Jak jsme putovali přírodou v roce 2020

Je tu konec podivuhodného roku, který nám všem nabídl jedinečné chvíle. Zní to velmi pozitivně, byť slovo pozitivní je dneska velmi ožehavé. Přesto se všichni snažme myslet i nadále pozitivně, protože zítřky nám všem jistě přinesou jen to dobré. Já tomu věřím!

Nový rok jsme přivítali s Klosem, krásným výšlapem z Vrícka, kolem úchvatného Kľackého vodopádu, na Kľak a následně hřebenem přes Rovné skaly a Ostrou skalu do Vríčanského sedla a zpět do Vrícka. Doplnil jsem si tak veškeré značené výstupové cesty na tuto majestátnou horu a poznal kus hřebene Lúčanské Malé Fatry, která mě tolik učarovala. Je to kousek a příroda je tu opravdu krásná. Zasněžené stezky nabídly vše, co k zimní turistce neodmyslitelně patří.

Krásné hřebenové pasáže

Kľak z hřebene…

…a Tatry

Úžasný start do nového roku. Všechno začalo velmi optimisticky. Teď byl na řadě Vinca. „Novoroční“ výšlap jsme sice absolvovali až ve druhé polovině ledna, ale bylo to velmi poetické. Vlčí vrch v Bílých Karpatech, v okolí Žítkové.

Staré bělokarpatské stezky

Jako čerstvý jubilant po dvou zimách si Vinca vyzkoušel stoupání ve sněhu, přičemž samostatně chodit začal teprve před měsícem. Prostě dobrý začátek zajímavého roku.

V únoru jsme pokračovali v započatém snažení. Nejprve jsme navštívili opět Bílé Karpaty, tentokrát však v oblasti Klobúcka. Hřebínek Královce, od rozhledny, až na Ploščiny. Mám to tu velice rád.

Na Ploščinách

Následovala zásadní čtyřdenní výprava do Vysokých Tater. Zásadní proto, neboť to byly úplně první Vincovy Tatry. Poprvé uviděl opravdické hory. Příroda nám nabídla všeho dosyta. Krásné slunečné dny jsme trávili v hoře a v těch ostatních, plných sněhu, jsme se procházeli v podhůří.

Od Baraních rohů po Lomničák

Vinca na Slavkovské vyhlídce

Cestou na Popradské pleso…

…“Vinco, dívej, Vysoká“…

Na tyto Tatry určitě nikdy nezapomenu. Sami dva chlapi. Užili jsme si to úplně naplno. Vinca byl vzorný a hodný. Všechno nasvědčovalo tomu, že bude tento rok opravdu výjimečný. Jen občas v televizi mluvili stále více o nějakém viru.

V březnu se pak všechny tyto zprávy proměnily v hnusnou skutečnost a něco se začalo dít. Doma? Máme být doma a nikam nevycházet? Jakože všude venku na nás číhá smrt? To se někdo pomátl na mysli, ne? Březen byl velmi bohatý na naše putování s Vincou. Vizovické a Vsetínské vrchy spolu s Javorníky se nám staly útočištěm. Poznali jsme moooc nových míst. Vlastně díky tomu podivnému viru.

Na Bábě

Na Makytě

Radošov z Popelišových pasek (Zespodu přes Hradisko na Radošov…a přes paseky na Ostrou horu (Stráž)…Vinca 4,4km po svých!)

Trubiska (Přes Javorník na Vařákovy paseky)

Chumelenice na Vařákových pasekách

Již jarní Vařákovy paseky…tentokrát z Lačnova

Vařákovy paseky jsou moje srdcová záležitost. Proto jsme se sem vydali i potřetí a spojili jsme to s opékáním špekáčků. Krásná tradice kterou si Vinca oblíbil. Přes Svéradov a vyhlídku nad Pozděchovem jsme si užili jedno z mnoha krásných březnových putování. Březen jsem ukončil sólo okruhem ve Vsetínských vrších s výstupy na Vysokou a Kotlovou.

Javorníky z hřebene Vsetínských vrchů

Jaro ve Vsetínských vrších

Následoval duben. Furt jsme nic nemohli. Ale něco přece. Chodit do přírody. A to je nejvíc. Frekvence návštěv přírody rostla. Na „apríla“ jsme si s Vincou vyrazili pozdravit okolní kopce. Domluvil jsem nám klíče od rozhledny na Čartáku. Tímto posílám pozdrav dobrým lidem na Súkenickou.

Ahoj Beskydy!

O týden později jsme šli na krásnou valašskou javornickou hřebenovou procházku za výhledem. Počasí bylo úžasné a jaro se snažilo ze všech sil.

Valašské hory

Dva dny na to jsme se opět vrátili do těchto koutů. Tentokrát jsme navštívili rozhlednu na Čubově kopci, prošli jsme si hřebínek nad Střelnou a poslali pozdravy nedostupné Malé Fatře.

Ahoj Malá Fatro!

Na Valašsku je krásně…

Hned další den jsme vyrazili do Velkých Karlovic. Pro velký úspěch Javorníky, ale tak nádherné… Z Pluskovce přes Javorníček na Gigulu a hřebenem na Koncovou. Tož taková krása… Jaro, ať si kdo chce, co chce říká, je zrod nového života. Je to příroda plná energie. Všechno bují a roste.

Na Koncové

Jen tři dny po krásném zážitku z Javorníků jsme zajeli do Bílých Karpat. Vystoupili jsme na Končitou a po státní hranici jsme sestoupili hřebenem pod vrchol. Odtud jsme pozdravili Kľak i Strážovské vrchy. Krásné počasí neutuchalo a my jsme si užívali každičký den v přírodě. Nebyl čas ztrácet čas. O další dva dny později jsme si udělali tajný dvoudenní výjezd na Králický Sněžník.

Po česko-polské hranici na Králický Sněžník

Vincova oblíbená pozice na hraničních kamenech, tentokrát na vrcholu Králického Sněžníku

Pro štěstí všem!

I zde, na tomto místě, bych rád poslal pozdravy dobrým lidem na Králickou chatu. Děkujeme za všechno. Následovala „překvapivá“ šestidenní pauza. Čas na uzrání všeho, co jsme v přírodě zažili. Před námi byla výzva, kterou si Vincent doplnil jednu z posledních vizovických sedmistovek. Výšlap na Rovně ze Lhotska s pozdravením rozhleden a okolních kopců. Při krásném slunečném a teplém počasí jsme pozorovali Doubravu, Vartovnu i Kelčský Javorník a pozdravili jsme Chřiby, Mladcovské kopce, Vizovické vrchy, Hostýnské vrchy, Beskydy, Bílé Karpaty a Považský Inovec. Vinca si posunul své maximum na 5,2km.

Mohla by to být radost?

Vše, co jsme společně s Vincou v přírodě prožili, bylo po dvou dnech završeno prvním Vincovým samostatným výstupem na „naší“ Bábu. Dubnové počasí nám přálo po všech směrech. Děkujeme přírodo!

Zasloužená odměna na Bábě

A to nás v dubnu čekaly ještě Bílé Karpaty a následně Javorníky. Výšlapy za poznáním nás přivedly nejdříve na Horní Vysočku a panoramatický Kaňúr v Bílých Karpatech a následně na šestici javornických vršků Galov, Jahodný, Snoz, Žáry, Filku a Tanečnici. Přičemž z této šestice zejména Žáry velmi mile překvapily.

Pod Kaňúrem v Bílých Karpatech

Javornické louky

Byl za námi bohatý duben a v květnu jsme nechtěli polevit. Nejprve jsem se sám vrátil do Bílých Karpat a okruhem Kaňúr, Kosák, Okršlisko, Průklesy a Holý vrch jsem demonstrativně vystoupil na čistě slovenský vrchol Okršlisko.

Tam jsou naše slovenské hory…na které nás nechtějí pustit

Pak jsme společně vystoupili nepoznanou cestou od Lačnova na Krajčici ve Vizovických vrších…ale se máme, že tu máme tak krásně. Objevili jsme velmi pěkné místo pro případné kempování a pozorovali Javorníky, Beskydy, Martinské hole v Lúčanské Malé Fatře, Považský Inovec a Bílé Karpaty. Jehličnany ze sebe sypaly miliony semínek. Byla to krásná podívaná. Příroda se nám předváděla ve své kráse.

Pod Krajčicí

O den později jsme vzali babičku a dědu na Vařákovy paseky, kde jsme si opékali špekáčky. Ať si společně s námi zažijí ten krásný pocit, který si užíváme, když jsme v přírodě. Hned další den jsme putovali do Javorníků a okruhem z Malých Karlovic přes Stratenec si Vinca doplnil další část hřebene. Opět to byl výpad na zakázané Slovensko.

Pod Veľkým Javorníkem

Krásný javornický hřeben

Byl jsem v laufu a můj vzdor vůči všem omezením jsem hned další den přeměnil ve výšlap na Chmeľovou na Vršatci. Co je jiného než dřív? Co se to s námi všemi stalo? Může za to ten virus? Proč to je všechno tak jak to je?

Vršatské bradla z Chmeľové

Narodil jsem se v Československu. Jsem za to rád. Jsem tu doma, tak mě nechte na pokoji. Příroda je nejvíc a v té slovenské části „mé“ země nabízí krásu a rozmanitost. Týden na to jsme vyrazili na Malý Javorník a Javorníček. Poznali jsme další valašské kapličky. Tentokrát na Štrčkové. Z Vinci se stal velký turista a pohyb v přírodě začal brát velmi přirozeně. Jsem za to nesmírně rád. Posunul si své maximum na šest kilometrů samostatně.

Na Javorníčku

Kaplička na Štrčkové

Čerstvé stopy divých šelem

Beskydy z javornického hřebene pod Malým Javorníkem

Posledním květnovým putováním přírodou byl výšlap na Pulčínské skály a na Hradisko. Vlastně se nemáme vůbec špatně. Nesmíme podlehnout divným náladám a vytrvat. Trpělivost je základem úspěchu.

V červnu se situace přece jen uvolnila, a tak jsem mohl vyrazit do milovaných Tater. Bylo to sice jen na otočku a byl jsem sám, ale nic to neubralo na překrásném zážitku. Nejenže byly chodníky v Tatrách stále ještě uzavřeny, takže jsem se mohl těšit klidnému horskému prostředí bez turistů, ale na vrcholcích byly ještě zbytky sněhu, a tak jsem si nesl i zimní výzbroj, kterou jsem použil pro bezpečný a úspěšný výstup na Slavkovský štít.

Vrcholový kříž

Panorama ze Slavkovského štítu

Byl jsem šťastný a nadšený. Tak konečně pominula ta hrozná doba, která se pořád točila kolem toho proklatého viru. S Vincou jsme navštívili Hostýnské vrchy a vystoupili klasickou trasou z Tesáku přes Čerňavu na Kelčský Javorník. Vinca si tu ustavil nový osobák v podobě 7,1 kilometru, který je platný dodnes.

Červenec byl pracovně hodně nabitý. S Vincou jsme zvládnuli jen výšlap na Svéradov a na vyhlídku nad Pozděchovem. Velice milé místo. V závěru měsíce jsme si pak se Sepem užili nezapomenutelné chvíle v Chočských vrších a Západních Tatrách. Poznali jsme do té doby nepoznané a nutno dodat, že to bylo nad očekávání krásné. Kromě celodenního treku přes Bielou skalu, Sivý vrch, Ostrou a Babky, který byl úžasně naplánovaný a kde jsme poznali několik zajímavých a milých lidí bych rád vyzdvihnul výstup na Osobitou. Všechno bylo tak jak má být. Konečně!

Vrcholový kříž na Biele skale

Skvostná tatranská flóra

Nádherné pasáže výstupu na Sivý vrch

Západné Tatry

Tatry z Osobité

Srpen byl ve znamení rodinné dovolené, která se měnila podle aktuální situace. Apartmány Anička v Liptovských Matiašovcích byla nakonec jediná možná varianta. I přes částečnou nepřízeň počasí jsme si to užili v maximálním možném rozsahu. S Vincou jsme vystoupili na Holicu v Chočských vrších, tamtéž jsme navštívili krásnou Kvačianskou dolinu a v Západných Tatrách jsme si udělali procházku k Jaloveckému vodopádu. Víc nám příroda nedovolila, ale děkuji alespoň za to.

Západné Tatry z Holice…

…a Chočské vrchy

Dalším srpnovým počinem bylo javornické poznávání s Vincou. Okruh ze sedla Butorky na Kasárnách přes Čemerku a Magale. Pozorovali jsme krásná hluboká údolí, pozdravili jsme Beskydy, Malou Fatru i Strážovské vrchy. Na konci srpna jsme absolvovali další Vincovu premiéru – noc v přírodě, pod stanem. Využili jsme nabídky kamarádů s dětmi a společně strávili víkend na Rusavě. Odpolední procházku přes Hrubou Malíkovou jsme završili noční bojovkou s hledáním pokladu. V noci nás zastihla silná bouřka, a tak si to Vinca užil se vším všudy.

V září jsem pracoval na plné obrátky. S povděkem jsem tedy přijal možnost výšlapu na Vsacký Cáb. Pro mě i pro Vincu to byla premiéra. Louky plné rozkvetlých šafránů byly odměnou za vynaloženou námahu stejně jako sestup cestou necestou Vsetínskými vrchy.

Nekonečné pražské „angažmá“ mě nakonec dovedlo i do Prokopského údolí. V rámci Prahy je to opravdu pěkné místo. Jen ty horizonty kazí zástavba. Přesto i za tuto možnost děkuji. Lépe tady než ve městě. To fakticky nemusím…

Když už to vypadalo, že říjen vyjde na prázdno, naskytla se jedinečná možnost navštívit Tatry. Nikoliv však ze slovenské strany, ale ze strany polské. A zase za to mohl ten zákeřný virus. Všechno se vracelo do starých, blbých, kolejí, které s sebou přinesly restrikce a omezení pohybu a cestování. Poslední možnost návštěvy Tater byla z Polska. Tam jsme ještě mohli. Byly to nezapomenutelné chvíle s novými tatranskými vrcholy a v parádní zimní velehorské atmosféře. Jednoduše úchvatné po všech směrech.

Listopad byl opět zlomový. Vinca vyrostl z krosničky a musí již všechno absolvovat sám. Jako test jsme zvolili výšlap na Bábu. Jeho odhodlání bylo chlapské a musím mu vyseknout pochvalu. Vystoupili jsme novou cestou a sestup jsme modifikovali stezkami zvěře. Jistě tuto trasu někdy zopakuji. Poslední listopadovou aktivitou byl výšlap na Veľký Javorník. Drsné počasí nás neodradilo a přišlo i na opékání špekáčků, ale to jsme již téměř v závěru.

Prosinec je tady, za dveřmi Vánoce a blížící se závěr roku. Místo zimní turistiky však polykám antibiotika, abych se zbavil doznívající boreliózy a venku prší a je nevlídné počasí. V hlavě chmury ze stávající situace, ale kdesi za nimi svítí sluníčko. Je to zrod něčeho nového. Snad se snažím splnit si svá přání a pokud to všechno dobře dopadne, anebo lépe, pokud vše dopadne tak jak má, pak mě čeká spousta práce, která však bude korunována splněným životním snem. Malým domečkem v podhůří Vizovických vrchů a Bílých Karpat. Člověk se musí neustále posouvat kupředu. Stagnace je špatná a nevede k ničemu. Přesto všechno věřím, že se ještě letos do přírody dostanu, že zažiju sluníčko, a nejen to na obloze, ale i v duši. Pokud převedu tento rok do čísel, tak ho můžu považovat za nejúspěšnější. Jenže to bych nebyl já, abych na sebe nebyl náročný. Pochopitelně to mohlo být lepší, ale to asi vždy. Být lehce nespokojený žene člověka kupředu k dosažení ještě lepších výsledků. Nevylučuje to smíření se s málem a pokoru. Naopak. Každá maličkost může člověka naplnit štěstím, ale stagnace je prostě špatná. Tak tedy pojďme do toho! Ať se nám všem daří, ať dosáhneme všeho, co si přejeme, ať se nám splní co nejvíce tužeb a ať jsou naše životy plné štěstí, klidu a míru. A hlavně, ať se naučíme žít společně s virem, který tady prostě je a jen tak nezmizí. Samozřejmě bez masek na obličejích, s možností svobodného pohybu a bez všech svazujících omezení, která mnohým lámou vaz a zásadně mění žití na živoření. Držím nám všem palce i pěsti. Musíme vydržet a nesmíme klesat na mysli!

Tož brzy, třeba v Tatrách nebo v Julkách, anebo kdekoliv, jak si kdo přeje...

...HORE ZDAR!!!