Zimní tatranská turistika

 

Je sobotní ráno. Trochu pošmourné, ale klidné. Dřevnice už téměř popadla do normálu a její voda krásně zpívá píseň vod, které stékají z nedalekých kopců. Město není zase tak špatné, když v něm nejsou auta a lidi. Z husté oblačnosti na Tlusté hoře se vynořil Maják.

Maják

V celém průběhu tohoto týdne, který byl ve znamení příprav na cestu do Tater, jsem žil v představách a strašně moc jsem se těšil. To trvá i nyní, nějaké dvě hodinky do odjezdu. Odpoledne budeme v Zakopanem. Celá příprava byla dost hektická, ale čemu se divit v tomto divném čase. Díky tomu si ale můžu říct, že byla o to víc dokonalá. Jsem připraven po všech stránkách. Tak by to mělo být vždy. Poslední aktivitou před odjezdem bude ještě smažení řízků, abych nejel s prázdným břichem. Tak a jedeme…

Teď je pondělí večer a vše je už za námi. Jak moc „bohužel“ to je, to neumím popsat. Takže bude lepší, když se v myšlenkách vrátím zpět do soboty… Ze Zlína jsme opět vyjeli v tradičně dokonale přesných časech. Klobouk dolů. Můžeme se pochválit. Směr byl jasně daný. Zakopane. Zelené Polsko bylo naší jedinou bránou do Tater. Ještěže tak. Po příjezdu a ubytování jsme vyrazili do Zakopaneho. Moc jsem si přál navštívit starý zakopanský hřbitov, abych se mohl poklonit legendám a vzdát jim tak hold.

Hřbitov zasloužilých

Vše začalo návštěvou starého dřevěného kostelíka před hřbitovem. Jaký magický čas to pro mě byl… Upršené počasí podtrhovalo atmosféru místa a celému prožitku dodávalo nezapomenutelné kouzlo. Byl jsem šťastný. Krásné dřevěné vyřezávané kříže goralského stylu, ale i zcela jedinečné hroby těch nejslavnějších, vše mě zcela pohltilo a uchvátilo. Děkuji, že jsem mohl navštívit toto krásné místo. Z úcty k zemřelým jsem nefotografoval, ale jednou jsem přece jen musel…

Stanislaw Gasienica Byrcyn

Následovala návštěva ulice Krupówki. Zprvu jsem zastával odmítavý postoj k tomuto nápadu, ale svařené víno mě zcela přesvědčilo, abychom si to teda dneska trochu užili… Restaurace s živou hudbou, jídlo z barana, sýry, pivo a zákaz tančení. V rámci boje. Vynechávám spoustu věcí, které jsou ukryté mezi řádky. Tajenku dokážou rozluštit jen ti, kteří u toho byli... 😊 Byl to velmi intenzivní večer. Aby ne, když je u nás utrum. No, a co?

Budíček v 6:00 byl neskutečně pravdivý a všechno co následovalo předešlého večera tomu všemu přidalo. Nějak jsme se dali do cajku a přesunuli se do Zakopaneho na parkoviště u Ronda Jana Pavla II. Při lehké časové sekeře jsme využili služeb taxikáře, který nás odvezl ke spodní stanici lanovky v Kuźnicích, kde jsme již byli opět v časové ose, ve které jsme plánovali, že chceme být… V hoře se válela hustá oblačnost. Na monitorech, které ukazovaly poměry nahoře, byla mlha a -4°C k tomu. První ranní lanovka nás vytáhla na Kasprův vrch. Tak co teď? Pofukovalo a nebylo vůbec nic vidět. V takovém počasí si dokážu představit zbloudilé turisty. Jenže my jsme měli plán, který byl připravený. Nejprve jsme, asi jako všichni, kteří to ráno vyjeli nahoru, vyšlápli na vrchol Kasprova vrchu. Ten je jen kousek nad horní stanicí lanovky. Tam jsme se se všemi rozdělili. Většina pokračovala na Červené vrchy, směrem ke Kresanici a Temniaku. Jediní my jsme šli opačně. K Tatrám Vysokým, hřebenem ke Svinici. Začali jsme prošlapávat cestu. Tady už vyfukovalo o poznání více. V husté oblačnosti a při teplotě pod nulou jsme se začali pomalu, ale jistě, obalovat námrazou. Bylo to tvrdé, ale hrozně poctivé a jedinečné. Sami, na hřebeni jen my a příroda. Drsná, mrazivá, ale krásná a působivá ve své přirozenosti. Přes Suché sedlo jsme vystoupali na další dnešní vrchol, na Beskyd. Tady nám příroda ukázala svoji sílu. Vrcholová fotka neproběhla. Telefony v mrazivém větru kolabovaly. Mnoho jsme neviděli, jen pár kroků před sebe. Šlapali jsme dál zasněženou krajinou až do Ľaliového sedla. V širokém sedle se oblačnost přece jen na chvíli zvedla a otevřely se nám výhledy. Nejprve do Tiché doliny a na Liptovské kopy a následně i k Západním Tatrám, ale částečně i k Vysokým. Rameno Kriváně bylo zřetelné. Tichá dolina mě fascinovala. Marně jsem však hleděl, jestli konečně spatřím medvěda. Nepodařilo se. Už tady jsme mohli sejít do doliny, ale to by bylo příliš brzy. Toho bohdá nebude, abychom z hřebene utíkali.

Hřeben sbíhající z Kasprova vrchu

Liptovské kopy

Přes Tichou dolinu k Západním Tatrám a do osvícené Tomanovské doliny

Pokračovali jsme na Krajnou kopu a dále do Krajného sedla. Někde tady jsme zaslechli něco podivného. Znělo to jako hřmění, ale zvuk byl souvislý a hluboký. Že by se mohlo jednat o lavinu jsme vyloučili. Než jsme dorazili pod Prostrednou kopou do Svinického sedla, tak nám tento zvuk zůstával záhadou. Až v sedle jsme si přečetli informační tabulku, na které stálo, že cesta Svinica - Závrat je do odvolání uzavřena z důvodu velkého výskytu padajícího kamení. Původce zvuku byl zřejmě odhalen…

Mohutné srázy Svinice ze Svinického sedla

Svinické sedlo bylo naším posledním hřebenovým cílem. Měl jsem velikánskou radost. Byly to krásné a nezapomenutelné zážitky. V tomto podivném roce jsem poznal místa zrodu Západních i Vysokých Tater a zažil jsem jedinečné chvíle, za které děkuji. Nastal čas sestupu. Stezka ze sedla do Gasienicovy doliny byla zajímavá a technicky náročnější než absolvovaná trasa.

Dlugi Staw Gasienicowy pod Koscielcem v sestupu ze Svinického sedla

Chvilkama to vypadalo, že by se ta deka mohla zvednout. Pozorovali jsme další a další skupinky, které postupovali „našim“ hřebenem. Najednou bylo dokola čím dál více turistů. A objevil se i Koscielec, který jsem měl v plánu navštívit. Lákal mě. Sice jsme sestoupili lehce nabyté metry a museli bychom nejprve do sedla Karb, ale tak když už jsme tady… Byl jsem ovšem demokraticky přesvědčen, že tento plán realizovat nebudeme. No, škoda…co už 😉… Alespoň je důvod k návratu. Takže je to v pořádku.

Kościelec

Plesa v dolině Gasienicové

Nakonec to stejně dlouho nevydrželo a vrcholky se opět zahalily do oblačného hávu. Nestihli bychom ten okamžik otevřených rozhledů. Tak to tolik nemrzelo... Našim dalším cílem byla chata Murowaniec na Hale Gasienicové.

Krajný žleb mezi Krajnou a Prostrednou kopou

Po mrazivém a trochu hektickém ránu jsme žili krásnou představou horké husté polévky. Jenže co dělat, když je plno? Spokojili jsme se s venkovním místem, kde by i sebelepší bigos vychladnul tak rychle jako byl přinesen. Dokážu si představit, jak to v těchto místech musí vypadat ve vrcholné sezóně. Buďme rádi za každou maličkost. Není vždy všechno tak jak bychom si přáli. Z chaty Murowaniec jsme museli nejprve vystoupat do Sedla mezi Kopami. Odsud jsme měli na výběr dvě možnosti sestupu. První variantou byl sestup ze sedla do doliny Jaworzynka. To bychom se ale ochudili o rozhledy, které nabízela varianta druhá, která vedla po hřebeni přes kótovaný vrchol Boczań. Z Boczańě je to už jen kousek k rozcestí pod Nosalovým sedlem. Tady jsme odbočili vlevo a sestoupili do Kuźnic, ke spodní stanici lanovky. Když se teď na to dívám, při pohledu do mapy, mohli jsme se možná ještě kousnout do rtu a pokračovat do Nosalového sedla a přes Nosal na okraj Zakopaneho. No, co naděláme… Máme alespoň o to větší důvod k návratu. Za sebe můžu říct, že se tak jistě stane. U lanovky si nás odchytil řidič malého autobusu, který nás dovezl k Rondu Jana Pavla II. Předpokládal jsem, že je před námi ještě úhrada za parkování. Mile mě překvapilo, že jsem se mýlil. Stejně tak jsme neplatili, hned v úvodu, za návštěvu hřbitova. Bylo 15:30, když jsme vyrazili ze Zakopaneho směr Zlín. Za sebou jsme měli jeden krátký den v Tatrách, který se musel důkladně připravit a nebylo jednoduché sladit všechny faktory, aby nám všechno vyšlo tak jako nám to vyšlo. Jsem velice šťastný za vše nové, co jsem mohl poznat. Na Svinici ani Koscielci jsme nebyli, nezvládli jsme ani jízdu kočárem po městě 😉, ale užili jsme si večer, jaký bychom si doma, v této době, dopřát nemohli. Děkuji přírodě za vše…i když našly by se detaily, které mohli být o fous lepší 😉 Člověk musí být trpělivý. Děkuji všem za vše a přírodě nejvíc. Věřím, že si budu moci velmi brzy zažít ten krásný pocit a obklopen horami zvolat…

HORE ZDAR!!!

P.S. Je třeba zmínit, že autorem většiny fotek nejsem já.