenem na Furkotský štít. Za čtvrt hodinky jsem byl na vrcholu. Ony tři postavy už pokračovaly přes hřeben na Hrubý vrch. Chvilku jsem je pozoroval, protože to byla má následující cesta.

Hrubý vrch z Furkotského štítu

Soliskový hrebeň a Bystré sedlo z Furkotského štítu

Následovala krásná pasáž exponovaným hřebenem z Furkotského štítu na Hrubý vrch. Začalo to být trochu lezecké, začalo to být adrenalinové. Moje "úchylka" držet se co nejvíce na hřebeni mě přiváděla do úžasných partií.

Furkotský štít a za ním Soliskový hrebeň ze začátku hřebenového přechodu na Hrubý vrch

Pohled na Kozí chrbát nad Nižným Wahlenbergovým plesem (zleva Sedielkova kopa, Liptovská veža a Ostrá) přes hřeben mezi Furkotským štítem (vlevo) a vrcholem Hrubé kopy (úbočí vpravo)

Díky tomu jsem potkal jednoho z trojice, se kterým jsme se pozdravili. Já na hřebeni, on podcházejíce hřeben ze strany Mlynické doliny. Snad to nějak sejdu. Chybělo už jen pár metrů pod vrchol, na kterém jsem viděl zbytek trojice. Krátký sestup po hřebeni pod vrcholovou část Hrubého vrchu. Trochu lehkého lezení a už jsem byl těsně pod vrcholem. Ještě pár metrů a mohli jsme se pozdravit. Bylo 9:45. Stál jsem na Hrubém vrchu.

Krátká a Kriváň z Hrubého vrchu

Orla perć

Štrbský štít a Mengusovský hrebeň

Hlinská dolina

Mužík na Hrubém vrchu

Byl krásný čas. Trochu opar, mraky se honily a zakrývaly okolní vršky, a tak jsem si řekl, že není kam spěchat, že tu trochu zakempuju a počkám, třeba se to trochu otevře. Dvojice polských góralů si něco připravovala na vařiči. Byl krásný čas. Nikdo jsme nikoho nerušili, každý jsme si užívali toho, co nám příroda nabídla. Kousek pod vrcholem jsem si udělal takové zákoutíčko. Příjemně jsem se natáhl a pozoroval. Všechno bylo zase tak strašně pravdivé. Tak jedinečné. Čekání pak nebylo vůbec zbytečné. Oblačnost se přece jen chvilkama zvedla natolik dostatečně, že jsem se mohl dívat na Rysy, na Vysokou, Gerlach, Končistou i Lomňičák se ukázal a Ľadové štíty. Slušný, krásný výhled. Byl jsem šťastný.

Krása po tatransku

Kriváň, Krátká, Vyšné Terianské pleso a dolina Nefcerka

Protože nic netrvá věčně, tak i já jsem se musel nakonec zvednout a pokračovat dál. Během pozorování krajiny jsem hledal různé možnosti sestupu do Mlynické doliny. Původní záměr jít až do Bystrého sedla a odsud sejít na značkovaný chodník jsem trochu pozměnil. Vrátil jsem se zpět na Furkotský štít, ale až do Bystrého sedla jsem nepokračoval.

Hřebenové partie z Hrubého vrchu

Kousek pod vrcholem Furkotského štítu, směrem k Bystrému sedlu, jsem začal scházet úbočím k turistickému chodníku. Opět po zřetelném chodníčku. Na řadu přišel i sklonoměr, který jsem přiložil na svah. Hodnota 38° mi připomněla, že tady není místo na chybu.

Sestup úbočím Furkotského štítu, vpravo lehce zahalený Hrubý vrch

Kousek od turistického chodníku

Z Mlynické doliny jsou Furkotský štít a Hrubý vrch nenápadně vyhlížející vyvýšeniny. Jako by splynuly s okolní hradbou. Mnohem výrazněji pak působí Veža nad Okrúhlym plesom. Dominantně pak do údolí nahlíží hrebeň Bášt s výrazným Satanem.

Veža nad Okrúhlym plesom

Hrebeň Bášt se Satanem

Postupně jsem se dostával k plesům, míjejíce zástupy lidí směřujících na Bystrou lávku. Jazyky se začaly mísit mezi sebou. V obličejích byla vidět snaha, utrpení a vyčerpání. Vzpomněl jsem si na zprávy Horské služby, které hovoří o úrazech v horách. Nechci nikoho moralizovat, nechci být za učitele, ale při pohledu na některé turisty mě trochu překvapovalo, že na to ti lidé mají náturu. Především nevybavenost, mezi kterou patří bezesporu pevná obuv, mě utvrzovala v tom, že chlapi z horské mají pevné nervy. Těch zlomených kotníků, vyvrácených nohou. Jako kdyby si takový turista myslel, že na turistickém chodníku se mu nic nemůže stát. A právě tam, na vyleštěných kamenech, přes které přejdou desítky, stovky, turistů denně, právě tam by měli být všichni maximálně ostražití. Bota přestává mít grip a k úrazu není daleko. Bylo tu hodně lidí. Občas byla slyšet i hlasitá hudba z dokonalých přenosných reproduktorů, prostě hlavně se cítit jako doma… Utekl jsem k plesu a chvíli jen tak seděl. Když jsem zavřel oči, bylo to jako na koupališti. Všude tolik roztodivných hlasů, hluků, šramocení. Začínal jsem chápat, proč je v těchto dolinách takové mrtvo. Po kamzíkovi ani známky, jen sviští hvízdavé nadávání bylo slyšet odněkud z kamenů. Přítelem se mi tak stal drobný ptáček, se kterým jsem si začal povídat, a který mě chvilku doprovázel. Zkoušel jsem se vyhnout všem těm zástupům, ale stejně to nebylo platné. Zrychlil jsem tempo. Chtěl jsem být už pryč. Studijně jsem pozoroval žlaby vedoucí na hřeben Bášt, abych věděl kudy na Satana. Je to těžký kopec. Snad se to jednou podaří. Štrbský štít jsem nadobro odpískal, protože už jsem měl dost toho všeho. Byl jsem uspokojený Furkotským štítem a Triumetalem a navíc všude tolik lidí.

Štrbský štít z Mlynické doliny

Je to nezvyklé, abych takto pelášil. Ale bylo opravdu hodně přelidněno. Zmizelo takové to "Ahoj", kterým se zdravíme tam kdesi uprostřed hor. Musel bych se "uzdravit" a ještě bych připadal někomu pro smích. Možná jsem až příliš kritický, ale já to tak prostě mám. Rád jsem poradil dvojici muž a žena, kteří mě oslovili a ptali se, zdali je tato cesta průchozí anebo se musí vrátit stejnou cestou zpět. Paní byla dosti vyčerpaná, a to měli před sebou ještě dva skalní prahy, a nakonec ostrý výstup na Bystrou lávku. Výškových téměř 500m. Nic jsem nepředstíral, nic jsem jim nenamlouval. Sdělil jsem jim fakt, který je ještě čeká a poradil, ať to zkusí alespoň k plesům v závěru doliny. Jak se rozhodli nevím, ale myslím, že jsem jim poradil dobře. Bylo velice těžké cokoliv fotit. Všude bylo opravdu hodně lidí. Těšil jsem se na vodopád Skok, který jsem ještě nikdy předtím neviděl naživo. Přímo pod vodopádem byly desítky lidí a tak jsem si vodopád zvěčnil z trochu jiného místa, snad ještě impozantnějšího, než plac pod vodopádem.

Vodopád Skok

Pak už jsem to fakt valil. Zespodu se už rýsovaly siluety Štrbského plesa, mostíky, hotely… Stejně mi to ještě nedalo a musel jsem si vyfotit krásnou skalní hradbu Patrie a užasnou siluetu Veže nad Skokom.

Veža nad Skokom a skalní hradba Patrie

A to byla poslední fotka, kterou jsem udělal. Pak už jen rychle k autu a pryč. Rozumím tomu, že provozovatelé turistických atrakcí si mnou ruce, že mají kšefty, že Tatry táhnou. Rozumím tomu všemu, že je to neodmyslitelná součást cestovního ruchu, ale na můj vkus je tento mumraj na Tatry neúnosný. Chápu a vím, že takovýto mumraj je ve světě zcela běžný, jenže ve světě mají Alpy a jiná rozsáhlá pohoří, čítající několik set kilometrů na délku a několik desítek i set kilometrů na šířku. Ale ty "naše" Tatry jsou přece tak maličké… Tady se Ti lidé nerozutečou do všech možných koutů. Tady jsou všude všichni, a to je to, co mě trápí. Hledám v horách klid a pohodu. Vzpomněl jsem si na písničku Ivana Mládka o tom, jak medvědi nevědí, že tůristi nemaj´ zbraně, až jednou procitnou, počíhají si někde na ně…na pěšině po nich zbydou tranzistoráky a dívčí dřeváky a drahé foťáky…

Kamzičník Clusiův

Tož takové jsem to měl, takové to bylo v Tatrách, když si člověk naplánuje trasu ze Štrbského plesa. Příště se budu snažit přijet mimo sezónu a třeba potkám i nějakého toho kamzíka, nejen toho vycpaného. I tak děkuji přírodě, že to tak všechno zvládá, že mě nechala býti, a že byla shovívavá k mému počínání. Děkuji za Furkotský štít i za Hrubý vrch a Štrbský štít zůstává v záloze pro návštěvy příští. Děkuji také moji Gábi za to, že má tolik pochopení pro mou vášeň. Těším se, že se budu moci opět vnořit mezi štíty, vystoupat na ně a popřát všem

HORE ZDAR!!!