Výstup na Šíp aneb Jak jsem zmizel do přírody...

Je čtvrtek 19.prosince 2019. Pár dní do svátků Vánočních, ale venku je podezřele mírné, až jarní počasí. Celý tento týden se nese ve zvláštním duchu. Vesměs nepříjemné a smutné zážitky ovšem narušila středa. Tehdy jsem se ponořil do náručí Matky Přírody a na jeden krásný a nezapomenutelný den, jsem unikl ze světa reality. Zcela otevřen přijmout veškerenstvo přírodní v celém jeho plném rozsahu. O těch nepříjemných věcech psát nebudu, ty, nechť odplynou do zapomnění. A dobré ať zůstane dobrým…

…trvalo dost dlouho, než jsem se sám někam vydal. Uplynulo mnoho času, který jsem vyplňoval prací. Kéž bych mohl též nazvat prací svá putování přírodou… Každopádně mám teď volno a ve středu bylo nádherně. Chtěl jsem hory. Kňučel jsem uvnitř jak nedočkavý psík. Alespoň na chvilku být v horách. Jako nejpřijatelnější jsem si zvolil Malou Fatru, tedy přesněji její Kriváňskou část. Ale, jak se mi to tak občas stane, nakonec jsem všechno přehodnotil a rozhodl jsem se pro místa, pro mě, neprobádaná a nepoznaná. Posunul jsem se jen o krůček k východu, kde jsem našel zalíbení v Šípu. Vždycky, když jsem projížděl kolem, mě tento dominantní vrchol zaujal. Je to impozantní přírodní skvost. Začal jsem do sebe natláčet veškeré teorie. Sledoval jsem videa na YouTube. Měl jsem z Šípu přirozený respekt. Navíc cosi nasněžilo a "házeteska" vydala nějaké ty stupně lavinových nebezpečí…a taky zprávy o nějakých obětech… Nechtěl jsem vůbec nic podcenit, proto jsem se nachystal, podle nejlepšího možného uvážení. Nelituju toho, byť jsem zimní výbavu nemusel vůbec použít. Příprava mosí byť!

Plánovaný odjezd v 5:30 ze Zlína se lehce posunul, ale jen nepatrně. Nic se tím nenarušilo a ve Stankovanech, u železničního podjezdu, jsem byl v 8:03. "Na čas". Než jsem se vypravil od auta uběhla čtvrthodinka. Lehce po čtvrt jsem vyrazil. Nevlídným podjezdem jsem podešel železniční trať a následoval zelenou turistickou značku, která hned za kolejemi pokračuje lesní stezkou do kopce. Prvotní stoupání mě hned upozornilo, že mám před sebou "Horu". Svižně jsem nabíral výškové metry. Po chvíli se stezka lehce narovnala a vyvedla mě z lesa na okraj žlabu. Ten je. Pěkně zprudka se svažující koryto začínalo pod skalní stěnou vrcholu Zadního Šípu. "Tož tam já za nějaký čas budu?" Tak nadosah, a přitom před sebou ještě tolik snažení se. Přes spodní finále žlabu se chodníček zakroutil doleva. Dnem žlabu protékal malý potůček, který křižuje stezku. Následoval další žlab a další potůček. Z hory byla cítit přírodní síla. Musel jsem se zastavit. Ranním sluncem osvícené vrchní partie okolních kopců dodávaly celému času krásu.

Začínající horský den

Bylo jitro, modrá obloha, prosinec a já jsem přemýšlel, jestli nepůjdu jen do trička. Jiný čas. Původní bučiny vystřídala směsice borovic a smrků. Cestička, musím podotknout, krásná cestička, pokračovala svým stoupavým tempem až k osadě Podšíp.

V dohledu první stavení osady Podšíp

Na Podšípu je krásně. Snad salaše, snad chaty, nicméně opuštěné místo, alespoň naoko to tak vypadalo. Dřevěná stavení, krásná pastviska kolem…a výhledy? Stoh a dominantní Veľký Rozsutec. Nádhera. Téměř jarní počasí zbavilo okolní vršky sněhu. Zůstávaly jen zbytky bílých čapek, a i ty byly notně protkány travnatými polemi.

Osada Podšíp

Podšíp

Stoh a Veľký Rozsutec z Podšípu…a já 😉

Chvilku jsem se pokochal a vyrazil na nejnáročnější pasáž treku. Na stoupání z Podšípu na Zadný Šíp, po žluté turistické značce. Trošku jsem ztratil značku hned v úvodu, ale bylo to snad štěstí a naschvál, že mě mé "bloudění" přivedlo ke krásným pramínkům. Je to jasné. Šíp je plný vody. Podobný pocit jsem vnímal i na Baraní goře, která je studnicí řeky Visly. Vždycky mě to potěší, když je v hoře život. A voda je život.

Pramenitá voda v blízkosti Podšípu

Po chvilce jsem uzřel žlutou značku na stromě. Byla poněkud výše, ale ne zase tolik. Párkrát jsem se do toho opřel a byl jsem zpátky na chodníku. Jehličnany opět vystřídaly bučiny a díky prosinci nabízely prohledy na sousední Malou Fatru. Hmmm…v létě to tak jistě není, protože výhledy skryjí listy. Hned v úvodu, kousek nad Podšípem, je také vzpomínková tabulka.

Díky Lacko!

Je dobré vzpomínat a nezapomínat na lidskou ochotu. Za sebe: "Mockrát děkuji!". Ještě chvilku stezka stoupá zlehka. Zatáčí se a vstupuje do širokého amfiteátru velikých roklí. Krásný pohled na dechberoucí reliéf krajiny. Ze svahů začínají vyčnívat kameny, pak balvany, až se z nich stanou skalky. Šíp je hora. Stezka směřuje přímo do centra rokle a stoupá nemilosrdně vzhůru v malých serpentýnách. Svah je příkrý, ale hřeben nadohled.

Chodník vede strmou roklí

Skalky vůkol

"Téměř" na hřebeni

Cestička náhle ustupuje doleva a pod hřebenem přechází nad další žlab. "Kdy už se dostanu na hřeben?"

"Teď už snad budu na hřebeni…"

Výhledy na Veľkou Fatru

Stezka ale opět sestupuje pod hřeben, a tak dále pokračuji lesem. Po krátkém intenzivním stoupání jsem se zastavil a pohlédl vzhůru. Mezi statnými buky čněl vysoký kříž. "Tak, to už jsem tady!"

Zadný Šíp

Po pár krocích jsem vystoupil na hřeben, kousek nalevo od vrcholu Zadného Šípu. Kříž na vrcholu je opravdu majestátný a má svoji dlouhou historii. Alespoň se o tom takto píše… A já bych tomu uvěřil, protože je toto místo mocné. Před časem, vlastně, než jsem se rozhodl jet na Šíp, a než jsem si zjistil detailní informace, jsem žil v představě, že kříž je na Šípu. Ona to byla sice pravda, ale jen způli. Je na Zadném Šípu. Ten dělá celé této oblasti ráz. Tak teď už to vím.

Výhledy na Chočské vrchy a Šípskou Fatru ze Zadného Šípu, uprostřed Žaškovské sedlo se zbytky sněhu ve stínu, kam sluníčko nedosáhlo, a napravo ze sedla vrchol Ostrého Hrdoše, v pozadí Tatry (vlevo Západné, vpravo Nízké)

Vrcholový kříž Zadného Šípu

Vrcholový směrovník

Nezdržel jsem se moc dlouho, ale přece jen jsem tu nějaký čas strávil. Pokračoval jsem dál na hlavní vrchol - Šíp. Hřebenová partie je neskutečná. Krásné vápencové věže, úzké chodníčky, hluboké strže pod Vámi a nezapomenutelné rozhledy z mnoha vyhlídek, které jsou jen "dva, tři" kroky od stezky. Takto bych to charakterizoval.

Cestou ze Zadného Šípu na Šíp

Skalní město

Výhledy ke Kriváňské Malé Fatře

Na úseku Zadný Šíp - Šíp by se dalo strávit mnoho času. Zcela bezpochyby, věřím tomu, že se ze slabé půlhodinky může vyklubat celodenní záležitost. Dokážu si představit letní den na šípském hřebeni. "Nejfotogeničtější" partie chodníčku vede malým skalním městem, kdy se člověk musí "protáhnout" úzkou štěrbinou ve skále. Krásné místo. Stezka se pak na chvilku ponoří do zalesněného hřebene, lehce klesá, aby zase mohla nabrat na poslední svoji část, kdy ústí na vrcholu Šípu.

Na Šípu

Bylo půl jedenácté. Čas úplně skvělý, počasí luxusní. Co jsem si mohl víc přát. Docela vyfukovalo, ale to k vrcholům patří. Kdo je však připraven, není překvapen. Dovrstvil jsem se do naprostého klidu a usadil se na vrcholu. Vrcholový "Radek 10", čajík, děkuji za něj…, já a pode mnou Šíp. Neumím to nijak napsat, jak mi v tu chvíli bylo. Nikde nikdo. Úplně sám. Dojímalo mě to k slzám. Su asi magor…ale mám to tak.

Vrcholové posezení

Zcela jsem se spojil s přírodou. Nekonečné rozhledy na hřebeny a údolí Veľké Fatry a Nízkých Tater, na Chočské vrchy a zleva uzavírající "kýčovité" Západné Tatry se zasněženými vrcholky… Šíp je skvělý!!! Ve chvíli, kdy jsem vystoupil na vrchol, mě bylo jasné, že tady nejsem naposledy. Nemá smysl cokoliv psát dál. Hodinu. Hodinu to trvalo.

Veľká Fatra

Západné Tatry

Žaškovské sedlo, Šípská Fatra a Nízké Tatry

Zadný Šíp a Martinské hole na horizontu

Pak byl čas pokračovat směrem do Žaškovského sedla. Loučil jsem se jen velice nerad… "Vinco, moc bych Ti přál být na Šípu…ale na zádech Tě tam asi nevysmýkám…musíš zabrat sám…cosi sil to stojí, ale výsledek je zaručený!" Vyrazil jsem tedy dál. Cestou do sedla mě ještě čekala Jánošíkova skala a v ní Jaskyňa v Šípe. Slušně klesající zasněžená stezka na severním úbočí mě zanedlouho přivedla ke skále, jejíž celý masív lze krásně pozorovat z vrcholu Šípu. Znatelným chodníčkem jsem dorazil pod skálu a hledal jeskyni. Našel jsem jen dobré místo na bivak. Ale nebyl jsem tu naposledy 😉

Pod Jánošíkovou skalou

Vyšlápl jsem si nazpět pár metrů na hřeben a nemohl jsem nesejít na stezku vedoucí na vrcholky Jánošíkovy skaly. Pohledem na Šíp jsem se ještě jednou rozloučil s vrcholem a pokračoval definitivně do sedla.

Šíp z Jánošíkovej skaly

Tož, jak bych to řekl…ve všech "bedekrech" je popisovaný výstup na Šíp ze Žaškovského sedla a setup přes Podšíp…pro mě nelogická varianta…volil jsem opačný direkt...no, je to cesta "lehčí", ty metry nejsou z druhé strany menší, ale jsou na dál…ano, je to jednodušší varianta výstupu. Proto mi to celé nejde do hlavy…snad nahoru složitější cestou a klidnější sestup…přeci, ne? …a pak to přišlo. Žaškovské sedlo. Tady je fakt moc nádherně.

Žaškovské sedlo a veľkofatranská Kopa

V sedle jsem si udělal, bohužel, poslední pauzu. Kochal jsem se…a dokud nezemřeli, kochají se dodnes… Nebylo zbytí, musel jsem jít. Šecky Šípy sa ně začaly ukazovať. Trčaly. A bylo to nádherné…

Šípy ze Žaškovského sedla

Kousek nad Stankovanama jsem pak ještě potkal svérázného chlapíka. Zdravím do Stankovan. Pak už jen dědinou, podél kolejí a štěkajících hlídačů až k podjezdu. No, tož dobře to čistí…

Zadný Šíp ze Stankovan

Na Riece jsem si měl dát raději svíčkovou…bravčová krkovička, kapusta a knedľa…tož krkovica jakási taková pečeno-vařená, kapusta kyslá dost hodně a knedla k tomu…zlatá svíčková…měl jsem si ju dat… Poobědová kratičká procházka k lomu byla taky velikánská "premiéra". Sto let sem jezdím a sotva pár metrů zatopený lom určený na dívání… Odtěžili kus Malé Fatry. Tak se jmenuje ten kopec. Malá Fatra 568 m. Kdyby neřekli dost, tak by odtěžili Malou Fatru. To se nedělá…

Částečně odtěžená Malá Fatra

"Kecy" nakonec: Šípská Fatra jako podcelek spadá v současnosti pod Veľkou Fatru. Jak jsem se dočetl někde ve zdrojích na internetu, tak dříve byla tato oblast posuzována jako podcelek Chočských vrchů. Může být. Tak nějak přirozeně bývá pravidlem, že jednotlivé celky jsou vždy rozděleny vodním tokem. Prostě na jednom břehu je "tady" a na druhém zase "tam". Platí-li toto pravidlo v 99-ti případech ze sta, tak v případě Šípské Fatry je to všechno jinak. Z důvodu všech faktorů a charakteristických rysů bylo akademicky rozhodnuto, a oficiálně platí, že Šípská Fatra je součástí Fatry Veľké. Při pohledu do mapy je zřejmé, že se jedná o jakýsi průsečík mezi Malou a Veľkou Fatrou a mezi Chočskými vrchy. Jasno by v tom mohly udělat dva významné toky, Orava a Váh. Právě tyto dvě řeky rozdělily charakter krajiny a měly by tak vnést do věci jasno. Jenže se tak nestalo. Respektive stalo, když byla Šípská Fatra považována za podcelek Chočských vrchů. Je ale pravdou, že Chočské vrchy jsou úplně jiné. Jsou to vrchy. Vysoké, ale vrchy. Když nad tím vším přemýšlím, myslím, že nejrozumnějším řešením by bylo vnímat Šípskou Fatru jako Šípskou Fatru a postavit ji na roveň oběma "velikostním" variantám jejich sester. Prostě Malá, Veľká a Šípská. Teď si uvědomuju, ehm, mno, že Malá Fatra je taky rozdělena Váhem a vytváří Lúčanskou a Kriváňskou Malou Fatru... Šípská Fatra je ovšem unikum. Howgh.

Tak doufejme, že si ještě letos budeme moci říct

HORE ZDAR!!!