Podzim u nás (Vizovické vrchy, Javorníky, Bílé Karpaty, Hostýnské vrchy) - říjnové procházky přírodou s Vincou

Je opět neděle. Dneska nepracujeme, tak se mohu věnovat vzpomínkám na nedávné volné dny, které jsem mohl být se svou rodinou. Ještě před koncem minulé pracovní etapy mě ovšem začalo bolet levé koleno. Ale teda jako dost a vytrvale. Byl začátek října a moje první volné dny začaly bolestivým kolenem a deštivým počasím. Velice se nedalo kamkoliv vyrazit. Tak jsem byl ve Zlíně, vyřizoval příjemné i méně příjemné záležitosti, až se naskytl den, kdy jsme mohli s Vincou na výšlap. Velmi obezřetně a s ortézou na koleni jsme vyrazili na oblíbenou Bábu. Byť svítilo sluníčko, teplotně to nebylo nic moc. Vyjeli jsme autem až ke kostelu na Malenisku a šli napřímo, lehčí cestou, k rozcestníku pod Starým Světlovem. Odsud je to na Bábu jen pár stovek metrů. Vrchol opět, bez překvapení, potěšil. Bylo krásně a já jsem si užíval chvilek s Vincou v přírodě.

Vinca na Bábě

V sestupu se mi pořádně ozvalo ono bolavé koleno. Bolest byla tak nepříjemná, že jsem se po všech úvahách rozhodl k návštěvě doktora. Výsledek? Poškození vnitřního menisku, které je způsobeno životem. "Tož, nemosel bych tolik chodiť, ale gdyž já bez teho nevydržím…" myslel jsem na to, abych koleno uklidnil. Bandážoval jsem ho, byl na něj opatrný, ale bolest ne a ne ustát. Musím vydržet. Slíbil jsem doktorovi, že dám třítýdenní oraz. "Slúbené, dlúho vydrží…"

Klášťov z Ploštiny

Koleno přestalo po třech dnech bolet. Tak jsme, jen tak na chuť, žádné velké věci, vyrazili na Ploštinu. Ploština je krásné, ale smutné místo. Šli jsme k památníku, pak kousek po značce a zase zpátky, ale přece jen jsme pak ještě vyrazili směrem k Vařákovým pasekám.

Pohled z Ploštiny na Bílé Karpaty směrem k Valašským Kloboukům

Vinca šel sám a chtěl jít sám. Udělal mi velikánskou radost. Šli jsme pomaličku lesní cestou pod strmými svahy Hůrky, jejíž vrcholový hřeben mě neustále neskutečně provokoval. Pořád jsem hleděl vzhůru. Snad to vypadalo, že by z hřebene bylo i někam vidět. Vysvětlil jsem Vincovi, že takto strmý svah ještě nedokáže vyšlápnout a po chvíli přesvědčování svolil, abych ho posadil do krosničky. Pomalu, s pomocí paliček, jsem šlapal prudkým svahem. Pořád jsme si vykládali. Snažím se mu o všem povídat, ukázat mu krásu přírody. Viděli jsme spoustu hub. Byl to krásný podzimní den. A i když jsme z hřebene nakonec mnoho neviděli, přesto jsme udělali dobře, že jsme se přesunuli z cesty lesní na stezky zvířecí. Pár krásných hříbků jsme vzali pod maso a lesem jsme se vrátili nazpět na Ploštinu. Noha držela, nebolela. Byl jsem šťastný, že opět můžu putovat přírodou s Vincou.

Hned další den jsme vyrazili opět do Vizovických vrchů. Tentokrát z druhé strany hřebene. Přijeli jsme do Pozděchova ke sjezdovce, kde jsme zaparkovali a vyrazili na hřeben, k rozcestníku Pod Svéradovem. Za malou chvíli jsme byli na hřebeni a pokračovali přes Svéradov na Klášťov. Hřeben byl jako posetý houbami. Nádhera. Suchohřiby rostly jako pampelišky. Kousek za Svéradovem se nám otevřela krásná vyhlídka ke Zlínu. Je tu opravdu nádherně. Hřeben Vizovických vrchů je super. Teď, v podzimním rozpuku, když se les barví, to je prostě krása naživo. Za chvilku jsme dorazili k rozcestníku pod Klášťovem a už nás čekal vrchol. Pozdravili jsme se s Klášťovem a udělali jsme si tady vrcholovou pauzu. Ani mě nepřekvapilo, že dřevěný vrcholový kříž, který jsem tu letos v lednu osadil, tu není. Psaní, které bylo u kříže už zřejmě taky posloužilo k podpalu, jediné, co zbylo, je potrhaný obal, který teď slouží jako chabá ochrana vrcholové knihy a taky špagát zůstal. Tak třeba se bude někomu hodit, aby byl alespoň k něčemu. Je mi to jedno. Klášťov je Klášťov.

Klášťov opět bez kříže

Trochu nepochopím plastovou tašku a "petku", kterou tady někdo asi zapomněl… Možná právě Ti "pravověrní". Krásné bylo to, že se Vinca opět snažil, když jsme šli pozdravit vrcholový kámen. Jednou si bude moct přečíst, jaký byl borec, když byl malý klučina.

Stoupání k vrcholovému kameni

Krásný okruh jsme završili odbočením na vrchol Svéradova a následně jsme se lesními cestami a lesem dostali na paseky nad Pozděchovem. To byla naprostá nádhera. Toto vyhlídkové místo, na kterém byl vystavěn i přístřešek, je neskutečně působivým místem. Opět je to jen kousek od Zlína s výhledy na Vizovické, Hostýnské, Vsetínské vrchy a Moravskoslezské Beskydy. Moc krásné místo.

Krása nad Pozděchovem

Bylo to nádherné odpoledne a další den mělo být počasí stejně přívětivé. Bylo jasné, že někam vyrazíme. Chtěl jsem vzít Vincu někam, kde ještě nebyl. Javorníky. Ve stopách medvěda. To je to pravé. A možná uvidíme daleko… Jenže všechno chce dobrou přípravu a správné načasování. Okruh, který jsem nám vymyslel, začínal u rozcestí Kasárne-chaty a vrcholem byl Veľký Javorník. Zvolil jsem trasu přes sedlo Butorky, ze kterého uděláme návštěvu kóty 1032 m, návrat zpět do sedla Butorky a po hřebeni na Veľký Javorník. Následně pak do sedla Gežov a pod masivem Veľkého Javorníku zpět na Kasárna. Ale postupně. Budík jsem si natočil na 6:15. Bylo potřeba, abychom byli v 9:00 na místě. Musím velice pochválit Vincu, že ráno všechno pěkně zvládl a my jsme mohli podle plánu, lehce po půl osmé, vyrazit. Už cesta ranní přírodou byla prvním zážitkem. Bylo nádherně. V 9:00, podle předpokladu, jsme vyrazili od auta, po cestě, do sedla Butorky. Tak se nám všechno dařilo! Dorazili jsme do sedla Butorky, kde jsme potkaly dvě holky, turistky. Pozdravili jsme se a pokračovali doleva po hřebeni na kótu 1032 m. Podle všeho by odsud měly být výhledy na slovenskou stranu. Tedy možnost spatřit opravdické skalnaté hory. Jistě tu musí být nádherný pohled na Malou Fatru a snad budou vidět i Tatry. To byla veliká priorita celého výšlapu. Chtěl jsem Vincovi ukázat hory. Po chvilce jsme dorazili na vrchol. Ale výhledy na slovenskou stranu zažije zřejmě jen místně znalý, který ví kam odbočit. My jsme žádnou takovou možnost ani vědomost neměli. Spokojili jsme se s milým rozhovorem na vrcholu, kde jsme potkali radioamatéry, kteří zde lovili signály "kohosi", "odkudsi". Tam jsem přišel na to, že Vinca spí. Tož totok? Udělal jsem si krátkou krásnou přestávku a kochal jsem se místní atmosférou. Vinca si užíval spokojeného odpočinku.

Ranní šlofík pod kótou 1032 m

Javornické podzimní ráno (v pozadí Kněhyně a Čertův mlýn v Beskydech)

Bylo krásné ráno a před námi celé dopoledne plné zážitků. Už před návratem na Butorky se Vinca probral, čímž jsme mohli probrat okolitou krásu 😊 Pozdravili jsme hory. "Můj milovaný Vincentku, byls úplně úžasný a z horizontu jsi nejvíc zdravil Lysou horu…"

Kousek nad Butorkama, pohled na Beskydy

Začalo stoupání po hřebeni na masiv Veľkého Javorníku. Stezka se poněkud vzpřímila a metry začaly přibývat v mnohem větším množství. Vzpomněl jsem si na koleno a lehce jsem zvolnil. Nemusíme závodit a byla by to nakonec škoda při takovém krásném dni. "Ještě kousek, ještě pár metrů…" a pak jsem se otočil za sebe. Pro TOTO všechno jsme jeli do Javorníků. Z mlhavého údolí za Váhem vystupoval krásný hřeben Kriváňské Malé Fatry. A když člověk pořádně zbystřil, tak nalevo od něj byly siluety tatranských vrcholů. Pro tento pohled to všechno stálo za to. Vinco, dne 13.října 2019, jsi poprvé viděl hory. Majestátně vzhlížející fatranský hřeben a vzdálené Tatry.

Fatranský hřeben majestátně ční za mlhavým údolím Váhu

Tatry se mi nepodařilo vyfotit, ale vidět byly. Může to potvrdit Vinca. No, jestli se mu to líbilo nevím, ale snad mu to zanechalo nějakou stopičku ve vzpomínkách. Nezanechám toho, pokud to bude v mých silách. Neboj Vinco, jenom co se vrátím, už plánuju, že si dáme noc na horách…

Budu Tě vodit k výšinám. Půjdeš dál a výš…

Příroda byla neuvěřitelně přívětivá. Nabízela nám plnou měrou veškerých svých kouzel a zázraků. Prastarý les na hřebeni skýtal možnost pozorovat mikrosvět, který je tu všudypřítomný. Staré bučiny, mnohé z nich vyvrácené silnými větry, a přesto rostly. Třebaže pokřivení, ale bojující rok, co rok, o své místo v přírodě. Za to patří přírodě obrovský dík. Je rozmanitá, mocná a vždycky zcela jedinečná. "Milý Vinco, můj malý vlčí medvěde, příroda je nejvíc…"

Mikrosvět na mechem pokrytém kmeni starého buku

Byla to krásná pasáž ve vrcholových partiích velkojavornického masivu. Byl jsem šťastný, že nemusím, jako loni, sedět doma s nohou v sádře, ale že mohu Vincovi představovat přírodu. Tak nám všechno krásně vycházelo. Byla to souhra. Krásná a neuvěřitelná. Prošli jsme zalesněnými partiemi až k místu, kde je osazený vrcholový kříž tohoto nejvyššího javornického kopce.

Veľký Javorník

Na vrcholu jsme strávili krásný čas. Od Makyty po Lysou horu, hřebeny jako na dlani. Nebylo třeba, a nebylo ani chuti, někam spěchat. Bylo krásné dopoledne. Sluníčko svítilo a dělalo příjemně na duši. No, hodinu jsme vrcholu určitě věnovali. Vinca chodil, rozhlížel se, vykládal a zdravil hory, přírodu i příchozí. "Vinco, chápeš, že když jsme teď zvládli takové Javorníky, že nás čeká logické pokračování? Za mě je to Malá Fatra. S noclehem." Tož, zase jakési předsevzetí nebo jsou to sliby? Ty prý dlúho vydržija… Nic nebudu předbíhat. Trpělivost je nejdůležitější vlastnost. Trpělivost, vůle a snaha. Pokorně přijímat a dosáhnout cíle. Chata pod Chlebom by nemusela být na rozjezd zlá… Necháme dohadů, počasí a volný čas to všechno zredukuje… Nazpět do Javorníků. Po krásném vrcholovém zážitku jsme se vydali na další cestu. Z vrcholu Veľkého Javorníku do sedla Gežov.

Stezka do sedla Gežov

Pohled na Veľký Javorník ze stezky do sedla Gežov

A právě tento úsek je možné považovat za první samostatný turistický úspěch Vincentův. Z vrcholu, až do sedla Gežov jsme šli každý "po svých". Nebylo třeba nikam spěchat. Výhledy byly úplně na jedničku a krásné počasí doplňovalo dopolední pohodu. Jsem pyšný na svého syna. Je potřebné vytrvat. V sedle jsme si udělali ještě krátkou pauzu a poté jsme již pokračovali po žluté turistické značce zpátky na Kasárna. Vinca ještě chvilku šlapal sám, než jsem ho vzal do krosničky. Krásný, téměř tři a půl hodinový, výšlap jsme zakončili po poledni. Byl jsem opravdu rád za tyto chvíle. Byl to totiž poslední výlet do přírody, před svým odjezdem do "pracovního" Hamburku.

Teď jsem již opět zpátky doma. Zase jen na chvíli. Dnes je státní svátek, ručičky hodin jsou posunuty na zimní variantu času a venku prší. Ale jinak tomu bylo včera. Jestli to byl poslední krásné chvíle babího léta, to ukáže čas. Každopádně jsem využil této příležitosti a vyrazili jsme s Vincou do Bílých Karpat. Nakonec jsem zvolil "nenásilnou" formu výletu. Malá Fatra je velikánské lákadlo, ale Vincův režim mi trochu svazuje nohy. Musela by to být vícedenní záležitost, abychom si užili přírody v plném rozsahu. To není tak, jako když se rozhodnu a ve tři ráno vyrazím na otočku do Tater. Vydržím nejíst, nespat a přizpůsobím si čas dle svých potřeb. V mapě jsem si našel okruh, který by mohl být zajímavý. Výstup z Nedašova na hlavní karpatský hřeben, přes Kosák k rozcestníku Pod Okršliskem, a dále na vybíhající hřeben k západu, přes Průklesy na Holý vrch a sestup, s obcházením kopce Cikán, zpět do Nedašova.

Opět se vracím (úplně jiné datum a při tom furt skoro teď)… do psaní zážitků. Přečetl jsem si všechno, co jsem napsal. Ještě v Hamburku jsem začal a stále dopisuju. Mezitím bylo mnoho návštěv do přírody. Zcela jsem se tomu oddal nebo spíše poddal. Mohl bych psát do noci…do rána. Proč to dělám? Pro uchování vzpomínek. Tož taková vsuvka… Možná jsou to nesmyslná slova, písmenka, která se skládají ve slova a přibývají. Ale co obsah? A forma? Je to vůbec třeba?

Mno…Bílé Karpaty...pak byla ještě dvakrát Bába… Já bych to nechal na fotkách. Každý si může domyslet náladu, představit si to místo, ale stejně se tomu ani stokrát nepřiblíží, pokud tam samotný nestane…a tož já kolem toho kecám, a třeba psát dvakrát o Bábě? Bába je Bába. Je to kopec s neskutečně nádhernými výhledy…odkud chcete vidět Komonec krásněji a takto, jako na dlani?…a to kolem…to je absolutně bez diskuze, když je dobrá dohlednost, a ta bývá často, tak je to od Pálavy, přes Javorinu, celé Bílé Karpaty, a s dalekohledem ten Kľak musí být impozantní, a dál do dáli na Slovensko, a Hostýnské a Vizovické vrchy a Zlín, Mladcovské kopce...na horizontu vyvýšenina Vysočiny s předvrchovinami…to je Bába...

A ty Bílé Karpaty? Tož, byl jsem tu prvně, kromě hřebene z Kosáku na rozcestí Pod Okršliskem, to jsem šel při cestě z hřebeňa, kdysi, když jsme šli na Vršatec. Ale nad tím Nedašovem…pro mě novotina…Vincek a já "prvovýstup"…a ta podzimní příroda…nechám probouzet smysly…bolí mě prsty 😉

Tady sme vylézli na hřebeň…bylo to proti slunku…

Na druhú stranu to mělo jiné grády…směrem na Kaňúr 791m...

Masiv Kobylinca 911m

Furt po hranici, tady do kopca...

Kosák 766m, taký vrchol…a to počasí…

To kopčisko nalevo sú Průklesy 863m…přes ně sme pak šli

Atenšn, plís…přestaňte odhazovat petky a "sejte" na vyznačených místech

V Karpatoch

Z Holého vrcha Vám nepošlu nic. To snáď, asi, ať ostane nepoznané…za chvílu pak dorazily čtyřkolky…super…jen nepřát nikomu nic zlého…zákaz vjezdu všeho s motorem, tož nech to dodržujú…jináč super. Nikde nikdo. Sem tam nějaká "pětistovka čtyřvál"…promiň Přírodo za všechny posedlé malomyslností z té naší lidské čeledi, za to co se Ti děje a co Ti způsobujeme…jsem s Tebou…

Tož náročné to bylo…

…ale ten podzim…

Kaňúr…nech žije…kdysi jsem tam byl, ale už je to dávno…

Na Bábě ve Vizovických…fúkalo tam a Vincek sa bál tož zdrhl do krosny…byla aj docela kosa…ale chtěl jít na kopec…super, radost obrovská

…a druhý den bylo vidět úplně jinak, trochu míň blbě…ale Karpaty vidět byly…a to bylo včera…dneska je krásně…a zase kvúli práci půl den fuč…ale odpoledne výjezdní zasedání skupiny Kopec s návštěvou vyhlídkových míst a kontrolou jejich přirozených přitahovadel…šak ale tu Bábu jsem stejně asi úplně neidentifikoval…Slunko šlo spát za kopec, tož jsme se rozloučili a pomalu a tiše jsme jeli přírodou ku Zlínu...a do pondělka doma, to nebude jenom tak…furt je říjen...teď už poslední den v tomto měsící a venku úplné azuro...odpoledne vyrážíme do přírody...dopíšu to navečer...

…a je večer…poznali jsme nová krásná místa. Je jich ještě tolik, že život je na jejich poznání jen jako malý okamžik. Co už? Jinak to nebude. Ale kde jsme to vlastně byli? Udělali jsme si kratičký okruh kolem Kopné. Nikdy před tím jsem tu nebyl a teď můžu říct, že je to škoda. Výhledy v okolí Kopné jsou opravdu krásné. Kromě toho jsme stanuli na vrcholu Kamrlice. Byl jsem velice nadšený. Některé chaloupky, ale i chaty pod Kopnou, vybízely k představám, že tady člověk žije. Je tu moc pěkně. Všechno bych si dokázal představit. Jak by se tu žilo a tak. Ale to všechno civilizační "kolem", co je součástí našich životů, drží ve svých pařátech trumfy a hrát proti takovému soupeři není jednoduché. Budu se muset opět smířit, že moje realita je jinde než na samotě u lesa. Ale život je natolik rozmanitý, že se třeba nakonec nějak, přece jen, dočkám…

Podzimní slunce zapadá za Kamrlicu

Podzim v Hostýnských vrších

A to je v říjnu fakt už všechno. Víc toho nedám. Je osm hodin večer a zítra, první listopadový den, má být ještě ve znamení nádhery. Všechno, co jsem nestihl, už stejně nestihnu, tak si toho alespoň užít co nejvíce. Myslím, že o zítřejším sólo výšlapu do Beskyd určitě něco napíšu…

Bližší informace, spíše tecnického rázu, o všech výše zmiňovaných výletech do přírody najdete v http://sayco.blog.cz/1901/rok-2019

Tož budiž mi příroda zítra přívětivá. Listopad začnu návštěvou Beskyd…

HORE ZDAR!!!