Bohatý březen

Bude to asi dlouhé povídání. Březen, a s ním příchod nového jara, přinesl kromě, již zmiňované pracovní štace v Hamburku, také mnoho nového a dříve nepoznaného. Ještě mám před sebou krásný slunný víkend, o kterém bude v závěru jistě také řeč, a už přetékám zážitky, o které jsem se rozhodl s Vámi podělit. Když jsem se vrátil 17.března domů, hned druhý den jsem si do Připravovaných článků napsal: "Po dlouhé době doma... Tak snad něco předvedu ;-)" Pro svůj pocit zadostiučinění musím prohlásit, že se mi to prozatím daří krásně plnit. Poté, co jsem se dal trochu do hromady po nepříliš skvělé cestě domů z Německa, jsem si na internetu vyhlídnul dětské nosítko, krosničku. Počasí láká, Vincent už přes rok zařezává na tomto světě a je potřeba mu předvést, jak vypadá jaro. Už to není ležící mimino, ale s prvními krůčky se z něj stává malý lezec. Snaží se vyšplhat kam to jen jde, až z toho jde někdy mráz po zádech. Krosnička je tedy nezbytností, abych jej mohl vzít do přírody. Jsem rád, že jsem narazil na inzerát, který nabízel použité, velmi zachovalé, kvalitní nosítko za velice dobrou cenu. A navíc inzerát z Fryštáku. Zlíňáci ví, pro ostatní, je to asi 5 km ze Zlína. V sobotu dopoledne zakoupeno a odpoledne můžeme vyrazit na test.

Opravdu komfortní Deuter Kid Comfort II

Sobota se snažila a sluníčko nabízelo spoustu energie. Byl krásný jarní den. Kolem poledne jsme vyrazili do Pulčína. Chtěl jsem, aby si Vinca šáhnul na skálu a okruh kolem Pulčína, je nádhernou záležitostí. Valašská krajina, louky, pastviny. Mému srdci blízká místa. Zaparkovali jsme, nachystal jsem si vše potřebné a mohli jsme vyrazit. Před infocentrem doprava, kolem kaple svatého Ducha a následně doleva, až za humna. Tady už je to po cyklostezce, Hornolidečské magistrále. Cesta vede mezi pastvinami, kolem lesa, krásnou krajinou.

V zimě zafúkalo

Valašská krajina nad Pulčínem (Javorníky)

Udělali jsme si pauzu u lesa, na typických pasínkách. Rozhledy k hřebeni Vizovických vrchů byly krásnou odměnou v tento krásný a šťastný den. Na Pulčíně je krásně. Už dávno pro mě Pulčín neznamenají jen skály, ale celá okolitá krajina. Když je dobrá viditelnost a ta tentokrát vcelku byla, můžete se kochat pohledem i na fatranský Kľak. Moravsko-slovenské pomezí, zvláště to valašské, je opravdu unikum. Bílé Karpaty, Javorníky i Beskydy, to jsou ty reliéfy, které vytváří pomyslnou hranici. Byl čas pokračovat dále. Přijeli jsme, aby si Vincent šáhnul na skálu a ta už byla jen kousek. Zašli jsme do lesa a pokračovali ke skalnímu městu, kde se v zimě vytvářejí barevné ledopády. A tady se to stalo poprvé.

Ve skalním městě, kde se vytváří barevné ledopády…

…si Vinca poprvé sáhnul na skálu…

Jsem asi ješitný tatínek, který přikládá váhu něčemu imaginárnímu a možná si i trochu něco nalhávám, ale znamenalo to pro mě hodně. Byl jsem šťastný. Taky jsem si uvědomil, jaký mám strach o Vincu, a tak jsem mu nedovolil více než jen pozorovat skalní krásu z krosničky. Snad se za to na mě nebude zlobit a vroucně bych si přál, aby to v něm zanechalo stopu. Třeba malinkou, ale zanechalo. Úzkým, poměrně strmým skalním kaňonem, jsme lehkým lezením vystoupili nad skály a pokračovali po hřebeni k vrcholu Hradisko.

Tam za hřebenem je údolí Vsetínské Bečvy

Na vrcholu Hradiska, který je ukrytý v lesním porostu, jsme potkali dva Slováky z Púchova, mladí kluci, které úžasné počasí "vyhnalo" na Pulčín. Prohodili jsme pár slov, nabídli mi kafé, za které ještě jednou děkuji, a zdravím tímto do Púchova, a pokračovali jsme ke skalám. Hradisko tak bylo dalším Vincentovým vrcholem. Sestoupili jsme po stezce, která vede lesem, podél hřbetu, který je fantasticky okrášlen vystupujícími skalkami a balvany, až k vrcholovým partiím stěny Pulčínských skal. Toto je místo člověku libé. Tady je krásně.

Valašská krajina z Pulčínských skal

Harmonie přírody

Pod skalami na tábořišti jsme si udělali další pauzu. Bylo tam i pár stanů a na ohništi se připravovala večeře. Další zážitek, pro člověka nového. Kouř i oheň Vincu zajímaly. Byl jsem rád, za krásný den v přírodě. Děkuji Ti Přírodo za to, že jsi.

A nebyl to vůbec poslední počin mého volna. Počasí bylo krásné, jaro v rozpuku, slunce už dávalo potřebnou sílu zemi, všude vylézaly květinky, pupeny stromů nabývaly na mocnosti. Hned druhý den po Pulčinách jsme vyrazili na Javorinu. Bílé Karpaty jsou jiné. Kopce jsou táhlejší a jakoby uhlazené. Jsou však i výjimky, které tento ráz výrazně narušují do krásy. Mezi ně ale Velká Javorina nepatří. Je to masiv hory, která se pne téměř kilometr nad hladinu moře. Na vrcholu stojí vysílač a holý vrchol je doširoka obklopen krásnými loukami. Kousek pod vrcholem je Holubyho chata, která se mi osobně hodně líbí a patří sem. Velká Javorina stojí za návštěvu. Poctivější výstupy vedou z Květné a z Myjavy, ale dá se vyjet autem ze slovenské strany až k Holubyho chatě. A tak jsme to udělali tentokrát i my. Nechtěl jsem to ze začátku nějak přehánět s krosničkou. Včera výlet 4,5km, dneska zvolím klidnější variantu. Louky na vrcholu Javoriny poskytují neskutečné množství prostranství, aby mohl být člověk dostatečně sám v přírodě s nekonečnými výhledy na moravskou i slovenskou stranu, i když nám tentokrát díky oparu nenabídl vše. Všechno dopadlo úplně skvěle. Vincův další vrchol!

Vincent na Javorině

Zbytky zimy v Bílých Karpatech

O tři dny později, tentokrát sám, jsem vyrazil opět do Javorníků. Není tomu tak dávno, když jsem si naplánoval v mapě jeden okruh, který by mi nádherně doplnil velký kus chybějící části javornického hřebene. Měl jsem příležitost a vyrazil jsem. Trasa okruhu byla následující: Čertov - Papajské sedlo - Krkostěna - Provazné - Javorník pod Černíkovem - Malý Javorník (868 m) - Kohútka - Portáš - Čertov. Údaj o výšce u Malého Javorníku je uveden záměrně, aby nedošlo k záměně s Malým Javorníkem (1019 m), který se nachází na stejném hřebeni. Vyrazil jsem z Čertova do Papajského sedla, ale místo značené trasy jsem zvolil odbočku ještě před potůčkem, který pramení kousek pod sedlem. Pokračoval jsem lesní cestou, která vede souběžně s tímto přítokem Biele vody. Cesta byla příjemná, s lehkým stoupáním. Krásu okolí dokresloval zurčící potok. Na lesní cestě byly na mnoha místech tvrdé ledové koleje, které ve stínu lesa odolávaly jarnímu slunci. Když jsem dorazil do Papajského sedla, dal jsem si krátkou pauzu. Bylo nádherně a pohled do doliny bral dech. Navíc jsem tu byl zcela sám, za což jsem byl vděčný a mohl si tak užívat ničím nerušenou krásu přírody v plném rozsahu. Byl jsem na hřebeni. Jen tři kilometry doleva po hřebeni je moje milá Makyta. Tuto část si budu muset ještě někdy doplnit. Moje kroky se však ubíraly po hřebeni doprava. Směr Krkostěna. Další, nová část javornického hřebene přede mnou. Mnohokrát jsem byl fascinován jménem Krkostěna. Hraniční hřeben začal nabírat výšku o poznání výrazněji než cesta do sedla ze slovenské strany. Zakrátko jsem byl na vrcholu, který mi trochu vyrazil dech svými rozhledy na Beskydy. Tady jsem potkal prvního turistu, ale jen jsme se pozdravili a pán pokračoval v mém směru na Kohútku. Já jsem se rozhodl pro delší pauzu, tentokrát s vrcholovým pivem. Na Krkostěně, kde jinde?

Jaro v Javorníkách

Výhledy byly úžasné. Miluju javornický hřeben. Ale o kterém to nemůžu tvrdit, že? Pokochal jsem se a vyrazil dál po hřebeni. Doleva výhledy na Vsetínské vrchy a Moravskoslezské Beskydy, doprava na Stražovské vrchy a Lúčanskou Malou Fatru se zasněženými Martinskými holemi. Jedním slovem nádhera. Za kótou 872 m turistický chodník odbočuje z hřebene na moravskou stranu. Jenže já jsem hodlal, a nakonec i absolvoval, tento hřeben projít prostě po hřebeni, po státní hranici. Miluju hřebeny. Stejně tak jsem to udělal i v Roháčích a snažím se o to kdekoliv. Má to něco do sebe. Hřebeny jsou skvělé, mocné, jedinečné. A taky jsem mohl poprvé v životě spatřit Makytu v celé své kráse. Byť jsem stanul na vrcholu této hory již sedmkrát, nikdy jsem ji neviděl takto. Vždycky byla skrytá mezi ostatními sousedy a jakoby chráněná ve své jedinečnosti. Jasně, že jsem ji mohl vidět mnohokrát, ale určit ten správný vrchol z větších vzdáleností byl pro mne úkol téměř nemožný. Dohady, domněnky, to všechno jsem měl, ale tu pravou jistotu jsem získal až tady. Nebylo pochyb. Makyta se mi ukázala a já jsem s povděkem přijímal tento pohled.

Makyta, nejvyšší vrchol jihozápadního hřebene Javorníků

Opět se mi v mysli vyjevuje myšlenka na rozhlednu na Makytě. Už jsem o tom někdy psal, a tak se není čemu divit. Vyhlídka z Makyty by byla jistě nezapomenutelným zážitkem. Třeba se to někdy podaří. Ale abych se vrátil zpět na hřeben severovýchodní. Pokračoval jsem po státní hranici do sedla Provazné a dále přes Javorník pod Černíkovem na Malý Javorník.

Beskydy (zprava Lysá hora, Malý Smrk a Smrk a Kněhyně a Čertův mlýn)

Počasí bylo milostivé a dopřávalo mi krásných výhledů po okolních pohořích. Byl jsem fascinovaný tím, co lze z těchto míst spatřit. Je to jako byste si rozložili trojrozměrnou mapu a dívali se do ní. Mám rád tento náš kraj. Kopce tu máme krásné a pomyslné mety 1000 metrů nad mořem dosahuje v Beskydech a Javorníkách hned několik vrcholů. Ale i ve Vsetínských vrších je jedna, Vysoká, nejvyšší vrchol tohoto pohoří, kterou odsud taktéž můžeme pozorovat. Kousek za hranicemi jsou pak Strážovské vrchy s několika tisícovkami a čím více na východ, tím jsou kopce vzdorovitější a nabývají na svých výškách a strmostech.

Strážov z javornického hřebene

Okouzlený přírodou jsem si užíval každý moment tohoto výšlapu. Genialita celého tohoto mého počinu spočívala také v tom, že jsem si zvolil zcela běžný pracovní den, mimo jakákoliv volna, mimo období prázdnin, prostě všichni byli v práci anebo ve škole. Těžko mohu popsat tento pocit, když kráčíte zcela sami přírodou. Nikde nic, jen panenská příroda ve své přirozené a jedinečné formě. Ten, kdo tento pocit zažil, jistě pochopí, o čem že to píšu.

Československé sněženky

Už jen samotná pojmenování na tomto hřebeni vyzývají k prozkoumání a bádání. Jak to tam asi vypadá? A hledám v nich marně význam. Tak třeba Krkostěna. Vzbuzuje to ve mně něco obtížného. Ale jen proto, že to je "krkolomná stěna"? A co když je Krkostěna nějaká postava? Stará Krkostěna bydlela ve staré salaši vysoko v horách. Lidé ji považovali za božskou osobu, neboť byla zcela spjata s přírodou. To by mohlo být místo z hlediska přírodního výjimečné a přírodní síla, jenž v tomto místě prýští má nadlidskou moc. Tady se lze spojit s přírodou. Lom mezi jihozápadním a severovýchodním hřebenem javornickým. A co takový Javorník pod Černíkovem? Vrchol pod něčím? Kde je Černíkov se ptám? Proč je nad tímto Javorníkem? Je snad Černíkov tajemná kóta "872"? První vrchol vybíhající z rozbočení hřebenů? Kdo ví? Dalším vrcholem je Malý Javorník s nadmořskou výškou 868 metrů. Přitom nemnoho po hřebeni dále je Malý Javorník, "tisícový", který je tak nejvyšším moravským javornickým vrcholem. V Javorníkách je více Javorníků a Javorníčků, některé, jako tyto dva, jsou pak totožné nejen svými jmény, ale i svým hřebenem. I to je zajímavé. Hřeben stále pozvolna stoupá a dalším jeho vrcholem je Kohútka. Nebýt rozcestí pod vrcholem, jenž bohužel zcela pohltilo stejnojmenné lyžařské středisko, tak by nebylo místa, kde si tento vrchol užít, alespoň symbolicky, uprostřed přírody.

Kohútka rozcestí

Lyžařské středisko jsem proletěl. Nějak mě to táhlo dál od cesty… Na rozdíl od Kohútky je mi mému srdci příjemnější Portáš, jenže knedlíky na Kohútce jsou luxusní, služby super, ale stejně, Portáš je Portáš. Dám si polévku na Portáši. Krásné stavení uprostřed krásné přírody. Chata na hřebeni. Idylicky umístěna pod Stolečným vrchem.

Portáš a Stolečný vrch

Jenže bylo mimo sezónu. A místo jistoty na Kohútce jsem si přečetl jen oznam o změně otevírací doby. Nebyl pátek, ani víkend. Měl jsem smůlu. Moje chyba, mělo mě to napadnout a ne, jen naivně spoléhat na krásný pocit z tepla horské chaty, na pohled skrz okna na tvrdou, neúprosnou, ale vždycky spravedlivou přírodu. Vracet na Kohútku jsem se nechtěl. Bylo mi dobře samotnému uprostřed přírody. Čekal mě sestup do Čertova. Poměrně strmým terénem, kdy metry mizely pod nohama, jsem byl zanedlouho u auta. Měl jsem za sebou krásný den, krásný okruh, spoustu nových zážitků a poznání. Bližší "technické" informace naleznete v Zápisníku. Za mě Javorníky jednoznačně palec nahoru. Děkuji přírodě za všechno.

A nebylo to v březnu všechno. Poslední březnovou sobotu počasí přálo a krásné jaření, které v přírodě probíhalo mě přesvědčilo, že Vincent musí zažít skalnaté hory. A protože je ještě malý, tak jsem nemohl vymýšlet nějaké velké akce. Přesto. Kousek za hranicemi je dědinka, která má pohádkový název, Červený Kameň…

Strážovské vrchy z Červeného Kameňa

Nad dědinou ční krásné skalní bradlo s nádherným skalnatým monumentem, který díky železitým přísadám v půdě má načervenalý nádech. Odsud pochází i název této dědinky. Je dobře, že vznikla naučná stezka "Okolo Červenokamenského bradla". Jedná se o krátký okruh, který ovšem nadchne. Je tu neskutečně nádherně. Nebudu popisovat nijak zvlášť detaily. S Vincentem jsem si to užil úplně parádně, a tak doložím jen pár fotek, které se mi líbí.

Co dodat závěrem? Že jsem si užil března do sytosti. S Vincentem jsme navštívili krásná místa, doplnil jsem si kus javornického hřebene, a byť by se toho dalo stihnout i více, byl jsem rád, že jsem toto všechno absolvoval. Děkuji přírodě, děkuji Gábi a děkuji Vincentovi, za nezapomenutelné okamžiky. Budu se snažit i nadále pokračovat v poznávání přírody. Stojí to za to. Buďte všichni zdrávi a pokud navštívíte tato místa, jistě nebudete zklamáni.

Mějte se krásně a HORE ZDAR!!!