Květnová putování (Bílé Karpaty, Vizovické vrchy, Javorníky...a furt dokola...)

4.5.2020 Kaňůr, Kosák, Okršlisko, Průklesy, Holý vrch (Nedašov)

Když jsem byl s Vincou před šesti dny (tož, teď už mnohem mnohem dříve…) v Bílých Karpatech, nepřemýšlel jsem nad tím, kdy se tady opět objevím. Kaňúr mě nadchl a ve spojení s říjnovým výšlapem na Holý vrch, kdy jsme se na hřeben dostali pod Kosákem, chybělo už jen maličko, abych si to vzájemně propojil. Pradávno jsem tudy šel, ale nebyl jsem tolik otevřený jako jsem teď. Nemělo by se zapomínat na krásné okamžiky. Z Nedašova se mi to zdálo tehdy hodně příjemné, a vlastně ani nechápu, proč jsme tehdy nešli přes Kaňúr… Tentokrát bez Vincenta, neboť předešlé dny byly spíše deštivého charakteru, a tak jsem nechtěl jít do rizika, že to bude blátivé brodění, které mě samotnému problémy nečiní, ale pro Vincu by to bylo nedobré.

Ranní ptáče, dál doskáče. Z Nedašova na Kaňúr to není daleko. Nejdříve bylo na řadě to blátivé brodění, pak příjemné výhledy z Jalovcové stráně, a nakonec ostré stoupání na Kaňúr. Přes jehož vrchol přeletěly dvě laňky. Kaňúr a jeho okolí stojí za proňúrání. Vhod přišlo i vrcholové pivo. Výhledy byly nezapomenutelné a v hlavě se mi začal rodit plán…

Padlo mi to do oka

Stezka vede přes krásné karpatské louky. Právě toto je ta část, za jejímž poznáním jsem přijel. Odsud po Kosák. Louky a lesy v okolí tohoto nevýrazného vrcholu jsou oku lahodící. Následuje krátký úsek lesa a opět krásné karpatské louky a taky rozcestník Pod Okršliskem. Zde jsem především v rámci poznání, ale s jistou mírou protestu, uskutečnil výstup na slovenský vrchol Okršlisko. (...to byl ten zrozený plán...) Jsou to tichá, krásná místa plná zvěře. Byla to taková malá zacházka, ale stála za to. Kéž zmizí všechna omezení!

Všechno jako by se zmenšovalo. Před chvílí tam, teď tady a Průklesy a krásný Holý vrch před sebou. Vidět z výšky svět, znamená vyšlápnout na Průklesy a spatřit jej z Holého vrchu. Je to nádherné pozorovací místo. Éééé…to nejde úplně přesně napsat.

Strážov z Holého vrchu

Sestup byl napřímo směrem k Nedašovu. Stačí 😉

Dva dny nestabilního počasí postačilo na dokonalý "absťák" po přírodě. Snad proto to, co přišlo v následujících čtyřech dnech, bylo tolik intenzivní. Čím víc jsem v přírodě, tím více ji potřebuji. Užívám si jara, které se činí a plodně přetváří vše, co se v zimě zdálo bez života. Jarní zpěvy ptactva, jsou bujaré, všechno žije "novým" rokem…dalším rokem by bylo správnější…pro mnohé je jediný obrat Země celým životem… Jarní louky jsou přívětivé k sedu…i lehu. Buď zdráva jarní přírodo! Děkuju Ti za Tvou přívětivost. HORE ZDAR!!!

7.5.2020 Krajčice (Lačnov)

Slíbil jsem si zkracovat, abych stíhal psát, ovšem tady učiním drobnou výjimku. Trasa z Lačnova stojí určitě za to. Na turistické značky tady moc nenarazíte. Žádné tady nejsou. Soustava polních a lesních cest však funguje spolehlivě.

Krásná Krajčice s malým špičatějším vrškem a rozlehlé louky Vizovických vrchů nad Lačnovem

"Krásné louky, louky, lučiny!" To bylo oslovení… Vizovické vrchy versus Bílé Karpaty. Lačnovská úbočí Vizovických vrchů v těchto místech disponují několika nádhernými místy. Snad je dobře, že tudy značky nevedou. Je zřejmé a zřetelné, že místní obyvatelé přírody o tomto faktu vědí. Netrvalo dlouho a potkali jsme srnce. Slovy jednoho "kusa". Tak příznivě nám foukalo do tváří, že o nás srneček do poslední chvíle nevěděl. Velmi blízké setkání. Omlouvám se srnečku za vyrušení. Noha nohu mine, louka louku střídá. Srnec nakonec odběhl o dostatečnou vzdálenost dál a věnoval se svému všednímu životu. Pozdravili jsme se na dálku a pokračovali. Do teď jsme stále lehce sestupovali, ale teď se direkt otočil.

Na Seninkách, v pozadí hřeben Bílých Karpat

Vyšlápli jsme jednu louku, prošli krátkým úsekem lesa a před námi se objevila další, krásná, louka. Do poznámky ve svém zápisníku jsem si poznamenal. Nejkrásnější výstupová trasa na Krajčici. A právě i díky těmto místům. Neumím to popsat ani co by za nehet vešlo. Srdce mi plesalo. Nikdy jsem tu dříve nebyl. Můj pohled na Vizovické vrchy se však rázem změnil. Přibarvil, přikrášlil. Stačilo se vydat na Krajčici od jihu, od Lačnova.

Na Padělcích

Na další kouzelné louce jsme spatřili dalšího srnce. Scénář totožný. Vítr proti nám. Vystrašil ho až Vinca, který promluvil, že chce vidět posed. Výhledy ze všech těchto míst jsou velmi krásné. Jednou jsou to Bílé Karpaty, jindy Javorníky a Beskydy, anebo samotné Vizovické vrchy, které tu velmi zblízka a intimně odhalují svůj hřeben, a to nejsme ještě nahoře.

Pohled na hřeben Vizovických vrchů

Další pasáž vedla lesem. Byli jsme pár metrů pod hřebenem, ale pokračovali jsme v traverzu s podcházením kóty 718 m. Už tady jsme pozorovali kamenná pole a skalní výčnělky v příkrých svazích. Studánka v Račném byla krásným doplněním představy o hoře. Uvnitř je život. Mocná energie kopce se strmými jižními svahy, které podtrhovaly sílu přírody.

Skály ve svahu pod kótou 718 m

Lesní posezení u křížku pod Krajčicí

Kousek pod vrcholem

Vydali jsme se krpálem ke skalkám. Když na hřeben, tak tudy. Kéž by "skaly" přijaly moje uctivosti. Na hřebeni jsem rozhodl, že na Krajčici už jedině tudy. Přes balvany a úzké sedlo jsme se dostali dočista pod vrchol. A ještě nebylo dost skalek. Krajčice je moc krásný kopec. Jeden z nejkrásnějších ve Vizovických vrších.

Kříž pod vrcholovými skalkami

Skalní útvary na Krajčici

Bělokarpatský Holý vrch z Krajčice

Samotný vrchol obývají mravenci. To vím již z minula. V zimě, pod sněhem, to je jiná… Tak a teď mě to celé docvaklo. To bude krásný sněžnicový výšlap na Krajčici. Zimo, mám plán! Vinca si přál vidět Martinské hole. Nebyl jsem mu schopen slíbit mu jeho přání, ale byly tam! Pohledu k jihu dominoval přes hřebeny Bílých Karpat Považský Inovec. K pikniku to ovšem nebylo. Přítomnost velkých lesních mravenců byla veliká a bylo lépe opustit jejich teritorium. Krajčice patří mravencům. Nedaleko, kousek pod vrcholem, je další krásná louka a taky stavení.

Třetí kříž, na tábořišti pod Krajčicí

Tábořiště

Výhledy na Javorníky a Bílé Karpaty…a naživo i na Malou Fatru

Zásadní krásné místo. Tady si dokážu představit první Vincentovu noc v přírodě. Taky jsme tu patřičně zakempovali. Pozorovali jsme smrky, jak ze sebe sypaly pyl. Jako by se z nich prášilo. Byl krásný čas a Vinca se rozhodl, že tady prostě zůstaneme. No, byl trochu křik, chudáci zvířátka, ale nakonec to dobře dopadlo. Vždycky to dobře dopadne. Jen to čím dál víc začíná být větší a větší drama. Ale to přijde a všechno se zlomí. Z pozorování je zájem, ze zájmu vášeň, a nakonec přijde i to pochopení. Pak už je to kousíček k chápání a vnímání. Kdybych věděl, jak to teď vnímá… Včera si udělal osobák…šest kilometrů…ale k tomu se dostanu. Tak nazpět pod Krajčici.

Zřejmě lesní party

Takže k tábořišti tolik. Snad poznámka, že co si sebou přinesu, to si taky odnesu…toto některým zřejmě nic neříká. Hlavně, že večírek dobře dopadl. Škoda, přeškoda. Ten, který tak činí, není zcela uvědomělý pro pobyt na takovýchto místech. Budiž mu dopřáno uvědomění. Lépe pro všechny zúčastněné strany.

Cestou z Krajčice

Pozorování přírody

Nebylo třeba vymýšlet složité návraty. Stejně krásnou cestou, přes nádherné louky až k autu. Je tu opravdu nádherně a Vizovické vrchy dokazují, že jsou krásné. Vnímání celého tohoto hřbetu je teď pro mě celkem kompaktní. Ještě od Lužné…od Lužné jsem nikdy nešel… Je třeba "dovnímat" kopec Javorník ze strany Senice. Beru si to k srdci. HORE ZDAR!!!

Krása Vizovických vrchů

8.5.2020 Bařinka - Vařákovy paseky (Ploština)

Před časem, v debatě se svými rodiči, padla zmínka o Vařákových pasekách a o Ploštině. Tatínek tu nikdy nebyl, a to je škoda. Zájem byl zjevný. Od té doby mě tato vzpomínka lechtala v mysli a jednou již byla nahozena udička s pozváním na tato místa. Nevzdal jsem se a myšlenku obnovil. Bylo skvělé, že se tentokrát ujala. Zvolil jsem nejpohodlnější variantu, po cestě z Ploštiny přes Bařinku na Vařákovy paseky. Tady nás čekalo opékání špekáčků. Byl jsem rád, že jsem tato místa mohl ukázat svým rodičům. Třebaže mě později oznámili, že je to celkem fyzicky vzalo. Přeju jim, aby je síly neopouštěly…ještě něco vymyslím, tak je potřeba lehce potrénovat 😉 Pěkné odpoledne se nakonec protáhlo až k večeru, ale vůbec ničemu to nevadilo. Každý krok se počítá… (to teď budu používat už furt…protože to je úplná pravda) HORE ZDAR!!!

9.5.2020 Stratenec (Malé Karlovice - Tísňavy)

Jedni rány lízali, druzí do hory spěchali. Tož, buď doma, když je tak krásně… To nejde. A když to jde? Tak val ven! Nechť si Vinca doplní znalost hřebenů javornických. Chápu, ve svém věku, co si bude asi pamatovat? Přesto! Něco jistě… Na točně v Tísňavách bylo celkem těsno. No, uvidíme. Na můj vkus jsme potkávali poměrně hodně lidí. Byla to ovšem jen krátkodobá situace. Tísňavský potok okouzloval nejen Vincu, ale i mě.

Blatouchy na kamenných březích Tísňavského potoka

U rozcestí Tísňavy - Potoky pokračovali úplně všichni doprava směr Příschlop. My jsme pokračovali rovně po zelené. Zcela sami. Pod Lopušnou opouští stezka zpevněnou cestu a přechází do lesa. Tady začíná stoupání, které vyúsťuje v sedle mezi Lopušnou a kótou 836 m, kousek nad osadou Příschlop. Míst s tímto označením je tu více. Takže není Příschlop jako Příschlop. Ze sedla odbočuje vpravo a víceméně po hřebeni směřuje do sedla Gežov. Výhledy jsou díky výsekům velmi slušné.

Krásný vzdušný výhled na javornický Hričovec vpravo, Lemešnou vlevo a vzdálenější beskydské vršky

Horizont tu tvořily spíše Beskydy Slezské. Vidět byla i Barania Góra. Kopec plný vody, ze které vytéká řeka Visla. Krásné. Vzdušnou čarou to tu do Polska není daleko. Zavzpomínal jsem na svou prozatím jedinou návštěvu této části Beskyd... Stezka příjemným lesem, kousek za státní hranicí, odbočuje lehce doleva a pokračuje po vrstevnici pod kótou 1059 m.

Mezi stromy jsme pozdravili Lysou horu

Po chvilce jsme dorazili do sedla Gežov. Dostali jsme se zpátky do civilizace. Hřeben byl plný turistů i cykloturistů. Úsměv na tváři a uklidnění mi dodalo to, že tu byla slyšet převážně čeština. No, a co. Přesně tak. Skupinky si tady opékaly špekáčky a každý si užíval krásný den v přírodě.

Veľký Javorník z Gežova

V sedle Gežov

I my jsme si tu udělali pauzu. Piknik přišel vhod. Pozorovali jsme kopce a kochali se výhledy. Vincovi se odsud příliš nechtělo. Vyhovovalo mu, že si lidé opékali špekáčky, že tam byl takový trochu mumraj. Zvídavě všechno pozoroval. V takových chvílích si vždycky připadám blbě. Prozatím mu nelze úplně přesně vysvětlit nutnost těchto rozhodnutí. Budiž mi odpuštěno a budiž brzy vše pochopeno. Naším dnešním vrcholem byl ale Stratenec. Z Gežova jsme vyšlápli trochu do kopečka na kótu 1059 m a po hřebeni pokračovali k vrcholu. Hřeben je tu plytký s nádhernými rozhledy. Příjemná pasáž. Množství lidí se tu tak nějak rozplizlo do prostoru, takže celkem obsazená byla jen místa s posezením. Tak jako v Gežově, tak i u rozhledny na Stratenci.

Od Radhoště po Travný

Rozhledna na Stratenci

Rozhlednu jsme absolvovali hned třikrát. Vincovi se domeček tolik líbil. Mě zase imponoval výhled na slovenskou stranu. Přes hluboké údolí Papradnianky byla vidět Lúčanská Malá Fatra s Kľakem, Strážov se svými vrchy, ale i patrný Veľký Manín nad Považskou Bystricou a Klapy nad přehradou Nosice. Škoda, že vyhlídková plošinka neční nad okolní stromy. Prvoplánově se nejedná o rozhlednu jako takovou, tak lze tento nedostatek odpustit.

Výhledy na slovenskou stranu ze Stratence

Odchod ze Stratence byl hlučný. Vinca byl vzpříčený jak kozlík. Jak mě to trhá srdíčko… V sedle Bukovina jsme sestoupili z hřebene a pokračovali do sedla Příschlop pod Gigulou. Cestou se nám ještě otevřel pěkný pohled na Vysokou, která si "hověla" mezi Smrky a Lysou horou.

Vysoká, nejvyšší bod Vsetínských vrchů a Lysá hora, nejvyšší z Moravskoslezských Beskyd

V Příschlopu jsme odbočili doprava na cyklostezku směr Potoky. Po chvíli jsme ale cestu opustili a spustili se lesními stezkami. Cestu jsme si tak zkrátili. Čas byl v celku dobrý. Po celém dni v Javorníkách jsme kráčeli krásným údolím k autu. Bylo pět odpoledne.

Osada Potoky a nad ní Lopušná

Javorníky jsou krásné a nezklamaly. Stejně tak nám vyšlo počasí. Lehce vzdorující Vincent to nijak nenarušil. Člověk musí být trpělivý a klidný. Mockrát děkuji Přírodě za její náklonost a pevně věřím, že již brzy pominou ta různá opatření a omezení. Už bych si hrozně moc přál pozdravit nějaký krásný slovenský vrchol…tož snáď už brzo…HORE ZDAR!!!

10.5.2020 Chmeľová, Kosák (Nedašov)

Všechny předešlé dny byly výborné. Tentokrát jsem si udělal sólo výšlap do přírody. Zcela záměrně jsem se rozhodl, že půjdu na Vršatec. Teď tam musí být jistě krásně. Nejblíže to je z Nedašova. Víceméně napřímo. Ze Zlína jsem vyrazil až v poledne. Pořád jsem váhal, jestli jít nebo nejít. Zaparkoval jsem v Nedašově, přezul boty, sbalil nejnutnější do malé dvacítky a vyrazil. Cestou i necestou jsem vyšlápnul k rozcestníku Pod Okršliskem. Vzpomněl jsem na časy nedávné a opustil území naší republiky. Tentokrát po značené stezce, s Okršliskem po levici. Z lesa jsem vyšel na Brezovských pasekách. Pohled byl úchvatný.

Zprava ramenatá Chmeľová, příznačně tvarovaná Zvonová hora, za dolinou, v niž je skrytý Červený Kameň ční Červenokamenské bradlo a pohled vlevo uzavírá Strachoňovec

Přes široké sedlo mezi Okršliskem a Bielým vrchem jsem dorazil k rozcestí Brezová, kaplnka. Tady jsem začal potkávat lidi. Všichni mluvili slovensky. Nebylo to jako včera na javornickém hřebeni. Nijak jsem se nezdržoval. Můj cíl byl jasný. Vystoupit na Chmeľovou, sejít pod bradla a dát si pauzu někde v samotě.

Zřícenina hradu Vršatec

Šlapal jsem dobře. Za chvilku jsem byl u chaty Vršatec. Tady už to bylo hotové peklo. Parkoviště a všechna možná přilehlá místa byla v obležení aut a všude spousta lidí. Nevadí. Vyběhnu na Chmeľovou, udělám si nějakou tu fotku, seběhnu pod bradla a tam bude klid.

Vršatecké bradla z Chmeľové

Nedašov - Chmeľová 1 hodina 38 minut. Velmi slušné. Metry sem, metry tam. Připadal jsem si, že bych klidně došel na Strážov. A šlo by dojít do Tater, kdyby se svět skládal jenom z turistiky. Tak není to zase tak špatné, když jsem tam, kde chci být. Ale rychle dolů, zmizet pod bradla a udělat si zasloužený piknik. Došel jsem k parkovišti pod bradlem a zastavil mě plot. "Súkromný pozemok, zákaz vstupu." Tož děkujeme. Vytočil jsem se na patě, pozdravil viditelné Fatry a vydal se zpátky. Myslel jsem si na pauzu, ale nešlo to. Takže zpátky. Minul jsem i kapličku na Brezové a skončil v širokém amfiteátru brezovských pastvin. Tady jsem byl sám a široko daleko nikoho. Prožil jsem si krásný čas pod Vršatcem. Pobyl jsem a spájel se s přírodou. Návratovou cestu jsem lehce pozměnil. Nešel jsem k rozcestníku Pod Okršliskem, ale přímo na vrchol Kosáku. Opět jsem procházel nádhernými místy. Byl jsem šťastný ze všeho.

POZOR Štátna hranica

Odpolední rychlovka na Vršatec byla za mnou. Bez Vincenta a bez krosny jsem letěl krajinou jako šíp. Ani mi nepřišlo, že jsem našlapal devět set výškových metrů. Když je člověk v neustálém pohybu, každý den někde, pak se to musí promítnout na výkonnosti. Mám za to, že si letos mohu myslet na smělé cíle. Jen, aby nás konečně nechali cestovat na hory legálně. Tatry? Alpy? Uvidíme… Tož zatím alespoň takto. HORE ZDAR!!!

19.5.2020 Malý Javorník, Javorníček (Stanovnice)

Krátkou odmlku jsem vyplnil prací. V Praze sice pro mě není blaze, ale to už tak někdy je. Tak snad budou Vršovice, i díky naší práci, krásnější. Vinca i já jsme si tak mohli částečně odpočinout od horských luk a hřebenů. Ale jen dočasně. Vše nastřádané z minula jsme zúročili při naší další návštěvě "našich" Javorníků. Trasu jsem vymyslel tak, aby si Vinca doplnil další část javornického hřebene, poznal další krásná místa a abychom si oživili i místa nedávno navštívená. Stejně jako v závěru loňského roku jsem pro výstup na Malý Javorník zvolil údolí Stanovnice. Krásné místo. Vinca si to krásně dával a chtěl šlapat i ostřejší pasáže. Přešli jsme přes paseky Na Rakošovém a pokračovali lesem do Frňovského sedla.

Zajímavé solitéry na javornickém hřebeni

Cestou z Frňovského sedla jsme se potkali s člověkem. Bylo možno vnímat, že tento člověk byl v srdci velmi spjatý s přírodou. Chvilku jsme si povykládali a pokračovali přes sedlo Malého Javorníku na vrchol. Vinca si po hřebeni opět vykračoval sám. Je skvělé, že chce chodit čím dál víc sám. Musím ovšem toto jeho počínání ještě trochu korigovat. Ale trpělivost je základ. Užívali jsme si krásných okamžiků v přírodě. Vinca si valil svoje hraničáky a chtěl se fotit. Cesta příjemně ubíhala a za chvilku jsme byli na vrcholu.

Vrchol Malého Javorníku

Šťastný Vinca na vrcholu

Následoval piknik a příjemná přestávka. Přece je tu lépe, než kdybychom byli "zavření" ve městě. Po vrcholové přestávce jsme vyrazili dále po hřebeni do sedla Bukovina. Nikde ani noha. Než jsme dorazili do Bukoviny pozorovali jsme stopy zvěře. Jedna velmi čerstvá mě zaujala. Nejprve jsem myslel, že by to mohla být stopa rysa, ale po pozdějším zjišťování jsem tuto variantu vyloučil. Patrné stopy drápů tuto moji domněnku vyvrátily. Zbývají dvě možnosti. Pes anebo vlk. Musel by to být velký pes, ale chyběl mi psovod. Dva cykloturisti, které jsme potkali na Malém Javorníku, a kteří přijeli po hřebeni od Kasáren nepotkali nikoho. Zbývá vlk. Takže kdo pozná stopu vlka může mi to potvrdit anebo vyvrátit. Budu rád.

Stopa na hřebeni

Krásné místo kousek pod vrcholem Malého Javorníku s výhledem na Beskydy

Z Bukoviny jsme to vzali na Příschlop do sedla pod Gigulou a pokračovali na krásný Javorníček. Tam jsme si podle plánu udělali druhou přestávku a druhý piknik. Javorníček je krásné a vděčné místo na pozorování. Nabízí opravdu krásné výhledy. Z Javorníčku jsme pokračovali po cyklostezce ke Štrčkové. Vinca zaslouží velkou pochvalu!

Cestou z Javorníčku

Pohled přes pastviny u Janýsků na Koncovou, na Vysokou a trčí i Lysá hora

Další naší zastávkou byla kaplička na Štrčkové. Krásné místo, které mě nadchlo. Přes údolí jsme mohli vidět kapličku na Koncové, u které jsme byli před nedávnem. Koncová mě učarovala a teď jsem ji měl jako na dlani. Vincovi se u kapličky líbilo úplně moc. Vůbec nechtěl jít. Celý den v Javorníkách, tři čtvrtě na pět odpoledne a před námi ještě sestup ze Štrčkové do Stanovnice.

Kaplička na Štrčkové

Opět se ze mě musel stát na chvilku Herodes. Toto ještě nemám úplně vychytané. Především to činí problémy mě samotnému. Tak třeba mi Vinca pomůže a bude to lepší. Věřit a být přesvědčený…a trpělivost. Do Zlína jsme dojeli navečer a parádně jsme si to užili. Vinca si vytvořil nový osobní rekord výkonem šest kilometrů po svých. Zlepšil se tak o sedm set metrů. Přidal si do svého seznamu další dosažené vrcholy a sedla. V Javornících jich má už třicet tři a celkově sedmdesát šest. Bravo nám a brzy zase někde HORE ZDAR!!!

21.5.2020 Hradisko (Pulčín)

Naší poslední květnovou návštěvou přírody byl krátký okruh kolem Pulčína. Tentokrát byly se mnou děti dvě. David, který je už malý velký muž a Vinca. Už z Pulčína šel Vinca sám a chtěl vzít i Davidův batoh. Proč ne? Zvykat si na zátěž na zádech není vůbec na škodu.

Výhled na Vizovické vrchy z Pulčína

Volným tempem jsme dorazili pod skály a vydali se vzhůru. Každý jsme si to užívali po svém. David si připadal jako pán světa a největší horolezec. Tak proč ne? Jen jsem neměl příliš možností, abych mu byl oporou. Musel jsem se starat o Vincu, který šplhal po kamenech, po kořenech. Měl jsem radost, že mají všichni radost. Až v úplném závěru si Vinca vyžádal pomoc. Moc šikovný! Měl jsem trochu strach z vrcholového kamene pulčínské stěny, takže jsme se příliš nezdrželi. Přece jen piknik někde při zemi nebo na louce jsou bezpečnější varianty.

Zápis do vrcholovky

Přes vrchol Hradisko jsme pokračovali lesními cestičkami ke skalnímu městu, kde jsme si dali malou pauzu. Dále jsme pokračovali na louky na Starých drahách a pod Obecnici. Po Hornolidečské magistrále jsme se pak vrátili nazpět do Pulčína. Byl to kratičký výlet do přírody, ale každý krok se počítá 😉

A to bylo za měsíc květen vše. V průběhu první poloviny června musím odcestovat pracovně mimo ČR. Nevím na jak dlouho to bude, ale doufám, že po návratu již nebude problém s vycestováním na Slovensko za turistikou…

Chybí mi Tatry, chybí mi Fatra, chybí mi všechny hory, které jsou nyní nedostupné. Tak snad už to pomine…

Tož HLAVY HORE a HORE ZDAR!!!