Prosincové návštěvy přírody (Vizovické vrchy, Javorníky, Hostýnské vrchy)

Závěr roku byl velice bohatý na mé, respektive naše, výlety do přírody. Po zdařilém a krásném zážitku ze Šípské Fatry následovaly v rychlém sledu neméně příjemné návštěvy naší krásné Přírody. Jen dva dny po Šípu jsem s Vincou absolvoval okruh ve Vizovických vrších. Naším cílem byly Vařákovy paseky. Musím opět připomenout, že toto místo je mému srdci velice milé. Je to místo pokory, poznamenané smutnými událostmi, které navždy změnily jeho charakter. Věřím, že není třeba cokoliv dále popisovat, neboť osud Vařákových pasek je znám jistě každému. Klid a pokoj tomuto místu. Naším výchozím bodem bylo parkoviště v Pozděchově u lyžařského vleku. Optimální místo pro výlety po Vizovických vrších. Stezkou, kterou dříve chodili pasekáři, jsme dorazili k rozcestníku pod Bařinkou. Odtud je to na Vařákovy paseky už jen kousek. Opět jsme zvolili neznačenou, ale odedávna používanou stezku. Vždycky, když jsem v těchto místech, se mi v mysli vybavují možné scénáře, jak to tenkrát bylo, jak se tady lidem na hřebenech žilo. Musel to být život tvrdý a náročný, ale v naprostém spojení s přírodou. Ale také život klidný a po všech stránkách zdravý. Klid a mír, které tyto pasekářské osady v sobě měly, narušila až válka a s ní spojený tragický konec pasekářů. A nejen těch z Vařákových pasek. Podobně krutě člověk poznamenal osudy lidí i na Ploštině, ale i v nedalekém Prlově či Pozděchově. "Lidské zlo, nechť už jednou provždy zmizíš!"

Vařákovy paseky

S úctou vzpomínáme a nezapomeneme

Že je Příroda nekonečná ve své moci, o tom nás přesvědčil velký padlý strom u pomníčku. Mocně odolával, a nejen, přírodním vlivům, než mu došly síly. Konec jednoho pamětníka. I to patří ke koloběhu života. Musíme se s tím smířit. Udělali jsme si krátkou pauzu. Bylo nádherné počasí. Deset stupňů nad nulou v 700 metrech připomínalo spíše jaro nežli čas předvánoční, byť celkem vyfukovalo, ale to k hřebenům patří. Z Vařákových pasek jsme pokračovali na Bařinku. V místech, kde jsou lesní výseky, jsou krásné rozhledy k Bílým Karpatům. Dorazili jsme k rozcestí pod Bařinkou a pokračovali dále hřebenem ke Svéradovu. Pod Svéradovem jsme začali pomalu sestupovat do údolí, ale nikoliv po značené stezce, ale lesní cestou, která nás dovedla až k polosamotám na Kútech, tedy k horní části lyžařského vleku. Výhledy z tohoto místa patří k mým oblíbeným. Beskydy na dosah a Valašsko jako na dlani. Dopolední vycházka, jak se patří.

O dva dny později jsme si udělali dopolední vycházku "Ven z města". Že to není ve Zlíně žádný problém, to je neskutečná deviza tohoto místa. Sedli jsme na MHD a nechali se vyvézt na zastávku U Majáku. A pak lesem na Tlustou horu a zpět do města. Raději v lese...

Pak už nastal Štědrý den. Venku bylo větrno, oblačno a celkem zima. Přesto jsme se s Vincou rozhodli a vyrazili na vánoční výšlap. Za cíl jsme si zvolili naši oblíbenou destinaci, Bábu. Jenže tentokrát to nebyl cíl, ale jen "mezipřistání".

Vánoční pohled na Bílé Karpaty z Báby

Původní záměr, že si na Bábě uděláme malou pauzu jsem nakonec přehodnotil. Vyfukovalo a byla docela zima. Pozdravili jsme se s Přírodou a pokračovali na Komonec. Tady ještě Vinca nebyl, takže to byl i takový jeho "prvovýstup". Slibovaná pauza tedy bude na Komonci. Mezi stromy třeba nebude tak foukat… Pauzu jsme si sice udělali, ale jen velice krátkou. Nebylo to zase o tolik lepší…

Plechové srdíčko na Komonci

Sešli jsme hřebenem k rozcestí Pod Komoncem a pokračovali vpravo k turistickému přístřešku. Tady už bylo přece jen o něco přívětivěji. Po krátké přestávce jsme vyrazili lesní, neznačenou stezkou, která nás přivedla nazpět na hřeben, mezi Bábu a Komonec. Odsud jsme šli již po stejné stezce, kterou jsme použili k výstupu.

Malý turista v sestupu z Maleniska

Pak nastaly svátky. Návštěvy. Plné talíře…ale já to nějak moc neprožívám…a ani neprojídám. Prostě takový termín na konci kalendářního roku. Hned po Štěpánovi mi zavolal kamarád ze Vsetína, že bychom mohli někam vyrazit, tak jako minulý rok, kdy jsme vystoupili na Kelčský Javorník. Výborná příležitost pro závěrečný výšlap roku. Proč, ne? Vzpomněl jsem si na silvestrovský výšlap 2018 na Malý Javorník. To by bylo krásné a taky trochu symbolické. Půjdeme na Malý Javorník! Sraz 29.12. v 9:20 na benzince v Karolince. Plán byl na světě a realizace opět na jedničku. Kolem 9:45 jsme vyráželi ze Stanovnice. Přes svátky nasněžilo, a tak nás čekal krásný zimní výšlap. Po žluté turistické značce jsme měli namířeno do Frňovského sedla a odsud po hřebeni na vrchol. Poprvé se nám ukázal javornický hřeben v celé své kráse, když jsme dorazili na paseky Na Rakošovém.

Na Rakošovém (vlevo Malý Javorník, uprostřed kóta 740 m, za níž je osada Ve Skaličí, vpravo kóta 971 m nad Frňovským sedlem)

Postupovali jsme krásnou zimní krajinou. Prošlapávali jsme si vlastní cestičku. Krajina byla panensky neposkvrněná. Žlutá značka nás vedla lesem, stále vzhůru k Frňovskému sedlu. Po chvilce jsme ale potkali člověka se zbraní. "Kam jdete?" Trochu nás překvapila otázka. "Do sedla a na Malý Javorník." Zněla naše odpověď. "Jenže tady se střílí…všude kolem jsou chlapi s kulovnicemi…já bych Vám to nedoporučoval, i když Vám to zakázat nemůžu…" Tož, když střílí, tak střílí. Půjdeme vlastní cestou. Odbočili jsme doleva a pokračovali lehkým stoupáním přes vrstevnice. Všude kolem lidé se zbraněmi. To snad neskončí…potřebujeme směrem k hřebeni, před sebou máme ještě dobrých 150-200 výškových metrů. Cestou necestou jsme dorazili k poslednímu honci a vzali to trochu strměji. Že bychom někde bloudili, z toho jsme strach neměli, spíše drobné obavy, aby nastávající maminka Pavlínka zvládla všechno bez problémů. Svah byl místy hodně strmý, sněhu okolo 30 cm a v navátých místech i okolo 70-ti.

Lesem k hřebeni (Jenny, Pavlínka a Michal)

Kótu 971 m jsme nechali po své levici a už jsme registrovali hřebenovou stezku. První běžkaři, první turisté. Sestoupali jsme do sedla Malého Javorníku a před námi byl poslední výšvih. Čtvrt hodinky před polednem jsme stanuli na vrcholu.

Šťastní na vrcholu (zleva hraniční kámen, fenka Jenny, Michal, Pavlínka a…potomek...a vrcholový označník)

Vrcholové občerstvení nás příjemně povzbudilo, ale byl před námi sestup, který nás měl opět izoloval do horské samoty. Pro sestup jsem nám totiž naplánoval zajímavou variantu. Inspiroval jsem se tvarem státní hranice. Právě tady se hranice lomí v pravém úhlu k severo-severo-západu, sbíhá ramenem z Malého Javorníku až do malého sedélka mezi kótou 938 m. Nevěděl jsem přesně co nás čeká, ale předpokládal jsem, že vždy dohlédneme od jednoho hraničního kamene ke druhému. A navíc, na státních hranicích bývají stezky…někdo ty "hraničáky" musí udržovat. Kdo se bojí, nesmí do lesa! Nebáli jsme se a vyrazili. Sestup po rameni byl zajímavý a krásný. V neposkvrněném sněhu jsme si dělali stopy a výškové metry příjemně ubývaly. Když jsme dorazili do sedélka otevřel se nám výhled na moravskou stranu a na Stanovnickou Kyčeru. V těchto místech se hranice opět lomí v pravém úhlu, ale tentokrát doprava.

Lom státní hranice v sedle pod kótou 938 m

Po malé přestávce jsme vyrazili ostře dolů. Pomalu člověk nevěděl, kde až ten krpál končí. Před sebou jen pár metrů a "hrana" dolů. Tady to bylo hodně dobré. Oproti sestupu z vrcholu do sedla jsme měli před sebou poloviční vzdálenost při stejném převýšení. Až na dno rokle, kde pramení jeden z přítoků Velké Stanovnice, to byl opravdu ostrý sestup. Opačně by to musela být hrozná šichta. Ale zvládli jsme to. Včetně nastávající maminky. Palec nahoru! Z rokle, podél potoka, to již byla procházková pasáž. Lesními cestami jsme se dostali do údolí Stanovnice a za necelou hodinku jsme dorazili k autům. Byla to krásná procházka s neznačenými pasážemi a důstojné zakončení roku 2019. Taky bych chtěl připomenout, že to byl tak trochu výšlap pro mého tatínka, který v tento den slavil narozeniny. Tak hodně pevného zdraví, protože to je to nejdůležitější.

V údolí Velké Stanovnice

A nebylo to ještě úplně vše v roce 2019. Hned další den jsem naplánoval dopolední výšlap s Vincentem. Nikam daleko, kousek za Zlín. Našim cílem byla Velá v Hostýnských vrších. Kopec, o kterém jsem před časem slyšel z vyprávění. Nikdy před tím jsem na Velé nebyl, což mě již dnes trochu mrzí. Velá je skvělá. Zaparkovali jsme auto na konci Lukova u hájenky pod Růžovou a vyrazili po naučné stezce.

Mráz vytvářel krásné obrazce na zamrzajících kalužích

Stezku jsme opustili za chatovou osadou a pokračovali podél potoka. Na Velou jsem chtěl vystoupit "zezadu". Tato oblast patří mezi Evropsky významné lokality, neboť jsou zde zachovány původní bučiny v málo pozměněné formě. Prostě taková přirozená krajina, kterou je potřeba v dnešních časech chránit. Po chvilce jsme se opět napojili na naučnou stezku a "vraceli" se k Velé. Ostrým stoupáním jsme dorazili k informační tabuli. Tady jsme opustili chodník a vydali se skalnatým hřbetem k vrcholu Velé.

Skalnatý hřbet Velé ukrytý v bukovém porostu

Staleté buky přirozeně splynuly se skálou

Hřbetem na Velou

Skalní útvary připomínající…co třeba?

Celá tato pasáž je nesmírně krásná a zajímavá. Nevím, proč jsem tu už dávno někdy nebyl. Prošmejdili jsme skalky zleva, zprava, až jsme se dostali pod nejvyšší část kopce. Skalnatý hřbet ustoupil a před námi se zjevil, mezi stromy ukrytý, vrchol Velé.

Vrchol Velé

Na vrcholu

Když jsem plánoval tento výšlap, tak jsem si všiml ještě jednoho zajímavého vrcholu, který je tu poblíž. Je to vrchol Zikmundov. Na první pohled nemá čím oslnit. Jeho nadmořská výška není nikterak závratná. Ale něco mi říkalo, že by to mohl být dobrý pozorovací bod. Z Velé jsme pokračovali cestou necestou směr Zikmundov. Míjeli jsme stezky zvířecí, až jsme se napojili na stezku lidskou, značenou. Tu jsme ale poměrně brzy opustili a pokračovali po lesních cestách až pod Zikmundov.

Pod Zikmundovem (Lukov kopec, Lukov obec)

Nenápadný skalnatý vrcholek Zikmundova

Musím říct, že vynechat Zikmundov, to by byl hřích. Nikterak složitě dostupný vrcholek nabízí krásné výhledy do okolí. Rozhodně se sem ještě někdy vrátím. Je to opravdu kousíček od Zlína a stojí to za to. Pozorovali jsme nejen Velou, Ondřejovsko, Bzovou nebo Lukov v Hostýnských vrších, ale i Vizovické vrchy. Přímo před sebou jsme měli Komoneckou pahorkatinu s naší oblíbenou Bábou a Mladcovské vrchy nad Zlínem působivě dotvářely zbytek panoramatu. Musím uznat, že je ta naše krajina kouzelná. Važme si toho.

Mladcovské kopce ze Zikmundova

Zleva Velá, poněkud skryté Ondřejovsko, prořídlý vrchol Bzové a napravo vzdálenější Kuželek v Hostýnských vrších

…a pořád to ještě nebylo vše. Ještě zbýval jeden jediný den v roce. Silvestr. Na Silvestra se dělají silvestrovské výšlapy a procházky. Po telefonické domluvě se Sepem jsme si dali za cíl delší trasu s výstupem na Tlustou horu. Začali jsme přímo v civilizaci u obchodního centra v Malenovicích.

Turistický rozcestník Malenovice - ZPS, MHD

Přesně v 10:00 jsme vyrazili směr Svatá voda. Jako dítě jsem tu mnohokrát jezdil na kole. Vždycky na Svatou vodu, napít se z pramínku, a rychle domů. Dětská dobrodružství, která jsem si strašně moc oživil. Byl nádherný den a před námi krásný pochoďák… Tečka.

Krajina se pomalu vzpíná, den je krásný a Tlustá uprostřed na dohled

Gdesi v lesi…

Hlava Brontosaura nad Houbovým pařezem

2020HOREZDAR!!!