Dovolená na Liptově 2020
Letošní dovolená se fakt blbě plánovala. Z původního záměru navštívit Julské Alpy muselo nakonec sejít. Bohužel. Jeden den je to tak, druhý den zase jinak. Nakonec jsme se domluvili a rozhodli zajet na osvědčená místa. Apartmány Anička jsou přesně tím osvědčeným místem, které nabízí mnoho možností. Tak proč ne. Hory jsou tu krásné a příležitosti ke koupání taky. I přes zkrácený termín, do čtvrtka, místo uvažované soboty, věřím, že tu dokážeme strávit krásné chvíle v přírodě.
V sobotu jsme vyrazili po
deváté hodině ráno a bylo znát, že tento den je dnem, kdy se mění dovolenkové
turnusy. Provoz byl poměrně silný a zdržení pod Strečnem a v Ružomberku
(klasika) způsobila, že se nám cesta protáhla na čtyři hodiny. První naše
zastavení bylo na kolibě Holica, kde jsme si dali oběd a pak jsme sjeli nazpět
do Liptovských Matiašovců, kde jsme se po druhé hodině odpolední ubytovali.
Nemělo nějak moc smysl něco vymýšlet. Museli jsme si zajet nakoupit nějaké
potraviny do Liptovského Mikuláše, a tak se první den odehrával v režimu
příjezdu a „aklimatizace“.
Neděle, to je dnes, když píšu tyto řádky, je za námi. Podle předpovědí jsme měli stabilní první polovinu dne a po obědě se daly očekávat přeháňky a bouřky. Po snídani jsme si s Vincou nachystali potřebné věci a mohli jsme uskutečnit náš první výšlap. Jako takovou rozcvičku, abychom si to všechno vyzkoušeli, a s vědomím možných bouřek po poledni, jsme zvolili za náš cíl Holicu. Poslední vrchol v hřebeni Chočských vrchů, který dále pokračuje a v sedle mezi Javorinou přechází do hřebene Tater Západních. Vyjeli jsme do sedla Holica, které se nachází mezi vrcholem Holica a Ostrým vrchem a vede přes něj oravsko-liptovská spojovací silnice číslo 584. Kousek od silnice je kříž, lesní cesta a závora. Tady jsme začínali náš výšlap na Holicu. Výhodou této trasy je, že lesní cesta až k vrcholu neustále stoupá. Nelze tedy zabloudit a o veškeré našlapané metry nepřijdete.
Kousek nad sedlem (v pozadí
blízký Ostrý vrch a vyšší vzdálenější Prosečné)
Lesní cesta je kamenitá. Předpokládám tedy, že je i při zhoršeném počasí schůdná. Blátivé úseky tu moc nenajdete, i když jsou zde místa, kde se voda drží a vytváří tak jakési tůňky pro zvířata, kterých je tu v okolních lesích hodně. Soudě podle množství stop. Jednoznačný prim tu hraje jelen. Tak, jako se mi to už několikrát potvrdilo, nadmořská výška 1000-1200 metrů je přesně to co jelení zvěři vyhovuje.
Holica, vrchol je uprostřed
snímku, a vpravo Západné Tatry
Čím dále jsme postupovali po hřebeni, tím více se nám otevíraly pohledy vůkol. Mohli jsme spatřit Veľký Choč, jehož vrchol byl zahalen v oblačnosti a naznačoval tak změnu počasí. V kotlině pod námi se převalovaly mraky různých forem. Přesto se počasí drželo a my jsme mohli pokračovat k vrcholu. Cestou jsem byl fascinován krásnými obrovskými bodláky. A nebyl jsem sám, komu se líbily.
Krásné bodláky na hřebeni
Pohled z hřebene na
Chočské vrchy (přes Prosečné, Lomné až k Veľkému Choči)
Při pohledu z údolí se jeví
Holica jako rozložitý vrchol. Ani by si člověk nepomyslel, že k vrcholu je
potřeba vyšlapat téměř 300 výškových metrů, ale na to jsem si tady už zvykl.
Všechno se to tu jeví velmi dostupně a blízce, ale v kopcích jsou skryté slušné
metry převýšení.
Kousek pod vrcholem Holice
s krásnou západotatranskou Ostrou
K vrcholu nám zbývalo
posledních pár metrů. Za necelou hodinu jsme byli na vrcholu. Vinca šel
v úvodu sám, ale moc tomu nedal. Ale abych mu nekřivdil. Měl nové boty,
které jsou tvrdší a moc je ještě neprošlápl. No, aby na to měl vůbec prostor.
Boty pro děti jsou krátkodobá záležitost. A někdy hodně složitá. Nechtěl si je
moc zkoušet, tak snad si nakonec sednou. Alespoň pro tento pobyt. Tahat Vincu
na hrbě je totiž čím dál větší námaha. Tak uvidíme… Teď však byl na řadě vrchol
Holice a malý piknik.
Z vrcholu se nám otevřel
krásný pohled na počáteční partie Západních Tater
Vrcholové občerstvení na
Holici. Nalevo, hluboko pod námi, Ostrý vrch a naproti, přece jen o pár metrů
vyšší, Prosečné.
Liptovská Mara z Holice
Video z vrcholu Holice
Chvilku jsme pochodili i kolem
vrcholu Holice, ale počasí bylo nevyzpytatelné a taky jsem chtěl dodržet
slíbený termín návratu. Pro jistotu. Musím také zmínit svůj „projezd“, když
jsem doma nechal krosničku na Vincu. Štěstím bylo, že paní domácí
z Aničky, zcela bezděčně, nabídla krosničku a hned dvě, které bych mohl
potřebovat. Takový trn z paty mi dlouho nikdo nevytáhl. Děkuju.
Tak už je po půlnoci. Navečer
trochu sprchlo. Výhled na zítra a dál nic moc. Nezbývá než věřit a doufat.
Plány jsou… Přírodo, mocná Matko, dej nám nahlédnout a třeba i dovol stanout na
nějakém vrcholu. Tož snáď si zítra někde řekneme…
HOREZDAR!!!
P.S. Jdu zkontrolovat
hvězdičky…byly schované nad dekou…ale něco se tam trhá…
P.P.S. 0:33…nebe plné
hvězd…vydrž!!!
Počasí se v pondělí drželo,
jak jen mohlo. Dopoledne i svítilo sluníčko, ale bylo patrné, že nějaká změna
přijde. Pohled na protější Prosečné, které mělo vrchol zahalený v oblacích
tomu nasvědčoval. Než jsme se stačili přichystat, že bychom navštívili
archeoskanzen Havránok, tak se Vinca rozhodl, že bude odpočívat. Když se pak
probudil, bouřka byla na spadnutí. Pondělí jsme tedy strávili v okolí
apartmánů. Další den, tedy v úterý, bylo Prosečné zahalené ještě níže,
zhruba do poloviny kopce. Ale nepršelo. Tedy nepršelo tak, že by se nedalo
někam jít. Radar napověděl a stanovil čas našeho odjezdu. Pojedeme se podívat
na Jalovecký vodopád. Taky je to možná Poľovnický vodopád nebo Bobrovecký vodopád
a taky možná Polovníkov vodopád či vodopád Stará voda. Z Bobrovecké Vápenice,
kde jsme nechali auta jsme pokračovali asfaltovou cestou až k rozcestí Vodopád
a odsud opět po asfaltu až pod mysliveckou chatu pod vodopádem. Odsud k vodopádu
je to jen kousíček a cestička není nikterak dramatická, takže jako tip pro
výlety s kočárkem mohu doporučit. Z parkoviště v Bobrovecké Vápenici
to je k vodopádu 2,5km. Takže je to opravdu příjemná procházka, která na
pár místech nabízí krásné rozhledy do údolí a na Nízké Tatry.
Vodopád
Ve středu, bylo počasí nevýletní.
Prosečné zmizelo v nízké oblačnosti a až odpoledne přestalo pršet. Byl to
den, kdy jsme kromě nepříjemného zážitku z tragické dopravní nehody, která
se stala nedaleko u Liptovského Trnovce, chvíli před obědem, zažili i chvíle
v přírodě. Odpolední vycházka do Kvačianské doliny byla malou náplastí na
to, co jsme měli v plánu, ale nerealizovali. Někdy to tak prostě je. Plánů
můžete mít spoustu, ale počasí je limitující. Jsem rád alespoň za tu Holicu, za
vodopád a za tu dolinu. Musíme se spokojit s tím málem, co nám tentokrát
příroda umožnila.
…a už jsou v plánu další
Tatry, tentokrát Vysoké a vypadá to na bivak…
Tož HORE ZDAR!!!
Pěkně Vám to spolu ..,,šlape."
OdpovědětVymazatVincentek nějak povyrostl a co nevidět bude muset vše vyšlapat sám .-)
Přeji Vám oběma krásné dny a těším se na další milé povídání a fotografie, které jsou úchvatné.
Děkuji Vám, Jarko, za Váš komentář. Máte pravdu, že je Vinca čím dál větší a je to stále náročnější. Tak snad už to začne vše zvládat sám. Mějte se krásně.
Vymazat