Komonec a Makyta na úvod...

Konečně mi situace dovolila zkusit si nějak to moje chození přírodou. Sádrová botička je dnes už čtvrtým týdnem z nohy, za sebou dva pracovní týdny. Je čas to zkusit pomalu zatěžovat v "šikmém" terénu. Přemýšlel jsem, která trasa bude nejlepší, abych to zprvu nepřeťal. Rozhodl jsem se pro Komonec. "Klasická osmička", kterou jsem pak nešel poprvé, nabízí střídmé převýšení 450m s ostřejším nástupem od spodního parkoviště přes Malenisko a křížovou cestou na hřeben. Přechází se přes tři, respektive čtyři vrcholy. Na první vrchol, který nese jméno Brda se musí sejít vlevo ze stezky v místě vyhlídkové lavičky a cestou, necestou po "cyklo" trase k vrcholu. Dalším vrcholem jsou pak rozvaliny hradu Starý Světlov. Sestup z hradu ke stezce je ostrým svahem, další zkouška pro nohu. Následuje výšvih na Bábu. Na nahou Bábu. Vichřice a sucha způsobily, že se tento kopec stal ideálním vyhlídkovým bodem. Podle pána z lesa, co nestihly vichry a sucho, to dokončil kůrovec. Bába je nahá. Mezi vyvrácenými pařezy jsem sběhl zpět na stezku. Následoval Komonec, krásný vrchol s křížem. Člověk se hned cítí nějak víc pokorněji. Komonec mám rád. Je to výrazný hřeben v rámci Vizovických vrchů, viditelný z daleka. Za Komoncem přišla chvilka oddechu v přístřešku. Čajík a trochu rozjímání v přírodě. Potkal jsem několik lidí, kteří využili krásného dne k túře. Počasí bylo opravdu vyvedené.

Nad Maleniskem

Mapa trasy (zdroj Mapy.cz)

Jak je patrné, okruh tvoří tvarem jakousi osmičku a jeho vzdálenost je něco málo přes osm kilometrů. Je to krásná procházka, kterou lze absolvovat téměř kompletně po značených stezkách.

Druhý den navečer začalo sněžit. Letošní první sněžení ve Zlíně. Takové drobné vločky, které se udržely přes noc. Ráno bylo pocukrováno, ale obloha se jevila přívětivě. Kolem půl desáté jsem vyrazil na svůj druhý rekonvalescenční výšlap. V "novém" okruhu jsem měl v plánu výstup na Makytu. Předevčírem osm, dneska dvanáct kilometrů s převýšením zhruba 500 metrů. Zaparkoval jsem auto u točny autobusů ve Valašské Senici a vyrazil na hřeben. Za čtvrt hodinky jsem byl na hřebeni. Výhledy do okolí, k Bílým Karpatům a na Javorníky. Pod nohama křupal sníh a bylo krásně. Třeba někde spatřím našeho nového obyvatele valašských hvozdů, medvěda hnědého. Nedá mi to, musím se tu trochu rozepsat. Medvěd je velká šelma, velmi senzitivní na životní prostředí, ve kterém žije. Budiž požehnáním naší krajině, že se medvěd objevil. Měli bychom si toho všichni vážit. Byť se jedná údajně o tříletého samce, který byl odehnán od své matky starším samcem, přesto se rozhodl, že svá teritoria vybuduje právě tady, v našem kraji. Vítej méďo, buď u nás vítán. Postoj zástupců kraje je tedy nanejvýš alarmující. Nechejme medvěda, ať si zmapuje teritorium čítající Hostýnské, Vizovické, Vsetínské vrchy, Javorníky a Beskydy. Je tu krásně, a medvědi tady žili přirozeně i v minulosti. Díky činnosti, kterou člověk prováděl, medvědi z krajiny zmizeli. Našli si svá útočiště v hlubokých fatranských hvozdech. Teď se sem medvědi navracejí. Tento nový "přírůstek" není zdaleka jediný, jenž žije nebo lépe bývá spatřen v našich lesích. Nebuďme sobečtí a nechejme medvěda medvědem. Ono, když na Vás vypíšou lov, tak výhrou není, že se Vás rozhodnou nezabít, ale doživotně zavřít "do klece". No, nic, už jsem slyšel i tragické řeči o tom, jak medvěda už dlouho nikdo neviděl, že už se někde preparuje…věřím, že zvítězí lidský rozum, ten rozum, který prvotně vymyslel odstřel medvěda...musím doufat a věřit. Méďo, držím Ti palce, snad ta štvanice brzy skončí a všichni si tak nějak zvykneme, že tady jsi. Hodně štěstí a ať se Ti daří. Mno, toliko můj výlev duše.

Pohled k Bílým Karpatům

Minul jsem Mikolinův vrch a zvolil jsem si svoji oblíbenou zkratku, která je sice delší, ale… Za pastvinami jsem odbočil doprava. Kolem lesa a ohrady vede lesní cesta, která končí na hřebeni, na státní hranici. Na hranici doleva na nedaleký vrchol Kyčera a stále "po čáře", až na Makytu.

Rozcestník na trase

Info tabule na vrcholu Makyty

Na vrcholu, jsem si dal oraz. Opět čajík, trochu relaxace, nějaké ty rozmluvy s přírodou…Když jsem se nehýbal, poslouchal jsem les kolem. Byl jsem sám, nikde nikdo. Uprostřed čisté přírody. Sluníčko se snažilo svítit přes oblaky a občas i zvítězilo. Byl krásný čas. Mrzlo. Kolem sněhová peřinka. K rozcestí Pod Červenou věží jsem následoval stopy. Dále jsem stopy dělal už jen já. Čerstvý sníh tak byl důkazem, že jsem tady opravdu úplně sám. Z Makyty jsem šel po červené značce k rozcestníku Valašská Kyčera-sedlo. Sestup z vrcholu je ostřejší a lepivý sníh s listím mi naháněl strach. Hlavně si nějak "neposrat" tu nohu… Pardon, to je nejvýstižnější výraz 😉. Pěkně to klouzalo a kameny a kořeny nebyly vůbec přátelské. S opatrností jsem sešel a pokračoval po, již mírnější, stezce. Kolem mne byla krásná divá příroda. Tady jsem byl malý jako mravenec. Hvozdy kolem byly plné života. Musím přiznat, že jsem měl hodně respektu. Přírodní rezervace Makyta vytvořila neskutečný les. Hledím před sebe a přímo na stezce čtyři dlouhé nohy a mohutné tělo. Hledím dál, to musí být jelen. Stál a nehýbal se. Byl jsem na 30 metrů, než se na mě otočil a zmizel v houštinách. Krásný zážitek. Letos druhé setkání s jelenem v přírodě. Vždycky to zanechá silný zážitek. Toto setkání se s jelenem bylo kousek nad sedlem. V sedle jsem odbočil na lesní cestu doleva směrem do údolí Senice. Krásná, čistá příroda vůkol. To se musí zažít 😊.

Gořalkovica

Z pramene Gořalkovice kapaly jen kapky. To bylo smutné. "Vodo, kde jsi?" Z úbočí Makyty, kde říčka Senice pramení se pod sedlem Valašské Kyčery zatáčí v malebnou dolinku. Byť po chvilce dorazíte na asfaltovou cestu na Mikolinův vrch, říčka Senice je natolik půvabná a čistá, že Vám ani nepřijde, že jdete po asfaltce. Vnímáte její krásu, jak se dere mezi strmými srázy k vesnici. Jak se zařezává.

Senice

Jak se údolíčko rozevírá, objevují se první lidské příbytky. Chalupy na samotách. V kopcích. Kolem lesy plné zvěře a čistá příroda. Život tam je jiný. Další pramínky, které jsem po cestě minul, byly naštěstí v plné síle. I Chladná studénka.

Chladná studénka

Valašská chalupa

Dědinka Valašská Senice má cosi do sebe. Uzavírá krásné údolí. S Francovou Lhotou vytváří lidské osídlení v tomto koutě Javorníků. Je tu opravdu krásně. Mám k tomuto místu jistý vztah. Je to kousek a je tu nádherně. Magické místo. Velmi blízko odsud se do sebe prolínají Bílé Karpaty a Vizovické vrchy, je to tady takové "trojhoří" nadosah.

Kříž ve Valašské Senici

Tož, bylo krásně. Něco jsem snad rozhýbal, i když teď lehkou přítomnost minulého zranění vnímám, ale to musí být přece jen lepší a lepší. Takže u mě dobré. Takovou tu paniku z Tater, které jsme si teda domluvili na 1.-2.12.2018, jsem trochu setřásl. Musí to být dobré! Více přípravy už bohužel nezvládnu, uvidíme, jak se budou věci vyvíjet. Nikdy neříkej nikdy!

HORE ZDAR!!!