O javornickém hřebeni a motýlu žluťáskovi

Být v přírodě se doporučuje! Bodejť…

Vinca ještě nebyl na Makytě a v Javorníkách je nádherně. Když se k tomu připojí krásný jarní den, tak je na zážitek založeno. Naplánoval jsem nám výstup z Kychové přes Papajské sedlo. Nejenže jsem tak dokončil výstupy veškerými značenými trasami na tento nejvyšší bod jihozápadního javornického hřebene, ale také jsem si uzavřel, nebo lépe propojil, jeho další část. Bylo úterý a chtěl jsem vyrazit ráno, jenže všechno se nějak protahovalo, takže jsme vyrazili až po obědě. Vzhledem k tomu, že se dny příjemně prodlužují, to nebyl zase takový problém. Autem jsme dojeli až k zákazové značce a po 14-té hodině jsme vyrazili z údolí Kychové. Vinca začal po svých, což je dobré. Postupovali jsme celkem pomalu, ale bylo to pochopitelné. Tolik okolních vjemů, tolik nového. Dal jsem Vincovi hodinu, aby se realizoval. Výsledkem bylo 1,5 kilometru. Dobré všechno, když se počítá každý krok. To je skvělá myšlenka! Mezi největší zážitky patřil potok Kychová. Voda je mocný živel a Vincu poměrně fascinuje. Ve tři jsem dal Vincu do krosny a ve čtvrt na čtyři jsme byli v Papajském sedle. Následovala hřebenová pasáž na Makytu. Vede po státní hranici a je krásná. Kamenným hřbetem, který je místy slušně prudký, jsme vystoupali na kótu 858 m. Odsud jsme po chvilce poprvé spatřili Makytu.

Makyta

Abychom ji mohli vidět, museli jsme sejít z lesní cestičky. Byla skrytá mezi stromy a Slunce jí dělalo "svatou zář". Okolní prastaré lesy dotvářely celému času atmosféru. Byl jsem nadšený. Miluju hřebenovky!

Kamenitým hřebenem na Makytu

Čím více poznávám Javorníky, tím více si jich vážím. Příroda je tu opravdu nádherná. A svědčí jí to. Rys je tady dávno doma a medvěd začíná poznávat svá bývalá teritoria. Jen tak dál. I když jsme ani jednu z těchto krásných šelem neviděli, nevadilo to ničemu. Ptactvo nám doplnilo vše potřebné k tomu, abychom si mohli užívat tohoto prožitku v plné míře. Ten pocit, když je člověk úplně sám v přírodě…jasně, nebyl jsem sám, byli jsme dva…to je nepopsatelné. To VŠE žádná fotka, žádné video nikdy nedokáže zachytit. Buď zdráva PŘÍRODO!!! Děkuji za to VŠE!!! Teď mám nachystanou další fotku, která se mi líbí. Byl to pocit, kdy jsme byli kousek pod vrcholem Makyty, slunce nám svítilo skrze stromoví do obličeje, pod nohama krásný hřeben a dokola jen zvuky Přírody…pořád je to jen pouhý popis, spoustu nejdůležitějšího chybí.

Kousek pod vrcholem ("Neúplná" fotka)

Ve čtvrt na pět jsme dorazili na vrchol. Bylo krásně a před námi byla půlhodinka, kterou jsme si mohli užít na vrcholu. Tak málo, jak se později ukázalo… Vinca si vrcholu užíval a byl nadšený, z čehož jsem byl nadšený i já. Piknik, stavění našeho prvního mužíka, to všechno mě zcela naplňovalo. Po chvilce dorazil na vrchol jeden člověk. Vypadalo to na výběh z Lazů. Co by ne? Palec hore! Provedl zápis do vrcholovky, chvilku se zdržel, prohovořili jsme "můj plán", spíš přání, na vyhlídku, a pak běžel nazpět dolů. Opět jsme byli úplně sami. To je to nejvíc NEJVÍC!

Náš první mužík

Slunce bylo čím dál níže a jeho síla ochabovala. Přišel ten nepříjemný okamžik opustit vrchol. Tento potřebný krok je vždycky smutný. A jak se ukázalo nejen pro mě. Připadal jsem si jako Herodes. Vinca se vztekal a za žádnou cenu nechtěl jít. Jenže před námi byl ještě sestup. Neznačený sestup, který jsem znal jen z mapy. Po šesté už začíná být šero, takže 16:45 je čas tak akorát. Není prostor na falešné city. Musí zvítězit chladný rozum. Jdeme na sestup!

Možná je to furt dokola, ale ten hřeben…

Když už zvítězila chladná bezmoc Vincentova, nastaly běžné radosti. Nebo starosti? "Sopík.", takže sundat krosnu a utřít nos. Nasadit krosnu a vyrazit. "Pití.", takže sundat krosnu a dát napít. Nasadit krosnu a vyrazit. Pak ještě zaseknutá nožička v rámu a pak už jen krásný čistý, upřímný, dětský smích. Takový nádherný čas to byl. Ještě chvilku jsme se vraceli po hřebeni, po kterém jsme přišli. Pak jsme už ale odbočili do neznáma. Prvotní pasáže byly hodně náročné. Stezka byla patrná pro každého indiána. Takže jsem se vracel "na trať" možná třikrát. Důležité je, že jsme stále drželi správný směr. Cestou jsme ještě pozdravili zimu.

Ahoj Zimo

Putovali jsme krásnými lesními stezkami. Hluboké a čerstvé stopy divočáka nám byly vodítkem. Byl jsem zcela spojen s Přírodou a v duši klid, mír a nekonečnou pohodu. Když jsme se blížili k cestě v údolí, tak chtěl jít Vinca opět po svých. A tak si to došlapal až k autu. Dalších 1150 metrů. Podtrženo, sečteno, z celkových deseti a tři čtvrtě kilometru, 2,65 kilometru Vinca samostatně. Výborně! Že bylo načasování správné nám potvrdil nádherný podvečer v údolí Kychové.

17:45 v údolí Kychové

Krásné odpoledne v Javorníkách bylo za námi. Ovšem byl tu příslib stále krásného počasí, a to by v tom byl čert…

Den pauza a pojďme na to. Kde jsme to skončili? V Javorníkách? Tak proč na toto téma přirozeně nenavázat? Pokud jsem psal o propojování hřebenů, nezbývá než dokončit rozdělanou práci. Logickým a zřejmým přechodem hřebene Vizovických vrchů a Javorníků, mám na mysli hlavního hřebene, je místo nedaleko Lidečka. Zde spadá hřeben z vrcholu Kopců až k samotné říčce Senici a na druhém břehu vybíhá strmě na Ostrou horu (Stráž) a pokračuje až k Makytě, kde v tomto nejvyšším bodě ubíhá k severu a přes Papajské sedlo se napojuje na severovýchodní hřeben, jehož nejvyšším bodem je Veľký Javorník, který je současně nejvyšší horou celého pohoří. Tož tak s těmi "geověcmi".

Cestu poznání jsem tentokrát vymyslel se třemi vrcholy a s prolínáním krajiny. Opět nová místa, opět nová poznání. Zase je lepší být jinde než všichni. Zaparkovali jsme u železničního podjezdu, blízko rozcestí Lidečko (BUS). Na hřeben jsem si hned netroufl. Cestu na něj jsem zvolil pozvolnější. "Přesto příjemnou" asfaltkou jsme procházeli podél Pulčinského potoka. Voda tu měla velmi navrch. Nejen samotný krásný potok, ale i pramínky, jenž prýští z Ostré hory. Velmi jsem se klaněl Stráži a těšil jsem se na závěrečnou třešničku na dortu, kterou měl být právě výstup na Ostrou horu, tedy třetí vrchol z tohoto výšlapu. Entrée, jak se patří. Vincovi jsem dal tentokrát "neomezený tarif" na jeho vlastní chůzi. Zcela bezpochyby jsem nemohl udělat nic lepšího. Čas pro mě nebyl. Byl den a do večera daleko. Živel - voda je pro Vincu magický. Je dobře, že jej tolik fascinuje. Dává mu rozhledy dál a hlouběji… poslouchali jsme, jak si voda zpívá, jak hučí malé splávky z kmínků smrčí, jak se voda zastaví a zhrubne její hlas, jak ztichne, když se dostane do zátočiny, a když se lehce zvedne vítr, změní téma a pak se zase vrátí do svého "koryta"…voda tu má jednoznačně navrch…opět se klaním Ostrá horo, jenž jsi studnicí…

V Pulčinských skalách

Dorazili jsme k Pulčinským skalám a na mě čekal první "ostrý" test. Pustili jsme se vzhůru. Teď mi dělal Vinca výborného kondičního a tréninkového sparingpartnera. Kromě jeho samotného na zádech jsem měl výborného trenéra přímo za uchem. Velké kameny, jak jim říkal, se mu líbily natolik, že mě hnal neustále dopředu slovy: "Tak deme." Vracel mi s úroky mé pobídky z dob velmi nedávných. Využíval jsem každé možnosti, abych mu ukázal výhledy a trochu spočinul… "Tak deme." Ozvalo se za uchem. A tak jsme šli. Vrcholovou skalku jsme minuli, protože jsme museli jít dál a zastavit se tam, by nemuselo být na chvilku… od rozcestníku nad skalami jsme zamířili k prvnímu vrcholu našeho výletu, ke Hradisku. Vinca nedal jinak, že musí jít sám. Stezka tu celkem strmě stoupá, navíc je plná velkých kamenů, sem tam nějaký ten kořen…ale budiž…tak kamaráde, teď už vím, že zvládáš jedničkové lezení, tak, ať Ti vydrží nadšení a půl je hotovo. Sám vyšel na Hradisko, a pokračovali jsme dál.

Pocit v sestupu z vrcholu bývá nezapomenutelný…dávno už je za námi 😉

Až za sedlem Skaličí přišla chvíle na krosnu. "Počkaj v úterý…bude krásně, ale kosa…" Roztahaná pasáž mezi sedly Skaličí a Radošov v nás probouzela tužby na "vrchol" výletu. Těšili jsme se oba na "piking". Vinca na jídlo, já na plechovou Plzeň. Všeho jsme dostáli na Skřídle anebo na Skřídloch.

Právě tam…

Neměl jsem to tam dávat…tož to je myšlenka…tož to tam nedávaj…tož já to tam nechám… Pozorovali a poslouchali jsme kaně. Byl krásný čas, který tehdy vlastně ani nebyl. Plynule jsme se pak přesunuli k druhému vrcholu, na Radošov. Všechno šlapalo neskutečně. Z Radošova už následovala neznačená pasáž, jejímž cílem byla Ostrá hora a následný sestup k autu. Cesty po hřebeňoch stojija za to. Pasekářští psi jsou nesmlouvaví a obejít paseky? Žádný problém. Je KRÁSNĚ, a navíc je krásně.

Radošov z pasek U Šimků

Putovat jen tak krajinou je neuvěřitelně krásné a potkat někoho je vlastně štěstí. My jsme ho měli na Popelišových pasekách. Bylo nám poraděno, ale také jsme prošli "kontrolou", jestli můžeme na Ostrou horu.

"Kam jdete?" tázal se starší pán, pasekář, který si "pro nás" přijel traktorem.

"Na Ostrou horu, ale asi jsme si trochu zašli a přes paseky se to moc nehodí, co?" odpověděl jsem.

"A co je na Ostré hoře?" zněla další otázka.

"Na Ostré hoře je Ostrá hora." vyhrkl jsem celkem bez přípravy.

"Tož dobře, běžte dolu pod chalupy, pak doleva a tama sa ide na Stráž."

Vyslechli jsme radu, rozloučili se, poděkovali a pokračovali přes paseky. Hned za prvním stavením jsem to vzal doleva. Cesta vedla přesně tam, kam jsme potřebovali. Na hřeben. Opět na krásná místa. Byli jsme tam, kde jsem ráno toužil být. Přál jsem si poznat tento zrod Javorníků. Cesta nenápadně stoupala a nedaleko za Popelišovými pasekami nás dovedla na vrchol. Vinca si tuto pasáž vyšlápl opět sám. Velmi dobře! Pozdravili jsme horu a chvilku jsme pobyli. Z Ostré hory jsem chtěl sestoupit napřímo k autu. Že ale najdeme stezku přímo hřebenem, to jsem netušil. To bylo za odměnu, za celý ten krásný den, který jsme prožili v javornické přírodě. Poznal jsem na vlastní nohy, proč je Stráž nazývaná Ostrou horou. Vynikající prudké, zrodové, klesání hřebene nás přivedlo téměř až k autu. Teď už vím kudy vzhůru. Výborná, krásná záležitost. Bonusem nám bylo pozorování lišky, která před námi utekla. Byli jsme šest a půl hodiny v přírodě a prošli jsme krásný kus Javorníků. Nádherný, nezapomenutelný den.

Ještě abych nezapomněl na toho žluťáska. Při obou našich výletech nám dělal doprovod. Létal okolo nás pro štěstí, a tak by bylo nesprávné nevzpomenout na něj. Tak proto o žluťáskovi… 😉

Závěrem bych ještě dodal, že čím dříve to teď vydržíme, tím později to pak poznáme…(a) uvidíme…

Hlavy hore a HORE ZDAR!!!