Předvánoční Krajčice a Kopce

Když jsem zjistil, že se již třetí týden postím, a že jsem již dlouho nebyl v přírodě, musel jsem sjednat nápravu. I přes předvánoční nepřízeň počasí, kdy si příroda naděluje chybějící vláhu, jsem se rozhodl, že vyrazím. Přemýšlel jsem takto: "Ve Vizovických vrších to bude, díky vysokým teplotám, trošku prasečinka blátivá, takže musím někam, kde bude sníh. To jsou nejblíže Javorníky. Beskydy jsou o kousek dál, jenže dny jsou krátké a před sebou ještě nějaké povinnosti, budu vyrážet kolem deváté, desáté…" Rozhodl jsem se pro Javorníky. Se svou sestřenicí, která žije ve Velkých Karlovicích, zdravím Kamču, jsem probral situaci kolem a dokola. Celý den pršelo, bylo pět stupňů, na hřebenech kolem 30 cm sněhu, jenže podobné počasí jako "dole". Předpověď na zítra byla velmi podobná. Ve Zlíně možnost sluníčka, snad někdy mezi desátou a třetí odpoledne. Jenže Javorníky nejsou Zlín. Přesto jsem se rozhodl, že vyrazím na Veľký Javorník. Trasu jsem zvolil ze Stanovnice, přičemž návrat přes Javorníček, kde je teda fakt úplně nádherně…, a lesem dolů do Stanovnice.

Vyrazil jsem nakonec hned v devět, takže úplně super čas. Už ve Zlíně jsem ale pouštěl stěrače a jel jsem do jakési deky. Uvidíme, co za Sirákovem, ten je vždycky zlomový. Ale bylo opravdu dost teplo, a tak sníh tu připomínaly jen zbytky na okraji silnice. Občas přestalo pršet. Na Vsetíně to bylo celkem dobré, ale údolí Bečvy, směrem ke Karlovicím, bylo zahaleno šedivou přikrývkou. Když jsem se blížil ke Karolince, tak jsem začal měnit plány. Zkrátím si okruh a nahoru půjdu z Malých Karlovic, z Tísňav. A následně přišla další změna plánu. Pršelo. Ne, nějak moc, ale déšť to byl. Takže změna. Vrátím se do Hrozenkova, vyjedu na Kohútku a půjdu po hřebeni. Sice stejná cesta tam i zpět, ale třeba budou nahoře místo kapek vločky. Jenže nebyly. Teplota +1,5°C. Dohlednost…mno…

Na Kohútce

Vystoupil jsem z auta a pozoroval pár lyžařských nadšenců. To je fakt vášeň. Deštík, nic nevidět. A kvalita sněhu… Sedl jsem zpátky do auta a přemýšlel, co teď. Napadla mě varianta. Pojedu zpátky přes Slovensko a uvidím, jaké to bude okolo Francovy Lhoty, Lidče. Sotva jsem začal sjíždět z Kohútky do Lazů přestalo pršet. Vyjel jsem z oblačnosti a měl jsem i nějaké výhledy. Když jsem se blížil k hranicím, tak už jsem to měl vymyšlené. Zastavím pod Čertovými skalami a půjdu na Krajčici a Kopce. A tak jsem i učinil. Tolik jsem musel projet, abych našel krásný kout. Kdybych víc věřil předpovědím. Ale já to mám jinak, a párkrát se mi to vyplatilo. Člověk musí zkoušet. Zaparkoval jsem pod skalami a vyrazil.

Čertovy skály

Čertovy skály jsou krásné. Dneska se mi zdály obzvláště krásné. Ponurost počasí dokreslovala atmosféru opuštěných skal. Kdo není místní a zavítal by do Zlínského kraje, tak Čertovy, ale i Pulčínské skály stojí rozhodně za to navštívit. Tato skalní hradba je na úbočí kopce Kopce, který je posledním vrcholem v hřebeni Vizovických vrchů a jehož srázné úbočí spadá do údolí k říčce Senici, která tvoří hranici mezi Vizovickými vrchy a Javorníky. Pulčínské skály jsou již součástí Javorníků.

Lezecké cesty na Čertových skalách

O Čertových skalách

Vystoupal jsem zadní stranou skal. Nedalo mi, přirozeně, abych se nešel rozhlédnout. Pohledy jsou to skromné, ale přece jen se člověk cítí tak nějak povznesen. Čertovy skály jsou krásné sami o sobě. Je tu zkrátka velice pěkně.

Na Čertových skalách (vlevo opodál Stráž, první javornický vrchol v této části hřebene)

Nad Čertovými skalami pokračuje značená stezka lesní cestou. Nejprve stoupá svahem Kopců a po chvíli traverzuje po vrstevnici okolo kopce. V občasných lesních průsecích bylo možné pozorovat protější javornické svahy. Stále bylo patrné, jak nízká oblačnost zahalovala vyšší partie. Místa nad 800 metrů byla skrytá v mracích. Pro některé výhledy jsem se musel vyškrábat strmými svahy nad lesní cestu. Nic není zadarmo.

Pohled k Lužné a na vrchol Padělky

Jak stezka pomalu stoupala přibývalo i sněhu. Byla to teda taková mokrá čvachtající hmota. Ale v dobrém obutí, kterým naštěstí disponuji, to nebyl vlastně vůbec žádný problém. Téměř "místní" prabosky, byly opět naprosto skvělé. Musím si je nechat znovu "podbít". Vrstva Vibramu už má své nejlepší časy za sebou. Ale díky skvělému přístupu slavičínských je všechno možné. No, to jsem ale zabrousil někam jinam… V lesích se začaly objevovat obrovské haldy mravenišť. A že jich tady je. Když jsem byl poprvé, bylo to tuším někdy v létě, na Krajčici, tak jsem vlastně na tom úplném vrcholu nestál. Právě kvůli mraveništi, které si mravenci udělali zrovna tam. Tady je to mravenečkovo. Po chvilce jsem přišel pod Krajčici. Z lesní cesty se odpojuje stezka, která míří k vrcholu.

Stezka na Krajčici

Skalní útvary pod vrcholem Krajčice

Kousek pod vrcholem

Vystoupal jsem kolem skalních útvarů až na vrchol. Tady mě od minule překvapila kamenná pyramida a nový obrázek na stromě. Mraveniště zůstalo, jen bylo trošku "opuštěné". Poprosil jsem mravence za odpuštění a vystoupil na vrchol Krajčice.

Vrchol Krajčice

Nový obrázek na vrcholu skrývá tajemství 😉

Na Krajčici jsem chvilku pobyl. Bylo dobře, nikde ani noha, jenom stopy zvířat. Výhledy z Krajčice jsou omezené, protože vrchol je zalesněný, ale dá se kousek popojít a jsou odsud krásné výhledy k jižnímu javornickému hřebenu s Makytou a na oblasti prolínání Javorníků s Bílými Karpaty. Na krásný kraj Lidečska. A trochu víc doprava k Valašským Kloboukům, na Královec.

K Javorníkům, tam, kde hory prorůstají

Úplně na horizontu Velká Javořina

Krajčice mě velmi potěšila a nadchla a mé další kroky směřovaly na vrchol Kopce, a bude-li to jen trochu možné, chci jít po hřebeni. Skalnatý hřbet sliboval krásné chvilky v přírodě. Těšil jsem se, jak půjdu přírodou čistou, přírodou, která je domovem lesní zvěře. Stopy traktoru vystřídaly stopy zvěře.

Kóta 713 a hřebenová stezka z Krajčice

Pozoroval jsem přírodu, jak se přirozeně stará sama o sebe. Hleděl jsem na zvláštní vyhrabané díry v mraveništích, jako by si někdo pochutnával na lesních mravencích. Až doma jsem si potom našel, že takto vyjídají mraveniště datlovité žluny.

Vyzobané mraveniště

Přišel jsem těsně pod vrchol kóty 713 metrů. Na vrchol jsem však nevystoupil. Mé narušení tohoto přirozeného klidu by bylo příliš drastické, a tak jsem sešel kousek na lesní cestu a pokračoval po ní. Jakmile to bylo možné, vrátil jsem se zpátky na hřeben.

Zpátky na hřebeni, pohled na kótu 713 metrů

Odsud už jsem pokračoval po hřebeni až na druhý vrchol této procházky přírodou. Je to tady magické. Kamenné bloky rozházené po lese vytváří přírodní umělecká díla. Tady je příroda opravdu krásná.

Přírodní umění

Vrchol Kopců

Druhým vrcholem pak byly Kopce. Dominantní hora, která se tyčí nad Lidečkem. Když přijíždíte od Lidče do Lidečka zaujme Vás veliký kopec nad dědinou. Mocně se vzpíná sráznými břehy v zákrutě Senice. Bylo lehce nad nulou a hora jako by dýmala. Z různých částí se odpařovaly malé obláčky, kouřová hora. To z míst, kde je země rozpukaná až do nitra a vytváří pod kopcem soustavu jeskyní, odtud vycházejí teplejší proudy a kopec jako by doutná.

Srázné svahy Kopců

Ze samotného vrcholu rozhledy nejsou, ale kousek dál pod vrcholem, mezi stromy, lze spatřit Lidečko jako na dlani. Tam si člověk uvědomí, jaký kopec Kopce jsou. Je to úplně něco jiného, než rozhled ze skalní stěny Čertových skal.

Pohled k Lidečku z Čertových skal…

…a z Kopců

Pokochal jsem se okolitou krajinou a vyrazil ke svému poslednímu zastavení, k jeskyni Naděje. Nová lesní cesta mi byla ku pomoci. Dovedla mě až kousek k jeskyni. Jeskyně je uzavřená, ale nevím, jestli bych se spustil někam do černého nitra země. Je to velice zajímavý kout přírody, celá tato oblast. A abych některému místu nekřivdil, kousek odsud jsou Vařákovy paseky. Kouzelné, krásné místo, kde se muselo žít. Bohužel, člověk tomu chtěl jinak… Určitě stojí za navštívení a je úplně jedno, v kterém ročním období. Tady je to krásné po celý rok. A ještě kousek dál Klášťov, nejvyšší z Vizovických vrchů, tajemné sídliště z dávných věků, a ještě kousek dál Doubrava nad Vizovicemi, s rozhlednou. A mohl bych pokračovat ke Komonci, do Provodova, a to už jsem nad Zlínem…a na druhou stranu směrem k Javorníkům? Hned Pulčiny, krása nesmírná, i samotná obec se opřela do toho, aby toto místo bylo turisticky přitažlivé, co se týká poskytovaných služeb. A Javorníky, Makyta, Kohútka, Portáš, Malý Javorník, vyhlídka na Stratenci, Veľký Javorník, a to už jsem nad Karlovicemi a vlastně už na Slovensku. Valašsko je krásné a Zlínský kraj, ten náš kraj, je úžasný. Máme tady dobrú vodu, aji gořalku, výborné frgále a klobásky také umíme. Jsem šťastný, že tu mohu žít. Tož, vitajte fšeci!

Tak to byla taková malá upoutávka, že je tu krásně. Od jeskyně jsem směřoval zpátky na lesní cestu, po které jsem přišel na začátku. Na lesní cestu, která traverzuje úbočí Kopců a vede pod Krajčici respektive nad Čertovy skály. Od jeskyně k této cestě je to pěkně ostré klesání také lesní cestou, ovšem pro hodně dobré lesní traktory. Tající sníh byl hodně nebezpečný. Hrozil pád. Takže jsem musel hodně opatrně sestupovat, krok za krokem. Dole, na lesní cestě, to už bylo bez problémů. Přišel jsem nad Čertovy skály a rozhodl se, že skály podejdu a budu se kochat skalní hradbou zespodu.

Nad Čertovými skalami

Stezka pod skalami

No, a to už jsem byl opravdu kousíček od auta. Strávil jsem více jak dvě a půl příjemné hodinky v přírodě. Přičemž tato trasa je pouhých 7 kilometrů dlouhá. Jenže já jsem se kochal, nikam nespěchal a užíval si krásný čas předvánoční. Užijte si všichni závěr roku nejlíp jak to jen půjde. Myslím, že jsem letos neudělal ještě definitivní tečku. Ještě jedno rozloučení se s přírodou plánuji. Snad v ten pátek…

Tož, pěkné svátky, bacha na laviny a někdy zase

HORE ZDAR!!!