Zimní turistika v Tatrách

Bylo to takové moje poúrazové umanutí, tvrzené hokejovou domluvou s Klosem. Termín jsme si stanovili natvrdo a dost dopředu. Provedl jsem rezervaci na Brnčálce, protože naším cílem byl výstup na Kolový štít. Nezbývalo než se modlit, aby vyšlo počasí. Čím víc se blížil termín, tím byly vyhlídky lepší. Slunečno, polojasno a mráz. Tentokrát jsme chtěli vyrazit ve 4 hodiny ráno. V plánu byl výšlap na chatu a nějaký doplňkový kratší program. Dny jsou krátké, a tak jsem hlavní cíl naší návštěvy nechal na neděli. V neděli můžeme vyrazit brzy, hned po sedmé ranní, po raňajkách.

Ze Zlína jsme vyjeli trošku se zpožděním. Slabou půlhodinku jsem zapříčinil já, protože jsem byl ráno pomalý. A taky musím říct, že jsem měl dost respektu. Přece jen jsem byl čerstvě "srostlý" a zimní turistika je úplně něco jiného než ta letní a navíc jsem měl "smrtelnou" rýmu. Byly čtyři pod nulou a cesta ubíhala bez problémů. I hemenex na snídani jsme si dopřáli. Měli jsme relativně čas. Domluvili jsme se nakonec na trase Biela Voda - Predné Kopské sedlo - Brnčálka. Tak akorát na protažení, tak akorát na vyzkoušení si to. Když jsme přijížděli k Tatrám začala teplota prudce klesat. Během chvilky ukazoval teploměr -17,5°C. Začali jsme přemýšlet nad tím, co na sebe. Všechno? Bylo krásně a mrazivo. O půl deváté jsme byli pod Tatrami. Sledovali jsme krásný halový efekt, který proti slunci vytvářela zmrzlá vzdušná vlhkost. Velmi zajímavé a krásné.

Lomnický a Kežmarský štít z cesty pod Matliarmi

Zaparkovali jsme na parkovišti Biela Voda. Pán nám dal speciální taxu 10€ a před devátou jsme vyrazili. I přes silný mráz mělo sluníčko hřejivé účinky. Už kousek od parkoviště jsem se začal vysvlékat. Raději trochu chladu než být opocený. Sněhu nebylo mnoho, sotva pár centimetrů, a i na okolních štítech to vypadalo relativně dobře. Snad nám to vyjde. Od rozcestí Šalviový prameň jsme pokračovali po modré na Kopské sedlo. Tady už bylo sněhu trošku více, ale stezka byla prošlápnutá nějakou dvojicí před námi. Takže to šlo celkem dobře, byť jsem se cítil unavený a trochu zesláblý díky nepříjemnému nachlazení. Rýma naštěstí zamrzla někde v nose, takže nebyla tolik na obtíž. Začaly se nám otevírat nádherné pohledy do doliny Zeleného plesa.

Pohled z "modrého" chodníku (Kežmarský, Pyšný štít, Baranie rohy, Čierny štít, Jastrabia veža, Kolový, Kozí a Jahňací štít)

Byla to krása po tatransku. Stezka se začala vzpínat vzhůru a my jsme byli rádi za stopy, které nás vedly. Občasné přestávky jsme věnovali kochání a drobnému občerstvení v podobě placatice se slivovičkou, kterou jsme si oba vzali na cestu. Když to nebylo na zahřátí, tak to bylo na ochlazení. Tento všelék funguje pro všechny situace. Kolem půl dvanácté jsme dorazili na rozcestí u bývalé Kežmarské chaty u Bieleho plesa.

Rozcestník u Veľkého Bieleho plesa

Odpočinek v místech bývalé Kežmarské chaty. Za Tomem hřeben Belianských Tater (Predné Jatky též zvané Košiare).

Tady už panoval "čilý" turistický ruch. Po zelené značce, od chaty Plesnivec, sem dorazily nejprve trojička polských turistek, dvojice Poláků, a nakonec trojice Slováků. Pohledem k Prednému Kopskému sedlu jsme viděli dvojici, možná tu, která nám prošlapávala stezku, mířící do sedla. Dlouho se tam nezdrželi a vraceli se zpátky. Zřejmě tam dost vyfukuje. Už jsme tak blízko. Po chvilce jsme vyrazili úbočím Belianské kopy do sedla. Kousek pod sedlem se nedaleko stezky popásali kamzíci. Hledali pod sněhem zelené dobroty. Hustá srst na hřbetě se ježila ve větru a oni si jen tak stáli, a byli naprosto klidní. Procházeli jsme kolem nich snad na dva metry. A bylo jasné, že i ty dva metry jsou dostatečné k tomu, aby jejich prostor zůstal bezpečný. Měli nás úplně "na háku". Nechtěl jsem je fotografovat, abych nerušil jejich pastvu. Prostě jsme jen tak kolem prošli, pozdravili a dál jsme se kochali okolními výhledy. Obloha se začala trošku zatahovat, ale oblačnost to byla hodně vysoká. Stále panoval krásný čas.

Černobílá zima tatranská

Před půl jednou odpoledne jsme byli v Predném Kopském sedle. Udělali jsme si krátkou pauzu, ale na nějaké velké kochání to nebylo. Přece jen tu více foukalo a s teplotou pod bodem mrazu to nebylo nic moc. Jenom těm kamzíkům to nikterak nevadilo. Zasněžené Belianky vypadaly nádherně.

Belianští velikáni (zleva Muráň, Nový vrch, Havran, Ždiarska vidla a Hlúpy)

Byl čas vyrazit k chatě. Opět jsme prošli kolem kamzíků, kteří si ladně pobíhali po zasněžených svazích. Jak snadno jim to jde. Mít tak jejich nohy a sílu v nich. To by se špacírovalo. Ale jsme jen prostí lidé, takže náš postup byl o poznání pomalejší. Sešli jsme zpět k Bielemu plesu a pokračovali po červené k Brnčálce.

Krásný pohled k Baraniemu sedlu

Okolo jedné odpoledne jsme dorazili na chatu. Ubytovali jsme se a přes okno, v příjemném teple horské chaty, plánovali zítřejší postup. Všechno vypadalo tak nadosah. Odpoledne a navečer se zvedl vítr. Z okolních štítů se sypaly prachové sněhopády. Byl to fascinující pohled, ale v tu chvíli bych na místě být nechtěl. Brzy se setmělo a tatranský večer začínal nabírat na obrátkách. Že svět je malý je všeobecný fakt, tak jako my jsme nicotní v něm samotném. O to krásnější, milé a překvapující bylo, když jsme po vzájemné konverzaci s mladými Slováky (a Slovenkami) zjistili skutečnost, že známe společné kamarády. Tímto zdravím Ivana do Jeseníků a Miša na Slovensko. Současně posílám pozdravy všem přítomným onoho milého večera, jejichž jména jsem zapomněl. Ne snad, že by mne nezaujali, ale protože to tak mám. Takže se současně omlouvám za mou fatální zapomětlivost. Jinak Mišo, počítám s tím, že se ještě potkáme. Snad někdy zjara, když budou mít hory zemitou příchuť a budou vonět. Byl to krásný večer. A myslím to byl zrovna Mišo, který přišel na to, že národnost "tatranská" je natolik specifická, že se vlastně známe všichni se všema. A ještě jednu výhodu mají hory. Člověk tu moc nenarazí na někoho špatného. Za to patří obrovské díky přírodě.

Uléhali jsme příjemně znavení, natěšení na zítřek… Ranní vstávání bylo těžké. Bylo složité si sobě samotnému nařídit, abych se dal nějak do kopy. Přesto jsme byli hned po sedmé na raňajkách. Takových dobrot a já jsem do sebe nasoukal sotva dva chlebíky, vajíčko, sýr a párek. Dlouhé zimní večery jsou "nebezpečné". Po snídani jsme se šli sbalit na pokoj a připravit na výšlap. Bylo mi hrozně. V kombinaci s rýmou to bylo super. Bolely mě ruce i nohy. A i přes všechny tyto handicapy jsme kolem čtvrt na devět vyrazili. Počasí bylo na 1*. Slunce ozářilo vrchol Kolového štítu, který vypadal impozantně.

Sluncem ozářené vrcholy Baraních rohů, Kolového štítu a Jastrabej veže

Když jsme včera večer pozorovali pohyb ve Veľké Zmrzlé dolině, tak dnes, po včerejší fujavici, nebylo po stopách ani vidu. Obešli jsme Zelené pleso a začali postupovat k "Flašce". To, co se zdálo včera tak nadosah, bylo dnes neskonale daleko. Včerejší večer, zafoukané stopy a hluboké závěje prašanu. To všechno byly faktory, které nám stěžovaly postup.

Kde mám nohy? Proč nejdou?

Bořili jsme se po pás do sněhu, do nafoukaného prašanu. Nohy došlapovaly až úplně na skálu. Postup byl hrozný, vyčerpávající a pomalý. Když mi po 45 minutách aplikace sdělila, že máme za sebou "už" jeden kilometr, a to jsme ještě nebyli ani u Medeného vodopádu…a že jsme dokázali vystoupat "už" 100 výškových metrů, začal jsem vážně a seriózně uvažovat, nebo lépe řečeno, byl jsem v tu chvíli rozhodnutý, že na Kolový dnes nevystoupíme. Dali jsme si za cíl alespoň Medený vodopád. Ten byl opravdu kousek…a ten kousek jsme šlapali ještě čtvrt hodiny. Za jednu hodinu jsme dorazili k vodopádu. Byl jsem fakticky vyřízený. Při představě, že bych měl tímto terénem pokračovat dalších 800 výškových metrů…nepředstavitelné a časově zcestné. Rozhodnutí jediné možné, a věřím že správné, sestup.

Brnčálka se zamrznutým Zeleným plesem pod námi a krásně nasvícené Belianské Jatky

Černobílá variace na Medený vodopád

Tudy už dál nepůjdeme…

Sestoupili jsme zpět na chatu. Čas byl o poznání lepší. Zvládli jsme to za půl hodiny…hrozný čas. Časy výstupů a sestupů v těchto podmínkách jsou na míle vzdáleny od všeobecných časů. Když jsem v létě schopen postupovat s koeficientem 0,8-0,9, tak v zimě, za těchto podmínek, je tento poměr 3:1. Nevadí. Není všem dnům konec a myslet si, že bych s tím něco udělal kdybychom pokračovali…nesmysl. Život člověčí je křehký. A troufat si na přírodu je přinejmenším blbost. Není cílem dosáhnout vrcholu. Cílem je, a musí být vždy, šťastný návrat. Teprve tehdy si můžeme říct, že jsme byli úspěšní. Udělali jsme si hodinovou pauzu na chatě, než jsme vyrazili k autu na Bielou Vodu. Občas se někdo objevil, s kým jsme si večer povídali, a tázali se nás, jestli vyrážíme nahoru… "Ne, už jsme zpátky…" zněla naše odpověď. Není si co, a ani komu, omlouvat. Kolový bude stát dál a já jsem přesvědčený, že se jednoho dne rozhlédnu z vrcholu. Trpělivost je základem úspěchu. Sestup na parkoviště jsme zvolili individuální. Tom se rozhodl běžet, já jsem to vzal po "indiánsku" a u auta jsem byl za slabou hodinku a čtvrt. Pěkný čas.

Tož, jaké byly ty letošní první, a zřejmě letošní poslední, zimní Tatry? Skvělé. Člověk musí neustále zkoušet, aby se posunul dál. Seznámení se se slovenskými kamarády má pro mě taky velký význam. Jo, a ještě, na Brnčálce jsem si zapamatoval krásný slogan: "Dívej se na svět srdcem, nejen očima…" To je tak krásné a pravdivé. Děkuji přírodě za krásné počasí, které nám dopřála i za ty skromné zážitky. Tatry moje, mám Vás tolik rád! Těším se na další návštěvu.

A to je asi tak všechno 😉

HORE ZDAR!!!