Bilancování roku a silvestrovský Malý Javorník

A je tu další rok. Rok 2019. Divné číslo. Chvíli si na to budu muset zvykat, ale to asi skoro každý. Rok předchozí, který je již za námi, přinesl opět nějaká nová poznání, tudíž je možno jej považovat za úspěšný. Taky přinesl můj podzimní výpadek, díky sádrové botičce, čehož neskonale lituji a mrzí mě to, ovšem je to již čas minulý, takže to nelze jakkoliv změnit a truchlit nad sebou. Prostě jsem projel úplně luxusní, krásný, podzim. Co už… Snad i díky tomu byl prosinec poměrně hektický a na zážitky bohatý. Budiž díky všemu, že to tak mohlo být…

Hned v úvodu roku jsem absolvoval opravdu nádherný okruh po javornických hřebenech nad Valašskou Senicí. Kdo má rád přírodu a chtěl by si udělat krásný den na Valašsku, tak doporučuji jako jednu z variant právě tento okruh. Trasu si můžete najít v Zápisníku provedených aktivit. Chvíli na to, jsem potrénoval na skvělé trase Tesák - Čerňava - Jehelník - Kelčský Javorník a zpět. A potom už přišel na svět Vinca. Zprvu takový drobeček, ale teď…krásný, zdravý a pevný ogara. Na jeho počest jsem chtěl vykonat výstup na Stratenec a Suchý, opět úžasná hřebenová pasáž Kriváňské Malé Fatry. Nicméně zůstalo jen u přání a příroda mě pokaždé odrazila zpět a nedovolila mi nahlédnout. Poprvé jsem skončil na Medvedí stráži, to mě nepustil vítr. Bylo sice krásně, ale to, co se odehrávalo na hřebeni…prostě jsem do toho rizika nešel. Podruhé jsem byl smělejší a vystoupil až do sedla Priehyb. Tam jsem to otočil kvůli bílé tmě. Vydat se kamkoliv na hřeben by bylo přinejmenším nelogické. Pak následoval zahraniční pracovní čtvrtrok Německo - Dánsko - Německo. V Německu jsem alespoň vyběhl do lesa anebo na haldu, abych se neusoužil, zato v Dánsku jsem si to celkem užil. Křídové útesy na ostrově Møn, to byl zážitek obrovský. To se fakticky musí vidět, aby si člověk uvědomil, jaké to je. Kdybyste třeba někdy, někdo navštívili Dánsko, tak je to při cestě do Kodaně, trochu napravo přes neplacený most. Dánsko je poměrně fascinující země. Ostrovy mají něco do sebe. Vystoupil jsem na úplně nejnižší kopec, na který jsem kdy vystoupil, na 28 m vysoký Bjerget v Kodani. Oproti tomu pak stál v opozici výstup na Končistou ve Vysokých Tatrách, na přání Klosovo, a ten byl úžasný i díky sestupu Štolskou dolinou a taky perfektnímu načasování, protože jsme jeli navzdory počasí, které nám dovolilo vše a ukázalo nám i svoji sílu. Je třeba být přesvědčen. Dalším zlomovým okamžikem byla návštěva u Oldy v Ostružné, se kterou mám spojený nezapomenutelný první trek s Vincentkem. Jeli jsme na Šerák lanovkou, i přes mínus 2 stupně, které koncem června byly nahoře, a pěšky přes Obří skály do Ramzové. Byl to krásný čas. Při této návštěvě jsem si udělal krásný výšlap na rychlebský Smrk. Brzký ranní trek, do snídaně jsem byl zpátky. Potkal jsem statného jelena a spoustu jiné zvěře. Byl to fascinující zážitek, který mi jistě potvrdí každý, kdo se procházel ranní, probouzející se, přírodou. V červenci jsme byli na chalupě, na Drahanské vrchovině, mám to tam rád, strávil jsem tam tolik času ve svém životě. Prababičku si však pamatuji jen velmi nezřetelně. Ale takový je život. A taky jsem v červenci konečně zrealizoval onen zapovězený výšlap na Stratenec a Suchý. Nádhera, jedním slovem nádhera. Srpen a září se nesly ve znamení tatranském. Nejprve jsem si udělal sólo dvoudenní výjezd s výstupem na Furkotský štít a Triumetal. I přes všechny rozporuplné zážitky nakonec zvítězila čistá krása. Štrbský štít však stále čeká, ale to vůbec nevadí. Od toho jsou nenavštívené vrcholy, abychom se mohli vrátit nazpět. Následné každoroční pravidelné setkání "nás" bylo doplněno Oldou a Ivanem a mezi úspěchy tohoto setkání patří bezesporu nádherný výstup na Jahňací štít z Predného Kopského sedla a famózní Baranie rohy, které jsme si dali od Brnčálky a přes Téryho a Skalnatou chatu, a Veľkou Svišťovku zpět na Brnčálku. To bylo povedené. Velmi povedené. Na rozdíl od fatálního pádu z patrové postele, který mi přiskřípl na podzim tipec. Prvním opatrným začátkem po úrazu byl až listopadový okruh Provodov - Komonec. Ale potom to šlo ráz na ráz. Výstup na Makytu a na Lysou horu a hned Tatry s Klosem. Brnčálka, Predné Kopské sedlo a trápení se pod "Flaškou", kdy jsme se doplazili jen k Medenému vodopádu, ale budiž nám k dobru správné rozhodnutí o přerušení výstupu na Kolový štít. No, a na konec roku jako bych chtěl všechno dohnat, tak jsem alespoň dělal vše, co bylo v mých silách. Krajčice a Kopce byly náhradou za nerealizovatelné Javorníky, bylo fakt hnusně. Tak jako vymodlený Kelčský Javorník, počasí se neptá. A velké finále završil ostrý zimní výšlap na Makytu ze slovenské strany, z Makytky. Makyta se tak stala mým nejvíce navštěvovaným vrcholem. Stanul jsem na vrcholu posedmé. Vše korunoval silvestrovský sněžnicový výšlap na Malý Javorník, o něm se ještě později trochu zmíním, protože chci. To bylo v roce, teď už, loňském z mé strany vše. Sám moc dobře vím, že toho mohlo být víc, ale přece jen, kdyby bylo všechno úplně dokonalé, tak by byl ten život příliš jednotvárný. Takže děkuju za vše, co jsem mohl a podniknul za výšlapy. Byly krásné a nezapomenutelné a opět mi odkryly další a další zákoutí, která jsem mohl ve svém životě poznat. Děkuji za to přírodě, děkuji za to životu.

Silvestrovský výšlap jsem poprvé absolvoval v roce 2009 na Kelčský Javorník. Snad jsem si tehdy ještě plně neuvědomoval význam tohoto počinu, a tak dalším silvestrovským výstupem byl až výšlap na Klášťov v roce 2012. Od té doby jsem tuto tradici celkem dodržoval. V roce 2013 opět Klášťov, 2014 Kľak v Lúčanské Malé Fatře, 2015 Veľký Choč a v roce 2016 zase Klášťov. Po pěti letech jsem však vynechal. Rok 2017 byl podobný jako roky 2010 nebo 2011. Tedy bez silvestrovského vrcholu. V roce 2018 jsem chtěl navázat na předešlou tradici. A aby byl návrat se vší parádou, tak jsem chtěl, aby měl silvestrovský vrchol určitou symboliku. Přál a splnil jsem si, že vrchol musí být "tisícový" a česko-slovenský. Tím se stal Malý Javorník v Javorníkách. Za výchozí místo jsem si zvolil údolí Stanovnice, přesněji rozcestí Velká Stanovnice (hájenka, BUS).

Rozcestník Velká Stanovnice

Neustále zmiňované počasí jsem sledoval hodinově a již 30.12. bylo jasné, že není kam spěchat. V neděli nasypalo hodně sněhu a situace se měla uklidnit až ráno. Mezi desátou a jedenáctou hodinou mělo začít relativně dobré počasí. Ve Zlíně se to začalo trhat hned s rozedněním. Moc jsem si přál, aby se tato tendence rozšířila dál na východ, směrem do hor. Ze Zlína jsem vyrazil v devět ráno. Cestou mě párkrát potkal déšť, ale vždy se mi následně otevřely i modré výhledy. Věřil jsem, že to bude dobré. Od Vizovic začala mít krajina i bílý závoj a od Vsetína už bylo slušně nasněženo. V deset hodin jsem byl v Karolince a odbočoval do Stanovnice. Sjízdnost cesty byla na hraně. Hluboké vyježděné koleje v těžkém sněhu. Systémy začaly pracovat, ale jel jsem, a já jsem pomalu přemýšlel nad tím, abych se dostal i nazpět. Nějak to dopadne.

Údolí Stanovnice, pohled k hřebeni Javorníků

Obloha se opravdu tam kdesi v údolí protrhávala a vypadalo to, že to bude dobré. Vyrazil jsem po půl desáté. Sněhová nadílka byla bohatá. Byl jsem zvědavý, kdy přijdou na řadu sněžnice. Prvních pár stovek metrů je po cestě, která byla prohrnuta traktorem. U kapličky odbočuje značený chodník doprava, kde ještě chvíli pokračuje po lesní cestě.

Vítězná Ochrano Moravy, oroduj za nás

Z lesní cesty na lesní cestu, jenže tato již byla jen v náznacích. Stoupání počalo býti smělejší. Na došlapu to bylo tak na výšku boty, ale sněžnice zůstávaly v batohu. Celkem to šlo. Bylo mi ovšem jasné, že tady v 600 metrech to ještě jde, ale čím budu výš, tím půjdu hlouběji.

Panenská zasněžená krajina Na Rakošovém

Protější hřeben údolí Stanovnice a jediné moje stopy

Už Na Rakošovém, když jsem vyšel z lesa, stálo za to sněžnice nasadit. No nevím, co mě k tomu vedlo, pokračoval jsem bez nich. To už jsem měl sníh do půlky lýtek. Tak jsem si alespoň protrénoval nohy. Nad Rakošovým pokračuje stezka opět lesem. Že by tu bylo méně sněhu se říct nedalo. Přesto jsem vytrval ve své hlouposti a pokračoval bez sněžnic. Po dalších málo metrech stezka odbočuje doleva a kopíruje tak rameno, které spadá od Frňovského sedla.

Přes údolí Stanovnice a protější hřeben někam na Čarták a k Soláni

Všude kolem bylo stále více sněhu a já ne, a ne nasadit sněžnice. Pořád nad tím přemýšlím, na co jsem stále čekal. Občasná závětrná místa skrývala sněhu až po kolena. Stezka na mnohých místech nebyla vůbec patrná a stromy a keře se ohýbaly pod tíhou sněhu, která na nich spočívala a vytvářely pomyslné závory. Byl čas. Ušlapal jsem si kolem sebe prostor a nasadil sněžnice. A to se to pak šlo.

Příroda zalitá sněhovou polevou

Stezka? Tudy, rovně!

Byla místa, kde jsem i se sněžnicemi šel hodně hluboko. V některých pasážích toho bylo hodně nafoukaného. Bílé bylo opravdu všechno. Kmeny stromů, úplně všechno ze všech stran bylo obaleno sněhem. Ledové království Matky Přírody. Navíc všude neskonalá krása a já SÁM. Jak jsem se blížil do sedla, začal jsem vnímat i pohyb na hřebeni. Běžkaři byli ve svém živlu. Sněhu dostatek, stopa vyjetá.

Frňovské sedlo

Hřebenová partie z Frňovského sedla byla jiná. Přece jen tu byl pohyb. Někdy jsem úplně hleděl, jak si to ti chlapíci ve sjezdech dávali. Někteří sundali běžky, někteří se spustili dolů, tyčky mezi nohama. V širokých rozkročeních se řítili po hřebeni. Jsou to borci. A nejen chlapi, ale i slečny, paní a dámy. Za chvíli jsem již byl pod vrcholovým stoupáním. Posledních pár metrů a budu na vrcholu.

Rozcestník na vrcholu Malého Javorníku

Bylo příjemné vnímat československé turisty, tak nějak přirozeně mi to připadalo. I když jsem s sebou neměl nic, ani čajík, ani nic, přesto jsem na vrcholu chvilku pobyl. Sice se už nějakou chvíli sypala sněhová krupice a občas fouklo o trochu víc, ale našel jsem si krásné místečko pod stromem, který mi poskytl přívětivé závětří. Kochal jsem se zasněženou přírodou a tiše jí děkoval.

Zlomový vrcholový "hraničák", který lomí hranici pod hřeben

Krajinka v zimním hávu 😉

Když jsem tak nějak domeditoval, srovnal si to všechno, že to je letos naposledy, mohl jsem vyrazit. Cesta dolů byla o poznání rychlejší a sněžnice mě vyloženě bavily. Je to úplně jiná chůze. Dokonce jsem byl chvíli považován za Yetiho 😊, když jsem potkal skupinku, která mi sdělila: "Tak toto je ten Yeti…" a taky velice milé a příjemné přivítání ve Frňovském sedle s párem přátelských lidí, kteří mi nabídli i kapku ostřejšího na jazyk. Ale i ta kapka zahřála na duši. Pak už jsem se vydal do hvozdů a svahů směrem do Stanovnice. A opět ten příjemný pocit z mocné přírody. Kochal jsem se výhledy, které se nabízely. Užil jsem si to, jak to jen bylo možné. Pod Rakošovým jsem sundal sněžnice a pokračoval po cestě. Minul svatou panenku a za chvíli na to jsem byl u auta. Kolem projel autobus, a to bylo znamení, že nazpět se musím dostat. Bylo to krásné. Byl jsem šťastný a příští rok, teda vlastně už tento, pokračuji v tradici! To je závazek! Rok 2018 jsem tímto výšlapem uzavřel.

Silvestrovský odpolední pohled na Vsacký Cáb z Čerňanské Kyčery (foto Michal Navrátil)

Za oknem je vyložený nečas. Sníh, déšť, vítr. Počasí se má vybrat až po první lednové dekádě. To je pro mě pozdě. Jedenáctého začínáme v Litvínově. To budou taky zážitky, v Chemopetrolu. Jenže sezóna se musí nějak začít. Předběžně by se mělo jeden den udělat polojasno a srážky by měly být spíše výjimečně. Teplota do mínus deseti. Tím dnem by mělo být pondělí 7.ledna. Budu to teď, ve středu, brát jako předběžně závazný termín, který upravím podle potřeby. Tehdy já půjdu a začnu sezónu 2019 nějakým výšlapem.

Tak snad brzy HORE ZDAR!!!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Všecko co sa od jara semlelo aneb Bilancování roku 2023

Rok 2023

Hluboké myšlenky gdesi v hoře