Výlety do přírody s Vincentem

Je nedělní dopoledne. Venku svítí sluníčko, obloha vymetená. Jsem v Hamburku, kousek od nějakého jezírka, které nevím, jak vypadá, ale odpoledne se tam určitě vydám. (Ve středu večer přiznávám, že jsem u jezírka nebyl…) Psát chci ale o něčem jiném. Už teď budu muset hluboko do vzpomínek na čas letní. Na konec srpna, kdy jsme strávili s Vincou krásné chvíle na chalupě, na Drahanské vrchovině. Sami dva chlapi jsme si to udělali tak, jak jsme potřebovali. Každý den jsme si dělali vycházky, jak dopoledne, tak odpoledne.

Vinca na náspu u chalupy

Krásný byl kratičký okruh pod hradem Bouzov. Cestou, takzvanou "Taliánkou", kterou vystavěli za první světové války italští zajatci, odtud její pojmenování, jsme podešli hrad a pod hradbami jsme dorazili před vstupní bránu do hradu. Nazpět k autu, jsme šli Bouzovem, až do "vracáku", kde jsme potkali velice milého starého pána se starou kolií. Povykládali jsme si, Vinca si pohrál s přítulnou fenkou a pak už jsme směřovali nazpět, na chaloupku.

Pod hradbami Bouzova

Odpoledne jsme si udělali, můj velice milý, okruh. Člupkem nahoru, nad Flintór (Flintour), a po turistické značce až k rozcestí pod Hrubým kolem. Pokračovali jsme lesní cestou směrem k Horce. Podešli jsme Hrubé kolo a blížili se pod Kamennou horu, která mě hned zaujala svým holým, vytěženým vrcholem. Odtud musí být krásný výhled, poslední vrchol před Nectavským údolím. Vysvětlil jsem Vincovi, že se tam musíme jít podívat. Byť to bude stát nějaké úsilí, ale ne zase tolik, aby to za to nestálo. Vždycky to za to stojí. Vystoupili jsme na Kamennou horu a nestačili jsme se divit. Krásné rozhledy do okolí završené jesenickým horizontem nám byly odměnou. Byl jsem nadšený a věřím, že se tam líbilo i Vincovi.

Výhled z Kamenné hory k Březinkám, na horizontu nepříliš patrná silueta Jeseníků

Nebylo to ovšem, ono odpoledne, zdaleka všechno. To jsme asi tak v půli cesty. Z Kamenné hory jsme sestoupili nazpět na lesní cestu a pokračovali k Horce, ke křížku. To je moje velice oblíbené a milé místo. Jsem šťastný, že jsou tato místa víceméně kdesi ztracená… Ovšem rozhledna na Kamenné hoře? To by byla bomba… To už je druhá, kterou bych rád vystavěl. První je na javornické Makytě… Ale možná si vlastně, po všech těch letošních zkušenostech, nepřeju nic z toho… Jsem šťastný, když si musím prošlapávat cestu vysokou trávou na staré lesně-polní cestě. Dříve tu bylo mnohem více pohybu. Myslím tím před léty, kdy se tu jezdilo s povozy a koňmi. S výhledem na Biskupice jsme se "vyloupli" u křížku.

Křížek na Horce

Roztažitý vrchol Horky, osazený křížkem mezi břízkami…to je tak strašně milé a duši lahodící místo, že je dobře, že jsme tu mohli být sami. Sundal jsem krosnu s Vincou a udělali jsme si zasloužený odpočinek. Piknik, pohoda, krása, prostě radost pohledět. Bylo nádherné odpoledne… Vydrželi jsme tu opravdu dlouho.

Výhled z Horky na Jevíčko

Tam…

Kochali jsme se výhledy na údolí Malé Hané, na kopce Zábřežské vrchoviny a Vysočiny. Z Horky jsme to vzali "polňačkou" až na nectavskou cestu do dědiny. Určitě stojí za zmínku návštěva hospůdky v areálu bývalého statku. Lidé, nadšenci, kteří se snaží vytvářet kulturní hodnoty tady udělali takové malé muzeum. Některé věci jsou z nedalekého zámku, který již několik let chátrá, byť je v soukromých rukou, a tak tito lidé "Klub zoufalců", se snaží zachovat vzpomínky na minulost, kdy tu ještě kdysi vládli Taxisové. Bylo to osvěžující, krásné a poučné zastavení. Pak už naše kroky směřovali na chalupu, kde jsme zakončili tento krásný den. Další den jsme vyrazili na Hék (Hejk). Prošli jsme vesnicí a statkem až k polní cestě, která vede přímo na kopec.

Cestou na Hejk, pohled na Kamennou horu a Hrubé kolo a střechy Biskupic

Na kopci, kousek pod vrcholem, stojí vysílač. Takový kus čehosi, ale lidé mají signál na svých telefonech. Dalo by se to nazvat: "Jak moderní technologie mění ráz krajiny." Já si samozřejmě pamatuju, tento kopec bez vysílače, ale s tím už nic nenadělám. Na samotný vrchol jsme se nedostali, protože ten byl zarostlý neprostupným maliním. Rozhodl jsem se, že budeme pokračovat přes pole k jaroměřické cestě a dále starou polní cestou na Zálesí. Na poli bylo slehlé obilí a pohled na takové pole byl hodně smutný. Přešli jsme kousek po asfaltce směrem k Jaroměřicím a následně opět po polní cestě stoupali směrem k Zálesí. Jako malý jsme tu jezdili na kolech, ale dneska je tato cesta natolik zanedbaná, že jsem volil raději postup přes posekané kukuřičné pole. Rozhledy jsou odsud malebné. Je tu krásně. Kopcovitý ráz krajiny, který nenudí. Dorazili jsme na další, již zachovalejší polní cestu, která nás přivedla až před Zálesí. Zálesí, které znám odjakživa jako Libštén (Liebestein) je úplně poslední osídlená část. Tady cesta končí. Chodili jsme sem na hříbky a taky jen tak, protože je tu krásně. Z Biskupic to je pořád do kopce, až k točně. Výhledy z cesty jsou krásné a je dobře, že tu někdo vystavěl odpočinkovou lavičku, aby si tu mohl člověk sednou, dívat se do krajiny a užívat si krásy naší země.

Zalesněný vrchol Hejku s vysílačem

Pauza u lavičky nad Biskupicemi, v pozadí vrchol Hušák

Na chalupu jsme pak dorazili již po cestě. Krásný okruh, jistě si ho někdy zopakuju. Byl to bohužel poslední výlet, který jsme absolvovali, neboť jsme museli nazpět do Zlína. Ale nevadí, není všem dnům konec.

O dva dny později, to jsme již byli doma, ve Zlíně, mě to opět táhlo do přírody. Volno, nebo něco jako dovolenou, kterou jsem stále ještě měl, jsem rozhodně nechtěl trávit v hlučném městě. Pohledem do mapy jsem se rozhodl pro Vartovnu, s výstupem z Prlova. Valašské hory, sú naša otčina. Tady je tak krásně. Sotva vyšlápnete kousek nad Prlov, jdete kolem pastvin, stoupáte vzhůru, ale ty rozhledy…to je prostě úžasné. Ještě nikdy před tím jsem tudy nešel. Na Vartovně jsem byl, ale vždycky od Sirákova. Od Prlova poprvé a musím říct, že mě to nadchlo. Přes vrchol Horka poněkud sestoupíte a už jste pod Vartovnou. Pohled z rozhledny na vrcholu je opravdu úžasný. Pozdravili jsme všechny kopce a dlouho jsme hleděli do dálek. Na spoustě kopců, které jsme viděli, už Vinca se mnou byl. Přibývají a přibývat budou. Teď sedím v Hamburku, venku je zataženo. A druhá neděle přede mnou. Tak snad se mi podaří dostát svému předsevzetí, že tady to všechno sepíšu.

Ale zpátky do přírody, zpátky do vzpomínek na letošní léto. Za tři dny po Vartovně jsme vyrazili na Bábu. Další z úžasných kopců, který nabízí nádherné výhledy. Hned po příjezdu do Provodova mě Vinca udělal velikánskou radost. Sotva jsem vytáhl palice z auta nedal a musel je mít v rukou.

Malý turista

A do nosítka nechtěl, že půjde sám. Vystoupal skoro ke hřbitovu, a že je to celkem stoupání. Velikánská radost. Na Malenisku zrovna probíhala pouť, takže bylo všude moře lidí, ale nad kostelem, na křížové cestě, už jsme byli sami. Vyšlápli jsme na hřeben a za kapličkou, kousek lesem, jsme dorazili k vyhlídkové lavičce. Tady jsme si dali krátkou pauzu.

Výhled na Pozlovice, na přehradu a hřeben Bílých Karpat

Dál na Bábu jsme pokračovali chvíli po stezce, ale nakonec jsme zvolili přímou cestu, minuli jsme vrchol Brda a přišli k rozcestí pod Starým Světlovem. Opět mě Vinca velice potěšil, protože dobrých 300 metrů šel sám. Až už mu byly větve na zemi nepřekonatelnou překážkou, tak jsem ho vzal do krosny. Od Starého Světlova jsme to vzali ještě ke skalnímu útvaru, který je pod Bábou.

Pod Bábou

Pak už následoval vrchol. Mohutný vrchol Komonce, který je hned vedle, vůbec neomezuje výhledy z Báby. Prostě sem patří a dotváří jedinečnost tohoto místa. Bába je velice vděčný a snadno dostupný vyhlídkový bod. Jsem rád a jsem šťastný, že je Vinca při našich společných procházkách přírodou spokojený a snad také i šťastný. Tolik mi všechno utíká, když jsem pracovně daleko od domova… Nemůžu mu nikterak nahradit ty chvíle, kdy jsem pryč, ale o to víc se mu snažím věnovat všechno, když jsem doma. A kdyby někdo snad pochyboval, tak pro to dělám tolik, kolik umím. No, jo…není to nic moc. Chybí mi. Ale dost sentimentu. Jsme chlapi 😉 …byli jsme na Bábě do pozdního odpoledne. Byly to krásné chvíle společně strávené v přírodě.

Výhledy z Báby k Bílým Karpatům a na Slovensko

A na druhou stranu ke Zlínu s horizontem Hostýnských vrchů vpravo

Nazpět jsme to vzali přímo na Malenisko. U auta na spodním parkovišti jsme byli asi za 35 minut. Zdravím Bábu, zdravím Komonec a děkuji přírodě, že to tak krásně zařídila.

Panoramatický pohled z Báby (uprostřed Komonec, vlevo od něj Hvězda)

Další krásnou procházkou byl okruh kousek od baráku. Z Prštného jsme vyrazili přes ulici Nad Humny, kde jsme odbočili na cestičku, která nás přivedla humny až na polní cestu, po které jsme vystoupali na vrchol Sýkory. Je odsud velmi pěkný rozhled na Zlín, na Chřiby a na část Vizovických vrchů. Celkem pěkné místo, až na přítomnost městské skládky Suchý důl.

Pohled na Mladcovské kopce ze Sýkor

Čím více jsme se blížili Zbožensku, tím více jsme byli blíže skládce. To nebyl zrovna voňavý zážitek. Ale rychle jsme pokračovali do lesa, který byl bohužel na svém okraji zasažen přítomností skládky, ale nakonec příroda přece jen zvítězila a my jsme si mohli připadat opět jako v přírodě. Lesními cestami jsme dorazili na Chlum. Velmi pěkné místo, velmi pěkná z část Zlína s příjemnou klasikou, zahrádkou, kde dělají vyhlášené langoše. Udělali jsme si pauzu. Když už se začalo sluníčko uchylovat k západu, vyrazili jsme nazpět do Prštného, přes Louky. Sestup z Chlumu nabízí taktéž pěkné výhledy. Mám tuto část Zlína rád.

Pohled na Zlín a Tlustou horu z Chlumu

První zářijový den jsme absolvovali "městský" okruh. Z Prštného ke Zbožensku, odsud na Mladcovou, sestup na Mokrou a pod Jižními Svahy zpět do města a do Prštného. Byla to spíše taková procházka. To je výstižnější pojmenování než vycházka. I když proč vlastně ne… Hodinka a půl, téměř 8 kilometrů, v rámci protažení lepší, než sedět doma 😉

Posledním výletem do přírody byl společný výšlap i s Davídkem. A bylo to opakování krásného výšlapu na Vartovnu z Prlova.

Nad Prlovem, pohled ke Zlínu

Užil jsem si toho tolik, kolik jen šlo. Snad by šlo i více, ale bohužel, bylo to takto.

Plánované Tatry začátkem října jsem musel odřeknout, protože mi to pracovní nasazení neumožňuje a musím věnovat spoustu času Vincovi. Roste jako z vody a dělá čím dál větší pokroky. A já bych chtěl být u toho… Když bude dobré počasí jistě půjdeme na nějaký ten výšlap po okolí. Mějte se všichni moc krásně a brzy zase

HORE ZDAR!!!