Malý Kľak a první "Horezdar" 2019

Jak jsem již psal v předchozím článku o silvestrovském výšlapu na Malý Javorník, počasí na absolvování výšlapu novoročního mělo být příznivé v pondělí 7.ledna. A bylo. Dny zatažené oblohy, ze které se snášely sněhové vločky, na jeden den vystřídalo vymetené "azuro" a zářící slunce. Pro první letošní "Horezdar" jsem si vybral Kľak v Lúčanské Malé Fatře. Krásnou dominantní horu, na které jsem stanul již třikrát před tím, přičemž dvakrát to bylo z Fačkovského sedla, to je ta nejjednodušší varianta, a jednou pak z Čičmianského rozcestí, tedy tak nějak odspodu. Abych si rozšířil své obzory, rozhodl jsem se pro variantu výstupu z Fačkova, ze Suché doliny. To je ještě o chlup více zespodu.

Pohled na Kľak ze Suché doliny

Těšil jsem se. Počasí mělo být mrazivé, ale krásné. Podle předpovědí něco kolem mínus deseti stupňů. Ale to nevadí, budu mít dobré oblečení, zimní výbavu s sebou a Gábi mi nachystala termosku s čajíkem a ne ledajakým. Raráškův kouzelný čaj se špetkou slivovičky mi měl být ku pomoci při tomto náročném výšlapu. Že to bude náročné mi bylo jasné už dopředu. Aby ne, když předchozí dny stále sypalo. Zima ovládla všechna okolní pohoří. Jenže já jsem měl kouzelný čaj. A jak bylo psáno: "Vše je možné s kouzlem správně vybraných bylin. Žádná hora pak není příliš vysoká a žádná cesta příliš daleká." Ovšem vyhlášený třetí stupeň lavinového nebezpečí, který byl sice v pondělí snížený na dvojku, budil respekt. Budu muset být ostražitý a nic nepodcenit. I proto jsem vyrazil poměrně brzy ze Zlína, abych mohl vyrazit před osmou, po východu slunce. Bude tak čas na to jít s rozvahou a mít dostatečnou časovou rezervu pro jakékoliv případy. Lehce po půl osmé hodině ranní jsem dorazil do Suché doliny ve Fačkově. Že bude mráz bylo jasné, ale -16,5°C? Prosincové Tatry nabídly ještě o půl stupně méně, ale že bych to vyžadoval… No, co už? Vyrazil jsem pár minut před osmou. Tentokrát jsem nasadil sněžnice ihned u auta. Nebylo na co čekat. V dolině bylo kolem 30 centimetrů sněhu. Na cestě náznaky vyjetých kolejí, a to bylo vše. Nasadil jsem tempo tak akorát. Ani ne moc rychlé, spíše pomalejší, abych pošetřil síly na ostřejší pasáž, kdy stezka odbočuje do úbočí Malého Klaku.

Turistický označník v Suché dolině

Stezka pokračuje traverzovým stoupáním v serpentinách. Nebýt to stezka v lese, ale na travnatých svazích, skončil bych již na tomto místě. Svahy Malého Kľaku jsou srázné a sněhu přibývalo s vyšlapanými metry. Hrozba lavin nebyla neopodstatněná. V lese by se ale nemělo nic utrhnout. A lesní porosty v těchto pasážích sahají až na hřeben, takže další postup jsem vyhodnotil jako relativně bezpečný. Stoupání bylo hodně fyzicky namáhavé, a tak byl postup pomalý. V tomto, přes dva kilometry dlouhém, úseku jsem postupoval rychlostí 1 kilometr za 45 minut. Opět jsem si vzpomněl na prosincové Tatry. Tam to bylo ještě o poznání pomalejší, až nám to zcela přerušilo výstup. Jenže tam jsem neměl sněžnice, bořil se do pasu a trasa byla časově náročnější. Tady jsem měl čas, tak to byla jen velká dřina, se kterou jsem počítal a byl na ni připravený.

Úbočím malého Kľaku do sedla Malého Kľaku

Spíše ve vrchních partiích, kousek pod sedlem, vede stezka trošku otevřenější partií lesa. Naskytly se mi neskutečné rozhledy zamrzlou krajinou někam ke Strážovským vrchům a Javorníkům. Zcela bezostyšně a nahlas jsem se rozplýval nad tou krásou. Co člověk musí obětovat takovémuto výhledu? Stojí to za tu námahu, stojí to za tu dřinu? První pohledy do okolí mne nabily novou energií. Věděl jsem, že tady už někde musí být sedlo a tím pádem budu mít za sebou fyzicky nejnáročnější pasáž celého výšlapu.

Kousek pod sedlem Malého Kľaku

Sedlo Malého Kľaku bylo stěžejní. Dorazil jsem do něj za 1h55m od označníku v Suché dolině, na které byl uveden čas 1h30m. Vzhledem k zimním podmínkám, neprošlapané stezce, na pomoc mi byly pouze staré zaváté stopy, to nebyl vůbec špatný čas. Bylo před půl jedenáctou a já jsem byl v sedle. Šťastný, spokojený a nadšený. Bylo nádherně a ta okolitá krása všude, kam jen oko dohlédlo. Jestliže bylo v dolině kolem 30 centimetrů sněhu, tak tady na hřebeni ho bylo tak pětkrát tolik. Rozhodně více než metr. Vše krásně pod bílým příkrovem paní Zimy.

Pohled na Malý Kľak ze sedla

Rozcestník v sedle

Udělal jsem si pár fotek a pokračoval dál. Byl jsem takový kousek od cíle. Teď už jen po zalesněném hřebeni pod vrchol, obejít doleva vrchol úbočím na rozcestí Pod Kľakom a vzhůru ke kříži… Ale to by bylo příliš jednoduché. Hřebenovka lesními pasážemi byla úžasná. Už jsem si chtěl dát pauzičku a trochu vydechnout, ale stále mě to hnalo dopředu.

Hřebenovka ze sedla pod vrchol

Pak už jsem vyšel z lesa pod vrchol. Pod zasněžený, ledový vrchol Kľaku. Působil snad ještě majestátněji, než bez bílého šatu. Byl to ohromující dechberoucí pohled. Panenská čistota hory, která v sobě skrývala drsnou sílu přírody.

Pod vrcholem Kľaku

Přede mnou byl poslední úsek, podejít vrchol a vrchol samotný. Tady už začaly být lavinové výstrahy aktuální. Strmé, až velmi strmé svahy pod vrcholem a horské louky, spadající více než sto metrů do údolí, to jsou přesně ty partie, kdy musí člověk postupovat velmi opatrně, byť se jedná zprvu o přechod, třeba jen patnácti metrů, jejich horních partií pod skalnatým vrcholem. Mé rozhodnutí nevzít si cepín, bylo rozhodnutí, ehm, měl jsem palice a sněžnice a kdyby něco tak i mačky, které jsem nepoužil, ale zase opět ehm… V těchto partiích byla větrem vyfoukaná zmrzlá krusta na sněhu a pod ní přemrzlý prašan a kdoví co ještě níže…krusta byla silná od jednoho centimetru do pěti. Tenčí vrstvy sněžnice zvládaly prolomit, ale s přibývající tloušťkou této vrstvy to chtělo vždycky trochu pomoci silnějším nášlapem. Někdy i více silnějším. Jenže…v mačkách bych se hodně bořil, a když už by mě jedna vrstva unesla…tak druhou nohou bych se zabořil bůhví kam…nemělo to úplně jasné řešení…ani s tím cepínem, ani s mačkami…prostě taková nepříliš jistá situace. Bdělost nejvyšší. Přemýšlel jsem i nad tím, že teď jsem si to načal a jak se budu vracet, tak to doklepnu. Zvuky jsem neslyšel žádné. Za chvilku jsem byl opět v porostu, kde to přece musí podržet ty stromky…stejně pořád hrozilo, že něco může přijít i seshora, pak už je to jedno… Postupoval jsem velmi opatrně, už jsem byl "za zatáčkou", více než polovinu cesty z hřebene pod vrcholem na rozcestí Pod Kľakom, když se přede mnou objevil větší nezalesněný svah. Sklon svahu kolem 40 stupňů. A tento byl mnohem delší a přechod byl někde ve ¾ jeho délky a jednalo se o sto metrů, možná více…

Tím bylo řečeno vše podstatné. Byl jsem opravdu malý kousek pod vrcholem a z celé té dřiny je nakonec toto. Ale preferuji šťastný návrat. Mám život rád, protože díky němu mohu poznávat krásy přírody. Mám zásadu, že nechodím do rizika. Nikdy nechci chodit do rizika. Vždy musím být skálopevně, jak jinak, přesvědčený. Pokud tomu tak není, přeruším výšlap. Vždy. Nechodím do rizika. Je to respekt k přírodě, respekt k životu. Otočil jsem se a opatrně se vracel na hřeben.

Pohled na Vršatec z úbočí Kľaku

Strmé úseky pod vrcholem Kľaku

Nebezpečná krása sněhu

Vrátil jsem se zpátky na hřeben, kde jsem si našel krásné místečko s výhledy. Tady jsem si udělal první pauzu. Nalil jsem si čajík a nasával zimní krásu přírody. Byl jsem šťastný, byť bez vrcholu Kľaku, ale šťastný. Šťastný za to, že jsem tam kde jsem. Bylo neuvěřitelné počasí. Jeden den, mezi všemi těmi zasněženými dny. Jeden jediný krásný den. A tak jsem si ho pěkně užíval.

"Moje" hřebenové místečko na pauzu

Výhled do Rajecké doliny, na Súľovské skaly a na horizontu nepříliš zřetelné Beskydy s Ropicí, Lysou horou a Smrkem

Ostrá skala po pravici a na horizontu uprostřed Veľká Lúka (Martinské Hole)

Byl čas vyrazit zpět do sedla Malého Kľaku. Po té půldenní dřině, že bych se jen tak vydal nazpět? Letošní první "Horezdar" si řeknu na Malém Kľaku. Ze sedla je to na vrchol kousek. Vydal jsem se a začal jsem dělat "stopu na hrebeni" 😉

Ostrá skala vlevo a Kľak ze sedla

Malý Kľak

Stopa na hrebeni

Pohled na Strážovské vrchy se Strážovem na horizontu uprostřed

Měl jsem splněno. Teď ještě pravidlo šťastného návratu. Sestup přes sedlo a stejnou výstupovou cestou k autu do Suché doliny. Není nad to, vyšlapat si vlastní stezku, protože žádná jiná není a pak se po ní vracet. Sněžnicemi jsem se snažil vytvářet chodník. Třeba jej někdo využije. Zavčas ovšem, než si s ním příroda poradí a zamaskuje ho. Takže teď, jestli to někdo neprošlápl… V serpentinách jsem si ještě udělal další pauzu. Měl jsem dobrý čas, věděl jsem, že stihnu být bez problémů za světla dole. Fatranské doliny jsou krásné, protože Fatra je krásná. A nejen ta Kriváňská, ale i ta Lúčanská.

"A" jako já a Sluníčko v Suché dolině, vlevo Malý Kľak

Suchý potok v Suché dolině

"Bratři Kľakovi" nad Suchou dolinou

O půl druhé jsem byl nazpět u auta. V nohou slušně našlapáno a v hlavě a v srdci dobrý pocit z krásného zahájení letošního roku. Vyšlo mi tentokrát úplně všechno, byť jsem nebyl u vrcholového kříže, ale to se někdy stává a je třeba to brát tak jak to je. Byl jsem šťastný, plný zážitků a vzpomínek. Tak snad bude ta letošní sezóna úspěšná a přinese nová poznání. Děkuji přírodě za vše. O radost z tohoto letošního prvního "Horezdaru" jsem se pak ve středu rozdělil s kamarády Pod lipou. Bohužel tato radost byla zkalená dopolední zprávou o uvolněné lavině pod Veľkým Kriváněm v Kriváňské části Malé Fatry. Vybrala si žlab, kterým se hnala do Vrátné doliny a vzala si s sebou i jednoho freerideového snowboardistu, který se pohyboval v inkriminovaném místě. I přes dobré vybavení a včasný zásah jeho kamarádů, byla záchrana mladého života neúspěšná. Samotnou tragičnost celé situace pak podtrhl fakt, že několik kamarádů jej osobně znalo, a právě v pondělí 7.ledna, kdy jsem byl na Kľaku, společně užívali krásu zimní přírody… Takový je život, taková je příroda…

Světla pro Pabla

Buďme všichni opatrní, ať nemusím svá vyprávění končit takto smutně… A znovu připomínám sobě i všem ostatním a budu se opakovat… Bacha na laviny…!!! Prožijte krásný rok 2019 a brzy opět

HORE ZDAR!!!