Tatry 2018 (Jahňací štít, Baranie rohy, Veľká Svišťovka)

Čtvrtý ročník našeho tatranského setkání je úspěšně za námi, a tak mi dovolte, abych se s Vámi podělil o své zážitky, kterých bylo letos opět dostatek. Letošní ročník byl zaměřen na východní část Vysokých Tater, a proto jsme zvolili za východisko chatu Pri Zelenom plese, Brnčálku. Tentokrát to bylo organizačně složitější. Dalo docela fušku dát do kupy mančaft. Nejprve jsme se nemohli dohodnout na termínu, a když už jsme si jej horko těžko odsouhlasili, tak se začaly množit omluvenky. Ach, ta práce, ach, ten život. Ale taková je doba, tak to prostě je. Nezbývalo než potvrdit, že účastníci budou jen tři. Trochu mi to komplikovalo plány s výběrem tras, ale nevadí. Týden před naším odjezdem se mi ozval Olda, který tak reagoval na můj dotaz ohledně účasti. A ejhle, najednou nás bylo pět. A aby nás nebylo málo, tak z ostravské sekce přibyl do seznamu ještě jeden kus. Konečný počet, potvrzený dva dny před odjezdem, činil šest účastníků. Za zlínskou větev Sep a já, za ostravskou OT a Petr (Hypnogen) a za jesenickou Olda s Ivanem. Program jsem nakonec definitivně sepsal těsně před odjezdem a byl tak trochu na přání.

Den 1.:

Příjezd, přesun na chatu, výstup na Jahňací štít. Dvě varianty. Neznačený výstup pro ostřílenější přes Predné Kopské sedlo a sestup značeným chodníkem. Druhá, lehčí, varianta pak výstup po turistickém chodníku, sestup stejnou cestou.

Den 2.:

Varianta neznačená s výstupem na Baranie rohy přes Baranie sedlo, návrat stejnou cestou. Varianta druhá, Kopské sedlo případně Široké sedlo (Belianské Tatry).

Den 3.:

Výstup na Veľkou Svišťovku a následně varianty Malý Kežmarský štít, Kežmarský štít, Huncovský štít a sestup přes Skalnaté pleso anebo pouhý sestup přes Skalnaté pleso na parkoviště Biela voda.

Plán zajímavý, snad dobrý. Museli jsme věřit, že nám bude vše nakloněno, abychom si mohli nakonec říct, že to všechno dopadlo tak, jak jsme si představovali…

Zlínská sekce vyrazila lehce před sedmou ze Zlína. V Žilině jsme naložili Ostravaky a před devátou jsme konečně vyrazili směr Tatry. Jesenická skupina měla to štěstí, že byla v Tatrách od pondělí, byť v Západních, a spojit se s námi měla až na chatě samotné. Středeční provoz nebyl nijak silný, ale i přesto jsme dorazili k parkovišti až ve čtvrt na dvanáct. Dost hrozný čas na plnění programu, který jsem si vymyslel. Než jsme se sbalili u auta, které jsme museli nechat asi 200 metrů od plného parkoviště, bylo půl dvanácté. Musíme vyrazit, ať to alespoň trochu stíháme. Čas nás tlačil. Den byl jak z katalogu a byla by veliká škoda toho nevyužít do maxima. K závoře u parkoviště přijel oranžový Pinzgauer. Na náš dotaz, jestli nejedou na chatu, jsme dostali pozitivní odpověď. Na prosbu o svezení, díky nákladu, odpověď negativní. Bohužel, budeme to muset vyšlápnout po svých a budeme muset být hodně rychlí. Dalším vozidlem u závory pak byla Felicia, kterou jsme ani neoslovovali, protože by to možná s námi nedala. Nahodili jsme batohy na záda a vyrazili jsme. Byli jsme sotva pár kroků od závory, když se u závory objevil červený Transporter Syncro 4x4. Seděl v něm šofér a jinak vůbec nikdo. To by bylo něco pro nás. Líná huba, hotové neštěstí. Zastavil jsem mladého lesníka a zeptal se na cíl jeho cesty. Tím bylo rozcestí u Šalviového pramene. Když jsem se pak dozvěděl, že to je téměř na půli cesty, tedy významný časový posun, byl jsem neskutečně šťastný, jako asi všichni v tu chvíli, že nás tento ochotný člověk vzal s sebou. Za to mu patří obrovské díky, neboť byl strůjcem úspěšného prvního dne. Jestliže jsme vyráželi v 11:30 z Biele vody, tak v 11:45 jsme se loučili a děkovali sympatickému člověku na rozcestí u Šalviového pramene. Výborně. Naše hrozivé časové skóre nám začínalo být nakloněno. Rozdělili jsme se na dvě skupinky a vyrazili k chatě.

Predné jatky v Belianských Tatrách z chodníku na Brnčálku

Jakmile se stezka začala stáčet doleva, naskytnul se nám pohled do závěru doliny. Na skalní hradbu, která se najednou vynořila před námi. Byl to monumentální pohled. Hledal jsem stezky, kterými se budou ubírat naše kroky. Bylo to fascinující. OT a já jsme dorazili k chatě ve 13:00. Zbytek lehce po nás, ale jejich plán nakonec nebyla lehčí varianta Jahňacího štítu, tak jak jsem předpokládal. Jejich cílem se stalo Kopské sedlo. Budiž. Nejsme tu, abychom striktně dodržovali plány, ale pro radost.

Závěr Doliny Zeleného plesa s Brnčálkou

Počasí bylo neskutečně neskutečné a před námi byl první výšlap. Hned po přihlašovacích formalitách na chatě jsme vyrazili. Následovali jsme turistický chodník do Kopského sedla. Podešli jsme Žeruchovou vežu a u Trojrohého plesa vstoupili do Doliny Bielych plies. Překrásné místo. Tady jsme se potkali s Oldou, který nám dal pár taktických rad. Ivan, druhý člen jesenické větve, už stoupal k vrcholu Jahňacího štítu. V Predném Kopském sedle jsme si udělali krátkou pauzu a vydali se za Ivanem.

Monumentální pohled zprava na Hlúpy s turistickou stezkou, uhýbající doleva do Vyšného Kopského sedla, Ždiarskou vidlu s nádherným skalnatým vrcholem, na Havrana, nejvyššího vládce Belianských Tater, na znatelně nižší Nový vrch a zcela vlevo, poslední skalnatý vrchol, Muráň

Jahňací štít, stoupáme hřebenem na Jahňací hrb

Vyrazili jsme travnatým hřebenem, prošli pásem kosodřeviny a začali jsme stoupat na skalnatý Jahňací hrb. Bylo krásně. Drobný hmyz byl v tranzu, kolem rostly houby, borůvky a brusinky. Čas byl vynikající a před námi stezky neznámé, které nás měly přivést na čím dál výraznější Jahňací štít.

Kousek nad Jahňacím hrbem, vpravo ve středu snímku Predné Kopské sedlo, na horizontu zleva Hlúpy a Zadné Jatky, vlevo od Hlúpého pak široké Široké sedlo

Kousek za Jahňacím hrbem jsme sešli z hřebene a systémem žlábků jsme podcházeli hřeben Jahňacího štítu. Stezka nabízela krásné lehké lezení, kouzelné stezky lemované spoustou mužíků, kteří nedávali šanci zabloudit. Jinak by tomu asi bylo při snížené viditelnosti. V mlze by se tu pak dalo snadno ztratit.

Pauza 2000m

Úbočím Jahňacího štítu

Přechod skalních žeber, za námi úbočí Jahnenců, hřebene spadajícího z Jahňacího štítu k severozápadu

Pauza 2100m

Kousek pod hřebenem Jahnenců

Na hřebeni Jahnenců

Dorazili jsme na hřeben Jahnenců, po kterém jsme pokračovali k vrcholu. Krásné pasáže nás zanedlouho přivedli kousek pod vrchol, kde lze hřeben opustit a napojit se na turistický chodník. Ale to nebyl můj případ. Moje hřebenová "úchylka" mi nedovolila opustit toto nádherné místo, proto jsem postupoval k vrcholu po hřebeni. OT to vzal chodníčkem a zanedlouho jsme byli oba na vrcholu. Bylo před půl pátou odpoledne. Nádherné počasí bylo odměnou za všechno úsilí. Rozhledy všude kolem byly neskutečné. Jako z pohádky. Za sedmero horami…

Z vrcholu Jahňacího štítu k Vysokým Tatrám

Panorama Belianských Tater z vrcholu Jahňacího štítu

Zleva Malý Kežmarský a Kežmarský štít, Vidlový hrebeň s Veľkou Vidlovou vežou, Lomnický štít, v zářezu schovaná Posledná veža, homolovitý Pyšný a Malý Pyšný štít, sestava Strapatá veža, Supia veža, Veterný štít, Ovčiarská veža, sedlo Ovčiarská lávka, Spišský štít, hlouběji zařezané Baranie sedlo, Čierny štít vystupující ze spadajícího hřebene z Baraních rohů a hřeben bližší zprava Kolový štít, Karbunkulový hrebeň a Jastrabia veža nad dolinou Zeleného plesa

Taková neskutečná 3D mapa Tater v měřítku 1:1. Byl jsem šťastný. Spokojený, že se záměr vydařil, spojen s přírodou a plný nových krásných zážitků. Blížila se pátá odpolední. Byl čas na sestup. Systém roklinek pokračoval i na značeném turistickém chodníku, který nás měl přivést do nevýrazného sedélka Kolový priechod. Když už jsme si říkali, že náročnost přechodů roklinek je téměř stejná jako v neznačené trase, přišel OT s informací, že jsme dlouho neviděli značku… Chodníček byl opravdu méně zřetelný a náročnost se zvyšovala. Otevřel jsem mapy v chytrém telefonu a zjistil, že se nacházíme 200m za Kolovým priechodem, a že pokračujeme hřebenem ke Kolovému sedlu a na Kolový štít. Tož totok? Zabloudit na značeném chodníku… Nu což, alespoň jsme si udělali přehled, jak vypadá hřeben ke Kolovému štítu. Vrátili jsme se zpět na značku a sestupovali. Celou cestu jsem si přál vidět kamzíky. Jen tak pro štěstí. A v Červené dolině se mi mé přání vyplnilo. Byli jsme dva, viděli jsme dva kamzíky. Když k tomu připočtu motýlka, který mi kdysi seděl na nose (viz. YouTube-Jištění není potřeba), tak musím konstatovat, že příroda se rozhodla býti k nám přívětivá a dávala nám jasné signály, že nás přijala. Před půl sedmou jsme již byli na chatě. Všichni se všema. Všichni jsme si to udělali, jak jsme si to přáli. Jeseničtí přechodem přes Belianky ze Ždiaru, Ivan s odbočkou na Jahňací štít, Sep s Petrem výstupem do Kopského sedla a OT a já výše popsaným způsobem. Pomalu nastával večer, hory se halily do večerní róby a na nebi se objevily nejhlubší hvězdné hry. Pohodu tatranského večera trochu narušilo zjevné bloudění osvětleného družstva někde ve stěně, pod Pyšnými štíty. Nakonec zřejmě s nočním bivakem, ale šťastným koncem. S Oldou jsme pozorovali "padající hvězdy". Bylo třeba, přál jsem si to, vidět čtveřici těchto objektů. Budiž nám pro štěstí do zítřejšího dne. Olda, Ivan, OT a já máme v plánu Baranie rohy přes Baranie sedlo. Olda, protože měl odpoledne chvilku u chaty, hodil oko a vystoupil nad vodopády, abychom ráno věděli, kudy povedou naše kroky. Dobrý počin. Tož, nakonec jsme těch hvězd viděli pět…s Oldou společně čtyři…a tu jednu jsem viděl pro Sepa s Petrem na zítřejší Jahňací štít. Byla půlnoc. Vinárna U Bélu zavřela. Byl čas ulehnout. Krásný den, krásný večer. První den je za námi.

Tatranské ráno. Zprava do červena zabarvená výrazná Jastrabia veža, za ní Kolový štít, dvoubarevný Čierny štít, dvojvrchol Baraních rohů, výrazné Baranie sedlo, k němuž spadají stíny Pyšných štítů.

Ráno bylo opět ukázkové. V šest hodin jsme se potichu sbalili a čekali na raňajky do půl sedmé. V sedm jsme chtěli vyrazit. Nakonec jsme byli lehce zpoždění, vyrazili jsme o půl osmé, ale času bylo habaděj. Předpověď počasí hlásila nejprve krásně, k polednímu se začne tvořit oblačnost a kolem čtvrté, páté by snad mohlo spadnout i pár kapek. Avšak nic významného, a navíc už bychom měli být podle plánů každý v "bezpečí". Jeseničtí s námi pobyli jen dva dny a výstupem na Baranie rohy se měly naše cesty rozdělit. Oni sestupem přes Terynu do Smokovce, my pak výstupovou cestou zpět na chatu. Všechno bylo ale trošku jinak. Ale postupně…

Zelené pleso

Vyrazili jsme od chaty, obešli pleso zleva a hrubším suťoviskem jsme směřovali až ke dvěma výrazným roklím. Levou roklí padá do doliny výrazný Medený vodopád, pravou pak Dlhý vodopád. Naše cesta pokračovala nadcházením pravé rokle. I v těchto místech občas narazíte na řetězy a stará jistící oka.

Medený vodopád pod majestátnými Pyšnými štíty

Protože vodopád je plný vody, rozhodli jsme se, že si vodu doplníme při cestě. Stezka nás ovšem vyháněla stále výše pod Čierny štít. Museli jsme sestoupit poněkud níže ke zdroji vody. Nakonec jsme si přece jen vodu nabrali. A přímo z místa, kde ze skály prýštil Dlhý vodopád. Co si člověk může víc přát. Voda z hory byla nutnost. Bez ní bychom byli nezodpovědní. Je pravdou, že mě musel OT lehce přesvědčit, abych si pro vodu šel, ale trvalo to velice kratičkou chvíli. Bylo jasné, že vodu mít, prostě, musím.

Stoupáme podél Dlhého vodopádu, který je někde hluboko vpravo. OT u starého jistícího oka, Olda pod ním.

Skalní práh nad vodopádem odděluje Dolinu Zeleného plesa od Veľké Zmrzlé doliny. Postupovali jsme hrubou sutí k dalšímu zřetelnému zlomu. Když jsme vystoupali až sem, do samého závěru Veľké Zmrzlé doliny, byl před námi už jen otevřený amfiteátr s hradbou Pyšných štítů, Spišského štítu, Baraních rohů a Čierného štítu. Všichni jsme začínali chápat název této doliny. Zbytky sněhových polí, které to zase jednou dají a zůstanou do následující zimy. Teplota ve stínu byla příjemně osvěžující, ale poměrně ostré stoupání mezi balvany zahřívalo.

Závěr Veľké Zmrzlé doliny

Začali jsme uvažovat o lehké změně plánu. Byly tu dva aspekty, které to všechno ovlivnily. Částečně odjištěné úseky stoupání, které jsme měli za sebou, se zdáli býti OT-ému hodně nepříjemné. To byl jeden aspekt. Dalším pak byla předpověď na zítra. Déšť. A tak by se dalo spojit příjemné s užitečným. Mohli bychom pokračovat s jesenickou skupinou a udělat si okruh přes Terynu, Zámkovského chatu, Skalnaté pleso a Veľkou Svišťovku zpět na Brnčálku. Sestup do Malé Studené doliny je přece jen přívětivější, a navíc si uděláme krásný trek. A časově to stíháme taky. Plán byl změněn.

Pod žlabem do Baranieho sedla. "Červený" Ivan čekající na zbytek skupinky.

Pod žlabem jsme si dali pauzu. Čekalo nás ostré stoupání žlabem. Díky změně plánu jsme měli před sebou nejen Baranie rohy, ale i Veľkou Svišťovku, čímž bychom si částečně splnili i páteční program. A opět dva vrcholy denně. To je pěkná meta, to je krásný cíl. Byl jsem opět hodně šťastný. Po kratičké pauze jsme se vydali vstříc Baraniemu sedlu. Lámavým žlabem, kdy jsme museli dávat pozor a vytvořit si větší rozestupy, jsme postupovali vzhůru. Nakonec jsme se rozhodli vystoupit výše vpravo k řetězům. Podél řetězů jsme pokračovali do sedla. Výstupem do sedla se před námi otevřela krása Kotliny Piatich Spišských plies. Taky jsme měli, jako na dlani, Širokou vežu a Ľadové štíty, naše loňské, podzimní, cíle. Byl jsem nadšený. Mám za sebou výstup do Baranieho sedla z Veľké Zmrzlé doliny. Z Kotliny Piatich Spišských plies jsem už do sedla vystoupil. A jinudy to nejde. Přechod mezi dolinami je vždycky srdcová záležitost. Ale abych nepředbíhal…

Z Baranieho sedla k Ľadovým štítům a Široké veži

…chvíli jsme se v sedle kochali a pak vyrazili, opět systémem žlabů spadajících z hřebene, na Baranie rohy. Za první roklí nás doběhla rychlonohá dvojice mladíků nalehko. Následovali jsme jejich kroky, ale rychlostí jsme jim nemohli konkurovat. Krosny na zádech nám to nedovolovaly a myslím, že i bez nich by nám chalani utekli. Čtvrt hodinky, co jsme vyrazili ze sedla, jsme už byli na vrcholovém plateau. Tudy už to bylo k vrcholu jen kousek do svahu. Zanedlouho jsme byli na vrcholu. Celkový čas výstupu od chaty byl 3 hodiny. Krásný čas vzhledem k pauzičkám, které jsme si dělali.

Rychlonozí chalani při vrcholové póze…

…a Ivan s Oldou na Baraních rozích

Vrcholové chvilky jsme si všichni hodně užívali, byť se začala vyplňovat předpověď a nejvyšší partie se začaly zahalovat do jemných oblaků. Naše smělá změna plánu nám dovolila pobýt na vrcholu do jedenácti. Následoval sestup zpět do Baranieho sedla. Cestou do sedla, kousek pod vrcholem, mě zaujala mohutná jihovýchodní stěna Baraních rohů. Je patrná z mnoha úhlů, ale odsud je to jednoznačně baraní hlava. Myslím, že to není jen můj dojem…toho barana tam musí vidět snad každý…

Baraní hlava…jihovýchodní stěna Baraních rohů

Sestup z Baranieho sedla byl opatrný, protože skála byla hodně lámavá a drobné sutinky vytvářely vhodné podmínky k podklouznutí. Což by vzhledem ke strmosti svahu mohlo mít nepříjemné následky. Hlavně nic nepodcenit, ale to my už neděláme. Z lámavé skály jsme sestoupili na suťový svah a chodníčkem jsme sestupovali k plesům. Před námi Terynka, vize zaslouženého piva a polévky. V pravé poledne jsme dorazili k chatě. Uvnitř mraky národů, a to byl při tom všední den, září. Vystál jsem trpělivě frontu, koupil jsem piva pro všechny, ale s občerstvením jsme to nepřeháněli. Bylo nám jasné, že bude lepší se občerstvit někde jinde…třeba na Zamkovského nebo Skalnaté chatě.

Pohled na částečně zahalené Baranie rohy, lehce vlevo, a Baranie sedlo uprostřed snímku, od Téryho chaty

Všichni se musí dozvědět, že jsme to dali…naše skupinka na Téryho chatě…

Převlekl jsem si suché věci, dopili jsme pivo a vyrazili dolů. Pro jesenické to byl už jen prostý sestup. Pro nás to znamenalo sestup pod 1500m a opět našlapat do 2000m. Ale průřez trasy nebyl nijak vražedný, takže jsme měli před sebou krásnou procházku tatranskou přírodou. Bylo půl jedné odpoledne. Sestup k Zámkovského chatě nás trochu rozdělil a promíchal naše skupinky. Jako předvoj jsme šli Ivan a já a pár minutek za námi byli Olda a OT. Ivanova myšlenka občerstvit se pivem na Zámkovského chatě nebyla špatná, ale situace před okénkem byla silně podobná té, kterou jsem vystál na Teryně. Než na mě přišla řada, kluci už byli u chaty. Žádné otálení, takový byl jejich verdikt, a tak jsme tedy pokračovali. Sotva padesát metrů od chaty přišel okamžik rozloučení. Jeseničtí pokračovali na Hrebienok a do Smokovce. Nám začalo pozvolné stoupání na Skalnaté pleso. Okolní vrcholky se začaly zahalovat do deky z oblaků. Zřejmá hladina oblačnosti se nacházela někde kolem 2300m. Na magistrále na Skalnaté pleso jsme se rozdělili. Šlápl jsem do kroku, ať mám tento úsek za sebou. Vlevo kopce zahalené a vpravo víceméně stejný pohled do tatranské kotliny. O půl třetí jsem již seděl na schodech u Skalnaté chaty a dával si zasloužené pivo. OT dorazil slabou čtvrthodinku po mě. Udělali jsme si trošku delší pauzu, už jsme toho měli docela dost za sebou a před námi byl ještě poslední úsek stoupání na Veľkou Svišťovku. Skalnaté pleso jsme rychle minuli a pokračovali ve stoupání. Ze zataženého nebe začaly padat drobné kapénky. Sotva pár drobných prskanců. Z čela se toho valilo mnohem více nežli z nebes. A za pár sekund bylo po všem. Dostali jsme se na úbočí Huncovského štítu. Když jsme dosáhli 1900m, stoupající stezka změnila charakter na traverzující stagnující. Hladinu 1900m si stezka drží až pod Veľkou Svišťovku.

Veľká Svišťovka z magistrály

Závěrečným stoupáním v šikmých traverzech jsem se dostal pod sedlo. Tady stezka nabídla odbočku k vrcholu Veľké Svišťovky. Po té zdlouhavé cestě od Teryny až sem, jsem přemýšlel, že snad vrchol minu a půjdu rovnou dolů. Jenže byl tak nadosah. Uvnitř se cosi vzepřelo a odbočil jsem. Oproti OT-ému jsem měl fóra, tak si odpočinu v sedle pod Svišťovkou. Pohled na Kežmarské štíty, jako by mi naznačoval, že tady bude zítra zavřeno. Stejně mi to nedalo a bloumal jsem pohledem po hřebeni kudy tudy na ně. Oblačnost se držela pořád stejně, v nohou už téměř patnáct kilometrů, byl jsem zvláštním způsobem radostně unaven.

Zahalené Kežmarské štíty

Poslední krátké stoupání a byl jsem tam. Bylo čtvrt na pět. Moc dlouho jsem se ale nezdržel. Táhlo mě to na chatu. Nechtěl jsem ovšem utéct OT-ému, tak jsem na něj počkal v sedle. Na řadu přišla jablka, která jsem celou cestu nosil s sebou. Po půl jsme společně zahájili sestup.

Vrchol Veľké Svišťovky

Sešup dolů je krásný a místy i pro zdatné turisty. Na stezce jsme se opět rozdělili a pokračovali každý na svou pěst. Byli jsme na chodníku, chata na dohled… O půl šesté jsem pozdravil Sepa, který seděl na zahrádce u Brnčálky a rozmlouval s horcom. Dost náročná celodenní tůra, ale výsledek stojí za to. Sep s Petrem úspěšně absolvovali Jahňací štít, a to jim budiž k duhu. OT dorazil chvíli po mě, to už jsem ze sebe setřásl tu jakousi zodpovědnost a dával si Plzeň za odměnu. Večeře, chvilku posedět…a stejně nakonec U Bélu… Když jsem v noci vyšel před chatu a pozoroval jsem tu stejně jasnou oblohu plnou hvězd, začal jsem přemýšlet, co s tím zítřkem? Vlastně jsme si na zítra dali už jen sestup kvůli špatnému počasí. Kde je? Tady se to může měnit jako na houpačce, ale toto bylo hodně do jistoty. Něco jsem prohodil slov ohledně Jastrabej veže, nakonec že prý Kozia kôpka…kdoví jak to bude zítra…usínal jsem s pocitem naplnění duše, mysli… Trochu výtka některým, kteří po anglicku zmizeli v osm večer… Budiž.

Ráno pak nevypadalo nijak zle, byť nějaká oblačnost byla. Ale není každý den "azuro". Trochu marné pokusy o nějaký ten výšlap. Nikdo se nechytal. Nevadí. Kdo chce moc nemá nic. Rozhodně se sem musím ještě vrátit. Po raňajkách jsme uhradili své účty a vyrazili k autu…ach jo…to je vždycky ta nejsmutnější část…

Loučení se s Dolinou Zeleného plesa

Pyšné štíty…možná cíle budoucí…vpravo na okraji snímku Baranie sedlo

Cestou dolů jsem jim zase zdrhl. Vnitřně jsem se loučil s Tatrami. Poděkoval jsem přírodě. Byla na nás neskutečně dobrotivá. Trošku mě mrzel ten dnešní den, že jsme ho věnovali pouze sestupu. Mohli jsme alespoň tu kôpku… Na vrcholky se časem položila oblačná deka, ale žádné hromy, blesky. Ráno by to šlo. Nevadí. Je třeba umět se povznést. Alespoň mám pro příště náměty. A že jich tato část Tater nabízí… Byl jsem srovnaný se skutečností. Na rozcestí Šalviový prameň jsem počkal na zbytek skupiny. Potkali jsme tu i auto našeho středečního zachránce programu, ale onen dobrý člověk zrovna někde v hoře pílil stromy. Poděkovali jsme alespoň autu. V sestupu k parkovišti mě pak ještě fascinovala Kežmarská Biela voda, potok lemující cestu. Přírodní živel, krásná čistá voda plná síly.

Kežmarská Biela voda

A to už bylo opravdu všechno. Na parkovišti jsme zjistili, že naše auto stojí zcela osamoceno kdesi v dáli. I tento fakt měl ale pozitivní stránku. Parkovali jsme zadarmo. Od středy do pátku. Jinak pro představu, kdyby se chtěl někdo inspirovat: ubytování na povale (ve vlastním spacáku) na dvě noci s polopenzí vyšlo na 44 eur. Ostatní statistiky, časy, vzdálenosti etc. naleznete v sekci Zápisník provedených aktivit. Chata Brnčálka je umístěná opravdu nádherně a oproti ostatním chatám v Tatrách nabízí kilometrovou kulisu dokola. Nádherné místo. Posílám pozdravy na chatu. Zdravím Maroša, se kterým jsme si příjemně pokecali poslední večer U Bélu. Děkuji všem za účast, za výborné absolvování všeho, co jsme dali, za zodpovědnost a předvedené výkony. Těším se na další návštěvu, která již bude zřejmě se zimní výbavou, neboť fatální omyl, při pracovní cestě, na patrové posteli v Kľačích způsobil, že jsem si pořídil novou botu, o kterou jsem ani tolik nestál. Bohužel. Ale i to je život. Podzimní Tatry nejsou v ohrožení, podzimní Tatry jsou pasé. Snad se dá, ta příroda ve mně, rychle dohromady.

Moje nová, pěti až šesti týdenní, bota…

Mějte se krásně, užívejte houbařskou sezónu v plném rozsahu, která mě teď trošku míjí, ale jsou kamarádi a rodina, kteří mě zásobují, takže i suším a v zimě jako když najdu. Přeji všem hodně zdaru, hodně krásných výšlapů, a aby to každému vycházelo tak, jako nám letos.

HORE ZDAR!!!