Vincovy první Tatry

Zzžžg yjjl¨¨¨

Ůů- mkijk…..kjiiiioojiiuhgxvb n m,m-.kj

¨

4¨§ áhioůůll§l

Kh b mk.,,.-

¨4

0000

0

,

Toliko Vincent k tomu. Úvodní slova jsou Vincentova. Spíš, než zážitky líčil asi něco jiného 😊. Jsem nicméně velice šťastný, že se mi splnilo přání jet do Tater, navíc korunované tím, že to bylo s Vincou, kterému jsem tak mohl ukázat HORY. Zrealizovat to celé bylo velice jednoduché, a tak nezbývalo než věřit, že nám Příroda vyjde vstříc a dovolí nám nahlédnout na její krásu v podobě Tater.

Den D, první den. Do Tater jsme přijeli v poledne. Počasí nebylo špatné, občas zasvítilo sluníčko, ale převládaly velké chuchvalce mraků, které bránily spatřit Tatry jako celek. Sledoval jsem, pochopitelně, aktuální předpověď, která slibovala, že by se to odpoledne přece jen mohlo trochu roztrhat. Ubytoval jsem nás a nechal tak Vincovi ještě trochu času na "autospánek". Vychystal jsem vše potřebné na poobědový výšlap a mohli jsme, po nezbytných formalitách, vyrazit. Přesně ten čas, abychom se rozhlédly ze Slavkovské vyhliadky. Ku pomoci nám byla pozemní lanovka na Hrebienok, ušetřila čas a síly, ale taky jsme nemuseli být tak dlouho v přelidněné zóně Starý Smokovec - Hrebienok. Sotva jsme opustili areál, ocitli jsme se na stezkách téměř sami. Balzám na duši.

Cestou na Slavkovskou vyhliadku

Sněžení pod Tatrami

Tato časově nenáročná vycházka nabízí moc krásné výhledy. Stejně jako Vinca i já jsem byl tady poprvé. Maximiliánka, jak se Slavkovské vyhliadce také říká, je super. Velice se mi tu líbilo. Rád bych se na tomto příjemném místě ještě někdy ukázal. Nejlépe v sestupu ze Slavkovského štítu, jestli mi rozumíte…myslím si na Vareškový hrebeň. Ale to jsou plány do budoucna. Důležité však je, že takové plány jsou.

Vinca nejvýše v životě…prozatím

Od Baraních rohů k Lomnickému štítu

Čas byl neúprosný a plán jasný. Lehce po třetí hodině odpolední jsme vyrazili nazpět. Tentokrát ovšem po svých až do Smokovce. U auta jsme byli ve čtyři. Všude bylo tolik lidí… V Nové Lesné jsme nakoupili a jeli na penzion. Čtvrtek byl úspěšně za námi a nás čekal večer v Centru Pod Lesom. Genius loci, to je ten správný výraz. Tak to tu na mě všechno příjemně působilo.

Pohodový tatranský večer

Druhý den bylo počasí všelijaké. Předpokládalo se sněžení po celý den. Nijak nás to ale nerozhodilo. Jedním bodem programu byla vycházka okolo Nové Lesné. Tak proč ji nezrealizovat právě v pátek? Už doma, ve Zlíně, jsem si všiml názvů ulic. Zaujala mě ulice Janka Počúvaja. Velice si vážím tohoto horského vůdce a velmi ho obdivuji.

Klaníme se pane Počúvaj

Udělali jsme si pěknou podtatranskou procházku Po stopách horských vodcov. Drželi jsme se hesla, které jsme si přečetli na informační tabulce: "Každý krok sa počítá…" Byl jsem v Nové Lesné poprvé a věřím, že nikoliv naposledy. Pohled odsud na Tatry je opravdu jedinečný. Prošli jsme si dědinku, navštívili jsme vzpomínková místa a celou procházku jsme zakončili jízdou vláčkem z Nové Lesné do stanice Pod Lesom. Je to jen jedna zastávka, ale i tak to byl pěkný zážitek, teda především pro Vincenta. Odpoledne se protrhla sněhová peřina a během krátké chvilky napadlo asi 5 centimetrů sněhu. Krajina se zahalila do bílého hávu. Navečer sněžení ustálo a na obloze se začaly objevovat hvězdy. Bylo velmi pravděpodobné, i podle předpovědi, že nás v sobotu čeká krásné počasí. Když Vinca usnul, rozmýšlel jsem program na další den. Původní plán, vyjet lanovkou na Skalnaté pleso a pokračovat po magistrále k Rainerově chatě s následným sestupem do Tatranské Lomnice, jsem nakonec zavrhl. Bylo to časově hodně náročné. Ne snad kvůli mně, ale s ohledem na režim malého horala, nakonec zvítězila myšlenka, jejímž cílem bylo Popradské pleso.

Ráno jsme vstali brzy a vyrazili ještě před snídaní…předpokládal jsem, že snídaně bude až mezi osmou a devátou, tak jako tomu bylo den předchozí. No, bylo to nakonec jinak, ale co už… Vyjeli jsme směr Popradské pleso - železniční zastávka. Ranní cestování bylo hodně adrenalinové. Cesta byla jeden led a ve vycházejícím slunci se blyštěla jako sklo. S opatrností jsme dojeli na parkoviště u zastávky a po půl deváté jsme vycházeli od auta. Bylo úplně kalendářové počasí.

Sobotní ráno v Mengusovské dolině

Za skvělé jsem považoval to, že jsme zvolili tak brzký čas. Potkávali jsme jen pár skialpinistů a občas nějakého pěšího turistu. A taky nám vyšlo úplně luxusní počasí, které se postupem dne zhoršovalo. Mohli jsme si to užít se vším všudy. Těšil jsem se, jak ukážu Vincovi Vysokou.

Zimní Kôpky a krásná Vysoká…samozřejmě nejen ta

Cením si toho, že chtěl Vinca část cesty absolvovat po svých. Byli jsme sice pomalejší, ale budu se opakovat: "Každý krok sa počítá…" Je dobré, že si vyzkoušel chůzi sněhem, dá-li se to tak nazvat. Přece jen zasněžená asfaltka není zcela adekvátní ekvivalent k volné přírodě, ale mě se alespoň na chvíli odlehčilo. Lehce po desáté jsme dorazili na Majláthovu chatu. Pivo, džusík a vynikající fazolová polévka přišly vhod.

Občerstvení u Majláthovy chaty

Byl to krásný čas. Nezapomenutelný a jedinečný. Vinca pomáhal odhrnovat sníh před chatou a bavil nejen sebe, ale i personál chaty a mě. Když jsme se chystali k odchodu nazpět, tak ukáplo i pár slziček. Ale museli jsme. I to patří k "horské výchově". Někdy je potřeba učinit i ta nepříliš "příjemná" rozhodnutí. Tak to prostě je. Po jedenácté jsme museli zpět k autu a "do hajan". Odpoledne jsme strávili na "bankonku". Náš pokoj měl malý balkónek s krásným výhledem a Vinca si nechtěl ani za nic hrát s traktůrkem a zvířátky. Hleděl k horám a naslouchal. "Tam vlevo je Tupá, ten dopředu se tlačící hřeben, to je Klin, napravo Končistá a Končistý hrebeň, mohutný Gerlach s kotlom a tady vpravo, to je Slavkovský štít…" Samozřejmě jsem byl rád. Byl jsem šťastný, že mu mohu Tatry trochu ukázat. Jako bonus pak byly nízké přelety vrtulníku, které ovšem nikdy nevěstí nic dobrého… Po prohlášení: "Taty, bojím, bác.", jsem mu musel vysvětlit, že se bát nemusí, ale že je potřeba mít respekt a nikdy se nad horami nepovyšovat, nechtít horu dobít, zdolat anebo přemoci… Ten den přišli v Tatrách o život dva Poláci pod Kežmarským štítem… Zlověstná helikoptéra… O to víc je třeba respektovat přírodu a NIKDY neriskovat. Snad se mi to daří a snad budu Vincovi dobrým příkladem.

Poslední den byl dnem odjezdovým. Ve stejném duchu, tak jako jsme do Tater přijeli, jsem provedl i cestu zpět. Po poledni jsme byli ve Zlíně. Vinca byl poprvé v Tatrách, viděl poprvé opravdové hory. Za mě velká spokojenost a doufám, že to pro něj byl také určitý zážitek. Má život před sebou. Pokouším se a snažím, aby si vytvořil vztah k přírodě a miloval ji. Rozhodnutí je však zcela a pouze na něm.

Teď už je březen, venku se probouzí nový život a koloběh světa plyne nezadržitelně dál. Přivítat jaro jsme byli na naší oblíbené Bábě. Byla to naše jarní zdravice Přírodě. Už téměř týden jsem, bohužel, v Praze a po všech masážích ze všech médii ohledně virových chorob mi z toho trochu kape na karbid. Těším se domů, abychom mohli opět vyrazit někam ven. Tak snad nám bude počasí nakloněno.

Bába z rozcestí pod Starým Světlovem

Ahoj jaro, ahoj Přírodo!!!

Velmi čerstvě uzavřené hranice do okolních států, zejména tedy na Slovensko, nás trochu limitují. Věřím ovšem, že je to jen otázka času, vše se uklidní a dostane do přirozeného stavu. Prozatím budeme putovat tou naší krásnou valašskou krajinou, ať si můžeme zase někde říct…

HORE ZDAR!!!