Závěrečné Hostýnské vrchy a Javorníky

Je tu konec roku a s ním i závěrečné rozloučení se s přírodou. Jak jinak než nějakým skromným výšlapem. Počasí mnoho nepřipouští. Když dobře, tak zataženo je vlastně krásně. Příroda si naděluje chybějící vláhu. A to je dobře, i když nevím, jestli to bude stačit. Je to takové žádné vlhké pošmourno. To se pak velice špatně hledají vhodné termíny a lokality. Dostalo se to do stavu, že není špatného počasí, ale pouze špatného oblečení a nechat tento rok jen tak doběhnout, to bych nemohl udělat. Se Sepem jsme měli smluvený výšlap mezi svátky, který tak měl být opakovačkou loňského krásného výšlapu na Tlustou. Ale Tlustá se mi zdála málo na to, co bych chtěl. Hledal jsem možnosti a našel variantu. Výstup na Makytu z Huslenek a přes Papajské sedlo nazpět. Dokonce jsme se smluvili tři. Termín pátek 28.12., to by mělo být podle předpovědí nejlépe. S blížícím se termínem však lokální předpověď nakonec všechno změnila. Neúprosné počasí nás vytlačilo více na severozápad, do Hostýnských vrchů. Plán pátečního výšlapu tedy zněl: Tesák-Čerňava-Jehelník-Kelčský Javorník a zpátky přes Jehelník, Smrdutou a na Tesák. Čas setkání na Tesáku jsem určil na 10:37…přijeli jsme všichni naprosto načas. Ze třech se nakonec vyklubala čtyřka, přičemž čtvrtou byla Michalova přítelkyně Pavla, která tak okrášlila celý náš výšlap. Posílám tedy oběma pozdravy do Vsetína. Počasí, o kterém to všechno bylo, nás drželo v napětí. Úplně, že by jako pršelo, to nebylo. Vyrazili jsme tedy směr Čerňava. V lese to bylo hodně mokré až blátivé. Ale jakmile jsme začali stoupat a nabírat metry, tak to přece jen bylo trochu veselejší. Některé pasáže chodníku skrývaly nebezpečné ledy, ale snažili jsme se být opatrní. První pauzičku jsme si udělali na vrcholu Čerňavy. Byla to procházka přírodou, a přestože nebylo úplně dobré počasí, tak jsme potkávali poměrně hodně lidí. My jsme se nikam nehnali, protože nebylo kam. Po chvilce ovšem začaly padat kapky. Vyrazili jsme dál, ale museli jsme se schovat do lesa. Kapky byly neúprosné a podle radarových dat by se mělo jednat o dočasnou záležitost, která by měla zakrátko přejít. A byla to pravda. Mračný příkrov se dokonce rozestoupil natolik, že byly patrné okolní hřebeny. Všem nám to udělalo radost 😊

Michal, a dokonce i trochu protrhaná oblačnost

Je po dešti…

Po sestupu z Čerňavy na téměř výchozí nadmořskou výšku jsme se opět pustili do stoupání na Jehelník. Jak jsme nabírali výšku, tak se nám Čerňava začala vykreslovat do krásy. Tak tento kopec jsme přešli, teď nás čeká výšlap na hřeben a na Jehelník. Druhý dnešní vrchol.

Pohled na Marušku a na horizontu k Javorníkům, někam k Makytě, vpravo úbočí Čerňavy

Na Jehelníku

Z Jehelníku je to na Kelčský Javorník už jen kousíček. Navíc už nehrozí žádné stoupání-klesání, ale příjemné hřebenové partie se skalnatými výrůstky. Rozhodli jsme se tedy, že budeme pokračovat přímo, bez zdravotní přestávky…a po chvilce jsme ji už spatřili.

Rozhledna na Kelčském Javorníku

Pohled z rozhledny k Javorníkům…

…na Podhradní Lhotu a do Moravské brány…někde v dáli Ostrava…

…a na Hostýn…

Nakonec nám počasí dopřálo i nějaké ty výhledy, ale vzhledem k dosti čerstvému větru to moc na kochání nebylo. Raději jsme sešli pod rozhlednu a udělali si pauzičku dole. Bylo i vrcholové pivo a neřidiči si dopřávali i nějaký ten doušek něčeho ostřejšího. Na řadu přišly i vzpomínky na léto a taky trochu nostalgie na španělské Pyreneje, ve kterých jsme s Michalem taky cosi prošli. Byť jsme si některá místa užívali každý zvlášť…vzpomínky nezapomenutelné.

Michal na Punta Garmo Negro 3.066 m 15/07/2012 (foto Gebi)

Bylo příjemně a dobře na Kelčském Javorníku. Na třetím vrcholu dne. Když už se nám zdálo, že nám začíná být zima, vyrazili jsme na zpáteční, modifikovanou, cestu. Již jsem nechtěl skupinku trápit přechodem Čerňavy. Kousek nad rozcestím Humenec-partyzánská zemljanka křižuje turistickou trasu lesní cesta, po které jsme se vydali doprava a Čerňavu tak obešli. Ještě asi tak v půlce této obchůzky jsme však podcházeli velmi blízko pod Smrdutou. Ta je sice z dnešních vrcholů nejnižší, ovšem jako jediný se může pyšnit skalním zubem na svém vrcholu. Ne všichni sdíleli nadšení, navštívit tento vrchol. Někteří si udělali lesní bar na kládách, někteří jsme vyrazili na vrchol. Na náš čtvrtý vrchol vycházky do přírody.

Skupina "Lesní bar"

Skalnatý zub, vrchol Smrduté

Vrchol Smrduté

Smrdutá je krásná. A oko na vrcholu prozrazuje i lezecké varianty výstupu. U voňavých klád bylo dobře. Když však v "báru" došly zásoby, vyrazili jsme k autu na Tesák. Po lesní cestě, v klidu a v pohodě a občasná krupice, která se na nás sypala, nás už nemohla nijak rozhodit. Lepší krupky nežli kapky. To jednoznačně. Celý tento krásný a pohodový, dvanáctikilometrový okruh, jsme absolvovali ve čtyřech hodinách. Strávili jsme příjemný den v přírodě, která si s námi trochu pohrávala, ale nakonec nás nechala a něco i nabídla. Celý tento krásný čas jsme završili návštěvou chaty na Tesáku, kde jsme si jen podtrhli příjemné okamžiky. Chata na Tesáku, to je klasika. Byť moje první návštěva (předchozí si neuvědomuju), jsem rád, že jsem mohl vnímat duch této chaty v původní a celé své kráse. Tady by se dal strávit večer… Tady není nic ovlivněno ničím. Prostě klasika, horská chata.

Splnil jsem si. Myslel jsem. Na další dny to nebude žádná sláva, a tak pravděpodobně poslední výlet do přírody, rozloučení se… Jenže po pátku přišla sobota a s ní počasí, které nebylo zase až tak úplně špatné… Na daleké rozhledy to nevypadalo, ale srážková aktivita celkem přívětivá. A tak jsem jel natankovat do Horního Lidče. Proč do Lidče? Protože je kousek Makyta. A ze slovenské strany jsem ji ještě nešel. Hle, tato zelená z Makytky na Makytu. Ta vypadá lákavě. I hustota vrstevnic a kolmé křížení se stezkou, nabízely pěknou tréninkovou variantu. Vyrazil jsem až ve 12 ze Zlína, ale za hodinu jsem již parkoval na Makytce. To je prostě tak skvělé, že je to všechno tak při ruce. Tady to bylo úplně něco jiného než včera v Hostýnských. Sněhu dostatek, i když hodně mokrý, teplota nad nulou a drobně mrholilo. Toto již bylo regulérní zimní prostředí. Protože jsem si to vzal za své jako trénink, tak jsem se do toho obul.

Rozcestník na Makytce

Podle rozcestníku hodina deset na vrchol Makyty. Tak pojďme na to. Nejprve kousek po cestě, která vede až na Bačoviska nad Krahulčím. Jsou to tady takové samoty, vesměs rekreační objekty, chalupy, ale i chaty. Pár domečků. V krásném zařezaném závěru údolíčka Tisovského potoka. Stezka vede stále do kopce. Nepolevuje v žádné partii. Jakmile jsem vyšlápl nad poslední stavení, byl jsem již v sevřeném kuloáru pod Makytou. Ještě hodně pod Makytou a přitom tak nadosah. Stezka se noří do lesa a pokračuje ostrou pasáží, kdy téměř v kolmici protíná pomyslné vrstevnice. Vpravo, ještě sráznější, břehy spadající kdesi z vrcholu, který byl skrytý v mracích. Vypadalo to famózně. Všude sníh, stopy zvěře, některé celkem čerstvé a hodně, hodně dřiny. Jel jsem jako pila. Nezastavoval jsem. Pauza bude na vrcholu.

Srázné svahy zelené stezky z Makytky

Věděl jsem, ve kterých místech vyjdu na hřeben, kousek pod vrcholem, ale tato pasáž pro mě byla nová. Že je Makyta tolik srázná jsem netušil. Udělala na mě dojem a moje představa o ní nabrala jiných, nových a krásných rozměrů. Bylo jasné, že tady stezka nepoleví. A že hřeben je jen chvilkový relax, protože hned následuje vrcholové hřebenové stoupání, které dá taky zabrat. Je to pořádný kopec. Zkoušel jsem prohlédnout skrze stromy, kdy spatřím hřeben, ale oblačností zahalené kopce mi nabídly jen "stoupej, dočkáš se". "Teď už musím být alespoň v 750 m." Pohled na hodinky mě mile překvapil. 832 m. "Tak to už budu za chvilku na hřebeni a na vrchol to už není ani kilo…". Byl jsem rád. Byl jsem rychlý a nehodlal jsem polevit. Rozcestník na hřebeni se začal rýsovat. Stezka ubrala na strmosti a začala směřovat k vrcholu. Půl kilometru na vrchol. Kousek v klidu a závěrečný stoupák. Nijak moc dlouhý, ale výživný. Když nehodláte ubrat, tak jde jeho náročnost poznat. Naštěstí tu všechno drželo. Myslím sníh pod nohama. I když byly vidět ledové plotny někde ve spodních vrstvách drželo to. Vystoupil jsem na vrchol Makyty. Bylo to tu jako v ledovém království. Krása vyčarovaná přírodou. Pozastavil jsem tréninkového "sledovače". Čas výstupu 42 minut. Krásná záležitost. Ve sněhu. Byl jsem spokojený.

Čarovná příroda

Fousaté větve

Rozcestník na vrcholu

Trochu jsem vydechl, poděkoval Makytě a přírodě, že je a kochal se skvostnou námrazou na všem dokola. Trénink je trénink. Znovu zapnul "sledovače" a vyrazil zpět k autu. Tentokrát mě čekal ostrý sešup. Snažil jsem se, abych si ten trénink užil. Sledujíce svoje stopy jsem zjišťoval, že jdu téměř o krok rychleji. Nahoru dva kroky, dolů jen jeden. Najednou jsem měl před sebou lesní cestu nad Bačkoviskama, minul jsem chalupy a už jsem byl na cestě, tedy kousek od auta. Zastavil jsem u rozcestníku Makytka, vypnul "sledovače" a byl jsem ještě více spokojený. Čas sestupu 24 minut. Podle rozcestníku na vrcholu 45 minut. Celkový čas 1 hodina 6 minut. Nahoře jsem strávil, kdyby, deset minut. Takže za hodinu a čtvrt se dá vytočit Makyta i s pauzičkou na vrcholu. To jde. Tož takové to bylo včera, v sobotu 29.12.2018. Odpoledne jsem už byl opět doma ve Zlíně. Byl jsem nadmíru spokojený a zařekl jsem se, že nebudu tvrdit, že je to poslední letošní výšlap. Dnes teda ve Zlíně pršelo, i když teď, po osmé večer, už je klid. Ve Vsetínských vrších sypalo a fest a nejinak tomu bylo i na protějších hřebenech Javorníků. Zítra je Silvestr. A slušelo by se, abych vykonal opravdu poslední letošní výšlap. Výšlap, který bych si přál, aby byl "tisícový". A nejbližší takový kopec je Malý Javorník v Javornících. Plán na zítra: Stanovnice-Malý Javorník a zpět. Vrchol je to československý a jako takový je i nejvyšším vrcholem české části Javorníků. I když hřeben je jeden a tentýž, ale právě na Malém Javorníku sbíhá státní hranice do údolí ke Karolince a pokračuje pod hřebenem, tudíž nejvyšší javornický vrchol Veľký Javorník je již čistě slovenským vrcholem. Hlavně se dobře obléct, možná bude sypat, byť to teď podle předpovědi vypadá dobře. Tak snad zítra…

HORE ZDAR!!!