Vařákovy paseky třikrát jinak...

Nejprve to byl výlet na předposlední sedmistovku Vizovických vrchů, na Javorník (720 m), přičemž na naší trase jsme přecházeli přes Vařákovy paseky. Když jsme se objevili na tomtéž místě o tři dny později, začala se mi rodit v hlavě myšlenka na článek o tomto krásném místě. A zítra jdeme s Vincou opékat špekáčky. Na Vařákovy paseky…

Po krásných jarních dnech přišlo ochlazení. Byla neděle, 22.března. Podle kalendáře jaro. Venku svítilo sluníčko, ale na teploměru bylo jen kolem nuly. Procházel jsem mapu skrz na skrz, až jsem narazil na kopec Javorník. Se svou výškou patří k těm nejvyšším ve Vizovických vrších. Značená stezka na tento vrchol nevede, ale ostatní různé cestičky ano. Naplánoval jsem okruh z Trubisek.

Trubiska

Chvilinku jsme šli po značené, žlutomodré stezce, kterou jsme ovšem velmi brzy opustili. Odbočili jsme vlevo a vydali se krásným žlabem. Hned jsem si vzpomněl na léta strávená ve Španělsku. Takovým cestám se říkalo barrancos. Vzhledem k tomu, že jich tam bylo nespočetně, tak se výstupy těmito stezkami nazývaly barranquismo. Na chvilku jsem se vrátil v čase a stal se ze mě barranquista 😉. Vincent si to chtěl také vyzkoušet. Však proč ne? Stoupal vzhůru, každá větší větev byla pro něj jako kláda, ale bojoval. Zezadu jsem mu kryl záda, ale žádný zákrok nebyl potřeba. Teprve tehdy, až byla strmost terénu natolik veliká, že už mu nestačily kroky, chtěl vzít do krosny. Výborně! Vystoupali jsme na hřbet Javorníku. Sílu přírody tady dokumentovaly statné stromy přelomené v kořenech.

Příroda je mocná

Začínal jsem být šťastný za Vincu na zádech. Sluníčko občas zahalily mraky a k tomu ostřejší vítr, který dokonale srážel pocitovou teplotu, no, snad ho budu trochu hřát… Dělal jsem, co jsem mohl. V plánu jsme měli výstup na Javorník, ale taky pauzičku na Vařákových pasekách. Nevypadalo to ovšem moc nadějně. Uvidíme. Vrchol Javorníku byl už nadosah, když se z oblohy začaly spouštět drobné sněhové vločky. Bylo to něžné a příjemné.

Javorník - vrcholový geodetický bod

Vrchol jsme pozdravili a pokračovali jsme po hřebeni k rozcestníku U Oběšeného. Opět jsme se napojili na značenou stezku, tentokrát na žlutou. Nevydrželi jsme ale dlouho a odbočili doprava. Stezka nejprve prochází nenápadně lesem a zdá se být běžnou, jenže po chvilce prochází krásnou pohádkovou přírodou, stává se roztomilou a baví. Je tu krásně. Připojili jsme se na hlavní hřebenovku a pokračovali směrem na paseky. Otevřel se nám pohled na Javorník, za kterým se jako by všichni čerti ženili. Ocelová obloha nevypadala vůbec přívětivě.

Javorník z hlavního hřebene Vizovických vrchů

Když jsme vcházeli na paseky začala se z nebe sypat sněhová krupice. Tož na pauzu budeme muset zapomenout. Chvilku trvá, než se paseky po hřebeni přejdou. Dostatečně dlouho na to, aby se z nevinné sněhové krupice stala hustá chumelenice.

Hřebenové sněžení na Vařákových pasekách

Byl jsem bílý, obalený sněhem. Proboha, jak musí vypadat Vinca na zádech? Bylo jasné, že musím šlapat. Jakmile to na nás roztaje, tak budeme mokří, a to by nebylo moc dobré. Zalezli jsme do lesa. "V lese neprší, a navíc nejsme z cukru.", mé oblíbené rčení tentokrát perfektně vyšlo. Sněhy v lese ustály, a tak jsme mohli pokračovat "suchou" variantou na rozcestí Bařinka. Vincovi se to začínalo nelíbit. Byla mu zima a jeho cílem začínalo být auto. Myslím, že chtěl v tu chvíli přitopit…jenže v krosně na zádech to neumím… Chvilku šel sám, ale moc se při tom nezahřál. Závěr byl takový úprk, aby Vinca nezmrzl. Stejně to ale stálo za to. Na Trubiskách jsme se rychle sbalili a jeli domů. Jarní příroda nám ukázala svoji drsnou krásu. Jsem rád, že Vinca mohl vnímat i tyto skutečné skutečnosti…

Tři dny na to jsme opět zmizeli do přírody. Čistě a přirozeně jsme putovali opět Vizovickými vrchy. Tentokrát jsme si objeli hřeben a začali z Lačnova. Vysedli jsme z auta, otevřel jsem kufr a…hůlky nikde! Nééé… Byl jsem smutný. Nemám Lepší hůlky. Jsou to Moje hůlky. Byly se mnou všude. Jsou okřápané, nejdou moc stahovat, ale jsou furt Skvělé. Koupil jsem jednou nové, jakože stejné jako tyto a skončil jsem nazpět na Svých Starých hůlkách. Když jsem letos potřeboval do sněha, tož jsem zaimprovizoval a zavalil si tam kolca z těch druhých hůlek…fačety…pohoda…všechno drží…teď to už asi odstřihám…prostě neexistují víc hůlky, než ty Moje Hůlky…kus mě…nejsou v kufru…a Vincovy taky ne…kde jsme byli minule? Trubiska - Javorník - Vařákovy paseky… Nebylo zbytí, museli jsme vyrazit bez nich. No, ale jak pojedeme nazpět, tak se stavíme na Trubiskách. Naděje umírá poslední. Nenabečíme nic. Jdeme.

Lehce vyholená homole Krajčice vznešeně ční v závěru hřebene Vizovických vrchů a roztažená pyramida Hradiska jej zdraví z protějšího hřebene Javornického anebo Nad Lačnovem

Louky nad Lačnovem jsou nádherným místem. Je to ideální místo, kde lze spatřit velice zblízka prolínání třech geomorfologických celků. Vizovické vrchy zde končí, přecházejí v mohutnější Javorníky a od jihu se připojují Bílé Karpaty. Krásné místo. S Vincou to bylo složitější. Anebo se mnou? Prostě úplně jsme se tentokrát nesešli. Vinca chtěl sedět a sledovat, a já jsem chtěl jít. Mockrát jsem měl krosnu nahoře a dole. Myslím, že jsem měl být trpělivější. Tak promiň, Vinco, jestli jsem Tě moc pobízel. Však Ty mi to určitě někdy zase vrátíš 😉. Byl před námi piking a ten byl na Vařákových pasekách navíc Láz. Asi poslední místní sedmistovka, na které jsem "vrcholově" nebyl. Míněno pochopitelně "býti na vrcholu". Někdy to ty stezky obcházejí a pak to nejsou vrcholy Vrcholy. Takové moje vnitřní spojení s kopcem tomu chybí.

Láz z okraje Vařákových pasek

Už jsem toho tolik napsal o Vařákových pasekách, ale stejně to bude pořád stejné. Mám to tu velice rád. Je to krásné místo v nejvyšších partiích Vizovických vrchů. A žilo se tu. Teď je to krásné tiché místo s výhledem na Velkou Javorinu. Asi bych tu chtěl bydlet… Ó, mé plány teda jsou…co?

Vařákovy paseky z Lázu

Vstoupili jsme s velkou pokorou na paseky. Přírodo krásná a mocná, děkujeme za rozkvétající květy šafránu. Nebylo jich mnoho, pár kvítků na jednom místě, ale pak jsme našli další a další. Skryté, tajně se krčící. Bylo dobře, že jsme přírodu takto pozorovali.

Trocha šafránu

Po minulém výletu jsem byl tentokrát více obezřetný. Vinca byl výborně navrstvený. Žádné překotnosti. Třetí vrstva je třetí vrstva. První je body, druhá tričko a třetí vrstva...je třetí vrstva. Optimální volba. Piknik, objevování, pohoda. Krásný čas.

Zapálili jsme svíčky

Samostatná výuka zapínacích systémů 😊

Po hodině a půl jsem musel Vincu přemlouvat, abychom šli. Nakonec zvítězil klid a mír Přírody a přirozená únava. Vinca usnul, ale to nevadilo. Celou tuto pasáž jsem bral jako výbornou kondiční přípravu na dlouhé přechody hřebenů. Uskladnit si dynamit do nohou. Bylo to všechno v hlavě. Nebo o hlavě? Prostě jsem se do toho položil "na úrovni". Tiše jsme vyrazili po hřebeni. Na rozcestí Vrátnice jsem to vzal přes Horní Lačnovské skály. Rozsedlinou mezi skalami jsme vystoupili na vrchol. Kochací, příjemný pocit.

Vrchol Na Kopci…tak se to tu fakt jmenuje

Opatrný sestup byl součástí tréninku. A rychle mimo značkované trasy. Vzali jsme to kolem Prostředních Lačnovských skal, ostře dolů z vrcholu.

Prostřední Lačnovské skály

V sestupu se Vinca vzbudil. Vzpomněl si na Bařinku. Smutně říkal: "Bažinka". Chtěl tam jít, měl své tužby, ale byl jak utržený ze řetězu. (Neboj, zítra půjdeme přes Bařinku. Slibuji.) Teď píšu o tom, co bylo a současně o tom, co bude…a plynule navážu, jenže až zítra… Ale abych se vrátil do současnosti, jenž však bude minulostí. Předevčírem jsme byli na Vařákových pasekách a tři dny před tím zase. A pokaždé to bylo jedinečné. I zítřejší návštěva bude v podobném duchu. Tak ještě zpět o dva dny nazpět…do současného minulého příběhu…tož teď už sám nevím… Jednoduše řečeno, krásný den v Přírodě to byl!

Cestou zpět jsme to vzali přes Trubiska. Naděje umírá poslední. Naše hůlky… Přece jsme je neztratili… My jsme je Nechali na Trubiskách… Musím udělat všechno pro ty naše palice, hergot! Moc jsem si přál je tam najít. Neustále jsem si říkal, přece nejsou lidé takoví…když uvidí ty moje bastly, tak je to odradí a malinké paličky pro ogaru, to by snáď už byl negdo úplný debil…

MOCKRÁT DĚKUJI ZA KRÁSNĚ NACHYSTANÉ PALICE,

DĚKUJI VŠEM,

NEJVÍCE "ARANŽÉR (-OVI, -CE)"

Teď mají ty naše palice za sebou tři samotné noci ve Vizovických vrších. Kéž Ti, Vinco, předají svoji energii. Nocovat v přírodě budeme velmi brzy. Ale zítra, vlastně už dnes, nás čeká naše první letošní opékání špekáčků. Za mě dost pozdě, ale však to bylo všelijaké. Tož napíšu, jaké to bylo. Má se v noci výrazně oteplit. Na hřebeňoch přes poledňa dvanáct, třináct stupňů a slunko…tož pro teď šlus… Jinak v té děkovačce je schovaný rým… 😉

Podle předběžného plánu jsme vyrazili v devět dopoledne ze Zlína. V Pozděchově u vleku jsme si nachystali všechno potřebné a před desátou vyrazili. Hned na kraji lesa jsme se zapovídali s lesním dělníkem, který prořezával a čistil krajinu. Měli jsme ale čas. Nebylo kam spěchat. Když budeme kolem jedenácté na pasekách, tak je to v cajku. Vinca si počáteční partie sám vyšlápnul. Byl šikovný. U rozcestí Bařinka jsme se potkali s druhou skupinkou, se kterou jsme byli smluvení na opékání. Nijak jsme to časově nekoordinovali, přesto jsme se potkali u rozcestí téměř v jednu chvíli. Dobrá práce. Na paseky jsme to vzali přes Bařinku (vrchol), čímž bylo splněno Vincovo přání podívat se na vysílač. Odsud je to na Vařákovy paseky opravdu jen kousek. Cestou jsme nasbírali nějaké to dřevo na oheň. Taky děcka přiložila ruku k dílu. Letošní první opékání mohlo začít. Všechno to tak krásně vycházelo. Špekáčky byly velice chutné. Byl to krásný čas v přírodě.

Na Vařákových pasekách

Opékání špekáčků (foto: Jana)

Ogaři pozorovali brouky v trávě (foto: Jana)

Všechno má svůj konec. Táborák jsme patřičně uhasili a vydali se nazpět. Abychom nešli pořád stejně, vzali jsme to starou pasekářskou cestou k rozcestníku Bařinka. V tomto jediném bodě se nám stezky protnuly. Pokračovali jsme po hřebeni až k rozcestí Pod Svéradovem. Tady se naše kroky rozdělili. Skupina Ploština odbočila a skrze pramen Vláry, který by bylo nehodno minout, pokračovala do svého cíle. My jsme pokračovali po hřebeni dál, až do míst, kde značený chodník těsně míjí vrchol Svéradova. Vystoupili jsme na vrchol, pozdravili, a spěchali k vyhlídce nad Pozděchovem. Těšil jsem se na Beskydy, ale opar byl proti. Poslední siluetou byla, snad, Vysoká v hřebeni Vsetínských vrchů, ale i tak patří tento pohled k mým velmi oblíbeným.

Vizovické vrchy, Javorníky a Vsetínské vrchy

Přemýšlel jsem ještě nad jednou fotkou, ale rozhodl jsem se zamítavě. Všechno mi to moc dává. Stále častěji se od své přítelkyně dozvídám, že za přelidněnost přírody můžou "TY NAŠE BLOGY". Nedávám plánek k realizaci. Chci jen předat, jak jsem to měl. Existuje varianta. Psát to do šuplíku. Tož, fakt sám nevím. Asi toho nenechám. Spíš bych si přál, abych to mohl dělat častěji.

Všecko to bylo tak nejak takto…

Teď tu mohl být další odstavec, ale zcela rezolutně jsem si zakázal psát cokoliv o čemkoliv, co není o Přírodě. I tak jsem teď zhřešil…

HLAVY HORE A HORE ZDAR!!!