Listopadové Vizovické vrchy a Javorníky

Přece jen mi to nedalo a dohnalo mě to k psaní. Kdyby bylo stejně tolik příležitostí jako touhy psát bylo by to úžasné. Leč opak je pravdou. Kromě nekonečného vršovického příběhu, který tuto skutečnost jen podtrhuje, nám všem, milovníkům přírody a horomilcům, komplikují život veškerá opatření související s šířením virů. Takže zůstávají skromné možnosti místních koutů přírody. Ovšem i skromné příležitosti mohou poskytnout blaho na duši i těle. Podzimní listopadové počasí se neslo vesměs v inverzním duchu. Takže na horách krásně. Všechnu tu krásu jsem ale vnímal především v televizních relacích Počasí při pracovních pobytech v Praze. A to mi moc nepřidávalo. Na horách krásně a já v mlhavé a smogové Praze. Výpady do Prokopského údolí jsou jen chabou náplastí na roztouženou duši. Buďme spokojeni s málem a buďme pokorní. Přesto však buďme na sebe nároční. Největší dopad tohoto všeho vnímám na Vincovi. Ten, aniž by si to uvědomoval, stagnuje. A při jeho rychlém růstu může lehce dojít k nenávratným ztrátám. Rok, v jeho případě, je třetina všeho, co zažil, polovina toho, co si začal všechno nějak více uvědomovat a dvojnásobek toho, co začal chodit zcela sám. Bylo na místě to alespoň částečně udržet.

Hned první listopadový den jsme vyrazili, navzdory nepříliš pěknému počasí, na Bábu. Naše klasika, tentokrát v trochu jiném podání. Šli jsme z Provodova, ale nikoliv z Maleniska, nýbrž od hasičské nádrže na konci dědiny. Pramenitým údolím ohraničeným Hvězdou, Komoncem, Bábou a Stodoliskama.

Cestou pramenitým údolím

Podzimní barevnost byla velmi rozmanitá a hladila na duši. Vinca byl disciplinovaný a pěkně šlapal. Pozorovali jsme potůček, který se pod námi klikatil. Hvězdu, která se před námi vynořovala. A byli jsme potichoučku, abychom spatřili nějakou tu lesní zvěř.

Barevné úbočí Hvězdy

Lesní cesta stoupala úbočím Báby. Vrch Stodoliska, po pravé straně, začínal být s přibývajícími metry stále nevýraznější. Přesto už teď vím, že se tam chci podívat. Vrchol Hvězdy je z těchto míst již zcela patrný.

Hvězda

Za další zatáčkou pokračuje lesní cesta po širokém žebru spadajícím z vrcholu Báby. Pak se stáčí vpravo a pokračuje úbočím. V těchto místech jsme opustili „hlavní“ lesní cestu a pokračovali přímo žebrem k vrcholu. Zhruba v polovině tohoto úseku na nás ještě čekal skalní útvar na Bábě, který jsme pozdravili a pokračovali k vrcholu. Vinca si vyžádal ještě krátkou pauzu pod vrcholem a pak už nás čekal slastný pocit a zasloužený piknik. Výhledy nebyly tentokrát zcela ideální, ale tak to někdy prostě je.

Komonec z Báby vypadal tentokrát takto…

Ohniště na Bábě…

…a piknik na Bábě

Užili jsme si to velice a byl to krásný čas. Vinca si mohl odškrtnout svůj druhý samostatný výstup na Bábu, a navíc novou cestou. Dobrý počin. Dobrá práce. Pro sestup jsme zvolili jinou lesní cestu. Mnohem méně frekventovanou a více zvířecí. Dát Vincovi gumáky byla dobrá volba. Občas to bylo i prodírání houštinami, ale to jsou ty nejkrásnější cestičky. Odměnou nám byl srnec, kterého jsme spatřili. Sestoupili jsme až ke studánce Chladná voda. Tady jsme si udělali další pauzičku. Vinca si hrál s vodou, která byla jako křen. Voda přímo ze země…to je voda živá. Ta léčí jen svojí podstatou a svojí čistotou. Kousek od pramene jsme se napojili na původní lesní cestu, po které jsme sešli k autu. Téměř čtyři a půl kilometru na rozchození. Pochopitelně Vincova rozchození. Převýšení lehce přes 200 metrů. Zvládnul to skvěle. Poprvé jsme vyrazili zcela bez krosničky, takže to bylo jen a jen na něm samotném. Ještě jednou: „Dobrá práce, Vinco!“

Následoval další pracovní turnus a další pražská inverze. Ó, jak já ta velká města nemusím… Ale každému turnusu je jednou konec a pak následují dny volna. Z Prahy jsme do Zlína přitáhli mlhy a zimu…import z hlavního města… Byl jsem odhodlaný odjet ven, někam na kopec. Ohniště na Bábě ve Vincovi evokovalo opékání, a tak jsme se tentokrát připravili důkladněji a do batůžku jsme přibalili dobré lhotské špekáčky. A kdeže jsme se rozhodli si je opéct? Tož negde na kopcu, aby tam bylo slunko a třeba aj nejaký ten výhled… Napadly mě Javorníky. Mám to tam rád a míst s ohništěm tam znám několik. Nejlepší bude, když budeme co nejvýš. Jedinou nejvyšší javornickou variantou je Veľký Javorník. Ze Zlína jsme vyjeli a počasí nebylo vůbec přívětivé. Musíme tomu ujet a musíme se dostat ke sluníčku. Ani ve Vsetíně to však ještě nevypadalo růžově. Ale jak jsme projížděli údolím Vsetínské Bečvy, tak se zdálo, že bychom se přece jen mohli dočkat. Už před Karolinkou se začala obloha rozestupovat a objevovaly se modré plochy a ve Velkých Karlovicích už bylo téměř jasno. Byl jsem nadšený. Mělo to cenu! Projeli jsme Karlovicemi a pokračovali na Kasárna. Ve stoupání v lese jsme ovšem najeli opět do oblačnosti. Nevadí… To se rozpustí… Nahoře na Kasárnách byly 3 °C a mraky všude kolem nás. Nevěšme hlavy. Vydali jsme se po žluté turistické značce k sedlu Gežov.

1000 m n.m.

Ani „v litru“ to nevypadalo lépe, i když se to občas rozjasňovalo, na modrou oblohu se sluníčkem to nestačilo. Potkávali jsme poměrně dost turistů, které počasí neodradilo a rozhodli se vyrazit do přírody. Sledoval jsem mapu a v místech, kde stezka prochází kousek pod vrcholem jsme opustili turistickou trasu a vydali se starým lesem na Veľký Javorník. Cestu do sedla jsem zavrhl, protože by to bylo zbytečné a delší.

Cestou necestou na Veľký Javorník

Vinca zvládal i tyto úseky na jedničku. Občas jsem ho přehodil přes nějaký větší kmen, který byl pro něj až příliš, ale to vůbec nijak nesnižovalo jeho srdnatý výkon. Po chvilce se nám v mracích zjevil vrcholový dvojkříž. Tak jsme tady.

Vrchol Veľkého Javorníku…sluníčko zatím nikde

Hore zdar!

Vlhkost, která byla 100 %-ní obalovala listí vodou a při sebemenším vánku na nás padaly kapky. Vinca to zhodnotil, že prší. Vysvětloval jsem mu, že je to jen vlhkost, která na nás ze stromů padá, ale bylo to zbytečné. Pro něj pršelo. Je to složité vysvětlit fakt, že když prší, tak neprší. Na vrcholu se střídaly skupinky i jednotlivci a přede mnou stál nelehký úkol. Rozdělat oheň z mokrého dřeva. Všechno bylo mokré. I suchá tráva byla samá voda. Byl to heroický výkon. Na rozdělání ohně jsem použil vše, co hořelo…lístky na lanovku…artefakt…padl ohni...účtenky…nějaký ten papírový kapesník, který jsme dostali darem. Připadal jsem si jako blázen a možná si to o mě mysleli i ostatní. Ale kdo se vzdává, nevyhrává. Skoro po půl hodině trpělivého vysoušení se objevily první plamínky. Pak už to šlo ráz na ráz. Postupně jsem dosušil ostatní klacíky, a když byl oheň dostatečně silný, mohlo přijít i opékání. Špekáčky byly opravdu výborné. Vinca to čekání na oheň nedal, a než se udělaly špekáčky, tak se zaplácnul Brumíky a müsli tyčinkami. Nevadí, tatínek si dá rád za Tebe.

Sváteční nedělní oběd byl za námi. Oheň jsme řádně uhasili přinesenou vodou, byť v tomto počasí nějaký nekontrolovaný požár nehrozil. Jsou tu ovšem jistá pravidla, která je potřeba dodržovat. Na vrcholu jsme potkali i pár velmi příjemných lidí. Vyzdvihl bych setkání s pánem ze Vsetína. Původně pocházel ze Zlína, ale již mnoho let žije na Vsetíně. Povykládali jsme si o vysokohorské turistice, o lezení na skalách, bylo to velmi příjemné a milé povídání. Sluníčka jsme se nakonec nedočkali, ale to nevadí. Bylo už dost chladno proto jsme se vydali na cestu zpět na Kasárna. Tentokrát po červené, hřebenové značce ve směru do sedla Butorky. Při dobré viditelnosti lze kousek nad sedlem pozorovat Malou Fatru. Ale to nebyl případ dnešního dne. I proto jsem se rozhodl, že na Kasárna sestoupíme po sjezdovce a celou trasu si tak zkrátíme. Hřeben byl blátivý a další postup by byl jen trápením. V těch nejprudších pasážích jsem Vincovi trošku pomáhal, ale to je přece jasná věc. Za chviličku jsme již byli na cestě u chat. Tady mě Vinca velmi potěšil, když chtěl mermomocí jít do dřevěnice u cesty. Vysvětloval jsem mu, že to není naše chaloupka, že tam jít nemůžeme… „A proč to není naše chaloupka? Já bych takovou chaloupku chtěl!“ Vydrž Vincentku, třeba se jednou dočkáme a taky budeme takovou chaloupku mít. Asi 300 metrů od auta se zastavil a prohlásil, že dál nejde. Bylo potřeba ho trošku poponést, ale to už bylo v úplném závěru. Jedna věc mě velmi mile překvapila. Toto místo se stává, díky všem restrikcím, místem setkání česko-slovenských rodin. Je to velice milé a smutné zároveň. Setkávat se kdesi na hranicích, v horách, „na tajňačku“…ale co už. Taková divná doba to je. Přeju nám všem, abychom se mohli vzájemně navštěvovat a užívat si naší, kdysi společné, krásné přírody. Oba výlety byly pěkné, třebaže počasí mohlo být přívětivější. Trošku jsme porušili některá nařízení, ale snad se kvůli tomu svět nezboří. Slovensko mi chybí, moc mi chybí. Napřed nám z něj politici udělali cizinu a teď nás od sebe izolují zcela. Nenaděláme nic. Nezbývá než věřit, doufat a zůstat trpělivými. Děkujeme přírodo za Tvoji přívětivost, za Tvoji nekonečnou krásu a sílu, kterou nám dopřáváš vnímat. Jsme Ti za to vděční a za sebe i za Vincu Ti můžu slíbit, že se k Tobě budeme chovat uctivě a ohleduplně. Těším se na další návštěvu, která ovšem nebude jen tak. Vinca je teď trochu nemocný, tak to neklapne a další pražský turnus je již za dveřmi…

Tož díky alespoň za toto a brzy zase někde

HORE ZDAR!!!