Julské Alpy 2019 (2.část)

Ráno jsem vstal a své rozhodnutí, absolvovat výše zmíněný výstup, jsem změnil. Respektoval jsem tak radu od své vlastní maminky, abychom své síly nepřepínaly. Zůstal jsem s Martinem, protože jsem mu chtěl ukázat něco málo z tohoto kouzelného kraje naší Země. Vyrazili jsme okolo deváté ranní a naším cílem bylo pár míst, o kterých si myslím, že by je měl každý vidět. Prvním z nich bylo sedlo Vršič. Bylo to i Sepovo přání, které jsem mu rád splnil. Úžasná cesta horami, krásné scenérie a vůbec… Dalším zastavením byla vyhlídka, kousek pod Vršičem, na údolí Zadní Trenty.

Ovečky na Vršiči

Pohled do Zadní Trenty z vyhlídky pod Vršičem, vršky byly opět zahaleny v oblačnosti

Takto to vypadá, když je obloha vymetená…

Brali jsme to odshora dolů. Třetí zastávkou pak byl památník doktora Julia Kugyho, velkého objevitele Julských Alp, autora mnoha výstupových cest, ale především botanika, který miloval Julské Alpy. Ital z Terstu, který napsal "bibli", která mě doprovází celým mým životem, knihu s názvem "Ze života horolezce". Mám její druhé vydání z roku 1943. Moc si ji vážím a respektuji vše co je v ní napsáno. Pro všechny, kteří si chtějí toto "horské dílo" přečíst, mám dobrou zprávu. Kniha bylo po mnoha letech opět vydána a lze si ji bez problémů objednat. Vřele doporučuji a myslím, že by neměla chybět v žádné knihovně každého, kdo má jen trochu rád hory a přírodu jako takovou. Je to kniha knih. Velké díky Kugymu, a tak nebylo divu, že jsem nemohl opomenout navštívit tento "vzpomenik", který se nachází kousek od odbočky k prameni Soče.

Velice se klaním Julie…

Právě na tom místě, kde Kugy s oblibou sedával a kochal se výhledem na Krále celého pohoří, na impozantní a krásný Jalovec. Uf, až se mi stýská, že už tam nejsem… Ale vždycky je čas na návrat. Vždycky se sem budu rád vracet. Až jednou pomine mé bytí, Julské přetrvají věky a budou čekat na další nadšence. "Třeba budou čekat i na Tebe, Vincente, můj milovaný synu. Tolik bych si to přál. Těším se, až povyrosteš a já Ti budu moci ukázat krásy těchto hor. Julské Alpy jste nádherné, mocné a v hluboké pokoře se před Vámi klaním." Tož, to jsem se trochu zamotal, ale musel jsem… Čtvrtým zastavením byl výjezd na parkoviště Flori v Zadní Trentě. Není to jako parkoviště u obchoďáku. Cesta sem je nezpevněná a místa je tu jen pro pár aut. Ale je to kouzelné místo, jemuž v závěru doliny Zadní Trenty dominuje mohutný Bavški Grintavec, který nese jméno podle další doliny Bavšice.

Zadnja Trenta z parkoviště Flori, uprostřed Bavški Grintavec, který svůj vrchol schovával v oblačném příkrovu

Nelze opomenout již zmiňovaný Jalovec, který lemuje dolinu zprava a mocný Trentský Pelc (Trentski Pelc), jenž dělá kulisu zleva. Údolí Zadní Trenty (Zadnja Trenta) je mému srdci velice blízké. Mnoho návštěvníků zaparkuje auto u chaty při pramenu Soče (Koča při izviru Soče) a navštíví neméně krásný a úchvatný přírodní úkaz, kterým bezesporu pramen této řeky je. Ale jen o kousek dál je místo, které právě zmiňuji. Parkoviště Flori, začátek výstupových cest na Bavški Grintavec a Jalovec.

Turistický rozcestník na Flori, výstupová cesta na Bavški Grintavec, kterou jsem absolvoval před lety byla letos, bohužel, ale jen dočasně, uzavřena

Našim posledním zastavením, jak to Martin nazval "autoturistiky", bylo infocentrum Triglavského národního parku v Trentě. Zde si člověk může zakoupit mapy, publikace a jiné předměty, ale také vzít bezplatné informační letáky a tiskoviny, ve kterých lze najít spoustu podnětných a užitečných rad. V poledne jsme byli nazpět v Soče, kde jsme trávili náš krásný čas a před námi byla poslední přírodní atrakce, kterou jsem chtěl Sepovi ukázat, a to Velika korita Soče.

Velika korita Soče

Překlad není nutný, předpokládám. Je to skvost. Celá Soča je skvost. Prostě je tu neskutečně nádherně. A nemyslím, že bych jen tak plýtval slovy. To se musí vidět. I když… K nedopsané větě se vrátím v samotném závěru. Když jsme toto vše absolvovali, mohli jsme se vrátit zpět k Mitjovi, k naší nedokončené práci s poličským Otakarem, a uzavřít tak naši návštěvu Julských Alp v kruhu, mému srdci blízké, rodiny Cuderových, ke kterým tak rád jezdím. Povedený večer s výbornými místními jídly, a že je Marija skvělá kuchařka, že Sepe, jsme završili dokončením rozečteného románu z Poličky a návštěvou místní restaurace s Tarou a Andrejem. Opět bylo všechno takové, že neznám superlativů, kterými bych toto vše opsal. Uléhali jsme před půlnocí s dušemi naplněnými zážitky a srdcem plným krásy. A nakonec, v pátek ráno, přišel i starý Kocovina, takže jsme se setkali všichni 😊 Nelze vytknout nic, ničemu a nikomu.

Povýstupový relax jak má být

Kostel v Soče a pohled na impozantní hradbu (nejen) Velikého Špičje (převýšení odsud je cca 1900m)

Naše ubytování se Sočou

Obrovské velké díky patří přírodě, že k nám byla tolik shovívavá a ve stejné míře také obrovské díky Mitjovi Cuderovi a celé jeho rodině. V pátek ráno jsme si dali vydatnou snídani. V horách se ženili všichni čerti, blesky hrály světelné divadlo a hromy tomu dávaly náležitý 3D zvuk. Byl čas na návrat. Cestou zpět jsme se ještě zastavili v italském Tarvisiu, abychom nakoupili nějaké chutné suvenýry a mohli jsme vyrazit k domovu. Ještě zastávka ve Villachu na načerpání benzínu a tradá domů. Teprve sto kilometrů před Vídní ustal liják a po zbytek cesty už byl klid. V 18:30 jsem vysadil Sepa v Otrokovicích a tím to všechno víceméně skončilo. Tož takové jsme to měli. Ale jak jsem výše zmiňoval, zůstává tu nedopsaná věta. "I když…" Celé "tělo" této nedopsané věty má své kořeny hned v našem příjezdu. Na Mangartu jsem stanul popáté. Ale kdeže jsou ty časy, kdy jsem tam byl sám anebo jen s několika málo lidmi. Letos vrchol praskal ve švech. A nejen podle cedulí v přilehlých kempech… "Camp is full", ale i Tara s Andrejem nám potvrdili obrovský boom turismu jako takového. Jistě, pro místní, kteří jsou závislí na turistice je to dobrá zpráva. Ale já si pamatuji, když jsem poprvé navštívil Julské Alpy před sedmnácti lety, že to byla oblast plná především přírodních krás, kde potkat člověka na stezce byla ojedinělá záležitost. Snad za to můžou právě takové články, které teď právě píšu. Snad za to můžu i já sám. Vždyť když jsem se před těmi mnoha lety vrátil odsud, lidé se mě ptali: "Julské Alpy? To je kde?" Čeští turisté tvoří obrovskou skupinu. Pochopitelně jsou zde i jiné národnosti. Němci, Holanďané, Belgičani, Rakušáci, Španělé, Švýcaři, Francouzi a musel bych vyjmenovat snad všechny národnosti. Julské Alpy, díky své propagaci zažívají v posledních letech neuvěřitelný nápor. Je to dobře anebo špatně? Nemá to jednoznačnou odpověď. Jedno je však jisté. Tento, dříve klidný, kout alpské části je najednou plný lidí. A já si myslím, že se z něj stává taková prodejná děvka. Pardon za výraz. Skupinky, které jakoby "samozřejmě", užívají (anebo užírají?) vše krásné sem prostě nepatří. Je to možná můj sobecký náhled. Nejsem ten, komu by měly patřit. Jsou všech. Ale ta nepokora, kterou jsem vnímal je bohužel skutečnost, která mě mrzí. Hladké, ošlapané, kameny na stezkách jsou důkazem toho, že křehké vápencové skály dostávají zabrat. Množství značených stezek, které lákají i ty nezkušené, skýtají pochopitelně svá rizika. Třeba by stálo za to udělat trochu restrikci, podobně jak to udělali v Tatrách. Dříve volně přístupné značené terény uzavřely a člověk se sem dostane jen v doprovodu průvodců anebo s patřičnými povoleními. Teď moralizuju a nepřísluší mi to. Vím to. Jen je mi trochu smutno z toho všeho. Je nás moc a chceme všechno. Prosím všechny, kteří se rozhodnou navštívit Julky, aby si vše dobře zvážili a promysleli. Julky nejsou Krkonoše. Jsou pro všechny, ale zároveň stejně tak nejsou. Nelze zavést nějaké limity návštěvnosti. To asi nejde. Ale přece jen. Třeba v Himálaji je potřeba zakoupit povolení. I tudy by mohla vést cesta, jak regulovat neúměrný příliv turistů. Asi je to blbost. Prostě to tak je a musím se s tím smířit. Nezbývá než popřát přírodě, aby to všechno zvládala. Aby Soča zůstávala nadále pitnou řekou, ať jste kdekoliv na jejím toku. Aby si lidé vážili veškeré okolní krásy. Bohužel jsem opravdu mohl pozorovat jakési povýšené chování některých vůči horám. A přát si, aby bylo pod mrakem a pršelo, čímž by si hory regulovaly svoji návštěvnost, to je taky blbost. Vždyť já sám si přeji ještě někdy v životě vystoupit na Jalovec, protože při své první návštěvě tohoto vrcholu jsem měl podobné počasí jako při letošním výstupu na Kanin. Bylo to super, nikde ani noha. Teda pár nohou ano, ale to jsou třeba právě Ti skalní, i když letos jsem o tom úplně přesvědčený nebyl. Tak to by snad už stačilo… Alešu, dost! Už dost! Julky moje milované, vydržte to. Vždyť co jsem udělal letos já? Byl jsem právě jedním z těch mnoha, kteří sem letos zavítali… Rozporuplná a prekérní situace. Teď si to někdo přečte a začne plánovat…musím do Julek… Tak mi to hory odpusťte. Nemyslel jsem to špatně. Ale jak říká moje přítelkyně Gábina: "Ani Hitler to nemyslel špatně…" Ctrl+A a Delete? Ne… Chci abyste věděli, že jsou Julské nádherné a kdo nevěří, ať tam běží? To snad taky neeee… Ale teď už fakticky dost!

P.S. Stejně jsem to nakonec dokázal a fotil jsem tak, abych davy jaksi "eliminoval"…

HORE ZDAR!!!