Vzpomínka na Malý Ľadový štít a Baranie rohy (červen 2014)

Vracet se do minulosti není u mě moc obvyklé. Jenže když je člověk doma přikovaný, jako já teď se sádrovou botičkou, tak má různé myšlenky. Ve volných chvilkách jsem si "listoval" v tom svém blogu a zjistil jsem, že jsem neměl v roce 2014 zrovna moc síly v jeho pokračování. Nevím, čím to bylo, ale byl to fakt. A protože byla nějakou dobu časová prodleva, zůstala mi vzpomínka na některé výstupy už jen jako složka v počítači. Ne snad, že by člověk zapomněl, ale lidská paměť je všelijaká…a při tom takový důležitý kus celého mého "horoznalství" bych si nechal jen pro sebe…

Pohled do Veľké Studené doliny ze hřbetu Prostredného hrebeňa. Tatranské jaro 2014.

Bylo mi čtyřicet, dost na to, abych měl něco za sebou. A přesto. Od roku 2011, kdy jsem uskutečnil svůj první neznačený výstup v Tatrách, červnový výstup na Svišťový štít, a listopadový, první samostatný výstup se zimní výzbrojí, na Javorový štít, je to už chvilka a stagnace není dobrá. Téměř na den, po třech letech, vymyslel jsem si výstup na Malý Ľadový štít a Baranie rohy. Byla sobota, začátek června, roku 2014. V Tatrách se snažilo jaro, ale v nejvyšších partiích ještě stále doznívala zima. Nebudu nějak detailně popisovat výstup na Terynu, protože o tom to vůbec nebylo.

Ľadové štíty od Téryho chaty

Byla to osobní výzva. Výstup se zimní výzbrojí jsem už absolvoval, když jsem Ostrým kotlem vystoupil nad vrcholové plateau Javoráku a odsud snadno na vrchol. Ale byl to "jen" žlab, krátké, byť velmi intenzivní stoupání. Toto byla ale výzva úplně jiná. Tady už to bylo o tom, abych se dokázal správně orientovat v terénu, zvolit správnou cestu, prostě zase krůček dál. Trasu jsem měl nastudovanou a měl jsem teoretické představy. Teď už jen záleželo na provedení. Jelikož jsem byl přesvědčený a rozhodnutý vyrazil jsem, i když podmínky nebyly stoprocentní. Věřil jsem si.

Pfinnova kopa, Ľadový hrebeň a Ľadové štíty. V pozadí Priečne sedlo a Široká veža "kopírující" Pfinnovu kopu. Počasí mělo lehce navrch.

Kamzíci na úbočí Pfinnovy kopy. Moji andělé na cestě k vrcholu.

Vždycky, když potkám kamzíky, tak je to dobré znamení. Popásali se na travnatém svahu a hleděli, kam se to ten člověk pachtí. Mé kroky směřovali do Dolinky pod Sedielkom. Tady se sníh držel poctivě a jaro tady zatím nemělo moc šancí. Výstupy, jak do Priečného sedla, tak do Sedielka vyžadovaly ostrou zimní výzbroj.

Priečne sedlo a Široká veža z Dolinky pod Sedielkom

Sedielko, směr mojí cesty. Poslední značený úsek.

Výstup do Sedielka byl hodně náročný. Vzhledem ke sněhové pokrývce, která zcela smazala jakékoliv známky chodníku, byl výstup do sedla takovou opakovačkou z Javoráku. Strmým svahem, napřímo. Všechno to bralo síly, ale cíl byl jasný.

Čagan a můj "starý" batoh v Sedielku

První porce námahy byla za mnou. Závěr stoupání byl bez maček už hodně na hraně. Proto jsem nasadil železa, rozhlédl se po úbočí a v hlavě si srovnal cestu. Bylo to zvláštní. Sám, tam kdesi v Sedielku a půjdu dál. Jednou to přijít musí. Občas se obloha protrhala téměř do krásy. Myslím, že jsem byl tehdy přesvědčen, že pokud budu v Sedielku v mracích, tak to otočím. Ale jako by mi příroda dodávala odvahu. Javorový štít majestátně čněl nad Zadnou Javorovou dolinou a pyšně mi tyčil svůj Ostrý kotol, který mi tak připomínal, že TAM jsem byl, a TO jsem vylezl. Zvládl jsem to tehdy, musím to zvládnout i teď. Jestli to chci, tak to dokážu.

Mohutná severní stěna Javorového štítu nad Javorovou dolinou a vysněžený Ostrý kotol spadající do Veľké Studené doliny za hřebenem z Ostrého štítu

Ten zvláštní pocit, který jsem tehdy měl, to nebyla nejistota. To byl respekt. Všechno se to mísilo…Kdyby něco, musíš vědět, kdy zavčas přestat…Nesmíš udělat chybu a každý krok si dvakrát promyslet…Teprve dole můžeš říct, že jsi byl úspěšný…všechno mě udržovalo maximálně soustředěného. Začal jsem stoupat do úbočí. Na pomoc mi byly občasné náznaky stop předchozích. Nebyly všude, ale dávaly tušit směr. Pasovalo mi to i do mé teoretické přípravy. Svah se začal postupně zvedat.

Stoupání úbočím k hřebeni

Bylo nezbytné vystoupat až na hřeben. Nejschůdnější cestou, tady žlabem, tu kousek po skále. Nedokázal jsem si úplně přesně představit kde a v jaké pasáži hřebene na něj vystoupím. A co mě bude čekat? Místy exponovaný hřeben…psali…ale jaké to bude doopravdy. Takový hřeben jsem ještě nikdy nešel. Svišťový i Javorák měli svoje, ale výstup hřebenem, místy exponovaným…to jsem ještě nezažil. Ale všechno je jednou poprvé. Nebylo to úplně hned, ale najednou jsem věděl, že teď to přijde. Sněhové pole zakončoval obnažený hřeben. Ještě pár kroků a budu na něm.

Čagan na hřebeni

Odsud by to už nemělo být na vrchol daleko. Druhá fáze byla za mnou. Teď už jsem byl přesvědčený, že na vrcholu stanu. Přesto jsem skromně nic nepředbíhal a snažil se v sobě tišit přívaly emocí. Prošel jsem úbočím až na hřeben. Terénem, pro mě, do té doby neznámým. Sám. To je skvělé! Vydal jsem se po hřebeni, na kterém jsem opět občas narazil na stopy. Já jdu fakt správně. Vždyť jak jinak bych mohl jít. Všechno mi vycházelo.

Hřebenové partie kousek od vrcholu. Vpravo přes Ľadovou štrbinu Ľadový štít.

Dorazil jsem na jeden ze dvou vrcholků Malého Ľadového štítu. Chvilku jsem přemýšlel, že to tady zakončím, ale hřeben dovoloval jít dál, až k dalšímu vrcholku, který se mi zdál být opticky nižší. Když jsem na něj přišel, měl jsem tentýž pocit při pohledu na vrcholek předešlý. Tady ovšem bylo udělané závětří, a tak jsem věděl, že tady je cíl mé cesty, mého výšlapu. Stál jsem na Malém Ľadovém štítě.

Čagan na vrcholu

Na malou chvíli se mi otevřel pohled k Ľadovému štítu. Tak, jak nijak nepreferuji, být na snímcích, jen proto, abych každému ukázal, že jsem tam byl, tak jak neuznávám selfie (mojku, svojku…), tak jak toto všechno je mi cizí, tak jsem si sám sobě potvrdil, že v této záznamové disciplíně rozhodně nebudu a nemám pokračovat. Zde je jasný důkaz toho, že nejsem ten typ, který by se tomu měl věnovat.

Já a odhalený Ľadový štít anebo odhalený já a Ľadový štít?

Příroda je přece jen více fotogenická, než moje osoba. Výhled k Ľadovému štítu trval opravdu jen chvilku. Byly to takové drobné odměny, které mi příroda dávala. Byl jsem šťastný, že jsem to všechno v pořádku zvládl, a že můžu počítat sám se sebou na další výšlapy. Vždycky, když se člověku něco povede, tak má dobrý pocit. Připravil jsem se na výšlap a tady je výsledek. Byl jsem fakticky šťastný, i když jsem toho moc neviděl. Alespoň mám důvod se sem vrátit. A s odstupem času musím toto tvrzení potvrdit, neboť babí léto v Tatrách v roce 2017 mě sem opravdu přivedlo nazpět. A to se vší parádou a s vymetenou oblohou. A navíc jsem se tady seznámil s Oldou, ve kterém jsem tehdy viděl sám sebe, když za námi přišel sám na vrchol. Ale to je zase jiný výšlap…

Ľadová štrbina mezi Ľadovými štíty

Opravdu na vrcholu

Video z vrcholu

Z pořízeného videa je možná patrno, jak moc jsem v tu chvíli nadšený a šťastný. Třeba to tak vnímám jen já, ale opravdu to byl pro mě hodně zásadní výšlap. Průlom v oblasti neznačených výstupů. Vychutnával jsem si vrchol, jak to jen šlo. Sestup jsem absolvoval mnohem rychleji. Následoval jsem svoje stopy. V Sedielku jsem pocítil opojný stav duše. Teď už jen neudělat chybu v sestupu na chatu a je to. I to sedlo jsem si patřičně užil. Nechtělo se mi pryč. Jako bych sem patřil. Ve svahu se ke mně pomalu blížila dvojice. Počkal jsem, až budou v sedle a teprve potom jsem zahájil sestup k chatě. Kluci měli také v plánu Malý Ľadový. Měli tak možnost jít v mých šlépějích, které byly zřetelné.

Dvojice ve výstupu do Sedielka

V sestupu ze Sedielka jsem pak věnoval spoustu času studiu. Na další den jsem měl v plánu výstup na Baranie rohy. Oblačnost se přece jen trošku zvedla. Mé zraky neustále studovaly Baranie sedlo. To je teda pěkná střecha, a pak? A ještě, než se dostanu na vrcholové plateau… Je to mohutný kopec… To bude další krok… Už v tu chvíli jsem prosil hory, aby mě nechaly BÝT. Aby mi otevřely sebe samotné, nechaly nahlédnout do míst, kde jsou Hory Horami. Nerušené, majestátné, nabízející svoji podstatu. Pro ten pocit, pro ten to dělám. Pro pocit, kdy vnitřně cítím spojitost s přírodou. Jsem tam a vnímám to všechno vůkol. A když se k tomu podaří spatřit jakoukoliv živou přírodu, pak je to nepopsatelné. Kamzíci, svišti, ptáčci nebo dravci, i ten hmyz, když Vás přiletí pozdravit motýlek… Rád chodím na návštěvu do přírody.

Baranie rohy a Baranie sedlo od Pfinnovy kopy

Baranie sedlo v detailu…po sněhem pokrytém suťovém svahu vzhůru do sedla

Zleva Baranie rohy, Baranie sedlo, Spišský štít, Ovčiarská lávka, Ovčiarská veža, Veterný štít, Supia veža, Strapatá veža, Malý Pyšný štít, Pyšný štít, Veľká Vidlová veža a Lomnický štít

Přístupový žlab na Ľadový hrebeň

Studijní žlaby…tady by to šlo…tady by to šlo…

…a studijní večer…

Ráno jsem vstával hodně brzy. Abych nikoho nerušil, vyšel jsem před chatu. Naskytl se mi pohled, kterému jsem nechtěl uvěřit. Snad všichni kamzíci z Malé Studené doliny si dali sraz u Teryny. V klidu se popásali, napájeli se z potůčků z tajícího sněhu. Nijak jsem je nevyrušil. Prostě jsem tam byl s nimi. Bylo to krásné a úžasné. S divou přírodou tak blízce spjatý. Začínal krásný den a přede mnou další výzva.

Ráno u chaty

Pohled na vycházejícím sluncem nasvícené Ľadové štíty byl jako z kalendáře. Takto kdybych tam měl včera… Ale co už? Nic nemohlo změnit tuto skutečnost. Tak jako jsem se na Malý Ľadový vrátil po třech letech, tak mě třeba čeká Jalovec v Julkách, který byl vrcholově velmi podobný. Sice letní, ale v mnohých podstatách stejný.

Ľadové štíty

Svišť horský pro štěstí

Vyrazil jsem po šesté ráno. Byla vymetená obloha a příjemný čas. Jak jsem postupoval vzhůru kolem Spišských ples, tak se mi neustále měnil pohled na Ľadové štíty. Pořád jsem na ně hleděl a snažil se je asi vyhledět. Tam jsem včera stál a díval se sem. A dnes to je opačně. Jsem tady a dívám se tam.

…a opět Ľadové štíty

Nástup do stoupání do Baranieho sedla

Strmost terénu, po pár metrech, začala působit. Bylo nutné vydat ze sebe více a nejen fyzických sil. Sedlo se začalo pomalu blížit. Poslední úsek bude stát za to. Ještě to bude stát cosi úsilí.

Do sedla

Pod sebou jsem měl už slušně vyšlapáno vzhůru. Svah svým sklonem budil respekt, ale dostatek vyšlapaných stezek mě vedlo na jistotu do sedla. Mohl jsem si vybrat ostřejší nebo delší varianty. Bylo to něco úplně jiného než včera.

Pohled na Prostredný hrot a Prostredný hrebeň

Zvolil jsem cestu, která vedla pod Spišským štítem. Přístup do sedla se mi zdál touto cestou nejpříjemnější. Metry přibývaly a sedlo bylo stále více zřetelnější. Byla to pěkná šichta. Následné odměny, o kterých jsem tehdy, v tu chvíli, ještě vůbec neměl představy, byly na dosah ruky. Ještě pár kroků.

Kousek do sedla

Těšil jsem se jak malý. S každým krokem jsem byl nedočkavější. Ten pohled na druhou stranu. To, co tam je, ale člověk o tom neví. Poprvé jsem spatřil Dolinu Zeleného plesa a Brnčálku. Při pohledu přes sněhovou hranu, která byla v sedle se mi tajil dech. A do sedla z druhé strany? Jsou tu stopy…ale to je nářez…to bych nedal…a přece. Letošní Tatry 2018 opět obohatily mé zkušenosti, když jsem na Baranie rohy vystoupil právě tudy.

Veľká Zmrzlá dolina a Dolina Zeleného plesa

Sněhová hrana v Baraním sedle

…a já a Ľadové štíty z Baraního sedla

K vrcholu to bylo už jen kousek. Překročit pár žlábků. Na pomoc mi byly stopy, kterých tu bylo dostatek a které mě přivedly až na vrcholové plateau. Další úspěšný výstup byl přede mnou. Bylo krásné slunné počasí. Byl jsem sám uprostřed okolních štítů a bylo mi neskutečně krásně.

Vrchol na dosah. Vrcholové plateau Baraních rohů.

Zasněžený Kolový štít, černý, srázný Čierny štít a mezi nimi belianská Ždiarska vidla

Nebylo vůbec co vytknout. Nešlo být nespokojený. Všechno bylo tak, jak má být. Užíval jsem si té nádhery. Seděl jsem ve sněhu a kochal se výhledy. Úspěšným a rychlým sestupem na chatu jsem uzavřel tuto návštěvu Tater, při které jsem si zásadním způsobem rozšířil své obzory. Děkuji přírodě, že je.

Jarní tání v Tatrách

HORE ZDAR!!!