Vizovické vrchy, Bílé Karpaty, Javorníky...bohaté dubnové pokračování

Jen malá kratičká pracovní pauza přerušila na pár dní naše velkolepé dubnové putování přírodou. Jako by tato doba zkoncentrovala všechno to naše úsilí, aby následně přinesla své plody. Ve čtvrtek, jsme doplnili sbírku Vincových sedmistovek ve Vizovických vrších odpoledním výšlapem na Rovně. Teď mu chybí už jen Krajčice a bude je mít všechny.

23.4.2020 Rovně (Lhotsko)

Vinca si celkem přispal, takže jsme vyjížděli ze Zlína až o půl čtvrté odpoledne. Ale co by? Bylo krásně a dny jsou už příjemně dlouhé. Zaparkovali jsme nad Lhotskem a po žluté jsme stoupali krásnými loukami s vyhlídkami. Vinca se moc snažil a zdatně šlapal. Bylo nádherné slunečné odpoledne. V tu chvíli jsem ještě netušil, jak významný bude tento výšlap. Postupovali jsme Vincovým tempem, které bylo ovšem excelentní. Bylo jen málo pasáží, kdy si požádal o výpomoc, abych ho vzal do krosny na záda. Za hodinu jsme dorazili k rozcestníku Pod Suchým vrchem. Trochu jsem si myslel i na vrchol Suchého vrchu, ale nakonec jsem opustil i variantu, že bychom na vrchol vystoupili při cestě zpět, která není tolik strmá. Podešli jsme Suchý vrch a dostali se opět na hřeben. K jihu se nám otevřel pohled na Bílé Karpaty.

Výhledy k Bílým Karpatům (na horizontu se objevily i vršky Považského Inovce)

Pokračovali jsme hřebenem na nevýrazný vrchol Rovní. Byl jsem tu naposledy před mnoha lety a tvář krajiny se od té doby hodně změnila. Pozdravili jsme se u vrcholového geodetického značení a vydali se najít přívětivé místo na malé občerstvení. Cestou jsme obdivovali staré hraniční kameny.

Staré "hraničáky" na hřebeni Vizovických vrchů

Kousek pod hřebenem, na severním úbočí, jsme si našli místečko na malé zastavení. Odměnou za naši námahu nám byly rozhledy do širého okolí. Kromě Vizovických vrchů jsme pozorovali také vrchy Hostýnské a dohlédli jsme i na vyčnívající vrcholky Moravskoslezských Beskyd. Po svačince jsme se vydali nazpět, ale nedalo mi, abych nenavštívil vykácenou malou holinu, ze které se nám otevřel pohled ku Zlínu.

Pohled ke Tlusté hoře nad Zlínem v pozdním odpoledni

V šest odpoledne jsme byli ještě na hřebeni. V mapách jsem si našel zkratku lesní cestou, která vede pod Papradnou, kde se napojuje nazpět na značený chodník. Bylo opravdu krásně a čím bylo sluníčko níže k obzoru, tím byly siluety okolních hřebenů výraznější. Nad Lhotskem jsme pak ještě pozdravili všechny tři rozhledny, na které je odsud vidět. Doubravu, Vartovnu i Kelčský Javorník. Až doma, když jsem si procházel fotky, jsem objevil drobné detaily na snímku, který bych nazval…

Komáři se ženili…pohled na Hostýnské vrchy od Lhotska

To už bylo po sedmé hodině večerní. Strávili jsme v přírodě krásné tři a půl hodiny. Vinca zaslouží obrovský palec nahoru za předvedený výkon. Vytvořil si svůj osobák, když z necelých desíti kilometrů zvládnul sám 5,2km. Ve svých 27 měsících života je to výborný výkon. Poprvé se tak stalo, že většinu trasy šel Vinca sám. Bravo, jen tak dál!

25.4.2020 Bába (Provodov)

V sobotu jsem naplánoval výšlap na naší oblíbenou Bábu. Předešlý Vincův výkon naznačoval, že by to mohl být jeho první samostatný výstup. Bylo krásně, ale docela vyfukovalo. Ale to k tomu prostě někdy patří. Vyšlápli jsme pod Světlov a lesy jehličnaté vystřídaly bučiny. Buky se ve větru nakláněly ze strany na stranu a hrozivě mlátily svými větvemi o sebe. Znělo to, jako by se tu odehrávalo několik jeleních soubojů. Na otevřených úbočích Báby si vítr pohrával s vysokými stromy, které se nahýbaly jako stébla trávy. Byla to neuvěřitelná podívaná.

Vysocí a pevní odolávali náporům větrů

Už jsme byli opravdu kousíček pod Bábou. Bylo zřejmé, že přímo na vrcholu to na nějaké vysedávání nebude, ale v závětřích bylo velmi příjemně. Něco vymyslíme. V 11:50 jsme stanuli na Bábě. Vincův první samostatný výšlap byl na světě. Čas výstupu hodina a čtvrt. Výtečně!

Zasloužená svačinka v závětří pod vrcholem Báby

Výhledy přes Komonec k Bílým Karpatům

V sestupu pokračoval Vinca po svých. Vydrželo mu to více než polovinu cesty. Když už jsem si myslel, že to zvládne celé sám, tak chtěl vzít na záda. Chvilku jsme si sedli na okraj lesní cesty, ale nakonec jsem ho přece jen musel vzít. Nic to však nezměnilo na skutečnosti, že to byl první samostatný Vincův výstup!

28.4.2020 Horní Vysočka, Kaňúr (Nedašova Lhota)

Už, už se blížil konec dubna, ale přece jen to ještě nebylo všechno. Uběhlo spoustu roků, kdy jsem byl naposledy na Kaňúru. A snad jsem nebyl ani zcela na vrcholu. Lidská paměť není sloní a už jsem si toho z těchto míst mnoho nepamatoval. Série krásných dní nebrala konce. Do Nedašovy Lhoty jsme přijeli po desáté dopoledne a chvíli po čtvrt jsme vyrazili na "vzpomínkový" výšlap.

Rozcestník Nad Nedašovou Lhotou

Vzhůru na Kaňúr

Hned na úvod musím říct, že celý tento výšlap byl hodně o hřebenových loukách. Po jedné takové jsme vyrazili i my. Chvíli jsme sledovali turistickou značku. S každým výškovým metrem se nám otevíral nádhernější výhled. Až mě to samotného hnalo jak bláznivého. Myslím, že tato cesta je velmi starobylá a je tu od nepaměti. Možná se mýlím. Budu rád, když mi to někdo potvrdí anebo vyvrátí. Velmi harmonickým doplňkem byly průchody v "álejích" kolem cesty, velice mile, přirozeně a citlivě zasazené do krajiny. Naším prvním vrcholem byla Horní Vysočka. Anebo Horní Vysocka? Tady, fakt, nevím. Pod Vysočkou, Pod Vysockou? Opět uvítám upřesnění…

Pomněnky

Vizovické vrchy

Krásnou loukou jsme vystoupili na nejvyšší bod Horní Vysočky a kochali se překrásným výhledem na Strážov. Tady se rozevírá klín a otevírají se rozhledy. Byl jsem tak šťastný, že jsme sem jeli…

Strážov z Horní Vysočky, stehno vlevo je masiv Kobylinca, stehno vpravo vršatecký masiv

Kaňúr se před námi vzpínal, byť jsme viděli jen jeho část a k vrcholu jsme nedohlédli. Sešli jsme z Vysočky nazpět na značený chodník a pokračovali k našemu druhému cíli. U rozcestí Pod Vysočkou jsme si přečetli o unikátnosti těchto bělokarpatských luk a další krásná se před námi otevírala. Plná kosatců, které bohužel ještě nekvetly, anebo již odkvetly? Taktéž nedokážu posoudit. Snad místní by mi byli schopni napovědět. (napovězeno a upřesněno: nebyly to kasatce, ale vstavači mužstí a do květu by měli teprve dorůst, což musí být nádherná podívaná...děkuji za upřesnění) Tady končila snadná část chodníku a začínalo stoupání na nos Kaňúra. Vinca musel do krosny a já jsem funěl vzhůru. V nejstrmějších partiích jsem musel přiložit sklonoměr na zem. Hodnota 28 stupňů, to je slušné. Téměř lavinový svah, alespoň svým sklonem. Vyšli jsme na nos a před námi se otevřel nádherný výhled. Je zde pomníček, pár poctivých stolů s lavicemi i nějaký ten pultík na stojáka a turistický označník Kaňúr, který ovšem neoznačuje vrchol samotný. K tomu je potřeba vystoupat ještě kousek dál. Vinca už chtěl dělat piknik, ale musel jsem mu vysvětlit, že nás čeká ještě krátká cesta k vrcholu. U vrcholové tyčky jsme si řekli "Hore zdar!" a vydali se nazpět, trochu jinou cestou.

Pohled k Javorníkům a Beskydům

Pro piknik jsme se vrátili do komfortně zařízeného rozložitého sedla. Přijeli jsme pozdravit Strážov a Kľak a taky Červenokamenské bradlo. Bylo toho ovšem mnohem, mnohem, víc. Je to tady velice pozoruhodné pozorovací místo. Taky jsme tu vydrželi téměř hodinu. Chvilku jsme hleděli tam, pak zase onde. Na každou stranu bylo co pozorovat. Kromě všeho krásného kolem jsme se tu setkali s velice příjemným člověkem z Janové, který si tady plnil část trasy VKV (Vrchařské koruny Valašska). Vykládali jsme si o přírodě, o kopcích, o VKV a celý tento čas lze považovat za krásně strávený. V hřebeni Vizovických vrchů jsem vyhledal Komonec a vedle něj oholenou Bábu. Vidíme ji! Takže z Báby dohlédneme sem! To se krásně propojují pohledy z hřebene na hřeben.

Nad dědinou v údolí čněla skála červenokamenského bradla, na horizontu vpravo Strážov

Kaňúr ze sedla za nosem

Tento výlet byl opravdu nádherný. Nelze mu absolutně nic vytknout. Vše se vydařilo. Přírodo děkujeme!

30.4.2020 Galov, Jahodný, Snoz, Žáry, Filka, Tanečnice (Hovězí)

Naším posledním, desátým, dubnovým výšlapem byl výstup na několik vrcholů v Javornících. Filku jsme pozorovali při našem březnovém, krásném okruhu na nedalekém vedlejším hřebeni. Trasou z Hovězího jsme si tak významně doplnili znalost reliéfu samotných Javorníků. Už teď mě láká Hrachovec a Čerňanská Kyčera a Horní Kobylářka…ale všechno má svůj čas. Ráno jsme vyrazili na čas, a to byl základ úspěchu. Přes den existovala možnost, že by na nás z nebe mohlo spadnout pár kapek. Nejsme sice z cukru, ale proč si to nenaplánovat tak, abychom se případné sprše vyhnuli. A to se nám podařilo. Sotva jsme prošli mezi domy, hned jsme začali stoupat strmými svahy nad dědinu.

Nad Hovězím, ten hřeben všude kolem, to je naší cesty cíl

Pohled na Vsetínské vrchy, Javorníky a nepříliš patrné Moravskoslezské Beskydy na obzoru

Opět jsme se pohybovali krásnými loukami. Vystoupili jsme na Galov, na Jahodný a na Snoz. Cesta po hřebeni je víceméně v lese a výhledy nenabízí. Ze Snozu padá stezka do pasu, který rozděluje údolí Hořanského a Veřečného potoka a odděluje tak jednotlivé celky javornických hřebenů. Kousek opodál směrem k Filce se stezka dostává na louky s výhledy. Tady jsme udělali piknik.

Svačinka na javornických lukách

Po malé svačince jsme se vydali dál. Před námi byl čtvrtý vrchol dne Žáry. Pěkně se tu stezka vzpíná. Bodejť. Čekalo na nás téměř 200 výškových metrů. Ale ta dřina za to stála. Turistická trasa vede pod vrcholem Žárů, ale my jsme si všechny vrcholy poctivě vyšlápli. V tomto případě to byl nápad nad zlato. Za vrcholem jsem si všiml vysekaného místa. "Pojď, Vinco, zajdeme se podívat jestli nebudou nějaké výhledy." Ó, to byla věc. To byla paráda. Na protějším hřebeni byla pod námi Vartovna a na horizontu silueta Tlusté hory nad Zlínem. "Vinco, tam v tom údolí bydlíme…" Z Otrokovic, kde bydlí moji rodiče je vidět na Vartovnu, takže to, co je za Vartovnou dál musí být Žáry. Zkontroluji to dalekohledem. Opět se mi otevřely další rozhledy. Žáry stály bezpochyby za to. Když to tak posoudím zpětně, tak právě Žáry nejvíce a nejmileji překvapily. Po všech stránkách.

Pohled z Žárů směrem ke Zlínu

Vinca vyžadoval opět piknik, ale oblačnost se prapodivně kupila. Museli jsme pokračovat. Ještě Filka a Tanečnice. Snad to počasí vydrží. Za chvíli jsme byli na Filce. Obhlídli jsme vysílač na vrcholu, pozdravili se a šlapali k Tanečnici. I tady se nám odkryly výhledy. Která je Makyta? Nedokázal jsem to přesně určit, ovšem Radošov jsem poznal. Ten Radošov, ze kterého jsme hleděli sem, k Filce. Zase ty pocity, již dříve popisované, když hledíme někam, kde jsme byli a hleděli jsme sem. U bikeparku na Tanečnici jsme si udělali ještě jednu přestávku. Vinca chtěl být na hřebeni, mě to táhlo do doliny. Bál jsem se mraků, ze kterých se ozvalo zahřmění. Nejprve jednou, pak ještě podruhé. Vinca to komentoval: "Bliká mrak." Rychle, musíme dolů. Poprosil jsem ještě jednou přírodu, aby nás nechala v klidu odejít a byla k nám přívětivá. Měli jsme štěstí. Další zahřmění jsme již nezaslechli. Sešup z Tanečnice do sedla Stříbrník je velmi poctivý, ale nabízí krásné výhledy na Vsetínské vrchy a na vzdálenější Moravskoslezské Beskydy.

Pohled ke Vsetínským vrchům, na horizontu napravo ční Cáb a Lušovka s výsekem pro elektrické vedení, pod námi "naše" stezka přes kótu 601 m

Lušovka, tentokrát nalevo na horizontu, napravo Vysoká a uprostřed nahlížející beskydské vršky s Lysou horou, pod námi Huslenské údolí

Ze sedla Stříbrník nás čekal ještě výšlap pod kótu 601 metrů a následně sestup po hřebínku, ze kterého jsme pak sběhli doleva k Hořansku. Tentokrát jsme se mohli pokochat pohledem na Galov, na kterém jsme začínali tento výšlap. Javornická krajina je krásná.

Pohled na Galov

Jak to celé uzavřít? Duben byl na výlety bombastický. Deset výjezdů, to je slušná porce. Prvních dvě stě kilometrů mám letos za sebou. Pokud to tak půjde dál, což zřejmě úplně pravda nebude, tak by z toho mohl být zajímavý rok. Ještě by nás mohli pustit na Slovensko. To mi dost chybí…

Tož, snáď brzy HORE ZDAR!!! Třeba někde na Fatře…? V Tatrách…?