Výstup na Slavkovský štít

Hurá, hurá, hurá! Tak jsme se přece jen konečně dočkali a prapodivná omezení pominula. Kéž zmizí v zapomnění a už nás nikdy nic podobného nepotká. Pracovní odjezd do Německa se blíží a nastane chvíle, kdy bude práce naplňovat většinu mého času. Není se čemu divit, že jsem se rozhodl takto narychlo a našel jediný příznivý den, kdy mělo být počasí nakloněno k návštěvě přírody. Tím dnem byla sobota 6.června. Podle předpovědi by po několika deštivých dnech měla být nad Tatrami modrá obloha. Marně jsem hledal kohokoliv, kdo by se mnou jel. Všechno bylo narychlo, ale já jsem musel. Nebylo zbytí. Až se vrátím z Německa bude už možná červenec. Ale především ta dlouhá proluka, kterou jsem vyplnil poznáváním těch nejbližších míst do detailů, ano, mělo to i svoje pozitiva, nejen v tom poznání, ale také ve fyzické připravenosti. Letošní rok bude zřejmě nejbohatší na všechna tato kritéria. Prostě a jednoduše, opět jsou otevřeny hranice a Tatry mi už chyběly jako sůl. Když teda sám, tak kam? Něco snazšího a něco nového. Přesně takovým místem se mi jevil Slavkovský štít. Vede na něj značená trasa a nebyl jsem tam. Do karet mi nahrávaly dvě skutečnosti. Zaprvé, že i tento chodník je dočasně uzavřen do 14.6. a zadruhé, v posledních dnech, navzdory datumu, v Tatrách celkem nasněžilo. V pátek jsem zvolil klidový režim, nachystal jsem si vše potřebné a v sobotu ráno, nebo spíše v noci, jsem vyrazil. Na hodinách bylo 2:45 a já jsem vyrážel ze Zlína. Za tři a půl hodiny jsem byl ve Starém Smokovci a v 6:25 jsem vycházel. Podle mapy mám před sebou hodinu k rozcestí pod Slavkovským štítem a odtud další 4 hodiny a 15 minut na vrchol. Ráno bylo slunečné a vzduch byl hodně vlhký. Zhruba po kilometru jsem sundával mikinu a pokračoval v tričku. U rozcestí jsem byl za 40 minut. Výborně. Čas je skvělý a už teď mám nějakou malou rezervu. Za dalších 20 minut jsem procházel přes Slavkovskou vyhlídku (Maximiliánku). Pokračoval jsem dál k vrcholu. Kousek nad Maximiliánkou jsem potkal ogaru z Martina, který se vracel z vrcholu, z něhož pozoroval východ slunce. Prohodili jsme pár přátelských slov a bylo mi doporučeno, že s mačkami bude vrchol mnohem bezpečnější. První pauzu jsem si udělal po dvou hodinách chůze. Měl jsem za sebou 870 výškových metrů, větší polovinu stoupání. Pauza trvala 20 minut.

Pohled na Slavkovský štít vlevo a vpravo nad Veľkou Studenou dolinou Javorový štít se zasněženým plateau, Ostrý štít, Široká veža, vpravo od ní Priečne sedlo a zcela vpravo Žltá veža v masivu Prostredného hrebeňa

Na řadu přišla opět mikina. Pokračoval jsem až pod Slavkovský nos, kde jsem si udělal druhou pauzu. Průběžný čas 3 hodiny a 5 minut a 1180 výškových metrů. Tentokrát stačilo jen 15 minut. Tady už začínala sněhová pole. Začal jsem si myslet na mačky, ale ještě to nebylo úplně aktuální. Přešel jsem kousek po sněhu a pokračoval po kamenech vzhůru.

Nad mraky na Slavkovském hřebeni

V čase 3 hodiny a 55 minut jsem byl už kousek pod vrcholem, který byl celý pod těžkým a tajícím sněhem. Výškoměr ukazoval 2380 metrů. Tady jsem se rozhodl použít k postupu mačky. Zhruba po deseti minutách jsem byl již připraven na závěrečné stoupání k vrcholovému kříži.

Pohled na Malý Ľadový štít, který "pohltil" Širokou vežu před ním a Baranie rohy, které obdobně "předčily" Žltou vežu. Priečne sedlo vpravo od nevýrazné Široké veže je nezřetelné na rozdíl od Ostrého štítu vlevo.

Po dalších deseti minutách jsem stanul na vrcholu. Byl jsem rád, že jsem měl mačky. Pro ten pocit jakési jistoty. I kdyby byly potřeba jen minutu. Bylo 10:40, když jsem s úsměvem na tváři a sám samotný stanul na Slavkovském štítě. Okolní vršky byly ještě trochu zahaleny oblačností, ale ta se rychle zvedala.

Kousek pod vrcholem

Celý krásný čas na vrcholu jsem trávil v objetí milovaných Tater. Jenom já a Tatry. Výhledy ze Slavkovského štítu jsou velmi krásné a impozantní. Pozoroval jsem a zdravil všechny okolní vrcholky. Na kolika z nich jsem už stál… Bylo to působivé. Slova jsou v tomto případě k ničemu.

Vrcholový kříž

Panorama z vrcholu Slavkovského štítu

Od Gerlachu ke Svinici

Javoráky

Vrcholového opojení jsem si užíval do poledne. Zůstal bych i déle, ale nad Lomnickým štítem se začalo shlukovat větší množství tmavých oblaků. Bude lépe být jinde, níže, kdyby náhodou něco. Jen malý kousek pod vrcholem jsem potkal vystupující dvojici. Tak přece jen dobré rozhodnutí po všech směrech. Přenechal jsem vrchol ke kochání páru. Sestup samotný byl poměrně rychlý. Mačky jsem tentokrát sundal až pod Slavkovským nosem, za posledním sněhovým polem. Jedinou odpočinkovou pauzu jsem si udělal na Maximiliánce a to jen krátkou desetiminutovku. Nad Lomničákem se to černalo čím dál víc.

Dobré načasování…

Raději rychle dolů. Ve 14:28 jsem stál u auta ve Smokovci. Díky, tentokrát, uhrazenému poplatku za parking jsem se v klidu a v pohodě přestrojil do cestovního a kolem třetí odpoledne vyrazil do Zlína. Shrnutí skutečností: Zlín - Tatry - Zlín 16 hodin. Třebaže se to může zdát někomu bláznivé, ale za ten zážitek, za tu hodinu a dvacet minut samoty na vrcholu to rozhodně stálo. Mockrát děkuji Přírodě za tento den, za tu poskytnutou možnost zažít si pocity, které mě naprosto naplňovaly. Všechno bylo výjimečně dokonalé. Děkuju Tatry, že jste!

Ještě bych rád pozdravil všechnu zvěř, kterou jsem potkal: srnce, dvě laně, kamzíka, netopýra, spoustu ptactva a malé zmijí hádě

Spatřit medvěda ve volné přírodě se mi bohužel opět nepodařilo, byť jsem kousek nad Slavkovskou vyhlídkou překračoval slušně velké a čerstvé…medvědinec.

Tož HORE ZDAR!!!