Duben měsíc Javorníků, Bílých Karpat, Králického Sněžníku...a nejen těch...asi...

Už musím začít, jinak toho bude mnoho přemnoho. Je půlka měsíce a za námi jsou už tři krásné výlety do přírody, tři krásné výlety do Javorníků. Jestli to vyjde, tak zítra vyrazíme na Končitou a ta je v Bílých Karpatech. I o této návštěvě bude jistě zmínka...a nakonec nejen o ní...

9.4.2020 Surový vrch a Chmelinec (Valašská Senice)

Byl nádherný čas a byl by hřích zůstat doma. Museli jsme do přírody. Protože jsme vyjeli až odpoledne, zvolil jsem mírnější, nenáročnou variantu spíše vycházku přírodou. Auto jsme zaparkovali pod Mikolinovým vrchem a vydali se po hřebeni ke kapli svatého Huberta.

Krásná hřebenová cesta od Mikolinového vrchu

Pohled na Šerklavu (vlevo) a Butorky (vpravo)

Minuli jsme Chmelinec a před námi se objevil Surový vrch. Když jsme scházeli po hřebeni tak se nám poštěstilo krásné setkání s pánem ptactva. Z lesa vyletělo něco velikánského. Udělalo to jednu zatáčku a přistálo na horské louce. Čnělo si to nad loukou, hlavu hrdě zdviženou. "Vinco, dívej, orel!" Tak to je opravdu nádhera. Než jsem stačil vytáhnout foťák zamával svými křídly a zmizel nazpět do lesa, do bezpečí. Bylo to krásné, i když krátké setkání, které jen umocnilo vše nádherné kolem.

Pod Chmelincem, tady jsme spatřili orla

Tento hřeben nabízí opravdu velice pěkné výhledy díky rozlehlým loukám, které jsou tu všude kolem. Bylo velice milé spatřit nyní nedostupnou Malou Fatru, na které byly ještě patrné bílé sněhovém partie. Co víc jsme mohli chtít? Co víc jsme si mohli přát?

Výhledy na slovenskou stranu, na horizontě Lúčanská Malá Fatra

Za chvilku jsme již byli u kapličky, kde jsme si udělali malý piknik a strávili pár hezkých chvil. Je tu, kromě kapličky, posezení, ohniště a malý rybníček. Vše leží na naučné stezce Javornický hřeben a současně v těchto místech i na cyklistické Hornolidečské magistrále.

Kaple svatého Huberta na Surovém vrchu

Vinca zkoumal orla, tentokrát dřevěného

Při cestě nazpět jsme udělali ještě kratičké odbočení a vystoupili na vrchol Chmelince. U geodetického bodu jsme si řekli další Hore zdar a pak už následoval sestup k autu a odjezd domů. Bylo to krátké, ale krásné. Viděli jsme orla, Fatru, Vinca poznal nová místa…za mě velká spokojenost. Přírodo děkujeme.

11.4. Střelenský vrch, Čubův kopec, Čubek (Francova Lhota)

Jen popojdi maličko a před Tebou je další Javornický hřebínek. Přitom tak zásadní, neboť je to ten, který je poslední a dál už jsou Bílé Karpaty. Anebo je první? Cílem byl Čubův kopec s rozhlednou.

Za Francovou Lhotou

Po krátkém stoupání jsme došli k rozcestníku Střelenský vrch a pokračovali doleva na Čubův kopec. Ale nedalo mi to a spustili jsme se do lesa a vzali jsme to přes vrchol Střelenského vrchu. Bylo nádherně a moc jsme si to užívali. Vinca zdravil přírodu, kopce, hory… Byl jsem šťastný. Přes kóty 694 m a 707 m jsme dorazili pod rozhlednu. Vystoupali jsme nahoru, každý sám, a těšili se z výhledů. Opět Fatra, to je milé. Když nemůžeme být na Fatře, tak se na ni budeme chodit dívat.

Pohled na Slovensko, na horizontu Malá Fatra

Malá Fatra

Naživo je to ale teda mnohem lepší. Na řadu přišel tradiční piknik. Když se na vrcholu objevili turisté, dva, Vinca musel udělat průvodce, a tak jsme si dali rozhlednu ještě jednou. Všechno narušili "mototuristi", kteří přijeli, hlučeli a smrděli. Ani z těch strojů nesesedli…asi se báli, že by jim každý řekl své. Ale co už s tímto nešvarem… Až už byl opět klid, mrknul jsem ještě do mapy a vymyslel jsem nám takový "skorookruh". Vrátili jsme se k rozcestníku Střelenský vrch a pokračovali na Střelnou. Tady začínal náš malý okruh, který, jak se později ukázalo, stál jednoznačně za to. Křížovou cestou jsme dorazili ke Střelenské kapli.

Tož taky mockrát děkujeme

Hotel Pod širákem

Tulák Karel

Je to tu krásné místo, velmi komfortně vybavené a s velkou úctou smekám za tento počin. Všemu dominuje neskutečný výhled do krajiny. Umocněný siluetou Malé Fatry. Kde že člověk musí přijít, aby se mohl kochat krásou… Jsem šťastný, že jsem to tu mohl poznat. A další významnost tohoto místa spočívá v tom, že je to poslední (první) javornické úbočí. Za rozložitým sedlem, kde končí (začíná) Střelná, začínají (končí) Bílé Karpaty. Zde, v hlavním hřebeni, na hranici mezi Moravou a Slovenskem se setkávají dva celky. Bílé Karpaty a Javorníky.

Končitá ční nad bělokarpatským hřebenem, pohled z Javornického úbočí

A protože okruh, tak jsme pokračovali na třetí vrchol v pořadí, na Čubek, čímž jsme uzavřeli všechny významné body tohoto hřebene. Krásná práce. Z Čubku jsme pak sešli na stranu Francovy Lhoty, kde jsme přes krásné panoramatické pasínky přišli přímo k autu. To byla další věc, která nám naprosto perfektně vyšla. Vynikající, krásná návštěva Javorníků. Ach.

12.4. Javorníček, Gigula, Koncová (Velké Karlovice-Pluskovec)

Co už? Venku furt krásně. "Vincku, jdeme pozdravit Beskydy z Javorníků!" Do třetice mocné Javorníky. Teď trochu výš. Zaparkovali jsme auto v Pluskovci u rozestavěného nového aquaparku. Ani jsem nevěděl, že se tam něco takového realizuje. V kombinaci se dřevem je tato stavba velmi citlivě zasazená do Javornické krajiny. Palec hore! Naplánoval jsem nám okruh, který začínal výstupem na Javorníček.

Pod Javorníčkem byly na severních svazích zbytky sněhu

Javorníček je velmi krásné místo. Výhledy odsud jsou nezapomenutelné. Těšil jsem se sem, protože jsem tu už jednou byl. Chtěl jsem si to všechno připomenout, navíc to bylo v lednu 2013 a od té doby jsem toho dost nového poznal, prochodil, takže se na to zase dívám úplně jinak. Poznám mnohem více kopců a ucelí se mi tak představa o reliéfu přírody. Má to něco do sebe, když se pak rozhlédnete krajinou. Poznávání přírody a krajiny mě moc baví.

Malý Javorník z Javorníčku

Při pohledu na Malý Javorník jsem si hned vymodeloval sestupovou trasu, kterou jsme na konci roku scházeli do údolí Stanovnice. Opět poznání. A znovu se vrátil ten zvláštní, krásný pocit, když jsem vzpomenul, jak jsme šlapali s Michalem a Pavlínkou panenským sněhem na Rakošovém a pozorovali na protějším hřebeni právě Javorníček. A teď jsem tady s Vincou…

Vysoká a vlevo od ní vzdálenější Lysá hora z Javorníčku

Právě na straně výhledů na Vsetínské vrchy a Beskydy jsme si udělali oblíbený a očekávaný piknik. Bylo krásně, nádherně a nebyl důvod někam spěchat. Dnešní okruh má necelých osm kilometrů, takže pohoda.

Javorníky, Vsetínské vrchy, Beskydy…místo našeho pikniku anebo "Lysá hoa"

Vysoká a Lysá hora v detailu

Jeli jsme pozdravit Beskydy, tak jsme tak i učinili. Ještě jsme se přesunuli zpět na stranu jižní a pozorovali javornický hřeben s Malým Javorníkem, nejvyšším vrcholem Javorníků, teda v rámci naší republiky. K pozorování nebyly jen okolní kopce, stačilo sklopit zrak a kochat se.

Na Javorníčku

Ne všechna krása je určená k doteku. O tom se přesvědčil Vinca, když si zapíchnul do dlaně čtyři picháčky, zřejmě z bodláku stříbrného. Přišel za mnou, v očích měl zvláštní zmatek a říkal: "To je dobé, to je dobé…" …a slzičky už byly na krajíčku. Zkoušel jsem mu je vytáhnout, ale bez šance… Hrdinně přestal brečet. Přesunuli jsme se ke kapličce a problém opět vyvstal. Zkoušel jsem různé "domorodé" techniky, Vinca byl statečný, ale picháčky se rozhodly zůstat v dlani.

Kaplička na Javorníčku

"To je dobé!" Mohli jsme vyrazit. Čekaly nás krásné pasáže s dokonalými výhledy. Příroda kolem byla neskutečně krásná. Vše do sebe harmonicky zapadalo. Strmé svahy horských luk dodávaly pocit mocnosti. Javorníky jsou krásné. Před námi se rýsoval hřbet, počínaje Gigulou, který se představoval v celé své kráse. Vrcholy ve hřbetu jsou všechno "devítistovky", Koncová taky (895 m).

Z Javorníčku na Gigulu

Turistická značená hřebenovka v sedle pod Gigulou odbočuje doprava a vrchol obchází. My jsme se však vydali dál po hřebeni a naším dalším vrcholem byla právě Gigula. Zajímavý kopec.

Vrchol Giguly

Zde jsme odbočili doleva, k severu, a pokračovali dál necestou. Hlavně držet hřeben! Tehdy dopadaly na Gigulu čtyři nohy. Vinca si dal téměř celý hřebínek sám. Vzít chtěl až pod Koncovou.

Necesta hřebenem

Vpravo bylo možno spatřit "zbytek" tohoto javornického hřebene s nejvyšším Velkým Javorníkem. Najít ale místo, aby "nezavazel" stromeček, větvička, bylo složité. Kdo však chce Javorník viděti, cestu si vždycky najde.

Velký Javorník (na horizontu to nejnižší a nejmenší…možná překvapivě)

Celá tato krásná část naší cesty byla korunovaná výstupem na Koncovou. Kdo by to byl býval řekl, že na Koncové bude vrcholový kříž. Jaké milé to přivítání. Až pod vrchol šel Vinca sám z Giguly. Chlapík. Pozdravili jsme vrchol, rozhlédli se a pokračovali k pasekářským chalupám na Koncové.

Koncová

Když jsme vyšli z lesa čekala nás opět krása. Vinca chtěl jít opět sám, a tak si to užil po všech směrech. Tentokrát prudké klesání svahem. I to je třeba trénovat. Za celý výšlap zaslouží metál!

Na Koncové

Pod lesem na Koncové je krásná kaplička. Celé toto místo je poněkud krásné, poetické. S výhledem na Beskydy. Udělali jsme si tu krásnou krátkou pauzu.

Malý ráj na zemi

Kaplička na Koncové

Pohled na Vsetínské vrchy

…a květinky…

Koncová mi opravdu učarovala. Drsné místo v příkrých svazích. Jak jsem se nedávno zmiňoval o chalupách na pasekách, tak jedna mě tu oslovila natolik, že jsem si opět povzdechl. Ach.

Tady bych dokázal žít a zemřít

Je až neuvěřitelné, kde lidé osídlili krajinu. Tady se život dožívá. Tady člověk musí odevzdat vše. Dát sebe přírodě, přijmout ji takovou jaká je. Lze tu žít. A dokážu si to představit. Vinca si to tentokrát dával, picháčky, nepicháčky.

Cestou z Koncové

Byl před námi sestup do Polomové a tím i závěr celého tohoto výletu. A když už jsme byli v Karlovicích, tak jsme si domluvili návštěvu u sestřenice a tím jsme završili celý krásný den. Tímto zdravím do Karlovic Kamču a Laďu Vařákovi s celou rodinou. Děkujeme za krásné odpoledne. Celý tento den byl výjimečný a já děkuji všemu, že to tak mohlo být.

15.4. Končitá (Střelná)

Seděl jsem doma u notebooku a hleděl do map. Hledal jsem vhodné místo odkud bychom se ještě mohli podívat na Fatru. Tentokrát jsem měl chuť pozdravit Kľak. Když jsme byli na Čubově kopci, respektive nad Střelnou, všiml jsem si, že vlevo od vrcholu Končité je obnažený hřeben, a tudíž by odsud mohlo být vidět dál. Proměřil jsem možnosti a zjistil, že je odsud Kľak vzdušnou čarou vzdálen nějakých čtyřicet kilometrů a ve výhledu by nemělo bránit nic. V úterý 14.dubna jsme vyrazili směr Střelná. Počasí se změnilo a na pořadu dne byla zvětšená oblačnost, ochlazení a možnost srážek. Než jsme přijeli do Střelné, tak jsme projeli docela slušnou chumelenicí přes Vizovické vrchy. Za Lidčí pak vysvitlo i sluníčko, ale jen na chvilku. Všude kolem visely tmavé těžké mraky, ze kterých se sypal sníh. Rozhodl jsem se, že výšlap na Končitou necháme na jindy. Třeba na zítra. Cestou zpět nás čekalo opět husté sněžení. Vrátili jsme se do Zlína a pokorně jsme vydrželi. Bylo to dobré rozhodnutí. Následující den bylo o poznání lépe, a tak jsme mohli zrealizovat náš záměr pozdravit Kľak. Zaparkovali jsme v polích za Střelnou a vyrazili. Cesta byla poměrně blátivá, ale to už tak někdy bývá. S přibývajícími metry byl podklad stále pevnější, vymrzlý. Pod vrcholem Končité to už bylo v pohodě. Vystoupali jsme na vrchol a pozdravili jsme se "Horezdarem".

Vrchol Končité

Na vrcholu jsme opustili turistickou značenou stezku a pokračovali k východu po státní hranici. Po hranici vede slušná pěšinka, takže jsme celkem pohodlně sestoupali pár metrů z vrcholu. Před námi se objevil obnažený hřeben. To je to místo, kde si dáme pauzu a uděláme piknik. Tak co? Uvidíme odsud Kľak? Byly mé propočty správné? Jak se ukázalo, tak ano. Výhled byl nádherný, navíc korunovaný bonusem. Nejenže jde odsud vidět Kľak, ale navíc i Strážovské vrchy se Strážovem. Krása.

Výhled z Končité (vlevo na horizontu fatranský Kľak, vpravo pak Strážov, nejvyšší ze Strážovských vrchů)

Vincova obliba v hraničních kamenech je stále větší, piknik na hranicích

Toto místo mě opravdu mile potěšilo. Neustále jsem měl nějaký flashback, že už jsem tu někdy byl. Snad ano, možná že ne. To teď už nedokážu říct. Strávili jsme tu více než hodinu. Pohled byl natolik fascinující, že se mi odsud vůbec nechtělo. O tom, jakou má v sobě sílu Matka Příroda, nám mohl povyprávět statný starý strom, který, i když již nějakou dobu zlomený, to nevzdával a snažil se růst dál.

Bojovník

V sestupu mi to pak ještě nedalo a vydal jsem se na vyhlídku směrem k Javorníkům a Beskydům. Vystoupili jsme na bezejmenný vrcholek pod Končitou, pozdravili jsme hory a poděkovali Přírodě.

Pohled k Javorníkům a na vzdálenější Beskydy

Byl to opět nádherný výšlap, který nezklamal. Nasadili jsme laťku hodně vysoko. Bylo celkem jasné, že to ještě nebude všechno…

17.4. Králický Sněžník (Stříbrnice)

Den na to jsme jeli na chalupu, pomoct rodičům (prarodičům) s nějakými zahradními pracemi. No, a když už jsme byli v Pardubickém kraji… Bylo nutné zajistit nám nějaký příbytek na noc, abychom mohli hned z rána vyrazit na Králický Sněžník. I to se nám poštěstilo. Dobří lidé JSOU a já jim děkuji za poskytnuté přístřeší. Posílám pozdravy do Stříbrnic na Králickou chatu.

Králická chata v ranním svítání

Vyšli jsme poměrně brzy ráno. Už o půl osmé jsme šlapali po stezce kolem krásného Stříbrnického potoka. Nikde nikdo, ptáci krásně prozpěvovali, prostě úžasné ráno. Stezka poměrně slušně stoupá až ke spodní stanici lyžařského vleku na Návrší. Tady se lomí do lesa a mírnějším traverzem pokračuje do lesa a k chatě Návrší. My jsme to však vzali napřímo sjezdovkou. Dost krpál. Už od půlky sjezdovky se nám začaly odkrývat pohledy na Jeseníky. U chaty jsme si udělali krátkou přestávku.

Chata Návrší

Vinca byl unešený z pramínku, který tady vytéká. Místní hlídač si nás oštěkal, než pochopil, že nejsme nepřátelé. A já jsem dal na chvilku oraz sám sobě. Vinca chtěl jít sám, ale vyzkoušel si, že je to příliš, a tak seděl v krosně na mých zádech. Pokračovali jsme dál po lesní cestě, která již byla s příjemným odpočinkovým stoupáním. Blížili jsme se do nadmořské výšky 1000 m. V lese začalo být živo. Vykládal jsem Vincovi o jelenech, že bychom je mohli spatřit. Čas byl přívětivý setkání, nikde nikdo. Nádhera. Po malé chvíli vyšli z lesa dvě laně na cestu. Byly celkem daleko, asi tak padesát metrů. Uviděly nás a prchli do kopce vzhůru. V lese to jenom zaševelilo a pod cestou zmizelo neviditelné stádo. "Jsou tady! Vinco, to byly laně!"Pokračovali jsme po cestě nějakých tři sta metrů a já jsem si musel odskočit. Tak si tak stojím u kraje cesty a najednou se na cestě objevily další dvě laně. Stejný scénář, jenže teď jsme byli od sebe ne více než patnáct metrů. Mohutná zvířata se zastavila, zavětřila a klidným a ladným krokem zamířila vzhůru do lesa. V tom stejném okamžiku začaly z lesa vycházet další a další laně v doprovodu mladých jelenů. Paroží měli ještě malé. Prošlo kolem nás stádo čítající dvacet až dvacet pět kusů. Celému zážitku dominoval mladý bílý jelen, který byl součástí celého stáda. Ještě chvíli, co poslední kus zmizel v lese nad cestou, jsme slyšeli jejich hlasitý postup lesem a sněhem. Ve vzduchu byla cítit vůně stáda. Velice blízký a silný moment. Ta vůně pak byla ještě párkrát cítit. Bylo jasné, že jsou tu jeleni všude. S přibývajícími metry přibývalo i sněhu. Nejprve sněhová pole, pak už souvislé vrstvy.

Krásné prudké spády Stříbrnického potoka, pár okamžiků po zážitku s jeleny

Ale pořád to bylo v pohodě. Vinca se snažil, ale s přibývajícím sněhem se mu to stále méně zamlouvalo. Neměl dobrou obuv a bylo by nezodpovědné, aby měl mokré nohy. Když jsem plánoval tuto trasu, tak jsem si našel takové krátké odbočení ze stezky české na stezku polskou. Tyto stezky se v jednom místě téměř protínají a cestu na vrchol tak významně modifikují. K výstupu jsem zvolil státní hranici a k sestupu českou značenou trasu. Nakonec mi můj plán potvrdil i místní pán z chaty.

V místě pod smrky, kde se cesta lomí ve vracáku, jsme se napojili na polskou hraniční stezku

Odbočili jsme z celkem pohodlné lesní cesty nazpět do přírody. Stezka je mnohem krásnější a nabízí výhledy na druhou stranu do Polska. Nejprve to nebylo tak zlé, část stezky byla už bez sněhu, takže se šlo celkem dobře, byť téměř stále, malým potůčkem z tajícího sněhu.

Hraniční stezka Szlak Kurierów Solidarności

Polsko

Občas však přišly pasáže, kde se sníh držel v dlouhých úsecích. Občas se noha zabořila, ale postupoval jsem velmi obezřetně. Na sněhu to bylo celkem náročné, ale zvládli jsme to. Dostali jsme se pod Stříbrnickou, kde se stezky opět setkávají. Za rozcestím v sedle jsme se na malý okamžik napojili na červenou hřebenovku, postupovali jsme, až se před námi objevila cedulka Chata HS - šipka doleva. Proběhl jsem lesem na hranici a pokračoval po hranici.

Přírodní rezervace Kladský Sněžník

Stoupání ve sněhu se zdálo být nekonečné. Dalo to hodně úsilí. Závěrečná vrcholová kopa nejdříve nabídla stálé strmé stoupání ve sněhu, aby se pak samotný vrchol zjevil nahý.

Nedaleko pod vrcholem…

…a velmi blízko vrcholu

Už když jsme se blížili k našemu dnešnímu vrcholu, zarážela mě ta zvláštní vrcholová kopa kamení. No, dalo to asi práci to sem nanosit. Jak jsem se později dozvěděl, nebyla to jen tak obyčejná kopa kamení, ale zbytky rozhledny, kterou zde vystavěli Němci. A poválečná doba z ní udělal tuto kopu. Mno, co na to říct?

Vrchol Králického Sněžníku

Místo je to rozložité a velmi působivé. Vincu jsem vypustil a ten hned začal "horolezcovat" na rozhlednu. Natolik ho to bavilo, že si to musel ještě zopakovat. Byl jsem rád, byl jsem šťastný a nadšený. V závětří jsme si udělali piknik a na řadu přišla i vrcholová Plzeň.

Vinca na vrcholu "rozhledny"

Pohled na Jeseníky z vrcholu

Hraničních kamenů tu bylo dostatek, a to bylo něco na Vincu. Vyškrábal se na jeden z nich a nedal, že ho musím vyfotit."Fotku, uděat!"

Fotku uděat

Když jsme se nabažili vrcholu pokračovali jsme k pramenu Moravy. A taky se začali objevovat další turisté a najednou nás bylo kolem vrcholu víc než jen my sami. Ne snad, že by to nějak vadilo, ale v takovýchto chvílích mě baví být sám. U pramene jsme se zdrželi jen chvilku, ale ta stačila, aby si Vinca sednul do Moravy. Celou cestu ho chráním před namočením bot a teď toto. No, co už. Slunce sviť, vysuš nám nit. Dalším cílem bylo Slůně. Opět zvláštní historie. Ruiny turistické chaty a Slůně. Ještě že TO zůstalo. Nevím, jestli bylo správné vyřešit německou otázku tímto radikálním způsobem. Možná o tom nevím vše, ale rozhodně je mi proti srsti bořit rozhledny a horské chaty…

Slůně

Smutně vzhlíží horská chata pod Sněžníkem

Od Slůněte a zbytků horské chaty jsme sestoupili po českých stezkách přes Francisku, sedlo Stříbrnické, rozcestníky Pod Ludmilou a Nad Adéliným pramenem k chatě Návrší. Pozdravili jsme Jeseníky a spustili se po sjezdovce ke spodní stanici. Tady jsme si udělali poslední pauzu. K autu to už bylo kousíček a chtělo to ještě načerpat tu bezmeznou sílu Přírody. Vinca byl borec, dělal mi velkou radost. Do Stříbrnic jsme pak už dorazili každý sám za sebe. Byl za námi krásný den s nezapomenutelnou návštěvou Králického Sněžníku. Přírodo, mockrát děkujeme za všechno. Po páté odpoledne jsme byli nazpět ve Zlíně. Byl to krásný HORE ZDAR!!!

Byl to moc krásně prožitý týden. Děkuji za něj a děkuji za vše.

Všem bych rád popřál VŠECHNO DOBRÉ, HLAVY HORE a HORE ZDAR!!!