Julské Alpy 2019 (1.část)

O své letošní návštěvě Julských Alp musím začít psát trochu obšírněji. Všechno to začalo tím, že jsem do Julek chtěl. Jenže chtít a samotný záměr uskutečnit, to je velmi složitá věc. V Julských Alpách jsem byl naposledy v srpnu roku 2015. Nutno ovšem podotknout, že to byla jen kratičká návštěva, spíše jen takové zastavení se, při cestě z Itálie, když jsem navštívil, Kugyho opěvované, Svaté Višarje, italsky Monte Lussari, neboť tato část tohoto pohoří se nachází na území Itálie. A byla to opravdu jen kratičká návštěva. Lanovkou jsem se přesunul na vrchol, na němž je klášter, pár turistických přístřešků a restaurací, a snad by se dalo napsat, že tato oblast spadá spíše do Julského Předalpí. Přesto jsem spatřil své milované hory, které mne toliko nadchly, a díky kterým navštěvuji přírodu v takovém rozsahu. V témže roce jsem navštívil Julky ještě o něco dříve, přesněji v dubnu. A opět to byla jen kratičká návštěva, zastávka na občerstvení, když jsem při cestě, tentokrát ze Španělska, navštívil Kranjskou Goru a udělal jsem si takový malý piknik pod horami. Když už člověk takto cestuje, nic mu to nevezme, když si odskočí přes kopec do míst, které tolik miluje. Při pohledu na mohutný Prisank, nebo chcete-li Prisojnik, který tvoří významnou dominantu nad městečkem, chutná svačinka opravdu trochu jinak. Tou pravou poslední návštěvou, která by se dala nazvat pobytem, byla červnová, respektive červencová návštěva v roce 2013. A to už je pěkná řádka let. Teprve teď, když píšu tyto řádky, si uvědomuji, jak moc jsem toužil po návštěvě Julek. No, a že to letos vyšlo, to byla taková trochu souhra náhod. Tradiční skupinové "Tatrování" se letos neuskutečnilo. Nějak jsme se pořádně nedomluvili. Snad to bylo i tím, že návrhů bylo hned několik. Napřed, že bychom vyzkoušeli něco nového. V plánu byla Velká Fatra, která se nakonec přesměrovala na Muráňskou planinu…ze které ovšem nakonec taky sešlo, a možná že za to můžu i já, když jsem se nějak moc netvářil na "pouhé" bivakování v čisté přírodě. Ne, že by mi bivak nějak vadil, ale přece jen na tento způsob pobytu jsem ještě stále příliš mlád. Tím chci říct, že tuto oblast můžeme navštívit za dvacet, klidně i více, let, kdy se třeba nebudeme cítit na strmá úbočí, na skalnaté výstupy po horských štítech. Prostě letos jsem chtěl opět Hory. Kéž mi tato chuť vydrží co nejdéle. Nakonec celé naše každoroční, pravidelné setkávání nedopadlo nijak. Jenže já jsem si přál, a chtěl jsem, do Julských. Na mé návrhy nikdo nereagoval. Nebo reagoval, ale zamítavě. Až se jednoho krásného dne ozval Sep, že by se mnou do těch Julek jel. Že to mám naplánovat. To byl impuls, to byla výzva, která se neodmítá. Zavolal jsem Mitjovi a poptal možnost ubytování. Když do Julek, tak k Mitjovi. S obrovskou radostí jsem přijal zprávu, že pro mě ubytování pro dva zajistí. Budeme mít "hladnou chišu". Ne snad, že bychom tím měli nějak trpět. Měl pro nás přichystanou ubikaci se dvěma lůžky, ve které opravdu nebylo nijak vedro a teplota se držela na příjemných hodnotách. Ale abych nepředbíhal. Termín jsme si sjednotili na 30.7.-2.8.2019. Byť jen krátké čtyři dny, ale přece jen čtyři dny v Julkách. A abychom si to řádně užili, tak jsem naplánoval odjezd na 1:30 z Otrokovic, kde jsem nabíral na palubu Sepa. Stejně jako při poslední návštěvě, kdy se nám osvědčilo vzít si s sebou soudek piva, tak i letos jsme to udělali stejně. Vřele doporučuji.

Baby on board

Člověk si může dopřát příjemného osvěžení po namáhavé túře v podobě čerstvě natočeného, lahodného piva. A že máme pivo nejlepší na světě, tak o tom žádná. V pondělí jsem vyzvednul třicítku Otakara Poličky, nachystal jsem si věci do hory a šel s nedočkavostí spát. Původní budíček, půl hodiny po půlnoci, jsem ani nedočkal a vzbudil se o hodinu dříve. Nevadí. Alespoň si můžu všechno ještě jednou překontrolovat a v klidu vyrazit pro Sepa. Vše klapalo jako na drátkách. Vždycky, když někam jedeme, tak to tak je. Prostě, když se řekne, že vyrazíme o půl druhé, tak vyrazíme o půl druhé. V 1:30 jsme vyráželi z Otrokovic směr Soča. Hned na úvod jsme měli v plánu výstup na Mangart. Čtvrtý nejvyšší vrchol Julského pohoří. Standartně tou lehčí, italskou, cestou z Mangartského sedla. Sep byl v Julkách podruhé, ale poprvé takto vrcholově. Prostředí příliš neznal, ale takticky se nachystal výborně, protože měl alespoň přehled. Chválím. Cesta noční krajinou ubíhala bez komplikací, a tak jsme před půl devátou dorazili do sedla.

Pohled z Mangartského sedla (masiv vlevo - zleva Morež, Briceljk a Vrh Krnice, masiv vpravo - zleva "osamocený" Rombon, "vystrčená" Jerebica a opodál, už na hraničním hřebeni, Velika Črnelska špica, Prestreljenik a kaninský hřeben zakončený Visokim Kaninem)

Nejprve nás trochu zmátla cedule zákaz vjezdu, spojený se zákazem vstupu na příjezdové cestě kousek za odbočkou k chatě pod Mangartským sedlem. Zaparkovali jsme na přeplněném parkovišti asi 150 výškových metrů pod sedlem. Budeme muset zbytek vyšlapat po svých. Ale okolo jedoucí místní Dacia, která pokračovala přes zákaz, nám dodala odvahu a vyrazili jsme taktéž nahoru. Po příjezdu do sedla jsme zjistili, že nejsme zdaleka samotní, kdo zákaz nerespektoval a byli jsme za to rádi. Nerad porušuji zákazy, ale tento byl opravdu nesmyslný. Poškození vozovky po zimě bylo natolik minimální, že cedule měla být dávno odstraněna. Postrádala smyslu. Jak se nakonec ukázalo, nebylo to jenom pár aut, která tam po ránu byla, ale nakonec bylo pod sedlem zaparkováno "obvyklé" množství, na které jsem byl, po všech těch letech návštěv, zvyklý. Inu, někdy se "vyplatí" porušit zákaz. Byť k tomu tedy nenabádám.

Pohled na Mangartské sedlo

Bylo krásné ráno, obloha téměř bezmračná a my jsme mohli vyrazit k vrcholu. Postupovali jsme k hraně mezi Malým Ratečským Mangartem (Mali Rateški Mangrt) a Mangartem. Výhled do Itálie, na jezera, která jsou neskutečných 1200 metrů pod Vámi, to je nezapomenutelný zážitek. Už jen toto dělá z Julek něco výjimečného. Toto třeba v Tatrách nemůžete spatřit. Výškově jsou Julky jen o něco vyšší než Vysoké Tatry, ale rozdíl mezi dolinami a okolními štíty je nesrovnatelný. Tady je všechno úplně jiné. Hluboká údolí zařezaná mezi okolními štíty dodávají těmto horám obrovskou mocnost a neskutečnou mohutnost. Tatry mi to odpustí. Tatry miluju. Jsou však jiné. Jednak rozlohou a jednak právě těmito neskutečnými rozdíly v převýšení. V tomto velkolepém sedle jsme potkali skupinku mladých Čechů, kteří se chystali k vrcholu Slovinskou cestou, která je náročnější a vyžaduje úvazek a ferratový set. Jeden z mladíků přesvědčoval ostatní, že je poprvé takto na horách, a že by preferoval jednodušší cestu. Navrhli jsme mu, ať jde s námi. Zbytek jeho skupinky ho ale nakonec přesvědčil, aby šel s nimi. Nevím, jestli je takové jednání rozumné a moudré. Bylo to však jejich rozhodnutí. Jak se poté ukázalo, na vrcholu jsme se nepotkali. Ono, každé rozhodnutí v horách by mělo být založeno na racionální úvaze a schopnostech. Frajerství, nebo jak bych to nazval, je riskování. A já nikdy v horách neriskuji a ani nevystavím nikoho takovémuto stavu. Vystoupali jsme přes krátký úsek sněhového pole pod skálu, kde následoval odjištěný úsek s fixními ocelovými lany.

Stezka vedla přes sněhové pole

Jeden z prvních úseků s fixními lany

Příjemné lehké lezení nás přivedlo na severovýchodní úbočí, které jsme přetraverzovali a směřovali směrem k jihu, k hřebenu, kde se připojuje hřebenová stezka vedoucí ke Kotovému sedlu a dále třeba na Jalovec.

Nedokážu určit přesnější směr, takže názvy kopců nebudu hádat, ale je tu krásně…

Kouzelná hřebenovka ke Kotovému sedlu

Jistě stojí za zvážení někdy tuto pasáž absolvovat. V těchto místech jste již poměrně nadosah vrcholu. Stezka, obcházející masiv Mangartu, pokračuje západním směrem a směřuje vzhůru, ke kříži. Pohledy do hlubokého údolí Loške Koritnice Vám berou dech. Sousední Jalovec pak dodává celému výstupu neuvěřitelnou kulisu velehor. Závěrečný "vzpon" k vrcholu, završený výstupem k vrcholovému kříži je pak odměnou za veškerou námahu.

Vrcholový kříž na Mangartu

Mraky zakryly vrcholky Više (Jof Fuart) i Montaže (Jof di Montasio) v Itálii

Mangart je vděčný vrchol. Čas výstupu ze sedla je oficiálně udávaný s hodnotou 2h30m. Z vlastní zkušenosti vím, že se tento čas dá o 30 až 45 minut zkrátit, pokud makáte a šlapete. My jsme šli dle Sepova tempa a do času jsme se dostali. Nutno poznamenat, že nebylo kam spěchat. Ubytování jsme měli nachystáno na druhou hodinu odpolední a čas jsme měli perfektní. Stanul jsem popáté v životě na Mangartu. Popáté, ovšem poprvé s tolika jinými turisty. Nebyl jsem zvyklý, že tu bývá tolik lidí. Na vrcholu bylo snad 30-40 lidí. Prostě moc. Tak je sezóna v plném proudu…ale skutečnost byla trochu jinde, jak se později ukázalo… Setrvali jsme na vrcholu více jak půl hodiny. Oblačnost, která ze začátku nebyla, se začala kupit stále více a výhledů ubývalo. Skupinka mladíků, kteří se přemluvili na Slovinskou výstupovou cestu, stále nikde, i přesto, že jsme si řekli: "Potkáme se na vrcholu…" V hoře musí každý sám za sebe. Jejich rozhodnutí je možná k vrcholu ani nedovedlo. Bylo to jejich rozhodnutí. Naopak mě nadchlo tříčlenné družstvo, které vystoupilo na vrchol. Dva kluci a jedna holka. Nejstarší mohl mít tak 8 let!!! Slovinskou cestou, ferratou, v plné výbavě. To bylo neskutečné… Představil jsem si, jak se doma domlouvají…: "Děcka, do pěti, ať jste doma, a žádné blbiny…" Úžasný výkon. Vzpomněl jsem si na film o Reinholdovi Messnerovi, Nanga Parbat. Myslím, že jsme potkali horolezecký potěr, který má před sebou budoucnost jako z partesu. Klobouk dolů nejen před těma děckama… "Můj milý Vincku, měl bych o Tebe neskutečný strach, ale přál bych si, abys na tom byl někdy podobně…" Sestup jsme provedli v krásném čase včetně svačinové pauzy.

Pohled do údolí Alpe Vecchia (Stara planina) v Itálii, kudy vede ferratový výstup od bivaku Nogara (uprostřed dvojice ve výstupu do sedla mezi Malým Ratečským Mangartem a Mangartem

Cedule označující druhou variantu výstupu od bivaku Nogara

Julky nám začaly úspěšně. Svůj první cíl jsme absolvovali bez ztráty kytičky. Počasí bylo na jedničku, čas výborný. Ještě přesun na ubytování do Soče a náš příjezd můžeme hodnotit jako úspěšný. Všechno proběhlo přesně tak, jak jsme si naplánovali. Pivní soudek jsme úspěšně narazili a nás čekala zasloužená odměna a odpočinek.

Mangart z Mangartského sedla

V podvečer zabouřilo, ale to nám nikterak nevadilo. Náš plán, náš cíl, jsme měli splněný a všechno to teprve začínalo… Když už bylo po dešti, to jsme již seděli s Mitjou a vychutnávali si výbornou Poličku, tak se nad Sočou vytvořil zajímavý opar. Mitja se podíval a oznámil. Zítra bude bouřka. "Ha, to ne! My chceme do hor! Na Kanin!" Uklidnil nás. Bouřit bude až v pět odpoledne. Tak kéž by to byla pravda… První den byl úspěšně za námi a my jsme se mohli těšit na zítřejší výstup na Kanin.

Budík nás postavil na nohy v 6:45. Chtěli jsme stihnout první lanovku, ať máme dostatečnou rezervu pro náš výšlap. Vyrazili jsme zhruba za hodinku, stejně jako naši švýcarští spolubydlící z vedlejšího apartmánu, kteří měli stejný cíl. V 8:01 jsme zakoupili lístky na "žičnicu" a v 8:04 jsme seděli v kabince a nechali se vyvážet do vrcholové stanice. Už jen samotná cesta lanovkou je obrovský zážitek. Nastupujete v Bovci, ve výšce necelých 500 metrů nad mořem. Stanice je označena písmenem A s názvem Dvor. Pokračujete přes stanici B do stanice C a následně do nejvyšší stanice D, která je pod Prestreljenikem, ve výšce přes 2200 metrů. Samotná délka celého veledíla je 5800 metrů a jízda trvá zhruba 35 minut. To už je pořádná dávka zážitků. Cena za zpáteční lístek byla letos stanovena na 20€. Já jsem to měl o 4€ levnější, díky členství v PZS (Planinska zveza Slovenije). Taktéž je možnost zakoupit jednosměrný lístek, ovšem znamená to sestup po svých a cena není natolik zásadní. Když jsem byl na Kaninu poprvé, zakoupil jsem právě onu jednosměrnou variantu. Byla to velikánská dřina, která mě nakonec dovedla do stanice B, kde jsem poprosil obsluhu, aby mě svezli do "áčka". Už jsem toho měl fakt dost. Přece jen převýšení je opravdu obrovské. Vystoupili jsme v 8:40 pod Prestreljenikem a vydali se k vrcholu. Oblačnost se držela vrcholků a nezbylo než doufat, že se to třeba přes den zlepší.

Pohled na Hudi Vršič (Cima Lunga) a vpravo stěny Prestreljeniku (Monte Forato), uprostřed suťového pole stezka k Oknu a na Kanin

Pod Prestreljenikovým Oknem

Stezka vede pod Prestreljenikem a chvíli je společná s cestou k Oknu. Stoupá suťovým svahem a pokračuje ke skalnímu prahu, který odděluje civilizovanou oblast lyžařského střediska Kanin a oblast nazvanou Kaninské podi (obé vyslovuj tvrdě). Tato magická oblast skalního moře pod hřebenem celé Kaninské oblasti je od jihu lemována soustavou vrcholů, které přesahují 2000 metrů. Není radno tady zabloudit. I vzhledem k množství hlubokých jeskyní, kterých je tu dostatek. Jsou to takzvané jamy. Kousek za tímto prahem se zleva připojuje stezka od Domu Petra Skalarja na Kaninu. Oblačnost se stále držela na hranici 2300-2400 metrů.

Pod Kaninským hřebenem, chvilku to vypadalo, že se to "otevře"…

Víceméně po vrstevnici, přesně v této výškové hladině, pokračuje chodník pod hřebenem Kaninského masivu, až pod vrchol Srednji Vršič (Monte Ursic) 2543 m, kde stezka začíná stoupat k hřebeni. V těchto místech začíná technická pasáž výstupu.

První, jednodušší pasáže výstupu stěnou k hřebeni

Ku pomoci jsou tu fixní ocelová lana, skoby a nášlapy. Poměrně exponovanými partiemi ve stěně jsme vystoupili na hřeben. Můj kamarád Sep, který není příliš zvyklý na takové pasáže, se držel velmi dobře. Myslím, že to pro něj byla krásná adrenalinová zkušenost. Už jsem si po letech přesně neuvědomoval, jak je tento výstup náročný. V mé mysli zůstávala jen vzpomínka na krásný výstup. Hřebenové pasáže pak nabídly spoustu zážitků. Výhled do Itálie k Montaži (Jof di Montasio) a do sedla Nevea (Sella Nevea) byl bohužel jen velmi omezený, díky nízké oblačnosti.

Pohled na italskou stranu na zbytky Kaninského ledovce, napravo přes údolí travnaté Altipiano del Montasio, pod Montažem

V oblacích zahalený Srednji Vršič (Monte Ursic) a sedlo, z kterého stezka pokračuje dále po hřebeni

Po hřebeni jsme dorazili až na vrchol Kaninského Vršiče 2514 m. Tady jsme opět potkali naše švýcarské sousedy, kteří si užívali vrcholu. Musel jsem je trochu zklamat, když jsem jim oznámil: "This is not a top!" Z vrcholu Kaninského Vršiče se sestupuje poněkud dolů, po slovinské straně masivu. Hranice mezi Slovinskem a Itálií probíhá hřebenem. Tímto sestupem jsme se dostali nad Kaninskou škrbinu, kde nás čekal nejnáročnější úsek. Sestup z hřebene do Kaninské škrbiny. Asi šestimetrový sestup, zajištěný ocelovými lany. Ten je jen pro ty otrlé. Sestupujete sice jen zhruba šest metrů, ale to, co se otevírá pod Vámi, to je 250 metrů hluboký žlab, který končí pod Velikim Talirem. Velmi exponovaná pasáž. Až do této chvíle jsem obdivoval Sepa, jak to vše bravurně zvládal. Nastoupil jsem nad žlab, přidržoval jsem se fixního lana a podíval se dolů. Musím přiznat, že jsem pociťoval strach. Úplně jsem zapomněl na tento úsek od minula. Tehdy jsem byl sám a možná proto jsem se tolik nebál, ale teď? Vrátil jsem se zpátky na hřeben s konstatováním: "Sepe, tady je to drsné. Myslím, že se bojím."

"Nejdrsnější" pasáž sestupu do škrbiny, podle počasí je jasné, že tuto fotku jsem pořídil před osmi lety v roce 2011, pohled vzhůru k hřebeni

Rozvažovali jsme náš další postup. Sep nahlédnul a konstatoval, že dál nejde. Bylo to dobré rozhodnutí, než aby se stal nějaký malér. Ale co já? Jsme dva. Mezitím nás došel švýcarský pár a vrátili mi můj oznam s patřičnou parádou a úsměvem: "This is not a top!" Pousmáli jsme se a Švýcaři pokračovali. Sestoupili do škrbiny a my jsme je pozorovali v mlhavém oparu, jak pokračují dále. Vrchol Vysokého Kaninu (Visoki Kanin) byl přitom tak blízko. V jeden okamžik se nám trochu rozevřela obloha a byl patrný i vrcholový kříž. Po zralé úvaze jsme se dohodli, že mě Sep počká na Kaninském Vršiči a já se přece jen vydám směr Visoki Kanin. Strach, který mě neopouštěl jsem překonal. Přece už jsem tu jednou byl. Je to snad otázka věku? Nebo snad jakési vnitřní zodpovědnosti vůči mému malému synovi? Nevím. Strach zůstával. Přesto jsem vážil každého kroku, který jsem činil a opatrně sestoupil po lanech do škrbiny. Bylo mi jasné, že cesta zpět bude jednodušší. Každý, takto exponovaný úsek, je v sestupu složitější, než když člověk postupuje vzhůru. Netrvalo dlouho a dohnal jsem naše spolubydlící. A jednotlivec bývá rychlejší jak skupina, byť dvojice. Následovalo pár zajištěných pasáží a vrcholový kříž byl v dohledu. Ale jaký kříž? Zbytek kříže. Co se stalo s vrcholovým křížem? Zřejmě síla přírodních živlů způsobila, že na vrcholu trčel jen zbytek, torzo kříže.

Vrcholový "kříž" na Vysokém Kaninu letos…

…a takto vypadal kříž v roce 2011, i počasí bylo poněkud přívětivější…

Dohlednost byla nulová, a tak jsem jen provedl zápis do vrcholové knihy, vyfotografoval jsem dva snímky a spěchal zpět za kamarádem, který na mě čekal kdesi v oblacích na vedlejším vrcholu. Ten den, pokud se tedy návštěvníci zapsali, jsem byl na vrcholu první. Čas výstupu na vrchol 11:05. Čas sestupu z vrcholu 11:08. Kousek pod vrcholem jsem potkal "naši" dvojici. Sdělil jsem jim fakt, že kříž na vrcholu je zničený. Poprvé jsem jim totiž vysvětloval, že vrchol je osazen křížem a teprve potom budou u svého cíle. Sestupoval jsem opatrně až ke Kaninské škrbině, když jsem uslyšel z nedalekého vrcholu zvolání: "Nojbo? Jsi to Ty?" Byl jsem rád, že mě Martin, Sep, čekal. Výstup nad škrbinou, oním problematickým místem, byl opravdu o poznání lepší, než když jsem tímto místem sestupoval. Setkali jsme se společně na Kaninském Vršiči. Přestože jsem chtěl trošku vydechnout, Martin trval na sestupu, alespoň do klidných "vod" pod Srednji Vršič. Musel jsem respektovat jeho prosbu. Bylo, a je, obdivuhodné, co všechno absolvoval a za výkon, který předvedl, je třeba před ním smeknout. Sepe jsi borec! Nevěřil nebo nechtěl věřit, že se může, s "námi ostatními", vydat bez problémů na neznačené výšlapy v Tatrách, které jsou mnohdy mnohem méně technicky náročné. Je až s podivem, a to je opět rozdíl mezi Julkami a Tatrami, co je tady všechno značeno a turisticky zpřístupněno. V porovnání s výstupem na Mangart je tento mnohem více exponovaný a technicky, a hlavně psychicky, náročnější. V jednom místě, kdy se jde opravdu úzkým hřebenem, který je sice zajištěný, ale jedna skoba byla vytrhnutá, takže lano bylo povislé a nemělo tu správnou pevnost, nám byly ku pomoci tři stupy. Jenže ten třetí, nejnižší, byl schován tak, že v sestupu nebyl patrný. Opět jsem měl strach, protože jsem použil pouze dva stupy, a protože jsem šel první docela mi "lepilo". Když jsem pak uviděl, jak si Sep krásně sešel po třetím nášlapu, musel jsem si nadat. Následoval sestup jižní stěnkou a konečně tu byla "pevná" půda pod nohama v podobě kamenité stezky, která traverzovala úbočím celého masivu. Přišla moje kýžená pauza. A za chvíli se u nás opět objevili naši Švýcaři. Tento den byl takovým česko-švýcarským výstupovým dnem na Kanin. Pár lidí nám bylo v patách, když jsme šli nahoru, ale nikoho jsme pak už nepotkali. Možná je zastavila hned první náročnější pasáž odjištěnou stěnou na hřeben. I proto je třeba vysmeknout obrovskou pochvalu Sepovi. Ještě jednou: "Sepe, jsi Borec!" Zpáteční cesta, až k rozcestí k Domu Petra Skalarja, utekla nějak rychleji. V člověku se začaly vyplavovat všechny ty "-iny", ale bylo stále potřeba zachovat chladnou hlavu a jistý a pevný krok. Žádné vrávorání…že? 😉 Na rozcestí jsme si řekli, že si dáme delší, svačinovou, pauzu. Na pořadí přišlo i vrcholové pivo. A opět jsme tam nebyli sami. Psát, že tam s námi byla švýcarská dvojka, by bylo zbytečné…prostě tam byli… Sestup chtěli absolvovat stejnou cestou k lanovce, ale poradili jsme jim…a byla to moje rada 😊…že si můžou dát o něco málo delší okruh právě přes Dom Petra Skalarja, tak jako jsme to měli v plánu my. Chtěl jsem totiž vidět zajímavý bivak, který je v blízkosti této chaty. Po svačinové pauze jsme se vydali přes vrchol Vrhu Osojnic ke zmiňovanému Domu, tedy chatě. Cestou jsme míjeli mnoho jam, některé impozantních rozměrů, až jsme dorazili k zavřenému Domu. Bivak ovšem stál za to.

Bivak u Domu Petra Skalarja v Konjskom sedle

Asi by stálo za to zůstat někdy přes noc. Pak by se možná hodila ta jednosměrná jízdenka na "žičnicu". Sestup by nemusel být tolik náročný. Od chaty vede okružní trasa k horní stanice lanovky, která je naprosto "přejištěná". Ale někdy je lépe více nežli méně. Vzhledem k možné frekvenci méně zdatných turistů.

Cestou ke stanici D od Domu Petra Skalarja

Tož co dodat? Ve 14:40 jsme byli v "déčku" a nastupovali do kabinky. Za sebou jsme měli krásný výšlap, byť nám tentokrát počasí nedovolilo mnoho spatřit. Ale i tak, jak říkal, kdo jiný, něž Švýcar z naší chalupy: "Bylo to mystické!" Ba co víc, sám přiznal, že ve své zemi navštívil mnohem vyšší kopce, které však byly mnohem méně náročné. Po čtvrt na čtyři jsme vystupovali v Bovci, kde byl krásný slunný den s teplotou okolo 28°C. Navštívili jsme celkem přeplněný obchod…já jsem navštívil, Martin prchl shánět magnetek do práce, když uviděl nekonečnou frontu u pokladen. V obchodě jsem se pozdravil, hádejte s kým…? Kolem čtvrté jsme již byli zpět v Soče "na baráku". Obnovili jsme průchod pivními trubičkami a kompresor a "chlaďák" nám začaly dávat naši odměnu za dobře vykonanou práci. Zase nám to všechno vyšlo, tak jak jsme si naplánovali. Je to až s podivem. A tím největším podivem pak bylo, když se po půl páté z nebe ozval Thor a začala Julská bouřka. Mitja se včera "seknul" o půl hodiny. Obdivuhodné. Prostě mrknu a vidím. Podle oparu nad řekou určil, s přesností na 30 minut, bouřku následujícího dne… Tomu se říká zkušenost...anebo mu to jen tak vyšlo? Tomu nevěřím… Den "2" byl za námi. Co dodat? Nic! Super, paráda, krása a radost. Poctivě unavení jsme užívali okolité krásy. Večer jsme plánovali náš třetí den. Sep hodlal zůstat při zemi a mě to táhlo nahoru. Vymyslel jsem si ferratový výstup Hanzovou cestou na Malou Mojstrovku s následným neznačeným výstupem na sousední Velikou Mojstrovku. Obloha potemněla a na nebi se objevily hvězdy. Šli jsme spát.