Novoroční výstupy na Kľak a Vlčí vrch

Když se poohlédnu do minulosti, tak tradici "novoročních" výstupů dodržuji teprve od roku 2018. Je mi to trochu záhadné, ale anály se nemýlí. Tehdy jsem začal nový rok krásným okruhem okolo Valašské Senice s výstupy na Šerklavu, Butorky, Valašskou Kyčeru, Makytu, Mikolinův vrch a Chmelinec. O rok později, tedy loňský rok, to byl pokus o Kľak, kdy jsem se ovšem musel spokojit "jen" s jeho menším bratrem Malým Kľakem. I tak to bylo nezapomenutelné a krásné. Letošní první "Horezdar!" jsem naplánoval opět na Lúčanskou Malou Fatru a opět na Kľak. Tentokrát jsem zvolil jako východisko obec Vrícko. Záměr to byl jednoznačný. Absolvováním tohoto okruhu budu mít za sebou veškeré značené výstupové trasy na tuto krásnou horu a doplním si znalost části hřebene. Už teď mám jasno v tom, kam zamířím při následující návštěvě…

Už ani nevím kdy mi zavolal kamarád, že bychom mohli vyrazit někam do sněžných hor, ať něco vymyslím. Kľak jsem měl již vymyšlený tak zbývalo upřesnit jen datum a čas odjezdu. Nejprve se mu to moc nepozdávalo, chtěl nějakou "větší" výzvu, nicméně byl jsem přesvědčený o tom, že tohle je ideální volba. Nakonec mi to sám potvrdil. Jinak by to byl škarohlíd 😉 Vyrazili jsme brzy ráno. Přece jen dny jsou krátké a chtěli jsme být v přírodě co nejdéle. Čekala nás trochu delší cesta, než je obvyklé. Museli jsme přejet přes hřeben ve Fačkovském sedle, do Kľačna, pak odbočit vlevo a přes Vrícké sedlo do Predvrícka a odsud opět vlevo až k rekreačnímu středisku ve Vrícku. Tady jsme začínali. Po deváté ranní jsme vyrazili. Bylo lehce mrazivé počasí a obloha vymetená.

Vrícká dolina se skalnatým vrcholem Partizán 1148 m

Kouzelně se klikatí fatranská Vríca

Před námi byl první záchytný bod, rozcestník Bak. "Čo si mám predstaviť pod takým pojmom Bak?" Za necelou půlhodinku jsme byli u rozcestníku. Bak je rozlehlé místo pod Partizánem a pod hlavním hřebenem Lúčanské Malé Fatry. Je to místo odkud můžete pokračovat buď do Vríčanského sedla anebo k rozcestníku Pod skalou.

Rozcestník Bak

Naším cílem byl Kľak, takže jsme zvolili druhou variantu. Původní lesní cesta, která nás přivedla na Bak se začala strměji vzpínat a metry začaly přibývat. Dopředu nás hnala touha poznat ještě jedno krásné místo na trase. Národní přírodní památku Kľacký vodopád. K němu nám však zbývalo překonat ještě téměř tři sta výškových metrů. Podle času na rozcestníku nám to mělo zabrat necelou hodinku. My jsme to zvládli za 30 minut, což je uváděný sestupový čas. Velice slušný průměr. Přímo k vodopádu je třeba sejít z lesní stezky. Krajina byla pod sněhem a cestička byla místy hodně zledovatělá. Chvilku jsem přemýšlel, že bychom se na tento přírodní skvost podívali jen seshora, ale Tom nedal, a tak jsme s velkou opatrností sestoupili až k samotnému korytu. Kdybychom měli alespoň nějaké nesmeky… V zimním provedení je vodopád opravdu úchvatný. Obrovské ledové krápníky zdobily skalní stěnu. Až se z toho tajil dech. Odvážnější z nás vystoupil až pod samotné ledové varhany.

Kľacký vodopád v ledovém hávu

Je to tu opravdu krásné. Ne nadarmo patří do pětice slovenských vodopádů, které byly vyhlášeny za národní přírodní památku. Jen se mi potvrdil správný výběr trasy. Byl jsem nadšený. Pokochali jsme se a pokračovali dál. K rozcestí Pod skalou nás čekalo dalších tři sta výškových metrů a podle cedulí hodina a pět minut k tomu. Turistický chodník má tady prostý "rovný" směr, kolmo k vrstevnicím. Šlápli jsme do toho! Zhruba po dvaceti minutách jsme se "vyloupli" z lesa a před námi se otevřel neuvěřitelně krásný výhled.

Zasněžená holina Skalek, výrazný velkofatranský Kľak a na pozadí Západní a Vysoké Tatry

Budu se opakovat, ale veškeré naše snažení, které jsme tomu dali nám přineslo právě tyto neopakovatelné a krásné okamžiky. Příroda je neskutečně krásná a jejím pozorováním seshora získá člověk jakýsi přehled a teprve tehdy dokáže vnímat veškeré její rozmanitosti v celém jejím rozměru. Pak dochází k poznání a vnímání Krásy.

Ranní bezoblačnou oblohu "narušily" nasouvající se "rozfoukance" ve vysokých polohách. Dokázaly vytvořit stíny obřích rozměrů. Skrýt do stínu polovinu Tater? Žádný problém. Zajímavá podívaná. Po dalších dvaceti minutách jsme dorazili k rozcestníku Pod skalou. Kromě opět skvělého výstupového času to znamenalo také to, že jsme opustili místa, kde jsme byli FAKT sami. Zleva se tu připojuje značený chodník z Fačkovského sedla, nejsnadnější výstupová trasa, tudíž velmi frekventovaná. Když jsem byl poprvé na Kľaku, tak jsem šel právě z něj. V tu chvíli, pro mě naštěstí, je to z rozcestí k vrcholu Kľaku opravdu jen kousíček.

Vrcholový rozcestník na Kľaku

Rozhledům z Kľaku se málokterý vyrovná. Mohl bych tu opisovat obrovské území. Jsou odsud vidět téměř veškerá slovenská a moravská pohoří, včetně Jeseníků, a dohlédnout lze až na maďarskou Mátru. Průměr tohoto rádiusu jsem v mapách odhadl na 320 kilometrů! Což už je velice slušné. V Tatrách jsem pozoroval něco podobného, ale z Kľaku je to, podle mého, více plastické. Z Tater k severu toho moc není ovšem tady jsou všude dokola nějaké hory. Je to vzácný pozorovací bod. Pro mě samotného velice významný. Kľaku si velice vážím a vnímám ho jako jednu ze svých oblíbených hor. Strávili jsme na vrcholu kratší čas, než jsme původně zamýšleli, protože tu bylo poměrně dost plno. To ovšem neznamenalo, že bychom nějak truchlili. Kľak byl jen jedním z vrcholů v našem plánu. Pokračovali jsme po červené značce hřebenem do Vríčanského sedla a cestou jsme měli ještě další dva krásné vrcholy. Rovné skaly a Ostrou skalu. Navíc jsme opět opustili dav a ponořili se do přírody. Byť jsme občas někoho potkali, vždycky to bylo příjemné setkání. V některých pasážích hřebene to bylo hodně namrzlé, v jiných hodně hluboké.

Ledová krása severní vrcholové stěny Kľaku

Pohled na Kľak z hřebene

Od rozcestníku Pod Kľakom to pro mě byla nová zkušenost, nové poznání. Hřebenovka z Kľaku do Vríčanského sedla je krásná a baví. Místy schází lehce pod hřeben, aby na něj nazpět vystoupala. Nabízí exponované pasáže se strmými srázy, které jsou v zimě velmi působivé. A k tomu všemu nádherné rozhledy do okolí.

Parádní partie hřebenového chodníku

Ještě jednou Kľak, tentokrát z Rovných skal

Tatry

U Ostré skaly

Na Ostré skale jsme si dali pauzu. Samotný vrcholek je malý, ale kousek pod ním je celkem pěkné místečko, kde jsme si udělali piknik. Bylo to taky poslední místo, odkud jsme mohli pozorovat okolní krásu. Následující sestup do Vríčanského sedla vede zalesněným hřbetem a poměrně slušně klesá. Je to opět téměř tři sta výškových metrů. Z Vríčanského sedla je možné sestoupit do Rajecké Lesné nebo přes Bak do Vrícka anebo pokračovat hřebenem na Skalky a Jankovou a třeba i dále přes Úplaz a Hnilickou Kýčeru na Martinské hole. Závěr této části hřebenovky pak končí sestupem od Strečna k Váhu. Naše kroky směřovaly pochopitelně na Bak a do Vrícka, kde jsme měli zaparkované auto. Byl to krásný výšlap v krásném dni a velice důstojně jsme započali rok 2020. Měl jsem "splněno".

Ne tak tomu bylo v případě Vincenta. Poslední den první dekády nového roku dosáhl krásného druhého výročí svého bytí na tomto světě. S drobným zpožděním, ale přeci, jsem mu "předal" jeho vlastní kartičku člena ČHS. Nová krev do svazu…"Díky, tati…" 😉 Teď už jen ten první výšlap roku 2020…to bylo pochopitelně všechno v mé moci, takže je mojí vinou, že tak mohl učinit až 21.ledna. Snad to ani dříve nešlo… ("Alešu, ne(-o, -vy)mlouvej se(-be)…" pozn.red.)

To úterý bylo neskutečně nádherně. Sluníčko svítílo, lehce mrzlo, krásný čas. Přemýšlel jsem kam bychom mohli v tak krásný den vyrazit. Chtěl jsem Vincovi dopřát nějaká nová poznání. A sobě vlastně taky. Jenže kam vzít toho malého vlčího medvěda? Hledal jsem na mapách, hledal, hledal, až jsem našel. Bílé Karpaty, Vlčí vrch. To je ono! To je symbolika! Ráno jsme si zabalili vše potřebné a vyrazili chvilku po půl deváté. Na Žítkovou je to zhruba hodinka. Zaparkovali jsme auto na hraničním rozcestníku Žítková-přehrada. Hned po pár krocích jsme přebrodili potůček a dostali jsme se tak na slovenskou stranu. Ale jaképak tady hranice? Úřední čára na papíře. Minuli jsme pár stavení a pokračovali stezkou, která začala stoupat po úbočí Chabové. Tady už musel Vinca do krosny. Cesta byla namrzlá, a tak jsem musel postupovat opatrně, abychom neskončili oba na zemi. Jakmile jsme se dostali z lesa, to už bylo kousek pod obcí Vlčí vrch, otevřely se nám krásné výhledy po okolí. V myšlenkách jsem si pohrával s možností vystoupat až na Chabovou, ale časově mi to nějak nezapadalo, tak jsem se vzdal této varianty. Nakonec, můžu se sem vrátit kdykoliv.

Pod osadou Vlčí vrch

V dědině pokračoval Vinca po svých. Ušli jsme nějakých 500 metrů a odbočili doleva k vrcholu. Kousek za posledními stodolami Vlčího vrchu-obce je Vlčí vrch-kopec. Rozložité místo, kterým vede cesta k osadě Stehlíkovci. Nabízí krásné rozhledy na blízké okolí. Bílé Karpaty jsou odsud magické a krásné.

Statné vrcholové stromy na Vlčím vrchu

Chabová z Vlčího vrchu

Pohled na Žítkovský vrch vpravo a na hřeben Bílých Karpat

Pro návrat z Vlčího vrchu jsem zvolil variantu "cestou-necestou". To byla dobrá volba. Poznali jsme krásnou krajinu luk a remízků. Viděli jsme malé srnčí stádo, které utíkalo podél lesa. Byli jsme sami uprostřed přírodního amfiteátru. Bylo opravdu krásně. Po nějakém čase jsme se dostali na dno kotle. Tady na nás čekal pás maliní, kterým jsme museli nějak projít. Připadal jsem si, jako by mi všechny kočky světa zatínaly drápky do lýtek a do stehen. Po lehce masochistickém zážitku jsme se dostali k potůčku. Podle mapy by to měl být první přítok Žítkovského potoka. Byl kouzelný a krásný s malými kaskádami. Kroutil se v zatáčkách a spěchal do údolí. Docela jsem se nadchnul pro tento malý potůček. Ti, kteří tady žijí, myslím tím zvířecí obyvatele, mohou být šťastní za tento kout krajiny.

Pradávné bělokarpatské cestičky

Vlčí vrch a Chabová ze Žítkové

"No, tak teď bych měl dopsat ten závěr." Sabina jen tak zaševelila. "Korony" ustupují z těla. Dneska by to nebylo úplně "fér", ale včera jsem nevytáhl paty z domu, a přitom takové krásné počasí. Tělu člověk neporučí. Všechno má svůj čas a je třeba být trpělivý. Vlastně není co plnit. Je to postupný progres. Všechno přispívá všemu.

Tož HORE ZDAR!!!

P.S. Bylo by nefér nepřipomenout krásný hřebenový výšlap s Vinckem a Edou na Královec a Ploščiny. Celý tento hřeben je neskutečně krásný a rozhledna na Královci tomu všemu dodává pátou hvězdičku. Nebudu brebentit, snad raději přidám fotku…z rozhledny nedám…kdo zná, ten ví…kdo nezná, ať se těší…

Ploščiny…mocné Ploščiny…krása plná energie…