Výstup na Litvorový štít

V přání byly Tatry. Původní skálopevný plán výstupu na Kolový štít jsem s postupem času zavrhl. Přece jen Tatry na otočku… Brzy vstávat, cesta taky něco vezme. A pak ty cesty dolinami, to taky není "zadarmo". Vzdálenost a čas. To všechno rozhodlo, že budu muset vymyslet jiný cíl. Jenže kudy nejít, abych se nepotkával s davy? Nakonec jsem se rozhodl pro Litvorový štít. Cestu po nástup znám a pro výstup do Litvorového sedla, kterým jsem hodlal vystoupit na vrchol, zvolím pod Zadným Gerlachem, neboť Dolinou Velických pliesek jsem procházel při výstupu na Velický štít, tak ať poznám nová místa…

"Tisícjedenáctkou na šestnástku"

Ve dvě ráno budíček, a ve 2:45 odjezd. Cesta byla pohodová, krásná, klidná, až na trefeného netopýra…promiň… V 6:10 jsem byl v Tatranské Poliance. Vychystal jsem, "sebe-sobě-si", všechno, co bylo nezbytné a za pět půl jsem vyrazil vstříc Sliezskemu domu. Ale líná huba, hotové neštěstí! "Ogaři, ještě jednou mockrát dík!!! Dali jste mi čas a uspořili spoustu energie. Díky moc." Díky pro zásobovače, kteří mě vyvezli nahoru, na Sliezsky dom! Díky těmto všem souhrám, které se mi to ráno udály, jsem vyrážel v 6:45 od Velického plesa. Přede mnou nebylo nikoho vidět. Po "zelené" jsem vystoupal kolem krásného Velického vodopádu až k Dlhému plesu…a přece jen někdo vycházel dříve. Ve stěně, ale i pod ní, tam kde začíná Velická próba, jsem spatřil malé skupinky. Výborná studijní záležitost. Na Gerlach bych jednou rád vystoupil. Fotil jsem celou partii výstupu na hřeben. Z této strany a z jiného pohledu, trošku přiblížit… Měl jsem čas. Čas, který mi dopřáli dobří zásobovači. Po chvilce se u stezky objevil svišť. Mile hleděl a byl docela klidný. Slušně jsem ho pozdravil a on se mi za to pěkně ukazoval. Už, už jsem očekával opuštění stezky. Dlhé pleso končilo a byl čas vydat se do "volného" terénu. Zvolil jsem tak nějak optimálně přímou trasu k obrovskému balvanu, který ležel na dně doliny. Sluníčko, byť by se zdálo, že se zdát nemá, už docela pražilo, ale ve stínu bylo přívětivé chladno. Očekával se tropický den, tak tady to snad nebude tak zlé. To ukáže den. Udělal jsem si pauzu ve stínu onoho balvanu. Přede mnou byl už jen suťový svah z hrubých kamenů a žlab mezi Zadným Gerlachem a hřbetem, který zakončuje vrchol Gerlachovské kôpky.

Tatranská nádhernost…zprava v popředí Guľatý kopec, v závěru doliny dominantní Velický štít, předsazená Gerlachovská kôpka, Litvorový štít, Litvorové sedlo, místo výstupu na hřeben, a masiv zakončený vrcholem Zadného Gerlachu

Ve žlabu leželo sněhové pole. Mačky i cepín jsem měl, ale kdyby nebyly potřeba…možná by to šlo po skále hřbetu zmiňované kôpky. Vyrazil jsem vstříc novým zážitkům. Postup po suťovém svahu nebyl moc dobrý. Pod nohama se hýbaly velikánské bloky, kterým jsem prvoplánově věřil. Tož musím být opatrný. Poměrně ostrý svah jsem měl téměř za sebou. Už jen kousek, přes sněhový splaz, který se táhl žlabem dolů, a budu na skále. Tak jak se jevila zespodu, přesně to nabídla. Pro mě jedna z nejkrásnějších pasáží trasy.

Ten zářez je ten žlab, který byl luxusní… (fotografováno z místa X, viz níže)

Kameňami hore

Lehké jedničkové lezení. Myslím, že děti by si tuto část užily. Konec žlabu se pomalu rovnal a následovala krátká pasáž k další lavici, kterou zprava tvořil hřeben sbíhající z Gerlachovské kôpky. Nad žlabem jsem pokračoval úbočím kôpky až na její vrchol. Byla by škoda nevystoupit sem. Být alespoň v úzkém objetí vyšších bratrů a mít rozhled, třebaže malý, na to všechno kolem.

Centrální hřeben Tater s Velickým štítem, pohled z Gerlachovské kôpky

Rozhled odsud je kouzelný. Mohutný Gerlachovský masiv přímo před očima a hřeben od Litvorového štítu přes Velický na Poľský hrebeň, Východná Vysoká, Kupola, Weszterov štít, Bradavica...tož to bych musel popsat půl stránky, abych se dopídil všech míst, která nesou svá pojmenování… Sedl jsem si na vrcholku a kochal jsem se.

Divá veža uprostřed, zleva od ní hřebenový trojvrchol Svišťového štítu, vpravo vyrýsovaná Východná Vysoká a zcela vptavo Kupoľa

Do Litvorového sedla to bylo, co by "kamenem dohodil". Za půl hodiny musím být na vrcholu. To byl můj odhad. Do sedla to už mnoho nebylo a k vrcholu ze sedla je to jenom pár metrů. Opět mě čekal méně příjemný úsek volného kamení, který finišoval v sedle. Těšil jsem se na ten pohled na druhou stranu. Přivítala mě koruna Vysoké.

Prostě mazec po tatransku…první pohled

Centrální hřeben a Končistý hrebeň

Jako z kalendáře. Celý centrální hřeben je krásný. Vychodná Železná brána, to je sedlo, po kterém toužím, a kdyby se podařilo, tak i Štít nad touto bránou…to jsou ale Zlomiská, odbočím od vyprávění, kterým bych chtěl věnovat i bivak…tak třeba, třeba…někdy…Teď zpátky. Je to nevelké místo, ale kouzelně krásné. Pohled do Kačacej doliny je úchvatný. Bere dech. Toto se prostě nikde nedá koupit. Za tím musí člověk vyrazit. Udělal jsem něco málo fotek a vyrazil k vrcholu. Opět velmi příjemné lehké lezení s krásnými vzdušnými pasážemi. A vrchol na dosah. Ze sedla na vrchol je to snad deset minut. Vrcholový mužík mě přivítal, tak jako já jsem poděkoval přírodě za svoji přívětivost.

Nebudu Vám nic říkat…Ľadové štíty a Lomničák musí najít každý, taky jsou tam Pyšné štíty, Belianky, to už su daleko…najdi Divou vežu,…a Východná Vysoká se furt stejně rýsuje, Svišťový štít…Prostredný hrot aj Javorák ide viděť…

Končistá a Končistý hrebeň

Netřeba komentářů, názvy jsou nepodstatné. Pravá podstata všeho je v tom, jaké to je…pohled do Polska…plesa jsou ještě "naše"

Vysokou prostě miluju

Byl jsem na vrcholu Litvorového štítu. Neznám Tatry na tolik dobře, ale z toho mála, co jsem tady poznal, musím konstatovat, že Litvorový štít je velmi snáze dostupný tatranský vrchol. Teď nevím, jestli to tak můžu psát…nebudu to mazat…všechno výše popsané je pouze můj subjektivní názor… Mé tatranské vyvrcholení trvalo hodinu. V Dolině Zeleného plesa byla oblačnost a vytvářela zajímavá oblaka. Chvilku jsem pozoroval to hemžení nebeských par, až jsem usoudil, že z toho nezaprší. Tedy doufám. Moje předpověď byla naprosto přesná. Krása, která byla všude kolem, byla chráněna hradbou velikánů, a tak nedávala šanci čemusi, co se vytvářelo v hluboké dolině za hřebenem. Byl nádherný čas. Asi po půl hodině svého vrcholového pobytu se na vedlejším Velickém štítu objevila dvojice.

Kdosi na Velickém…

Tak, jako jsem se tehdy díval z vrcholu Velického k Litvorovému štítu, tak se teď dívám obráceně. Asi na tom není nic zajímavého, ale mě takové pohledy fascinují. Nejraději bych vystoupal na každičkou věžičku, jenže, ale, protože… Jsem takový samotářský vlk, co vyrazí vstříc hoře. Nedá se nic dělat. Je třeba ctít, že "Jištění není potřeba!" Tak chodím tak jak chodím a vybírám si místa podle Kroutila a nejen toho, ale osvědčil se mi nejlépe. Opět nevím, jestli toto tady někoho zajímá…a jestli bych to vůbec měl takto psát…jsem motýl, který vzlétl, aby se dotkl vrcholků… Je tu opravdu nádherně a den byl jako na objednávku. Byl čas k sestupu. Alespoň budu rozumně doma. Sestup, nejen do Litvorového sedla, to je sice stejná cesta, ale je to úplně něco jiného. Jinak člověk vnímá všechno kolem. Nehledí vzhůru, ale kochá se hloubkou pod sebou a vidí to co vidět, sice mohl, ale přesto tolik nevnímal.

Moje úchylnost k Vysoké…

Vnímal jsem okolitou krásu v plném rozsahu. Když jsem ještě před chvilkou seděl na vrcholu, přemýšlel jsem o sestupové trase. Měl jsem dvě varianty. Buďto se vrátím stejnou cestou, užiju si krásný úsek žlabu, anebo sestoupím Dolinou Velických pliesek, zleva pod Gerlachovskou kôpkou, čímž poznám nový kousek doliny a půjdu pod Litvorovým a Velickým štítem na stezku. Druhá varianta je podle literatury výhodnější, vzhledem k lepšímu terénu, méně volného kamení. Kdesi pod sedlem jsem se rozhodl, že půjdu nazpět stejnou cestou, respektive projdu si cestu č.1011 ve své původní trase. Volného kamení jsem si začal užívat hned na začátku. Už jsem se nemohl dočkat, až budu na pevné skále hřbetu kôpky. Sestup byl nějaký kratší. Všechno rychle utíkalo. V hlavě se mi začala přehrávat písnička "Spomal, máš privysokú rýchlosť… Nevím, co mě to tak nějak hnalo kamsi… Přišel jsem až k místu "X", kde jsem překračoval v nejužším místě sněhový splaz ze žlabu. Ještě patrné čtyři stopy, které se roztopily do mělkých jamek, vyznačovaly místa, kudy jsem šel nahoru. Jenže teď jsem viděl pod sníh, jak byla vrstva od skály "odpuklá". Stopy vedly po tenkém sněhovém žebru. Snad zbytečně jsem se rozhodl, že tyto čtyři kroky udělám rychlejší, abych se neprobořil někam do metrové díry. Ještě si tak kotník zlomit. Pravá, levá, pravá, levá, pěkně svižně a konečně "pevná" země... Došlap na relativně solidní balvan spustil malé kamenopádění. V dostatečném rozsahu se se mnou rozjela malá plocha sutě. Rozjezd jsem zachytil, ale její zastavení mě rozhodilo natolik, že jsem šel k zemi. Pád po hlavě dolů do hrubé sutě. Po dopadu jsem ještě na chviličku popojel a pak jsem začal zjišťovat, jak na tom jsem. Hned jsem si stoupl, popravil přilbu na hlavě a počítal střety s kamením. Pravé koleno, no, teče krev, ale to půjde. Jenže odněkud pořád kolem kapala krev. Sáhnul jsem si na hlavu, ale ruce čisté. Až jsem ucítil, jak mi něco stéká po pravém lokti. Našel jsem příčinu zakrvácených Tater. Shodil jsem batoh, vytáhnul kapesníky a začal s otíráním. Z boku předloktí to teklo fest. Ku pomoci přišel obvaz. Předloktí bylo vyřešeno. Teď koleno. S tím tolik práce nebylo. Napil jsem se vody a vydal se k rannímu balvanu na podrobnější prozkoumání stavu. Volné kamení. O tom se mluvilo i v průvodci. Tož jsem si ho užil v plném rozsahu. Nakonec jsem balvan minul a pokračoval na stezku. Nad Velickým vodopádem jsem se rozhodl zrevidovat rány. Z ruky pořád tekla krev. Ale Sliezsky dom je na blízku, tak si tam vyptám nějaké náplasti.

Trocha krásy všeokolní

U Sliezského domu jsem chvilku posečkal. Sluníčko už mělo pořádné grády a mě čekalo jen klesání a klesání, tedy stále větší a větší horko. Ta cesta do Tatranské Polianky, to je daň za všechno krásné. Člověk už je pryč z hor. Mizí v dál a vzdaluje se tomu, co má tak rád. Teplota stoupá, frekvence turistů též. Dorazil jsem do Polianky. Odstrojil jsem se a předělal do režimu řidič. Teploměr ukazoval 31,5°C. Pod Tatrama, v 1000 metrech nad mořem. Rozloučil jsem se s Tatrami a vyrazil k domovu, do Zlína. Dostal jsem to teda všechno, tak jak se patří. Sežehnutý horským sluncem a se zářezem na pažbě. Ale co už. Jeden už mám z Javoráku, tak druhý bude z pod Zadného Gerlachu. Tož cesta nazpět jinak bez problémů. V Mestečku jsem koupil dobré mléčko, sýry a klobásky, a taky jsem zjistil, že jsem dostal pořádnou sluneční palbu. Než jsem vystupoval z klimatizovaného auta, zdálo se mi pořád horko. Venku pak bylo k zalknutí. Ale když jsem se vrátil z nákupu nazpět, tak jsem se nestačil divit. Vždyť já jedu v ledničce…a pak jsem byl víc jak týden pěkně nemocný. Levý prsteníček, o tom jsem moc nemluvil, jsem si nechal nakonec zrentgenovat. Naštěstí mírná léčba. Tož, takové byly tyto moje Tatry. Krásné, kouzelné, úchvatné a úžasné, navždycky nezapomenutelné, jedinečné…prostě Tatry. Děkuji přírodě za přívětivost, chlapíkům z Iveca za odvoz, volnému kamení za poučení a větší ostražitost a Gábině za to, že mě to toleruje. Mějte se všichni krásně a příště zase…

HORE ZDAR!!!