Výstup na Hnilickou Kýčeru aneb Povídání o jelenech s vůní medvědího česneku

Když se řekne Malá Fatra, tak se většině lidí v mysli vybaví Rozsutce, Chleb, Veľký Fatranský Kriváň, anebo Vrátna dolina, Jánošíkovy diery. Ale to je jen část pohoří Malá Fatra, které se jako podcelek nazývá Kriváňská Malá Fatra. Snad neprávem je opomíjena jeho druhá část, Lúčanská Malá Fatra, která nese svůj název podle Veľké Lúky, vrcholu nad Martinem, který je znám spíše pod názvem Martinské Hole. Mám tuto část Malé Fatry hodně rád. Může za to bezesporu Kľak, dominantní a krásná hora. Jako by od jihu držela stráž nad Malou Fatrou. A mezi těmito dvěma zásadními vrcholy se nachází čarokrásná příroda plná života a Hnilická Kýčera. Výrazný kopec. Pan Kopec, který stojí za návštěvu. V tomto případě ale nejde jen o vrchol. Před časem jsem četl někde na internetu recenzi na žlutou turistickou trasu z Ďurčinej na Úplaz. Údajně "novější" turistická trasa a prý pěkná. Tak co by ne? Z Úplazu to je jen kousek do Sedla pod Hnilickou Kýčerou…

Vyrazil jsem v sobotu po šesté hodině ráno ze Zlína. V Lidči jsem si nakoupil vodu na trek, vrcholové pivo a malou svačinku. S-Market je jistota! Pak už následoval přejezd hranic a cesta do Rajce. Ďurčiná je kousíček od Rajce. Přímo "pod kopcem". O půl deváté jsem vyrážel do hory. Bylo krásné polojasné ráno, skoro 10°C. Žlutá stezka vede kolem pastvin, kousek za dědinu, pak se lomí doleva, nadchází pastviska a zanedlouho zatáčí doprava do lesa.

Kousek nad Ďurčinou

Tady už stezka začíná pořádně stoupat…a čím dál víc. Přes krátkou pasáž, kdy se žlutá značka připojuje na lesní cestu a stezka snad i pozvolně klesá, pokračuje doprava prudkou lesní cestou ústící na palouku a dále serpentýnami lesem, po strmých svazích Baby. Jestliže jsem čekal, že to bude hodně náročné, tak jsem se nemýlil. Tento výstup je pro zdatné turisty. Lesní kluzká blátivá stezka, strže pod vámi. Je jasné, že tady to bude makačka. Postupoval jsem opatrně, ale jistě. Metry přibývaly s každým krokem. Jakmile to bylo jen trochu možné, stezka se ihned rovnala proti vrstevnicím. Má to své výhody. Rychle přibývají potřebné metry. Na stezce jsem viděl spoustu stop. Čerstvé otisky kopyt. Těšil jsem se, až uvidím první zvěř. Netrvalo dlouho a chodník vyústil na rozlehlou hřebenovou louku. Nedaleko ode mne se popásal asi čtyřletý jelen. Zastavil jsem se, pomalu vytáhnul fotoaparát a snažil se jelena opatrně vyfotit, ať ho nevyruším.

Jelen na pastvě

Brzy mě ale zavětřil a odběhl do lesa. Byl jsem nadšený. Čím víc chodím přírodou, tím více se setkávám s divokou zvěří. Další můj jelen, paráda. Stezka pokračuje prostředkem louky, která nabízí pěkné výhledy a stoupá až na hranici 1000 m.

Stoupání hřebenovou loukou

V horní partii louky jsem narazil i na nějakou geodetickou značku. Přes krátký lesní úsek jsem se dostal pod Babu. Tady mě přivítaly rozlehlé svažité louky s krásnými výhledy. Pod Babou se nachází i studánka a ohniště s posezením. Krásné místo.

Krásné vrcholové partie pod Babou

Studánka Jačmenisko

Pokračoval jsem bez přestávky, vždyť se tudy budu vracet, tak si tu dám oraz na cestě zpět. Vrcholky kolem vyzývaly k návštěvě, ale nechtěl jsem ztrácet čas. Uvidíme při návratu. V závěru traverzu lučním úbočím jsem dorazil k turistickému označníku Žihlavník, v sedle mezi Jablonskou a Žihlavníkem. Tady jsem opět spatřil vysokou. Tentokrát laň, která utekla někam k vrcholu Jablonské. Skrze sedlo jsem se dostal na druhou stranu hřebene. Tentokrát se mi nabídly výhledy k jihu a já jsem s údivem hleděl na Kľak.

Kľak

Veškerá dřina byla zapomenuta a vše bylo vyváženo krásou přírody. V lese přede mnou se přesouvalo větší stádo jelenů a laní. Mířili na lesní výsek, kam mířila i žlutá turistická značka. Od této chvíle jsem si začal připadat jako pasáček jelení zvěře. Jeleni a laně byly úplně všude. Zvěř byla cítit v chřípí. Všude stopy, zbytky čerstvého trusu. Rozhlížel jsem se všude kolem, jestli třeba někde v údolí nespatřím nějakého medvěda. Mé přání ale nebylo vyslyšeno. Ale i jeleni stáli za to. Vše pak bylo ještě podtrženo úchvatnými výhledy. Turistická značka vede pod hřebenem Jablonské, než se dostane k dalšímu krásnému palouku. Moji jeleni mě stále doprovázeli, až do malého sedélka pod Kýčerou (nikoliv Hnilickou).

Pohled ze sedélka pod Kýčerou na absolvovanou část hřebene (sbíhající hřbet z Jablonské, uprostřed Žihlavník, vlevo od něj Baba)

Odsud již pokračuji po hřebeni a znovu usilovně stoupám. Potřebuji vystoupat ještě 135 výškových metrů, abych se dostal na první značený vrchol, na Kýčeru. Hřeben v lese tady dostává novou formu. Celý je zarosten medvědím česnekem, který aromaticky doplňuje vše krásné dokola. Tady jsem poprvé uslyšel i jiné zvuky lesa, které mohly znamenat přítomnost medvěda. Bohužel nejsem natolik zdatným přírodovědcem, abych rozpoznal, zda tyto zvuky vydával medvěd anebo nějaký jelen, kterých tu je opravdu požehnaně. S vůní česneku jsem vystoupil na Kýčeru. Z malého vrcholu hřeben ihned klesá a opět ve slušném sklonu.

Medvědím česnekem porostlá Kýčera

Kýčera a hřebenové partie

Stezka zanedlouho opět ubíhá pod hřeben a po pravém úbočí pokračuje pod vrcholem Skalky. Vede pod hřebenem, nikoliv po vrstevnici, takže opět stoupání až pod vrchol Skalek a odsud klesání do dalšího malého sedla. Tady na mne čekalo nepříjemné překvapení. Následkem vichřice tu bylo velmi mnoho stromů polámaných. Vzhledem ke kalamitnímu množství polomů byla stezka téměř neprůchodná. Bylo to vyčerpávající. Scházet někam pod hřeben nemělo smysl. Polomy byly úplně všude. Tento, skoro kilometrový, úsek jsem musel tedy absolvovat tak, že jsem padlé stromy různě překračoval a obcházel. Bylo to fyzicky namáhavé a skýtalo to možnost úrazu. V jednu chvíli jsem začal uvažovat, že tudy už nazpět nepůjdu. Konečně jsem uviděl rozcestník na Úplazu. Těšil jsem se, že tento úsek bude za mnou a taky jsem se těšil, že si dám oraz. Dvě a tři čtvrtě hodiny náročným terénem dá docela zabrat, ale postupoval jsem bez přestávky až sem. Takže zasloužený odpočinek po téměř deseti kilometrech. Sedl jsem si pod strom uprostřed palouku a relaxoval při pohledu na Hnilickou Kýčeru, můj dnešní cílový vrchol.

Hnilická Kýčera z Úplazu

Hleděl jsem, kudy tedy vede stezka k vrcholu, ale nic než přímou cestu jsem neviděl. Mno, tak má to být jeden z nejstrmějších značených výstupů na Malé Fatře. Asi to tak opravdu bude, vždyť do teď to byla taky pěkná dřina, tak už to snad úspěšně dokončím. Po dvacetiminutové pauze jsem se vydal ke svému cíli. Z Úplazu vede stezka po horských hřebenových loukách. Tady už to není tak drastické. Spíše pozvolné klesání, ale i stoupání, až do Sedla pod Hnilickou Kýčerou. Po celou tuto část trasy procházíte opravdu krásnou přírodou s pohledem na dominantní Hnilickou Kýčeru. Je tu fakt nádherně.

Hnilická Kýčera na dosah

Sedlo pod Hnilickou Kýčerou je i takovým malým poutním místem, jak jsem se posléze dozvěděl. Je tu kříž, malá zvonička a posezení. Nadmořská výška tohoto sedla je 1028 metrů. Hnilická Kýčera se odsud prudce vzpíná. A stezka k vrcholu vede napřímo. Stodevadesát metrů velmi, velmi strmě vzhůru.

Sedlo pod Hnilickou Kýčerou (stopy vichřice trefně doplňuje zlomený smrk)

Zazvonil jsem si pro štěstí a vyrazil k vrcholu. Blátivá stezka byla nepříjemně kluzká. Z louky pokračuje lesem, až pod vrcholovou holinu. Ale abych ještě popsal výstup. Je to fakticky strašný krpál. Kdybych neměl palice, tak by to bylo hodně "o hubu". Skoro si troufám tvrdit, a to doopravdy, že by se tu hodily mačky. Možná by to vypadalo komicky, když nikde kolem po sněhu ani zmínky, ale kopec ujížděl doslova pod nohama. Říkal jsem si: "Tady to musí mít sklon snad 30°…", a tak jsem použil sklonoměr, abych si potvrdil svoji doměnku. Opustil jsem stezku, která díky svému stavu vyšlapanosti byla jako klouzačka a postupoval jsem lesem. Ne snad, že by to tu bylo méně náročné, ale přece jen tu byla větší možnost najít si potřebný grip pro boty.

35° = 70%

Profil celé absolvované trasy

Strmé svahy Hnilické Kýčery

Jakmile jsem se dostal nad úroveň lesa, bylo to o poznání lepší. Přece jen to tady sluníčko více vysušilo a tráva na louce byla mnohem přívětivější, než listí a bláto v lesním úseku. Ustavičné prudké stoupání skončilo těsně pod vrcholem, jen pár metrů pod křížem, který zdobí toto místo. Bez deseti munut čtyři hodiny. Tolik mi trvalo, než jsem dorazil na vrchol z Ďurčinej. A to včetně dvacetiminutové pauzy na Úplazu. Slušný výstupový čas, příznivé počasí, to vše dohromady, mi dovolovalo, abych si vrcholu náležitě užil.

Vrchol Hnilické Kýčery (v pozadí Veľká Lúka-Martinské hole)

Byl za mnou náročný výstup, který musím doporučit každému, kdo miluje krásnou přírodu. Ta námaha za to určitě stojí. Za veškerou dřinu, kterou člověk musí podstoupit mu příroda oplátkou nabídne neskutečné výhledy, krásné prostředí, krásnou přírodu a zážitky, které Vám nikdo nevezme.

Pohled na Kľak a Strážovské vrchy v pozadí z vrcholu Hnilické Kýčery

Hodinu jsem si užíval vrcholu. Odpočíval jsem, dal jsem si vrcholové pivo a malou svačinku. Bylo krásně. Postupně se na vrcholu objevili i další turisté. Nejprve holka s kolem. Sjezd byl zcela vyloučený. Byla celá od blata, ale příjemně jsme si povykládali. Pak se objevila dvojička chalanů, kteří dorazili z Dlhé Lúky. Ze stejného směru pak dorazil ještě pár turistů a od Sedla pod Hnilickou Kýčerou dorazili ještě další tři lidé. Nakonec jsem vzal roha. Přece jen, celý den sám, jen já a jeleni, možná někde v lese skrytý medvěd a najednou takové "davy"… Ale jo, bylo to příjemné i tak jak to bylo. Nakonec jsem přece jen zvolil stejnou cestu nazpět. Nechtěl jsem přijít o ty nádherné paloučky a výhledy. Když jsem to zvládl sem, zvládnu to i nazpět. A udělal jsem dobře. První sestupovou pauzu jsem si udělal na Kýčeře. Doplnil jsem tekutiny a vydal se na cestu. Třeba se mi přece jen podaří zahlédnout nějakého medvěda. Původně zamýšlený záměr navštívit více vrcholů v hřebeni jsem nakonec přece jen vzdal. Ono to zase až takový kousek nebylo a v nohou už toho bylo docela dost. Přece jen jsem v závěru vystoupil alespoň na Žihlavník, který se zdál nejsnáze dostupný ze stezky. Na rozdíl od Skalek, kde bych musel šlapat ještě hodně, hodně nahoru. Navíc, tam to bylo zvířátkovo a rušit jejich klid jen díky svému umanutí, to se mi nechtělo.

Vrchol Žihlavníku v pozadí Baba

V odpoledním lese však už tolik života nebylo. Teda bylo, ale byl skrytější než ten ranní. Vzal jsem s povděkem laň, která se na mě chvíli dívala a pak ladně odběhla někam na Jablonskou. Jako by ta zvěř ani nevnímala strmost terénu. To snad není ani možné. O kolik jsou v tomto směru nad námi? Na obloze se začaly objevovat temné mraky, ale víc, než pár drobných kapek z toho nebylo. Druhou a poslední sestupovou pauzu jsem udělal na louce pod Babou u studánky Jačmenisko. Věděl jsem, že za chvíli to bude sešup lesem, a že se blíží konec mé návštěvy tohoto kouzelného kraje. Proto jsem se snažil přijmout do sebe, co nejvíce to jde, sílu přírody. Na poslední z lučních úseků jsem ještě pozoroval déšť, někde v okolí Suľovských skal. Podobný pohled na déšť si pamatuju ze Slovinska, Když jsme byli s Tomem na Stenaru. V údolí Trenty pršelo, ale jinak kolem slunce…trochu nostalgie. Krásný pohled.

Pak už následovaly serpentýny lesem a poměrně ostrý sestup do Ďurčiné. Poslední rozloučení s jelení zvěří, které je tu opravdu hodně a v mysli stále neukojená touha spatřit medvěda. I když jsem ho ani tentokrát neviděl, nezapomněl jsem na onen podivný "hlas" a šramot, který jsem mohl vnímat ve výstupu, byť to mohl být i jelen. Ale něco přeci jen. Poprvé jsem viděl medvědí strom při návštěvě Suľovských skal. Podruhé se mi to poštěstilo kousek nad Ďurčinou. Čerstvě podrápaný kmen, z něhož prýštila míza. Ten strom byl v pořádku, když jsem šel nahoru. Na to dám krk. Tak přeci jen tu jsou. No, to je jasné, ale možná jsem opravdu slyšel medvěda. Kdo ví? Chvíli na to, co jsem obdivoval medvědí strom, jsem zaslechl opět "někoho" z lesa. To by snad mohl být on. A o kousek níže v blátě stopa jako lidská dlaň. Jedno je jisté. Medvědi jsou mnohem obezřetnější než jelení zvěř. Dávají si velký pozor, aby nedošlo k setkání. Je to přirozené. Čím dál více mi příroda nabízí. Věřím, že spatřit medvěda nezůstane jen mým přáním, ale že to je jen otázka času. S velkým respektem přistupuji k této mé touze. "Protistrana" to bude jistě vnímat s pochopením.

Bylo až s podivem, jak blízko Ďurčiné je divočina na dosah a hned vedle lesa pasínky. Člověk a příroda jsou si tu nějak blíž. Přirozeně spjati mezi sebou. Tak bych si přál za lidský rod, ať si to nepokazíme, protože to vypadá, že příroda se po "čtyřiceti" letech odstavení na druhou kolej dostává do popředí, ale hlavně do kondice. Medvědi jsou i kousek od Zlína, byť zatoulaní puberťáci hledající teritoria, ale jsou tu. Jsou v Beskydech, v Bílých Karpatech, Javornících. Prostě objevují se a jsou přirozeně tam, kde dříve stejně přirozeně žili. Buďme rádi a šťastni za návrat velkých šelem do našich krajin. Je to známka zdravé přírody. Hysterie některých hejtmanů (že pane Čunku), kteří by se s tímto bohulibým návratem vypořádali se zbraní v ruce, je zarážející, nepochopitelná, nerozumná a stupidní. Přeji přírodě, nechť nadále vzkvétá a sílí, a ať člověk co nejméně ovlivňuje její přirozený koloběh. Hnilická Kýčera jednoznačně ano. Stojí to za to, byť to není "zadara"! Ale všechno má svoji cenu a propotit tři trička se v tomto případě rozhodně vyplatí. Mějte se všichni (medvědi) krásně 😉 a někdy zase…

HORE ZDAR!!!